Výroba a použití správného systémku je hotová věda!

Motivace velká, ale příroda je proti

Při pohledu na stav řeky jsem tušil, že mě čeká opravdu dřina, abych přemluvil nějakou královnu. Bylo předem jasné, že můj pověstný „Zátopkovský styl“ (šest hodů do jámy a zrychlený přesun) nemůžu použít. Naopak musím využít svou znalost Hronu, jeho dna a soustředit se na místa, kde ryby stávají. Problém je, že při vyšší vodě ryby hodně migrují, a tak můžou být prakticky kdekoli. 

Horní část Majera prolovím po centimetru. Nic. Posunu se pod lavici na hlubinu. Vodu křižuji hody cikcak. Projdu celou tůň odshora dolů. Ale bez úspěchu. Vzpomenu si na Lea. Ráno mi dal radu: Pokud projdeš jámu po proudu, zkus ji projít ještě jednou a proházej jí i proti vodě. Při vyšším stavu to někdy zafunguje...

Kdyby zabrala alespoň nějaká malá...

Konečně kontakt!

Zkouším jeho teorii uvést do praxe. A opravdu zafunguje! Přímo v nejhlubším místě ucítím známý klepanec. Sekám do prázdna! Vím na tuty, že to byl záběr. Je tam taková hloubka, že rybka nemohla brnknout o dno ani náhodou. Bičuji díru asi půl hodiny, ale už se nic nestane.

Přemisťujeme se do Smrčiny. Zanedlouho prohazuji splav. Na výtoku z jámy mi vyjíždí až pod prut zhruba „šedesátka“ tubice. Rybku ale ne a ne vzít. Propadne se ke dnu. Jsem alespoň rád, že ji zahlédl i Jara. Asi na pátý hod ji mám znovu pod nohami. Na jelce sice zaútočí, ale netrefí ho dobře. Popíchaná definitivně mizí v hlubině. Následně utrhnu dva systémky, a tak se přemístíme pod Šálkovou k elektrárně. 

Prohazuji úsek metr po metru. Déle se zdržím na svých top místech, kde bezpečně vím, že tam hlavatky musí být. Stovky hodů, ale jakoby tu žádné nežili. Je půl dvanácté a v poledne máme sraz s Leem na Grajcáru. Mám dilema, jestli mám na tu chvíli jet pod Plavno nebo do polí. Nakonec zamíříme do polí. 

Po pěti a pů hodinách házení by mě potěšila i malá tubička.

Hurá! Čestný úspěch!

Míříme k tůni s velkou rybou, která se mi setřepala na zahájenou. Tůň bičuji jak otrokář. Ptám se Jary, kolik je hodin. 12.02 hod., zahlásí. Tak jo, dám poslední hod a jedeme za Leem. Jelce vedu v hlubině u výplachu a najednou ucítím ťuk. Okamžitě sekám. Během setiny sekundy se na hladinu vyvalí nádherná hlavatka. Jara pustí kameru, ale v rozrušení natáčí všechno možné, jen ne rybu. To zjistíme až později. „Kameraman“ dokonce zamnou chce lézt do vody a pomoct mi. Razantně zavelím:„Veeeen!“ Snad jediným člověkem, kterému bych dovolil vylovit mou rybu, by byl Leo. Když se Jara vrátí na břeh, mám prostor na zdolání ryby. Hlavatka se snaží ujet z tůně, ale já ji do proudu nepustím. Je tu sice vysoký břeh, což byla nevýhoda, jenže já si poradil. Rybu řádně unavím a přitáhnu ji k sobě. Jeden nacvičený hmat a hlavatku chňapnu za ocas. Pouštím prut a pravačkou ji podržím i pod hlavou. S úlovkem se škrábu na souš. Kamarádem zmítá adrenalinová horečka. Běhá jako„rapl“ kolem mě. Říkám mu, ať se uklidní, aby mi nepošlapal udici a hlavně si dával pozor na trojháky. Rybu společně změříme. Má rovných 90 cm. Nasekáme pár fotek a pouštíme ji do rodného živlu.

Konečně je první ryba na břehu!

Marná odpolední dřina 

Na Grajcár přijíždíme s půlhodinovou sekyrou. Vyslechnu si kázání od Lea. Ani pěkný úlovek mě prý neomlouvá od pozdního příchodu. 

U oběda následně probíráme taktiku na odpolední lov. Potom společně vyrážíme kolem Slovenské Lupči. Ve dvou házíme a házíme. Pročesáváme tůně opravdu důkladně, ale bez úspěchu. K večeru ještě přemluvím Lea na tůň u Cigánů. Já zde chytám svoje oblíbené hrdlo, Leo pročesává celou tůň. Jsme úplně marní! O půl šesté se sbalíme a jedeme na večeři. Jara má celodenního čundrování kolem řeky plné kecky. Je úplně zmordovaný, a to ani nebrodil a nahazoval. A to chytáme teprve první den! Posteskne si, že tušil, že lov hlavatek je dřina, ale až tak velká, to tedy ne. A to má ještě štěstí, že ještě panuje celkem teplo.

Odpoledne se můžeme jen kochat nedalekými horami posypanými prvním sněhem.

Den druhý

Ráno ho budím v 5.45 hod. Koulí po mě očima a je mu do breku. Vzpomínám na sebe, když jsem začínal. Jak mě tehdy „bolel“pouhý pohled na neopreny. Jara prosí o kávu. Tak naše cesta napřed vede na benzínku. Od ní pak na soutok u Hronů. V 7.00 hod stojím na značkách. Chytáme Podbrezovský úsek. Pročesávám tůň, ale nic. Jen mě to stojí dva systémky na kůlu uprostřed řeky. Za normálního stavu vody bych si pro ně došel. Jenže voda je vyšší o dobrých 40cm.

Měním místo. Až k horní hranici revíru jsem bez záběru. Začíná mocně pršet. Mám strach, aby se řeka ještě víc nezvedla a úplně se nezakalila. Nadhodím Jarovi, že chci jeden úsek projít řekou. Je mu to už fuk. Hodlá brodit se mnou. Poučím ho, ať se drží při kraji a za mnou. Jen co Jara vleze do řeky, proud mu podrazí nohy. Kecne na dno i s kamerou. Sotva se postaví a udělá další tři kroky, znovu balancuje. Je mi jasné, že brození nezvládne. Posílám ho na břeh a tůň procházím sám. Ryba nikde. 

Posouváme se nad železárnu. Zde se nachází pár nadějných jamek. Jedna se chytá při druhé straně pod tratí. Při mé straně se ale při vyšším stavu vody vytvořil vracák. Prohazuju systematicky druhou stranu. Nic. Pak jeden nához umisťuju kousek nad sebe. Nastražený jelec projíždí sotva tří metry ode mě. Náhle ucítím, jak lehce uvázl. Sekám! Trefa! Na prutu se zmítá ryba. Chvilka napínavého boje a vynáším na břeh hlavatku. Položím ji na rozhraní souše a vody. Metr ukazuje 85 cm. Rybu fotíme a rychle pouštíme zpátky. 

Čestný úspěch!

Maratón pokračuje...

Směřujeme po vodě dolů. Cestou házím jako o život a... nic. V úporném lijáku je to otročina, Jarek má „mokré procházky“ plný kecky. Až v Lopeji konečně dostanu kontakt, ale rybu jen o kousek potáhnu a spadne mi. Ani ji nezahlédnu. 

U výtoku z elektrárny potkáváme kolegu zrovna ve chvíli, kdy na wobbler chytí asi půlmetrovou hlavatečku. Prohazuji celou Dubovou Německou i Mezibrod, ale ryba žádná. Možná pod Německou ve velké tůni jsem měl jemný záběr, ale jistě to nevím. Zmáchaní jako myši jedem ve dvě odpoledne na oběd. Po něm beru prut, rybičky a vyrážím 1,5 km proti proudu. Jara si myslí, že ho chci uštvat. Klopýtá za mnou po trati a myslí si něco o bláznech. Začínám chytat jamky nad „velkou hlavatkovou“. Až za soumraku se dostávám na mou oblíbenou tůň. Zde jsem už dříve chytil několik slušných ryb. Tůn je však při velké vodě úplně jiná. Na jejím konci konečně dostávám záběr. Rázně přiseknu! Ryba si bere z navijáku a snaží se prchat po proudu. Cítím, že je to větší kousek. Ve šeru zahlídnu siluetu ocasu. Je poměrně mohutná, pomyslím na vytouženou metrovku. Tentokrát se za rybou nevydávám vodou, musím ji vypumpovat k sobě proti proudu. Je naprostá tma a přede mnou hluboký a silný proud. Nechci riskovat. Nakonec se mi královnu podaří vtáhnout zpátky do tůně. Pak už je hračka dostat ji do mělčiny. Rázný hmat a ryba je venku. Metr ukáže 96 cm. A to mi ještě hlavatka během měření dá „tečku mezi oči“, když se prudce postaví na ocase. Jara jen koukal, jakou má ryba sílu. Hlavatku vyfotíme a pustíme zpět do dravé řeky. Po úspěchu se vracíme na Grajcár. Jara cestou úplně odpadl, a tak jsem šel na pivo a večeři sám.

Ryba, kterou pouhé čtyři centimetry dělily od bájného metru.

Den třetí

Ráno vyrážím na Bánskobystrický úsek. Jen přijdu k vodě, tak vidím, že je po rybách. Přede mnou teče kalné Orinoko. Stav řeky tipuji na dobrých 60 kubíků. Vím, že šance na úlovek je mizivá, ale přesto se pokusím chytat. Je to pro mě výzva. 

Kdysi dávno, ještě když se chytalo přes Bánskou Bystrici, jsem měl za takhle kalné vody na prutu velkou rybu, ale spadla mi. Tentokrát se zázrak nestane. Jsem absolutně bez kontaktu! Stejně se dá chytat jen kolem krajů. Během chytání uvažuji, za jak dlouho voda klesne a odkalí se. Od čtvrtka mám totiž dovolenou a chci se vrátit. Nakonec marnou snahu vzdávám. Kolem oběda lov zabalím a vracím se do civilizace. Odpoledne už s Jarou jedeme domů do Brna.

Už abych byl zpátky!

Pokračování příště

Text a fota: Vojta Sklenář