Lov na položenou na candáty platí, ale...

 

Stinné stránky „těžkotonáže“ 

Pasivita položené: Lov na těžko je příliš statický. Nemůže u něj být řeči o nějakém vyhledávání ryb. Buď vyberete vhodné místo a candáti se na něm "zamotají", nebo zkrátka vůbec nedorazí. Navíc musíte počítat i s tím, že třeba zvoleným "územím" pouze prosviští a hledají jiné místo s prostřeným stolem. Zbývá tedy jen nečinně čekat a toužebně se modlit ke svatému Petrovi. Takové chytání candátů je však na míle vzdálené sportovnímu rybolovu. 

 

Časté ztráty montáží či háčků: Pokud lovíte v místech, kde se candáti nejčastěji zdržují – tj. na zlomech dna, nebo poblíž kamenitých sutí, bouraček zatopených stavení, v místech, kde jsou pařezy, zatopené keře a ponořené stromy – je nutné sebou mít v zásobě pořádnou zásobu zátěží i háčků. To samé platí i pro rychlé "tání" návinu na cívce. Utrhané metry vlasců navíc postupně dokážou zlikvidovat i ta nejnadějnější místa, neboť v pavučinách šňůr trhají další a další rybáři chtiví candátů.

 

Tady candáti určitě jsou, ale jak je dostat ven!

 

Vysoké ztráty nástražních rybek: Při lovu na položenou jsou patrné nejen vyšší ztráty drobné rybářské výstroje, ale nezanedbatelné je i „mizení“ nástrah – tedy rybiček. Zatímco při plavané vystačím s necelým tuctem rybek na celodenní chytání, při položené v důsledku častějšího váznutí musí být má zásoba rybek nutně větší. Kromě toho dost rybek také uletí při razantnějším náhozu, nebo se poškodí úderem o hladinu.

 

Možná stačit nebudou...

 

Ztráty úlovků: Tento bod přímo souvisí s první výhradou. Když už se poštěstí, že candát vyčenichá a uchopí nalíčenou nástrahu, ve většině případů ji požírá za jízdy a kopíruje přitom dno. V této souvislosti je poměrně pravděpodobné, že se snadněji zachytí vlascem za nějakou překážku. Potom buď nástrahu z tlamy vyvrhne, nebo se sám zasekne a zůstane viset nejen na háčku, ale současně i ve vázce. Zvýšená hladina adrenalinu u lovce (způsobená záběrem) rychle opadne, když musí namísto s rybou zápolit s nehybnou vázkou. A jestliže při lovu navíc použil pevnější vlasec, jak to na podobných místech bývá zvykem, tak u dna přivázaný candát moc šancí na dlouhý život nemá. Málokdy se mu totiž podaří zbavit se háčku či urazit vlasec. Čeká ho pak jen pomalá smrt vysílením u "mučednického kůlu".

 

Uvázaný candát - oběť dlouhého čekání se zásekem.

 

"Zažíračka": Lov na těžko nelikviduje jen nástražní rybičky, má na svědomí i samotné candáty. Snad žádná jiná rybolovná technika nezmaří tolik rybích životů jako právě položená. Při záběru se dravec často nechává zbytečně dlouho zažírat, a pak je „oběšenec“ úspěšně a s velkou slávou zdolán. Rozčarování přichází ve chvíli, kdy je lovcem shledáno, že je ryba podměrečná. Pokud jí háček poškodil žaberní oblouky nebo rozpáral jícen a ryba silně krvácí, pak je zbytečné i ustřižení vlasce. Mnohem horší, avšak i dost častou variantou bývá, že je dravec sice hluboko zaseknutý, ale jeho "přemožitel" se snaží zachránit háček a dokoná dílo zkázy. Pokud by byl nekrvácející rybě nakrátko ustřižen vlasec v tlamě a byla puštěna i s háčkem v žaludku, existuje vysoká pravděpodobnost, že setkání s rybářem přežije. Ovšem amatérský chirurgický zákrok při vyprošťování háčku peánem "rozchodí" jen výjimečně. 

 

Úmrtnost vlivem tlaku: Když už o zaseklého dravce nepřijdete ve vázce, ani není výjimečně "zažrán", může ho nevratně poškodit změna náhlá změna tlaku při rychlém vytažení z větší hloubky. Candát má tu smůlu, že jej příroda neobdařila jednak výraznější bojovností, ale hlavně efektivnějším vyrovnáváním tlaku působeného masou vody vodního sloupce. Když je totiž prudce "odlepen" ode dna a silou vysmýkán z několikametrové hlubiny až na hladinu, tak jej v mnoha případech rychlá změna tlaku definitivně dorazí. I puštěná ryba se pak marně snaží ponořit ke dnu - k prasknutí nafouknutý plynový měchýř ji tam prostě nepustí a po několika marných pokusech candát vyplave břichem vzhůru k hladině. 

 

Jak je to vlastně s candátovou choulostivostí?

Lovci na položenou a „rybičkáři“ rádi svalují vinu za vysoké ztráty podměrečných ryb na údajnou candátí choulostivost. Ano, candát je vedle lososovitých ryb hodně háklivý na čistotu i prokysličenost vody, ale také na zacházení. Přesto je to dravec, kterého evoluční vývoj vybavil určitou houževnatostí umožňující mu přežití. Nemůže být zhýčkaný jako slečinka, když požírá ostnaté okouny, pichlavé ježdíky a opancéřované raky.

Důležité ovšem je, aby s ním rybáři zacházeli jako s živým tvorem a raději oželeli hluboko zaseknutý háček, než aby mu přes jícen "pitvali" žaludek nebo poškodili žábry. Podobní "patologové s pruty" potom rozšiřují zkazky o tom, že vyteče-li z candáta jediná kapka krve, dravec už zranění nerozdýchá. Případně, že má dravec "měkkou" páteř a tudíž se mu při silnějším záseku nebo razantnějším zdolávání zlomí vaz, atd. Takové báchorky pravděpodobně daly v minulosti podnět k žádostem o zrušení zákonné lovné míry candáta v několika tuzemských revírech. Naštěstí tato požadavky funkcionáři organizací nebyly kompetentními osobami vzaty v úvahu, neboť by vedly pouze k vybíjení nedospělých ryb a následně ke konci candátů v Čechách.

 

Tahle osmdesátka to nedala!

 

Život candáta v rukou rybáře

Život candáta může ukončit rybářova ruka úmyslně, tím že si úlovek záměrně ponechá. Nebo neúmyslně, kdy se zaseknutý dravec pevně zachytil ve vázce, popřípadě jej po zdolání může lovec nešetrně zranit při vyprošťování zaseklého háčku. Další možností je trvalé poškození rybího organizmu vlivem nevyrovnaného tlaku v plynovém měchýři. Takový candát může být ztracen, přestože visel jen v okraji tlamy a byl brzy vrácen do vody. Proč?

"Nemocí vysokého tlaku" trpí druhy ryb, které nemají propojený plynový měchýř s trávicím ústrojím – tedy všechny okounovité ryby. Mimo candáta se s podobným problémem potýká i okoun. Právě u okouna jsou příznaky změn při rychlém vytažení z hloubky častěji a hlavně patrnější. Ryba má na omak tvrdé břicho, vyvalené oči a mnohdy jí tlak nafouknutého měchýře vyvalí žaludek z jícnu - což vzdáleně připomíná žvýkačkovou bublinu. 

U candátů nejsou tyto symptomy tak očividné, ale přesto když své úlovky (jedná se hlavně o menší podměrečné ryby) rychle "vydrtíte" z osmimetrové a větší hlubiny, prokážete jim více než dobrou službu, ulevíte-li jejich přeplněným měchýřům. V opačném případě můžete ulovené dravce rovnou odepsat ze stavu rybí osádky v revíru. 

Jako negativní příklad může posloužit má návštěva jedné hlubší přehrady v závěru podzimu. Z hráze jsem tehdy pozoroval dvojici rybářů chytajících z loďky nad původním korytem řeky. Panoval ideální dravčí čas a candáti se podle toho činili. Rybičky nastražené u dna sbírali s naprostou pravidelností. Bohužel rozměry ulovených candátů nesplňovali představy lovců. Rybáři je šetrně vyprošťovali a vraceli zpět do vody. Avšak i přesto se za jejich lodí ve směru po větru vzdalovala bílá břicha puštěných ryb. Za necelou hodinu měli lovci (sice neúmyslně) na svědomí asi půltucet dravčích životů a jen zodpovědně krmili chechtající se racky. Přitom stačilo tak málo. Mít sebou injekční jehlu nebo těžké olovo s trojháčkem a ulevit natlakovaným candátím měchýřům.

 

Candátek vytažený z hlubiny. Mezi čelistmi je patrný tlakem vyhřezlý žaludek.

 

Tipy na záchranu candátích životů     

Rybu uchopte za hřbet a otočte ji břichem vzhůru. Tím ji jednak znehybníte a navíc dobře určíte přesné místo vpichu. Hrot injekční jehly zapíchnete do těla zešikma asi 2-3 cm od řitního otvoru směrem k hlavě. Jehlu do břišní dutiny zasunujte pomalu a s citem, protože nesmíte poranit ledvinu, která se nachází těsně pod plynovým měchýřem (je to tmavočervený pás táhnoucí se podél páteře). Po upuštění tlaku jehlu vytáhněte a candáta položte do vody. Pokud neudrží rovnováhu a pokládá se, přidržujte jej v přirozené poloze a současně s ním pomalu pohybujte vpřed a vzad, aby se mu prokysličila žábra. Až se dravec vzpamatuje, sám se bude snažit opustit dlaně. Tím je definitivně připraven k návratu na svobodu. Po puštění ryby očistěte jehlu a uložte ji do bezpečného pouzdra, abyste se nezranili. Možná už za pár minut vám pomůže zachránit další život.

 

Injekční jehla je jednou z možností, jak zachránit natlakovaného candáta.

 

Druhou metodu vymyslel a v praxi vyzkoušel kamarád Ondra. V zimě tahá candáty až z hloubky přes dvacet metrů, takže se s "nemocí vysokého tlaku" u dravců setkává poměrně běžně. Pro účel záchrany si vymyslel jednoduchý fígl. Slouží k němu těžké kapkovité olůvko (až 250 g) doplněné trojháčkem s uštípnutými hroty. Zátěž je navázaná na dlouhé pletené šňůře. Natlakovanému vyproštěnému candátovi trojhák lehce zaklesne do tlamy a díky vyšší hmotnosti olova rybu nechá vyklesat dolů ke dnu. Podle vyprávění vynálezce lze zázračné oživení bezduché ryby pozorovat na monitoru echolotu. Většinou už v hloubce kolem pěti metrů se doposud "tuhý" candát sám od sebe začne vzpouzet a lehce zaháknutý trojháček si sám vytřepe z tlamy. 

 

Trojháček bez hrotů + těžké kapkovité olovo = zachranář nafouknutých candátů.

    

Ačkoli se oba popsané tipy mohou jevit poněkud podivně, jsou opravdu účinné a zachrání většinu hlubinných candátů, kteří by se jinak zanedlouho rozloučili se světem. Pokud vám není lhostejné, kolik ostnatých dravců brázdí revír, udělejte pro ně něco. Bude vás to stát jen chvilku zdržení, ale candátům (i okounům) jde vždy o život! Za vaši snahu se v budoucnu můžete těšit na opětovné setkání s trofejním kusem, kterého jste v mládí vyrvali ze spárů jisté smrti.

Zdánlivě jsem odbočil od témata candátí položené, ale záchrana každé jednotlivé ryby by měla být prioritou každého rybáře. Kdyby nebylo ryb, ztratil by smysl i samotný rybolov. 

 

Klady candátí položené

Zdálo by se, že vidím chytání candátů na těžko jen ve špatném světle. Přes všechny mé výhrady je tento rybolovný způsob u nás dost zakořeněný a na mnoha lokalitách také bývá jedinou možností, jak candáty úspěšně lovit. Především je to na rozlehlých vodách, kde je zakázané lovit z plavidel, a kde je přitom potřeba nástrahu dostat dál od břehu - tady má položená své opodstatnění. Platí to konkrétně pro velké pískovny a přehrady s proměnlivým reliéfem dna. Dále se uplatní na hlubokých proudných tocích, kde se dravci drží v hloubce a minimálně se zvedají do sloupce. Zde všude je lov candátů na těžko na místě a málokdy ho v účinnosti překonají jiné sportovnější techniky.

Položená má několik málo výhod. Pokud je rybář obeznámený s candátími stezkami, potom s minimálním úsilím a s nepatrným finančním zatížením chytá mnohem efektivněji, než kolega, který candáty loví na umělé nástrahy a pravidelně odevzdává "vodní daň" v podobě utržených nástrah. Velkou výhodou položené i relativní jednoduchost montáží a také nízká pořizovací cena náčiní a pomůcek potřebných k lovu.  

 

Lov na položenou - zdánlivě nejjednoduší cesta, jak se dostat k úlovku candáta.

 

Používané náčiní a pomůcky

Prut na candátí položenou by měl být dostatečně pružný s průměrnou vrhací zátěží do max. 60 g. Jeho délka by se měla v závislosti na konkrétních podmínkách pohybovat mezi 3 až 4,5 metry. Těmto parametrům odpovídají jemnější kaprové nebo tvrdší plavačkové pruty, dále pruty feederové o středních a těžších vrhacích zátěžích (médium a heavy). 

Vhodný je smekací typ navijáku střední velikosti s přední či zadní brzdou. Výhodou je bojová brzda, nebo ještě lépe baitrunner. Cívka by měla být dostatečně zaplněná monofilovým vlascem o průměru 0,18 – 0,25 mm. Při chytání v problematických místech s přemírou vázek se dá nasadit i vlasec o průměru 0,28 mm. Může se využít i tenká a ohebná pletenka, zvlášť při chytání v těsné blízkosti překážek. Šňůra většinou zdolání nijak neurychlí, ale zachrání úlovek před jeho případným uváznutím. Smůla je, pokud zaseknutý candát i tak zůstane viset v pevné překážce - pak je většinou jeho osud zpečetěn! 

 

Při chytání v proudu musí špičky prutů trčet vzhůru, aby se tah vody minimálně opíral do vlasce.

 

Další pomůcky k lovu na položenou

K lovu na položenou patří i vidličky, popř. stojany pod pruty. Nutné jsou i vhodné signalizátory záběrů. Tyto indikátory mohou být zvukové (rolnička na špičce prutu), "viditelné" (kostička polystyrenu na vlasci před špičkou prutu, klasická čihátka zavěšená v průvěsu mezi očky prutu, pestrá špička feederového prutu, apod.) nebo kombinované (moderní akustické a vizuální hlásiče neboli "pípáky"). Které z nich rybář použije, záleží jen na jeho rozmaru, povaze a finančních možnostech. Výsledek by však měl vést ve všech případech ke stejnému cíli – k včasnému rozpoznání záběru, jeho zužitkování a vítězství v souboji. U závěrečného vylovování by neměl chybět důležitý pomocník, kterým je prostorný podběrák s delší rukojetí. Když úlovek skončí na souši, po ruce musí být připravený peán a nůž(ky) na případné odříznutí vlasce. Zdolaný dravec, kterého hodláte vrátit zpět, tyto nachystané pomůcky jistě ocení, stejně tak jako rybářovu zručnost a rychlost během vyprošťování. Jelikož se candáti chytají převáženě za špatných světelných podmínek, nebo dokonce úplně po tmě, je nutná i spolehlivá "čelovka", která lovci uvolní obě ruce. Další mnou nezmiňované pomůcky mohou sice usnadňovat lov či zvyšovat pohodlí rybářů u vody, ale nejsou k lovu bezpodmínečně nutné.

 

Při chytání po tmě oceníte spolehlivou čelovku a prostorný podběrák.

 

Zátěže neboli olůvka

Při chytání na těžko jsou zátěže nutností. Výběr té správné volím podle předpokládané délky náhozu, struktury i tvrdosti dna a na řekách také podle síly proudu. Hmotnostní rozsah je někde mezi 7 g (pro jemné chytání nedaleko břehu ve stojaté vodě) až po 70 g olova (vhodná pro daleké náhozy nebo k lovu v silném proudu hlubší řeky). Obecně platí, že čím je lehčí olůvko, tím méně zapadává do překážek a tudíž i tolik nevázne. Současně klade minimální odpor candátovi při záběru. Zvláště velký a zkušený kus nástrahu často pustí, cítí-li byť nepatrný odpor. 

Při chytání na mrtvou rybičku (nebo její část) vlastně ani klasické olůvko není potřeba. Nástrahu je jen nutné zatížit tak, aby nevyplouvala k hladině, kde by se spíš stala kořistí rybožravého ptáka než candáta. Někdy stačí rybičce propíchnout plynový měchýř a zasunout jí kamínek do tlamičky, nebo na vlasec před nástrahu umístit olověný brok. Samotná rybka se dá vlastní vahou nahodit do vzdálenosti okolo dvaceti metrů. Na delší vzdálenost se s ní může zaplavat nebo ji zavést plavidlem. Při nutnosti delšího náhozu ze břehu lze použít PVA punčošku naplněnou oblázky, popřípadě do hry nasadit "fígl" s maticí a kostkou cukru. Odlehčená "sladká" sestava najde uplatnění ve stojatých vodách při lovu na mrtvou rybku. Výborně se hodí zvláště do lokalit s hodně členitým dnem plným překážek a vázek, kde se často vázne a trhá. Na dravce se v těchto místech dá vyzrát se sestavou bez zátěže. Stačí navázat vhodný háček, nastražit mrtvou rybku (filet), a potom asi 20 cm od nástrahy vytvořit na vlasci jednoduchou smyčku, která se protáhne skrz železnou matku. Do protaženého oka vlasce se vloží kostka cukru a smyčka se do ní slabě zařízne. Po nahození se cukr rozpustí, smyčka vyklouzne z matice a u dna zůstane pouze háček s rybkou na nezatíženém vlasci. Délku náhozu samozřejmě ovlivňuje hmotnost použité matky. Sestava minimálně vázne a nástraha, která beroucímu dravci neklade žádný odpor, je nejméně podezřelá.   

 

Odlehčená sestava s mrtvou rybkou

 

Montáže do různých podmínek a typy zátěže

V jednoduchosti je síla! Zvlášť to platí pro chytání candátů na těžko. Nejjednodušší a nejúčinnější způsob lovu na položenou představuje klasická průběžná montáž skládající se z průběžného olůvka, zarážky a háčku. Jediné rozdíly ve funkčnosti spočívají v typech zvolených zátěží podle konkrétních podmínek.   

Při chytání na tvrdém dně a na stojatých či mírně tekoucích vodách stačí vlasec provléknout přímo středovým otvorem průběžného kulatého nebo válcovitého olůvka. Tato olůvka se však nehodí do proudných úseků, protože hrozí jejich kutálení po dně vlivem tahu vody a následné zamotání celé montáže. 

Do všech revírů (opět kromě silnějších proudů) je vhodná zátěž typu "Arleyská bomba", což je olůvko hruškovitého nebo kapkovitého tvaru se zataveným obratlíkem, přes jehož pohyblivé očko vede vlasec. 

Naopak do vyloženě tažné vody se hodí zátěže plochého profilu (rovněž se zataveným obratlíkem), které dobře přimknou ke dnu a neposunují se po něm. 

V lokalitách s měkkým dnem, kde hrozí zapadávání zátěže do podkladu (čímž by se mohla snížit průchodnost vlasce), je vhodnější použít cca 20 cm dlouhý návazec s koncovou zátěží nebo použít nadlehčovací bójku (boom). Vlasec v tomto případě prochází očkem obratlíku přivázaném na opačném konci návazce. 

Při chytání v blízkosti překážek se dají použít "samovypínací" zátěže, které od montáže odpadnou při uváznutí nebo i při razantnějším záseku. Při lovu v kamenitých sutích, bouračkách, nebo "přezovkách" je vhodné místo průběžné zátěže použít "řetízek bročků" na smyčce z tenkého vlasce. Pokud se broky zachytí ve vázce, slabý vlasec se přiseknutím přetrhne, ale vlastní montáž se uvolní a zůstane neporušená.

 

Plochá zátěž s obratlíkem je vhodná do tažné vody. Proud ji nebude kutálet po dně.

 

Jak daleko má být háček od zátěže?

To je otázka, která se mezi rybáři omílá stále dokolečka. Každý to vidí jinak. Já navazuji háček od zarážky asi půl metru. Taková délka volného vlasce zaručuje určitou volnost nastražené rybce a současně candát při uchopení kořisti nepocítí skoro žádný odpor. V neposlední řadě, pokud zdolám dravce, který je zaseknutý hluboko, můžu vlasec ustřihnout těsně nad háčkem a zbyde mi ještě dostatek místa k navázání háčku nového. Nemusím se tak zdržovat převazováním celé montáže a ušetřený čas mohu plně věnovat dravcům, kteří možná právě slídí po potravě v mém lovném prostoru. 

Ovšem delší než půlmetrovou vzdálenost mezi háčkem a zarážkou nedoporučuji - nezřídka totiž může vést k zamotání celé sestavy. Stává se to bezprostředně po náhozu, kdy zátěž letí jako první a nástraha na vlasci plandá až za ní. Sestava se rovněž může zamotat i při jejím následném propadu ke dnu. Rybka při vyklesávání někdy začne rotovat a namotá se na kmenový vlasec nad zátěží. Tato závada se dá eliminovat správným nahazováním. Před dopadem montáže na hladinu je třeba mírně přibrzdit vlasec, aby nástraha předběhla olůvko a vlasec se narovnal. Tím se také „změkčí“ střet nástražky s hladinou. Po zanoření sestavy ihned zaklapnu naviják, vlasec se napne a sestava nepadá ke dnu volným pádem, nýbrž klesá zešikma. Výhodou je i následné rychlejší vyšponování vlasce a dosažení lepšího kontaktu s nástrahou. 

 

Důkaz, že zde vše bylo v naprostém pořádku.

 

Háčky, dvojháčky a trojháčky?

Konec sestavy vždy uzavírá háček. K lovu na těžko se dají využít i dvojháčky nebo trojháčky ve velikostech 8 – 4. Avšak používání "víceháčků" (s výjimkou lovu na feeder) je na candáty zbytečné. Jednoháček je dostatečně spolehlivý pro zdárné zaseknutí i následné podržení ryby. Navíc je mnohem šetrnější k rybě, i když je chycená v rizikových partiích tlamy – poblíž žaberních oblouků a jícnu. Správné candátové háčky by měl mít oblé tvary a kratší ramínka. Výborné zkušenosti mám s typy označenými jako "orlí drápky", protože jejich hroty jsou velmi chytlavé. Velikosti vhodných háčků se pohybují v rozmezí 4 - 4/0, záleží jen na rozměrech použité nástražní rybky nebo části rybiny.

 

Jednoháček je na plně dostačující a stejně chytlavý jako dvoj a trojháčky.

 

A na závěr tradiční zážitek od vody…

 

Výjimka potvrzující pravidlo

Jak už jsem uvedl výše: nastražená rybka by měla být od průběžné zátěže vzdálená cca 50 cm. Tento rozměr ovšem ještě neznamená, že by nemohla "zabodovat" i jiná délka vlasce. Sám jsem se o tom na vlastní oči přesvědčil před pár léty. Stal jsem se totiž přímým svědkem ulovení candáta, který postavil na hlavu snad všechna smysluplná pravidla o jeho lovu. 

Se sousedem Vlastimilem mířím k Dyji. Hodláme u ní strávit celý víkend. Zatímco já si budu "huntovat" tělo přívlačí, soused se hodlá věnovat poklidné říční kaprařině. 

Dlužno dodat, že Vlastík obvykle loví kapry v menších rybnících poblíž bydliště. Tomu odpovídá i jeho výbava. Má s sebou poměrně krátké teleskopy doplněné těžkými navijáky s vlasci o průměru 0,35 mm. Montáže tvoří průběžná olověná krmítka na trubičkách a za nimi jsou kraťoučké návazce zakončené pořádnými "kapráky". Jako nástrahu používá zrna vařené kukuřice - těch se na jeho háky vejde dobře půl tuctu! Lovci pak už zbývá napěchovat "krmelce" šrotem... A šup s tím do vody. Vlastíka zanechávám na fleku poblíž zaparkovaného auta a odcházím po proudu. 

Znovu se potkáme až kolem oběda. Soused okamžitě spustí nekonečné litanie o tom, jak kapři neberou, jak mu tah vody kutálí krmítka po dně a prověšuje vlasce. Nejraději by rybolov na Dyji ukončil a vrátil se na své oblíbené "kačáky". Zkouším ho přemluvit, ať změní místo, kde nebude takový proud. Nakonec souhlasí. Pomáhám mu přetáhnout věci asi o sto metrů níž, kde je řeka o poznání klidnější. Ještě počkám, až nahodí, a jdu pokračovat v mrskání. 

Když se za sousedem navečer vrátím, je ještě rozmrzelejší než v poledne. Neměl ani klep! Nemám ani odvahu přiznat, že jsem uvláčel a pustil pár pěkných bolenů plus tříkilovou štiku. Jenom poznamenám, že by mohl zkusit jeden prut nastražit na dravce. Moc se mu do změny nechce. Hledá výmluvy, že neví, jak se to navazuje, kam by nahodil a navíc nemá žádnou rybku.

Nepříliš ochotně převážu svůj vláčák na plavačku a jdu se pokusit nachytat nějaké rybičky na nedaleké slepé rameno. Za půl hodiny jsem zpět. V kyblíku od šrotu rejdí trojice perlínů. Dva menší mají téměř ideální rozměry - 12 cm, ale ten největší je jako chlapská dlaň. Na vytvoření cárků bude dobrý, myslím si v duchu.

Následně převážu Vlastíkovi jednu udici na dravčí sestavu. Z jeho zásob vyberu ploché padesátigramové olovo a menší háček. Soused mi kouká přes rameno, aby se přiučil. Nastražím píďového perlínka za pysk a podhozem ho pošlu na rozhraní tišiny a proudu. Hotovo. Vlastimil osobně zavěsí do metrového průvěsu číhátko a usadí se do křesílka. Já znovu navážu wobbler a tentokrát vyrážím proti vodě. 

Ještě než se kloudně setmí, přibude mi na kontě další bolen a dva menší candáti. Vracím se za Vlastíkem. Hodlám si u něj dát kafe a něco k snědku. 

Soused mě už netrpělivě vyhlíží. Začerstva se pochlubí, že na prvního perlínka chytil asi čtyřicítku candátka. Druhou rybku bohužel poslal do převislé větve a celou montáž utrhl. Proto znovu převázal prut na krmítko a zkouší kapry. Prohodím, že když mu zabral jeden candát, určitě jich kolem šmejdí víc. A možná i větších! Poradím mu, ať klepne největšího perlína a nadělá z něj nástražní filety. 

Vlastík utrousí: "Ále, kdo by se s ním patlal."

"Tak ho nahoď v celku. Je tu i dost sumců!" popíchnu ho.

Jenom něco zabručí pod vousy. 

Po pauze jdu zase házet. Do půl dvanácté nechytím ani šupinu. Šupinu vlastně chytím. Na mělčině se přede mnou zamotá hejno cejnů a wobblerem jim skáču po hřbetech. Zanechám marného vláčení a zamířím za sousedem.

Vlastík proklíná komáry, Dyji i její šupinaté obyvatele. Během jeho nadávání si všimnu, že má jeden policajt přišpendlený pod prutem. Nad mým upozorněním jenom mávne rukou. Prý tam nastražil velkého perlína na sumce. Jenže ryba furt tahala číhátko nahoru, takže ji ponechal osudu a jenom víc povolil brzdu.

Sedíme a klábosíme o všem možném. Během povídání zaregistruju, že se u prutu s nabitým perlínem ostře ohne špička. Se zpožděním prohrkne i poněkud tuhá brzda. V tu ránu jsem na nohou! Skok! Rychle odklopím oblouček překlapěče a volný vlasec uchopím mezi prsty. Vlastík mé počínání komentuje: "Klid, to se cuká ta velká nástražka..."

Ba ne! Je to záběr! Cítím, jak mi vlasec plynule prokluzuje mezi prsty. 

"Pojď si k tomu! Něco to vzalo!" houknu na klidného souseda.

Předám mu prut a současně mu doporučím, aby raději zasekl co nejdřív. Dravec zdrhá po proudu, a tam je plno stromů pokácených bobry!

Po chvíli zaklapne naviják a nechá pořádně vyšponovat vlasec. Hned nato švihne celou paží vzad. Podívám se vzhůru. Proti hvězdnaté obloze vidím ohnutou pulzující špičku prutu. Tak přece! Lovec nemluví, jen tiše funí. O to víc se opírá do rukojeti. Cajk má dimenzovaný na pořádná kapřiska a "pumpování" má také v malíčku. Určitě je napnutý, co si mohlo troufnout na jeho maxirybu. A není sám. Podle slušného odporu soudím, že ji zadávil menší sumec.

Šplouch! Ve tmě před námi se rozvlní hladina. Nastal čas zapojit do hry prostorný podběrák. Bliknu baterkou. Tak ne sumec. Candát je to!

Podebrání ryby je dílem okamžiku. Když pak na úlovek v síti posvítím, málem si sednu na zadek. Vlastíkovi se totiž očividně nechtělo převazovat kaprovou montáž, a tak nastražil perlína na krátký návazec hned za krmítko. Zdolaný dravec má háček zaťatý kdesi hluboko v útrobách a těžké krmítko mu během zdolávání sjelo do tlamy. Candát ji tudíž nemohl úplně dovřít a navíc mu zátěž během souboje vylámala většinu zubů. Tolik nešťastných okolností asi rybu natolik deprimovalo, že zápas vzdala předčasně. 

Otázkou zůstává, co přimělo starou a zkušenou rybu, aby udělala tak fatální chybu při uchopení nástrahy. Vždyť krátký vlasec i odpor krmítka zabořeného do měkkého dna musel už při "ochutnávce" klást značný odpor.

Když jsem zpětně nad tou záhadou přemýšlel, napadlo mě, že krátký návazec a těžká zátěž přikovala perlína ke dnu, takže neměl moc prostoru na nějaké výlety do okolí. Svou omezenou hybností se stal pro dravce téměř ideální kořistí. Všechny ostatní okolnosti lovu už spadaly do kategorie nevysvětlitelných jevů, nebo spíš do výjimek potvrzujících pravidlo. Hlavně mi nešlo do hlavy, že takový kiks neudělal žádný hloupý dorostenec, ale vodou protřelý mazák. Candát totiž měřil bezmála osmdesát čísel!

 

Candát na hladině - čas nasadit do hry prostorný podběrák.

 

Pokračování příště

 

Text, fota, ilustrace: Toro