Necítím se jako propagátor nových rybolovných metod a rovněž nejsem zastáncem žádných revolučních technik při rybolovu. Moderní vymoženosti nectím a nepoužívám. Rybařím spíše hlavou a srdcem. Víc se snažím přemýšlet o tom, co se asi pod hladinou děje. Dost často se přistihnu při myšlenkách, že jsem rybou, která se z určitých důvodů pohybuje tam a tam. Vytvářím si tak dobrovolně nekonečný prostor fantazie a odloučen od reality se nořím do nekonečných proudů štěstí, radosti i svobody. 

Rybařina je pro mě zábavou. Nemusím nikomu nic dokazovat a přesvědčovat veřejnost, že to, co činím, je jediné správné. Z rybolovu nehodlám dělat žádnou vědu. Vlastní zážitky mě přesvědčily, že to prostě funguje. Více než přípravám "super" návnad, nástrah a speciálních montáží se pečlivě věnuji výběru místa, kde lze s úspěchem čekat záběr od slušnější ryby. A tak zase do hry zapojuji svoji fantazii...

 

 

Jak to funguje v praxi?

Na svatého Václava cestuji za rybami. Prší a prší. Venku je počasí, že by do něj naši předkové ani psa nevyhnali. Na oknu jedoucího vlaku tančí pohyblivá mozaika dešťových kapek. Přes ně vidím až do duše svátečního rybáře, která jistě trpí pocitem marnosti. Vyšší hladina přikalené řeky, která se vine kolem trati, působí jako zlá rozhněvaná žena. Dráždit jí dnes vláčecím prutem s nastraženým wobblerem by mi zrovna nepřipadalo smysluplné. Dobře, že jsem si s sebou vzal dva nové heavyfeedery. Doufám, že někde v tišince u břehu nachytám do čeřenu pár hrouzků nebo ouklejí a pokusím se o úlovek candáta. A s druhým prutem a nastraženou rousnicí se spokojím se vším, co mi řeka poskytne.

Když sejdu k řece, vidím, jak silný proud přikalené řeky ohýbá větve vrbových porostů při břehu. Po hladině plave spousta nečistot, takže o nějakém chytání v proudu to nebude ani náhodou. Ale přece jen se jedno zajímavé místečko přímo nabízí. Soutok bývalého slepého ramena s řekou - tam je proud o poznání pomalejší.

Za normálního stavu je tam vidět na dno a hloubka se pohybuje okolo půl metru. Zasypané a zanešené slepé rameno je od řeky odděleno kamenným náspem, který je za běžného stavu hladiny určitě půl metru nad úrovní říční hladiny. Z letních toulek kolem řeky s lehkým vláčákem vím, že kamenný násep je v jednom místě porušený asi dvoumetrovou průrvou, ryby proto mohou do mělčiny slepého ramena z řeky v klidu proplout. Kamenný val pak pokračuje asi 50 metrů dolů po proudu a nakonec se ztrácí v říčním korytě. Pravý břeh ramena je tvořen hustým vrbovým porostem, který je nyní za vyšší vody rovněž potopený. 

 

 

Na okraj vrbového porostu potápím čeřínek. Stále mi něco říká, že tato mělčina se sotva metrovou hloubkou nebude to pravé ořechové. Že bude lepší jít po nachytání nástražních rybek nahoru proti proudu a najít si nějaký ouplávek. Jenže... Sotva zvednu čeřen, nestačím se divit. V síti se třepe dobře dvacet rybek - ouklejí, okounků a hrouzků. Vybírám tři oukleje a dva hrouzky, zbytek pustím zpět do vody. Jestliže jsou tady rybičky v takovém množství, dřív nebo později za nimi dojedou dravci. Co by také hledali v prudkém tahu řeky, když tady v mělké tišince mají doslova narvanou spíž, kde si mohou snadno a dosyta nacpat své žaludky.

Zůstanu tady! Jen, co rozbalím a připravím si pruty, přichází ke mně místní rybář -vláčkař. Utrousí, že prý nic nebere a naznačí, že ani já tady nejspíš nebudu úspěšný.

„Pane tady je hloubka sotva tři čtvrtě metru, chodím sem akorát na nástražní rybičky,“ snaží se mě zviklat domorodec před odchodem. 

Myslím si své. Na jeden feeder nastražím mrtvého hrouzka a na druhý tučnou rousnici. Zapichuji bodec deštníku, roztáhnu jej a pohodlně se uvelebím na židličce. Jsem rád, že mi neteče za krk. Koukám na překrásné blanky bytelných feederů, se kterými se nemusím obávat žádné ryby. Také nabitý vlasec o průměru 0,28 mm je už docela "brutal". 

Špička feederu s rousnicí se zaklepe. Pak znova. A už se ohýbá. Kdo by čekal se zásekem? Na udici se zmítá první zaseknutá ryba. Je to tloušť okolo 40 cm. Opravím rousnici a hned jí zase posílám do tišiny poblíž hlavního proudu. Odhadem do míst, kde je teď skrytá průrva v kamenném valu. Jen co došponuji vlasec, zase klep, klep a ohnutí. Další jelec! Pak další a další... 

 

 

Prut s mrtvou rybkou se ani nehne. Zvláštní. Na žížaly chytím i dvě menší parmy, okouna a cejna. Hoho, to je radosti! 

Pak se zase ohne špička "žížalího" feederu, současně se roztočí se brzda navijáku. Jen co pozvednu prut, ucítím mrtvou tíhu jako při záseku do pařezu. Tíha se zvolna dává do pohybu. Směrem po proudu. Připadám si, jako bych vlekl plovoucí kmen. Okamžitě stahuji druhý prut. Pak zase trošku přitáhnu brzdu navijáku. Bum, bum! Dostanu dva poctivé kopance do prutu a unikající ryba zvýší rychlost. Prchá po vodě a těsně přitom kopíruje balvanitý val. Brnk! Tah náhle povolí. 

Vytáhnu jen zdeformovaný a téměř narovnaný háček. Vlasec je obalený silnou vrstvou slizu. Od sumce! Jen už nezjistím, jak byl veliký.

Ani se moc nedivím, že fousáč objevil rybí hostinu v tišině. A že tam není ani metr hloubky? No a co! 

Navazuji nový, větší a pevnější háček a nastražuji na něj hned tři rousnice. Žbluňk! Nástraha dopadne tak metr od průrvy v kamenném valu. Jakmile vjede z proudu řeky dírou nějaký vousatý slídil, dost možná hned narazí na mé svíjející se klubko rousnic. 

Začíná se stmívat a šance na píchnutí dalšího sumce se zvyšuje. Záběr na sebe nenechává dlouho čekat. Projeví se jemným zachvěním špičky a následně rázným úklonem. 

Je tam! Od začátku hodlám tvrdit muziku. Bum, bum, bum! Schytám celou série sumčích kopanců. Musím dokonce povolit brzdu. Přesto se snažím, aby mi sumec nevyjel přes kamenný val do řeky. To bych montáž o kameny tutově uřízl! Feeder je ohnutý do neuvěřitelného oblouku. Vše zatím drží! Uf. Vypadá to, že se mi úvodní nápor podařilo zastavit. Konečně se zmůžu na krátké přitažení ryby k sobě. Bum, bum! Čtyřmetrový heavyfeeder se mnou lomcuje, jakoby byl pod proudem. Voda zašplouchá a na hladinu vyjede sumčí veslo. Divoce nafackuje vlasci. Vše sleduji asi z třicetimetrové vzdálenosti. Rozzuřený sumík ucítí spásu v potopených vrbách. Bohužel tam leží i torzo stromu. Dravec se do něj zaplete. Přitahnu víc. Prásk! „Osmadvacítka“ Technium praskne jak vlákno pavučiny.

Škoda, ten sumec měl určitě kolem 140 cm. 

 

 

Přestává pršet, a tak skládám deštník. Balím i prut s rybičkou. V klidu si dávám kafe a čekám, až se mělčina uklidní. Sotva polknu poslední doušek, nedočkavě znova navazuji utržený systém. Nastražuji osvědčené rousnice. 

Nastává tma. Žuch! Obrovský závar sotva tři metry přede mnou. Tam je teď vody sotva nad kolena! Leknutím jsem se málem pos... 

Sumec si vyjel pro rybky málem až na břeh! Mám ho zkusit, nebo znovu nahodit ke kamennému valu? Rozhodnuto! Nahodím krátce podhozem. Prut sice usadím do vidličky, ale mám na něm položenou dlaň. Záběr očekávám každou vteřinu. Zatím nic. Nemám to přeci jen nahodit k valu? 

Frrr! Něco mi rve prut z ruky. Je tam! Kousíček od břehu se odehrává hotové rodeo. Sumčí rodeo! Jenže než se překvapená ryba stačí rozjet po proudu, stačím ji nahrnout do prostorného kaprového podběráku. Doba zdolávání? Snad minuta, možná ani to ne. Sumík v síti šermuje knírem a choulí se do klubíčka. Je mu to teď houby platné. Osvobozuji jej od háčku a měřím. Krásných 122 cm! 

 

 

Krátce zauvažuji, zda si úlovek ponechám. Sumec této velikosti je ještě chutnou rybou. Raději bych bral nějakého menšího. V duchu se vidím, jak v noci při baterce stahuji sumce na zahradě. Tak to ne! Tenhle dravec bude mít štěstí. Pouštím ho zpět do mělčiny. 

Do odjezdu vlaku mi zbývají zhruba dvě hodiny. Oplatí se ještě nahazovat? Voda bude po agresivním zdolávání asi pěkně rozplašená. Ale co, ještě to chvíli zkusím. Stejně mi zbývá posledních pár rousnic. 

Nikam nespěchám. V poklidu si dopřeju další doušek kávy z termosky. Jsem maximálně spokojen s intenzitou zážitku. Vždyť jsem se celé odpoledne téměř nezastavil. Zdálo se, že sumci v mělčině vytvořili rojnice a žrali vše, co se jim ocitlo před vousy. Byli jako oživlé vysavače! Potřebují se pořádně nacpat, protože zima už pomalu klepe na dveře. 

Sumčí útoky a akce heavyfeederu jsou adrenalinovými splavy! Musím ocenit vynikající kvalitu prutu i vlasce. Konec rozjímání. Vyrážím znovu do ostré akce.

Dnes už naposledy nahazuji kousek od břehu nastražení klubko rousnic. Za deset minut dostanu další záběr! Souboj opět rozhodnu rázně. Sumíka, než se stačí rozkoukat, fofrem podeberu zaslizeným podběrákem. Pro dnešek končím. Posledním darem svatého Petra už nepohrdnu. Sumeček měří 92 cm a je tedy "prudce jedlý"! 

 

 

Zase začíná pršet. Balím věci a při pohledu na hodinky zjišťuji, že ještě stihnu v nedaleké hospůdce pivo a horký grog. 

Promočený vstupuji do lokálu. Hned jsem štamgasty dotazován na úspěchy v rybolovu. Je mezi nimi i vláčkař, který mě odrazoval od chytání v mělčině. Má už docela "slušně naváto", takže rozhovor s ním by byl celkově o ničem...

"Ani záběr!" odpovím. Vůbec mi nedělá problém v tuto chvíli lhát. Hodlám si objevené místečko, kam všichni chodí jen na nástražní rybky, ještě chvíli uchovat v tajnosti. 

Na jaře jsem v něm viděl u stulíkových porostů gigantické líny. To je pro mě další obrovská výzva. Moc dobře vím, jak je složité a vzácné v našich vodách veliké líny vůbec zahlédnout, natož je chytat.

 

O tom ale, vážení přátelé, až v některém z příštích vyprávění…

 

 

Váš Vašek Turek

 

PS: Po sepsání tohoto příběhu jsem se dozvěděl, že místem, kde jsem rybařil, má vést nová cyklostezka. Jestli je to pravda, tak sbohem "má" mělčinko! Spolu s ní zmizí lokalita, kde se pravidelně vytíraly ryby. Zmizí i mé sny o velkých línech a sumce na feeder už tam také asi nikdy nechytím...

V. T.