Časy, kdy se z mostů daly sledovat desítky parem, se už asi nevrátí.

 

Jak jsou na tom v současnosti?

Podobné nostalgické vzpomínky dnes oživují otázky: Kolik říčních krasavic ještě tuzemské toky hostí? S jak velkými kusy se můžeme v současnosti setkat? Vrátí se ještě zlatá éra parem? Zdálo by se, že se stavy těchto ryb zvolna zvyšují. Alespoň v určitých lokalitách, hlavně tam, kde parmy téměř vymizely. Jinde se naopak na jejich osádce podepsal tlak rybožravých predátorů. Tak jako tak, parmy naštěstí i nadále zůstávají součástí naší ichthyofauny.

Ke zvýšení početnosti parem přispívá nejen zlepšující se čistota vody, budování funkčních rybích přechodů, ale i pravidelné vysazování mladých rybek z umělého výtěru. 

 

S parmou se, zaplaťpánbuh, můžeme potkat ještě dnes.

 

V minulosti bylo největším nepřítelem parem (mimo otrav a znečištění vody) budování přehradních nádrží a nepropustných splavů, které migrujícím rybám zlikvidovalo životní prostředí a tím i možnost přirozené reprodukce. Kromě toho parma potřebuje proud a tvrdé dno – dno zanesené bahnem a stojatá voda jim nesvědčí. 

Podstatně menším nepřítelem jsou samotní rybáři. Parma jednak bývá vzácnějším úlovkem a většina specialistů, kteří ji loví cíleně, si raději smlsne na "lepších" druzích ryb.

Zabít parmu kvůli masu je mírně řečeno bláhovost! Málokdo si na ní pochutná, neboť její svalovina je doslova protkána vidlicovitými kůstkami a chuť rybiny – nic moc. Zkrátka o nic nepřijdete, když každou ulovenou parmu vrátíte vodě. Alespoň se nebudete dusit kostičkami a uděláte dobrý skutek.

 

Parma 70+ ubitá neznámým rybářem. Dobrou chuť!

 

Co parma nemá v kvalitě masa, to jí příroda nahradila v bojovnosti. Její rvavost a houževnatost, s jakou vzdoruje zdolání, si pochvalují všichni opravdoví rybáři. Mnohdy vzbudí hotové pozdvižení, neboť obvykle zabere u dna a dlouho vzdoruje, než se zjeví u hladiny. Do poslední chvíle tím dokáže napodobovat "souboj s životní rybou". 

Často takhle zmate muškaře, který má zdání, že jeho nymfu popadl trofejní pstruh. Oklame i plavačkáře nebo feedraře, kteří si její odpor snadno zamění s výpady velkého říčního kapra. V neposlední řadě připraví překvapení i rybáři s vláčecím prutem, který se mylně domnívá, že zápasí s kapitálním candátem.

Jak jsem naznačil, parma se dá ulovit mnoha rybolovnými technikami a na různé nástrahy. Je totiž typickým všežravcem a naláduje do sebe vše jedlé, co nalezne v dosahu dna. Přestože nejznámější a nejpoužívanější metodou lovu parem zůstává položená (feeder) a plavačka, pozadu nezůstávají sportovnější techniky – přívlač a muškaření.

 

Bojovnost spolu s úporným tahem ke dnu je parmám vlastní.

 

Parmová přívlač

Ulovení parmy na vláčecí nástrahu je mnohými rybáři pokládáno za náhodu nebo podseknutí. Ale není to vůbec pravda! Parma dokáže být nelítostný dravec a umí umělou nástrahu nasát stejně prudce jako neopatrnou rybku.

 

Tlama parmy je prostorná, dokáže nasát pořádné sousto.

 

Ve spolehlivosti braní parem na přívlač jsou však patrné sezónní výkyvy. První fáze dobrého braní parem nastane ještě v době jejich hájení – v dubnu a květnu. V této době jsou ryby velmi žravé, a tak rády chňapnou po třpytce nebo menším wobbleru některého pstruhaře. Na mimopstruhových revírech se zvýšeného zájmu o umělou nástrahu můžete dočkat hned po vypuknutí sezóny dravců. V červnu a červenci (podle teploty vody) se parmy chystají do tření a na trdlištích se chovají velmi agresivně. 

 

První parmy se většinou uvláčí na pstruhových revírech hned po dubnové zahájené.

 

Známým se jednou po zahájené podařilo objevit oblázkovou mělčinu v řece Moravě, kde se parmy houfovaly před třením. K jejich údivu ryby atakovaly jakoukoli nástrahu, ať to byl větší wobbler, malá zatěžkaná rotačka nebo gumka. Parmy pravděpodobně "čistily" trdliště od všech narušitelů, a proto byly podrážděné a útočné. Záběry se ve většině případů odehrávaly v těsné blízkosti břehu a prudkostí se vyrovnaly úderům od bolenů. Kamarádi dokonce měli možnost spatřit úchvatné divadlo, kdy se za nástrahou z hejna vydaly dvě parmy a přitom se navzájem odstrkovaly, která z nich ji uchvátí dřív. 

V průběhu dalších období už záběry parem nejsou tak razantní. Většinou se útoky na nástrahu spíš dají zaměnit za lehký klepanec či "pružnou vázku". Pouze v silném proudu parma po ní chňapne rázněji. Hodně také záleží na vedení nástrahy. 

Snad ještě nikdy jsem od parmy nedostal záběr při stahování po proudu. Vytouženého úderu se spíš dočkám při přitahování nástrahy proti vodě, popřípadě při nahazování napříč toku – záběr vesměs přijde "v oblouku" nebo až pod nohama. 

 

Zvýšená agresivita vůči umělým nástrahám se u parem projevuje v době tření.

 

Parma většinou visí spolehlivě. Masitá tlama je natolik houževnatá, že se z ní háček jen tak nevyřízne. Spíš je třeba během zdolávání dávat pozor na poškození vlasce o okolní překážky. Parma se totiž v průběhu boje usilovně drží dna a vymetá všechna jeho zákoutí. Vlasec se tak může říznout o hrany kamenů nebo se obtočit kolem větví či kořenů. 

Na přívlač se parmy dají lovit až do zámrzu. Rozdíl je pouze v místech jejich sezónního výskytu. Zatímco v létě se záběrů dočkám spíš v proudných mělčinách, na podzim už musím pročesávat hluboké výmoly pod splavy a peřejemi. 

Jak jsem naznačil: prvním nadějným obdobím k lovu parem přívlači je konec jara (začátek sezóny na pstruhovkách), druhým je časné léto (doba kolem jejich výtěru) a třetí nastává na začátku podzimu v čase "babího léta" (září až půlka října). Mezi těmito vrcholy v braní je několik měsíců, kdy parmu na vláčecí nástrahu přemluvíte víceméně náhodou. V plném létě je totiž říční dno doslova obsypané larvami vodního hmyzu, pijavkami, drobnými korýši, plži – a tato "havěť" tvoří více než 95% přirozené potravy parem. Proč by se tedy plahočily za našimi "umělotinami", když v klidu mohou konzumovat přemíru hojnosti, kterou jim příroda naservírovala až pod rypec. 

Situace se radikálně změní, až se víc ochladí. Po chrostících zbydou jen prázdné schránky, blešivci i drobní šnečci zalezou pod kameny a parmy jsou nucené čím dál častěji pořádat nájezdy na odrostlý potěr pohybující se u dna. A to je velká příležitost pro rybáře, který si chce poměřit sílu s těmito bojovnými krasavicemi.

 

Masitá tlama parmy je natolik tuhá, že se z ní háček jen tak nevyřízne.

 

Nástrahy

Seznam doporučených nástrah na parmy pravděpodobně neexistuje. Parmu stále musíte pokládat spíše za neočekávaný úlovek při lovu jiných dravců. V každém případě je nutné, aby zvolená nástraha byla dostatečně "potápivá" a kopírovala dno. Žádná parma se totiž nikdy za kořistí nezvedne do sloupce nebo až pod hladinu. Následně nabízím přehled nástrah, které mi každoročně umožní prožít napínavé souboje s parmami. 

 

Parmy na přívlač se považují spíše za doprovodné ryby při chytání klasických dravců.

 

Parmové třpytky

Na parmy se hodí rotační třpytky ve velikostech 00 – 2. Nejlépe v měděných nebo tmavých barvách. Skvěle se mi osvědčily modely s kapkovitým nebo "zvonečkovým" tělem. Díky těžišti umístěným u trojháčku se s nimi daleko nahazuje a výborně kopírují dno. Slušné výsledky nabízejí i malé asymetrické třpytky typu Cyankali a těžší štíhlé plandavky.

 

Osvědčené typy třpytek.

 

Parmové gumky

Pod tímto širokým pojmem si představuji: twistery, kopýtka, banja, smáčky, nymfy, ráčky v délce do max. 7 cm. Osvědčené barvy: bílá (připomínající rybku), černá (pijavku), „olejovou“ (larvy vodního hmyzu), cihlově červenou (žížala). Pár parem jsem však chytil už i na fluožluté a oranžové fantazie. Zdá se mi, že lepší úspěchy jsem měl na parfémované nástrahy (např. Berkley power bait). Gramáže jigových hlaviček musí být úměrné hloubce vody a síly proudu. 

 

Parmové gumičky.

 

Parmové wobblerky

Vhodné jsou jak modely potápivé (např. Rapala CD, Salmo Hornet sinking), tak i plovoucí, které se ovšem musí rychle tažením dostat ke dnu (Rapala Shad Rap Deepruner). V mělkých pasážích řeky jsou účinné i dvojdílné modely plovoucích woblírků (Rapala jointed v 5 a 7 cm délce). Všechny cíleně používané wobblery by rozhodně neměly přesáhnout 9 cm. Zkraje vláčecí sezóny je účinnější používat titěrné nástrahy imitující potěr a s postupem času jejich velikosti zvětšovat. 

 

Modely wobblerů, s kterými můžete také u parem zabodovat.

 

Cikády  

Osvědčené nástrahy do hlubokých proudů, jam a vývařišť jezů, kde se obvykle ukrývají největší parmy. Pro zajímavost: na "sedmičky" cikády si statečně troufnou i parmičky lehce přes třicet!

 

Cikády - málo známé, ale přitom velmi účinné nástrahy.

 

Že se parmy dají chytit i na nástrahy z chlupů a peří (hauserovky), menší typy vláčecích pilkerů a devony, by bylo asi zbytečné rozebírat.

 

Vláčecí pilkřík + duo devonů = těžké nástrahy, po kterých parma také s oblibou sekne.

 

Vláčecí vybavení na parmy

Rovněž zbytečně se jeví pořizování nějakého speciálního vláčecího náčiní. Na parmy bohatě postačí běžný pstruhový vláčák s rychlejší akcí (na tvrdé nástrahy) nebo dropshotový proutek s jemnější špičkou (na měkké nástrahy + „peří“). Při lovu na větších mimopstruhových řekách sáhnu po candátovém prutu v délce do tří metrů a vrhací zátěže do 35 g. Pruty musí být osazené přiměřenými navijáky s vlascem či pletenkou v tahu kolem 5 kg. 

S takovou výbavou se směle můžete postavit i tři čtvrtě metrové parmě. Pokud ji ovšem za celý život vůbec potkáte…

 

Na parmy si můžete troufnout s běžným náčiním určeným k přívlači středněvelkých dravců.

 

Přeji vám, abyste ji nejen potkali, ale i dostali na vláčák. Zápas s ní vám jistojistě z paměti jen tak nevymizí. Což mi připomíná, jak jsem se kdysi dávno nachomýtnul k ulovení takové "monster-parmy". Rozhodně jsem z ní ale žádnou extra potěchu neměl.

Vzpomínaný zážitek se přihodil už před dobrými třiceti lety. V té době každoročně probíhaly tzv. "cukrovarské kampaně" (sklizeň a zpracování řepy cukrovky), které dokázaly bezezbytku vyprázdnit dlouhé úseky řek. Kdy začaly, se poznalo velmi snadno - po hladině mnohých toků se v tu ránu začala plazit tlustá vrstva šedobílé pěny a dno se kompletně porylo hustým slizem. Odér kolem řek se nápadně začal podobat pachu silážní jámy a byl cítit na míle daleko. Všichni vodní tvorové se v tom čase urychleně stěhovali k čistějším přítokům, které jediné jim umožnily přežití. 

Vládnoucí soudruzi tehdy otravy vod a masívní úhyny ryb nijak zvlášť neřešili. Jejich agitační heslo: "Cukrovka je naše zlato – péče o ní stojí za to!", se podepsala na totálním "vyrybnění" kilometrů toků, ale prioritu v totalitě měly hlavně hospodářské výsledky a plnění pětiletek. Rozhodně ne nějaká ekologie a ryby! Takto zkoušené byly hlavně řeky Svratka, Dyje a Morava. Dodnes mi nejde do hlavy, jak takové extrémní znečištění vůbec nějaké ryby dokázaly přežít. A dokonce ještě stačily dorůstat do trofejních velikostí.

 

Soutok říčky Olšavy s Moravou. Sem táhly ryby před cukrovárenským znečištěním řeky.

 

Setkání s "vodní prabábou"

V šíleném letním parnu se doplazíme na regulovaný břeh Moravy. Blíží se pátá odpolední hodina a to jsme na cestě od časného rána. Máme za sebou přestupy z osobáčku na rychlík, z rychlíku na autobus a následně čtyřkilometrový pochod lužním lesem k řece. Jsme sice na určeném místě, ale sotva motáme nohama a pot se z nás jenom řine. 

Odložím bagáž pod strom a praštím sebou opodál. Mám toho dost! Brácha se hbitě svlékne a jde se ochladit do vody. Zároveň hodlá zjistit hloubkové poměry a osahat dno. Na večerní přívlač bude jeho průzkum k nezaplacení. Přestože si chci odpočinout, po chvíli lezu do řeky za ním. Ze stínu mě vyženou houfy agresivních komárů. Je mi předem jasné, že po setmění vypukne opravdové peklo! 

Slunce začíná být proklatě nízko a řeka ožívá. Tu a tam se ozve zálov od bolena a na "prošlapané" mělčině před námi začínají skákat parmy. Jsou jako dovádějící delfíni. 

Už dvě hodiny wobblery porcujeme vodu, ale kromě několika tloušťů se do nich nic kloudného nezakouslo. 

Stmívá se. A je to tady! Ne že by ryby začaly zničehonic extrémně žrát, zničehonic začnou extrémně žrát pouze nekonečné roje komárů. Hotový "ples upírů"! Lezou do uší, nosu, několikrát je i vdechnu. Něco podobného jsem snad nikdy nezažil. Urychleně rozbalujeme pláštěnky. Přestože stále panuje horko, urychleně se do nich balíme. Na ruce si navlékáme igelitové sáčky od svačiny. Nechráněné máme jen obličeje, jenže i to stačí k polovičnímu šílenství. Proti bzučícím bestiím nepomáhá nic. Snažím se chytat, ale čím dál víc mi to připadá jako zbytečná činnost. Nedokážu se soustředit. Když mě navíc rozbolí hlava, složím prut a roztáhnu spacák. Dnes se mi bude usínat hodně těžko. Brácha mě přemlouvá, ať vydržím. Jakmile začne padat rosa, komáři zmizí a na scénu se dostaví vodní dravci. Jeho teorie se dobře poslouchá, ale je absolutně bez záruky. Balím se do spacáku. Přes obličej si přehodím rybářskou vestu. I přes ní slyším pískání rozzuřených „krvesajů“, ale počty přímých zásahů se podstatně sníží. Usnout se mi stejně nedaří. Přes komáří koncert poslouchám šplouchání řeky a pravidelné zvuky bratrových náhozů. Asi po půlhodině se do této poklidné "árie" vloudí falešný tón - zahrčí brzda navijáku. S mírným zpožděním se ozve Mildův vzrušený hlas: "Je tam! Sumík! Možná velkej candát!" 

Rád bych se podíval, ale číhající komáři mi berou odvahu. Jenom utrousím, že vylezu, až bude zápas rozhodnutý. Dřív určitě ne!

Uplyne dobrá čtvrthodina a zdolávaný dravec stále rejdí kdesi v řece. Candáta můžeme vyškrtnout ze seznamu podezřelých. Zbývá tedy sumec!

Od řeky se ozve temné šplouchnutí. Znělo z blízka. 

"Už je tady! Pohni!" zavrčí brácha. Vysoukám se ze spacáku a urychleně se zahalím pláštěnkou. Postavím se těsně vedle lovce a baterkou prosvítím mělčinu před sebou. Jenže ryba je v tu chvíli už zase kdesi v půlce toku. Mám vztek. Mávám rukama jako větrný mlýn, abych zahnal pištící bestie. Takhle se "bavím" dalších deset minut. Konečně se ryba podvoluje tahu. Na tmavé hladině se vytvoří šipka vlnek. Krátce bliknu světlem. 

A sakra! První, co spatřím je hluboko vkrojená ocasní ploutev červenooranžové barvy. 

 

Při zdolávání je hlavním poznávacím znakem parmy hluboce vykrojená ocasní ploutev červenooranžové barvy.

 

Parma! Sice gigantická, ale přesto jen parma. Chystám se zpátky do spacáku. Brácha mě okřikne: "Snad mi pomůžeš, ne? Rozdělej podběrák!" 

Podebrání ryby naštěstí netrvá věčnost. Sotva vklouzne do sítě, zvednu ji a položím na břeh do trávy. Ponechám bratra s úlovkem osudu a prchám se zahrabat zpět do pelechu. Adrenalin ze mě pozvolna vyprchává. Ne však z bratra. Za chvíli mi zašustí u obličeje. 

"Koukej na tu parádu. Osmdesát šest cenťáků!" zahlásí a cpe mi rybu k obličeji. Ještě ji nezahlédnu ani koutkem oka, ale to víc ji cítím. Smrdí jako týden neměněné ponožky!

Musím se však podívat, aby mi dal brácha pokoj. Parma je fakt obrovská! 

Když se dostatečně vynadívám (a schytám další píchance od komárů), rychle se zase zakryju. Bratr jde parmu pustit a zanedlouho zase hází. Další záběr už do půlnoci nedostane…

 

Tak zas příště na shledanou!

 

Přiznám se, že si už nevzpomenu, jestli jsme druhý den vůbec něco chytili. Z celé výpravy mi v hlavě utkvěla jen neskutečná komáří kalamita a monstrózní smrdutá parma. Když nad tím tak přemýšlím, tak dnes bych kvůli takové rybě pár centilitrů krve klidně vycedil. Hlavně bych si ji alespoň zvěčnil. Tenkrát jsme sebou žádný fotoaparát neměli. Dneska ho s sebou k vodě taháme, ale to zas není k mání žádná výjimečná parma… 

 

Text: ToRo

Fota: autor a Milhaus