Tragédie během radosti

Pomineme-li různé způsoby ublížení, úrazů a topení se při rybolovu, tak nejčastějšími vážnými událostmi stávajícími se v průběhu sezóny jsou selhání srdce při napínavém a dlouhém zdolávání velké ryby. "Srdcaři" by si tak měli dobře rozmyslet exotické rybářské safari "big game" (lov velkých mečounů, merlinů, plachetníků), fyzicky náročné výpravy do pustých krajů (za obřími tajmeny, bojovnými pacifickými lososy, monstrózními halibuty apod.), ale také provozování extrémních způsobů rybaření, jakými jsou například sumcařina nebo lov trofejních kaprů. Při podobném přetížení organizmu může nemocné srdce přijít k úhoně "natošup"! Je až s podivem, kolik (samozřejmě zcela zdravých) rybářů, v rámci černého humoru, srovnává náhlý infarkt kolegy během zdolávání s rádoby sladkou smrtí v náruči roztoužené milenky a postiženému dokonce závidí. Ovšem tito "závistivci" neví, o čem žertují, tedy alespoň do chvíle, než získají osobní zkušenost.

Pepka vás může klepnout během dlouhého zápasu s velkou rybou, nebo pozdějí z radosti nad jejím zdoláním.

Nadhozené téma už neopustím a nabídnu vám historku, jejíž přímým účastníkem se stal kamarád Tomáš. Nachystejte si suché kapesníky, Tom začíná vyprávět…   

Kuchařka svatého Petra

Můj příběh se odehrál už dobře před pětadvaceti lety, přesto je však v mých myšlenkách stále čerstvý. Tehdy jsem se dlouho chystal navštívit menší pstruhový potok, u kterého jsem strávil téměř celé své mládí. Rodina a práce mě totiž zavála daleko od mé rodné Vysočiny, ale vzpomínky mě vždy magneticky přitahovaly zpět. Odhodlání k návratu mě nikdy neopustilo, zbývalo jen najít volný čas.

Až přišla nečekaná příležitost. Kamarád jel do Jihlavy na jednodenní služební cestu a slíbil mi, že mě ráno vysadí u "rodného" potoka a navečer mě opět vyzvedne asi o pět kilometrů dál. Takovou nabídku jsem nemohl odmítnout, a jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Čekal mě celý den rybaření i vzpomínání. 

V časném ránu zamávám odjíždějícímu kamarádovi a pak se vydávám po proudu potoka. Se zlatou rotačkou protahuji všechny důvěrně známé proudky i tišinky. Přes hodinu vláčím, ale bez jediného náznaku záběru. Tak to by se mi v mládí nestalo! Svůj dosavadní neúspěch svaluji na nedávnou zahájenou. Stopy rybářů jsou na břehu stále patrné a voda je asi řádně "provětraná".

Pstruhová říčka mého mládí se zas tak moc nezměnila.

V klidnějším nadjezí konečně dostanu první záběr. Úlovkem je jen nevelký, ale o to pestřejší, okoun. Na pstruhovce je považován za škůdce, a tak ho klepnu a přesunu do batohu. Okoun není nikdy sám, a tak po pár hodech k němu přibudou další tři ježatci. O flek dál jich dostanu ještě šest. Nechci je zbůhdarma vybíjet, a proto se přesouvám pod splav. Tam si následně zabojuji i s pořádným pstruhem. Mé vítězství je nadosah, ale stačí chvilka nepozornosti a zdivočelá ryba vypálí pod kořeny olše. Pic! Zbudou mi jen oči pro pláč a holý vlasec. Abych se vzpamatoval z prohry, rozhodnu se uklidnit svačinkou. Sakra! Má celodenní strava odcestovala v kamarádově autě. Dokud jsem o tom nevěděl, byl můj žaludek v klidu, teď ale začne hlasitě protestovat. Syrová jarní krajina mi neposkytne ani malinu, ani plané jablíčko a do nejbližší osady zbývají tři kilometry. Snažím se ještě chytat asi hodinku, ale kvůli rostoucímu hladu lov vzdávám. Vyrážím na dálkový pochod, abych umlčel bouřící se útroby.

Do dědiny dorazím se zbytkem posledních sil. Místní obchůdek už je zavřený, a tak se urychleně přesouvám k hospůdce, před kterou jsou zaparkované bicykly domorodců. Až uvnitř zjistím, že kola patří partě místních zedníků, kteří ve výčepu provádějí stavební úpravy. Kulaťoučkou hostinskou slušně poprosím o kousek jídla. 

Bodrá žena mě hned uzemní: "Nevidíš holoubku, že je zavřeno! Můžu ti dát akorát lahvový pivo, ale na žvanec tu nemám ani žvejkačku!" 

"Co mi zbývá, tak si dám pivo. Je to přece náš tekutý chleba," snažím se žertovat a současně vzbudit soucit. Bez úspěchu. Vyfasuji zteplalou desítku v zaprášené flašce. Ucucávám hnusné pivo a sleduji pracující zedníky. 

Náhle se směrem ke mně ozve hlas hostinské: "Hele holoubku, já tě znám? Ty seš ten darebák, co mi pokaždý orval třešně těsně před dozráním!" 

Hned mi docvakne, proč mi byla korpulentní hospodská povědomá. Vždyť je to "drsná Božka"! V mládí měla na zahradě nejlepší srdcovky v širokém okolí, ale také hodně pádnou ruku, když některého z nás kluků dopadla. 

"Máte vynikající paměť. Však už to bude dobře čtvrt století," omlouvám se za své hříšky z dětství. 

Macatá hostinská kupodivu zjihne a posadí se ke mně. Dostanu další pivo a Božka si dolévá do hrníčku "zelenou". Postupně probereme události uplynulých roků. Nakonec se mě zeptá, kde se tu po takové době beru. Když přiznám, že jsem byl na rybách, vjede do ní život: 

"Jéje, holoubku! Rybičky já moc ráda, když se se mnou podělíš o úlovek, tak ti ukuchtím svou domácí specialitku!" 

V té chvíli ožiji i já. Nikdy předtím (a ani potom) jsem tak rychle nevykuchal a neočistil deset okounů. Když zpracované ryby donesu do kuchyně, hostinská mi je doslova vytrhne z rukou a hned mě zažene s odůvodněním, že recept je dávné rodinné tajemství a předává se pouze děděním. Jako na trní se vrátím k pivu a čekám. Lokálem se táhne božská vůně připravovaného pokrmu. Dokonce i zedníci zvolňují pracovní tempo a zvědavě otáčejí své nosy ke kuchyni.

A je to tu! Božka nese dva talíře, na kterých jsou vyrovnaní zlataví okouni. Hospodská ke mně přisune jeden talíř a praví: "Nech si chutnat, holoubku. A nespal si hubu, je to horký!" Na vystydnutí nečekám a jako kormorán se vrhám na první rybu, pak na druhou, na třetí… U čtvrtého kousku je už hlad zažehnám, a tak si vychutnávám každé sousto. S pátým okounem si labužnicky pohrávám. 

"Pohádka! Jedna báseň!" nešetřím superlativy na mistrovské dílo na talíři. Hostinská se usmívá a nad chválou jen mává rukou. "Musíte mi prozradit recept, protože něco tak fantastického jsem v životě nejedl!" vrním blahem. 

Božka jen zakroutí hlavou a dodá: "Na to zapomeň, holoubku!" 

Než hostinská umyje v kuchyni nádobí, v hlavě mi uzraje plán k získání originálního receptu. Hned jak se vrátí zpět, objednávám "zelenou" a doufám, že se po ní kuchařce rozváže jazyk. "Zelených" proběhne ještě spousta, protože se do objednávání zapojí i zedníci, kterým mezitím padla. S každou další štamprdlí dřevěním jako Pinocchio, zatímco trénovaná hostinská je v čím dál větší pohodě. Prozrazení tajemství je čím dál víc v nedohlednu.  

"Tohle nedopadne dobře!" bliká mi v hlavě varovná kontrolka, ale odvážně se vrhám do dalšího kola rund. 

Z nastávající ostudy mě naštěstí zachrání kamarád, který mě hledal kolem potoku a pak ve všech okolních vsích. Zaplatí za mě útratu a vede mě ke dveřím. Na prahu se otočím a zablekotám: "Nóó tak Boženko, jak děláte ty rybýýý?" 

Hostinská se usměje a praví: "Tak já ti to, holoubku, prozradím. Dělám je na pánvi, na pánvi…"

Do rodného kraje se vrátím až koncem srpna. Břehy potoka jsou zarostlé a nikde není ani stopa po rybářích. Zažívám opravdovou pstruhovou zahájenou! Na každém smysluplném místě dostanu záběr a spoustu tečkovaných krasavců nechávám schválně v proudu setřepat. Od vody si odnáším dva půlkilové duháky a mířím s nimi do známé vesničky. Už se těším, jaký z nich hospodská Božka připraví božský pokrm. 

Vzal jsem dva duháky pro hostinskou Božku...

Nedočkavě stisknu kliku do hospůdky a… 

Co to, dveře jsou zamčené? Okolo jde jakýsi děda a zahuhlá: "Hospoda je zavřená. Hospodská umřela, v létě ji klepla pepka a nikdo to po ní nechce vzít. To víte, tržby stačily sotva na zaplacení účtu od elektriky." 

Podlomí se mi kolena. Ze strýce ještě vypadne: "Božka byla hodná ženská, ale měla smůlu, že byla celý život sama. Děti ani muže neměla a štamgasti v lokále jí nahrazovali chybějící rodinu…" 

Odcházím s pryč s vlhkýma očima. Tak drsná Božka je nebožka. Svůj tajný geniální recept už připravuje jen svatému Petrovi. Jako bych ji slyšel: "Nech si chutnat, holoubku… A nespal si hubu, je to horký!"

Podle vyprávění zaznamenal: ToRo