Malý okounek s velkýma zvědavýma očima – vděčný objekt rybářů-začátečníků i moderních sportovců, lovících ultralehkou přívlačí.

 

Ta zřejmě nejdůležitější novinka však vstoupila v platnost až začátkem letošního roku. Poprvé v historii našeho rybářství bylo přistoupeno k plošnému hájení okouna říčního, a to od 1.1. do 15.6. kalendářního roku. Okoun, historicky vnímaný jako tzv. „plevelná ryba“, se tímto krokem vlastně začleňuje do rodiny cenných dravých ryb (štiky, candáta či sumce), které byly dříve označovány jako tzv. ušlechtilé a jejichž lov limitují mnohá omezení, včetně doby hájení v první polovině roku. 

Jak máme ale toto opatření vnímat? Jedná se opravdu o potřebný krok k záchraně ryby, která se v našich vodách stává ohroženým druhem? A je zavedení plošného hájení tím nejlepším způsobem, jak okounům účinně pomoci? Pokusme se na tyto otázky v tomto článku odpovědět.  

Ze všeho nejprve se však zaměřme na základní informace o životě okounů a biologii druhu, neboť i z těchto skutečností se dají do určité míry vyvodit důvody, proč okouni mizí z našich vod.

 

Tradiční nástrahou na okouny jsou nejrůznější žížaly.

 

Ze života okounů

Okoun je rozšířený v celém severním mírném pásu – obývá Evropu, značnou část Asie a také Severní Ameriku, kde žije poddruh zvaný žlutý okoun, který se vyznačuje nažloutlými ploutvemi. Okoun vždy patřil mezi naše nejhojnější ryby, dobře prospívající ve všech typech vod od malých toků na dolní hranici pstruhového pásma až po široké nížinné řeky, rybníky či přehrady. Optimálně mu vyhovují velké údolní nádrže s čistou vodou a členitými břehy. Zatímco na menších a málo úživných vodách dorůstá okoun jen zhruba do délky 25 cm a má také sklon k zakrnělosti, ve vodách bohatých na potravu celkem běžně dorůstá velikosti kolem 35cm i více. Ve výjimečných případech může dosáhnout délky až 60 cm. 

 

Měkký twister s vibrujícím ocáskem je pro dravého a zvědavého okouna neodolatelným soustem.

 

K životu okounů v údolních nádržích se také váže jeden zajímavý jev. V sukcesi (vývoji) přehrad existuje fáze, která by se dala označit jako okouní, kdy více než 50% rybího společenstva tvoří populace těchto pruhovaných dravčíků. Tuto fázi umožňuje výskyt hrubého zooplanktonu, brzká sexuální dospělost okounů, absence predátorů mimo štik a nízké zastoupení kaprovitých ryb. Tento stav trvá krátce, protože okouni jsou adaptováni na dobře průhledné vody a většina nádrží v našich oblastech je postupně stále více hypertrofní (stávají se vysoce úživnými). Proto postupně dojde k vytlačení okouna kaprovitými rybami, které v obsádce přebírají dominantní úlohu. 

Okoun má vůbec mezi všemi našimi rybami zcela unikátní postavení. Představuje významného dravce, regulujícího počty ostatních druhů ryb, žijících ve stejné lokalitě, ale zároveň tvoří velmi podstatný potravní zdroj pro větší dravé ryby, jako jsou štiky, candáti nebo sumci. Zvláště nápadné je to právě na údolních nádržích, kde vzájemné ovlivňování jednotlivých druhů ryb a výkyvy jejich početnosti jsou častým objektem ichtyologických studií. Během nich bylo prokázáno, že okoun není schopen skutečně výraznou měrou ohrozit populací tzv. bílých ryb, ale naopak, nemá-li ideální podmínky k životu, může být vytlačován např. ploticí, která je potravním konkurentem nejmladších ročníků okounů.

 

Fenomenální nástrahou na okouny všech velikostí jsou také smáčci.

 

Dalo by se tedy říct, že okoun je v našich vodách jakýmsi bioindikátorem kvality a vyváženosti celého společenstva ryb. K tomu mohu přidat osobní postřeh z lipenské nádrže, kam jezdím pravidelně už od dětství. V 80. letech minulého století, v čase mých prvních rybářských krůčků, bylo Lipno doslova okouním rájem. Položili jste čeřen do vody, a ten prakticky při každém vytažení doslova vibroval v pruhovaném hemžení desítek okounů nejrůznějších velikostí. A přesto ani tyto vysoké početní stavy okounů nikterak neomezovaly ostatní druhy přehradních ryb. Vedle okounů výtečně prosperovali ježdíci, plotice, cejni, cejnci i vrcholoví predátoři – štiky a candáti, v jejichž žaludcích jsme často nacházeli zbytky okouních těl. Někdy v 90. letech začali okouni z Lipna postupně ubývat. Ty mělčiny, kterými se dříve proháněla nekonečná hejna okounků, opanovala bílá školka, které vévodili zejména malí boleni. Spolu s okouny však mizely i další druhy ryb – zejména candáti. Z Lipna se nakonec stala nemocná voda, skoro bez života. Aniž bychom znali jakékoli vědecké studie, říkávali jsme si s místními rybáři, jen na základě našich osobních zkušeností: Až se vrátí okouni, bude Lipnu zase dobře. V posledních letech se vzhledem k některým opatřením, o nichž bude ještě řeč, okouni ve větším počtu zase na Lipno vracejí a jednoznačně se dá konstatovat, že je to ku prospěchu celé obsádky této naší největší nádrže.

 

Rybářský podzim je u nás ve znamení dravců – spolu s okouny lovíme také štiky.

 

Přirozený výtěr

Přítomnost určitého druhu ryb v konkrétní lokalitě je většinou závislá na nalezení vhodných výtěrových podmínek a kvalitní reprodukci. Okoun se vytírá v jediné dávce v průběhu dubna nebo začátkem května na kamenité břehy, zatopené větve nebo vodní rostlinstvo. Jikry klade samice velmi zajímavým způsobem – namotává je na kameny nebo vegetaci v podobě jediného dlouhého světlého pásu. Většina pásů je nakladena v hloubce do 1 m a při procházce kolem břehu je lze bez problémů objevit pouhým okem. Z jejich velikosti se dokonce dá odhadnout i velikost jikernačky. Okoun se na mnoha lokalitách chová z pohledu přirozeného výtěru poněkud zvláštně a nevyzpytatelně. Je pro něj typická velká rozrůzněnost co do přítomnosti a počtu jedinců v jednotlivých lokalitách. Výzkumy plůdkových společenstev ryb dokazují, že se okoun leckdy vytře v neobyčejném množství, takže v určitém profilu tvoří téměř monokulturu, zatímco další rok na stejném místě není jeho přítomnost vůbec zaznamenána. Okouni se takto zjevují a zase mizí v pravidelných cyklech a z ichtyologického hlediska se jedná o velmi zajímavý jev. Přítomnost a mizení okounů v konkrétní lokalitě lze leckdy dát do souvislosti s nedostatkem potravy – ryby prostě nemají co žrát a uhynou. Důvody plošného úbytku okounů z našich vod jsou však mnohem složitější a závažnější. Jedná se především o kolísání vodní hladiny v období výtěru, úbytek vhodných třecích míst a v neposlední řadě rybářský tlak na tohoto dravce.

 

Okouni jsou však při chuti po celý rok – jejich apetyt neochabuje ani v zimě.

 

Okoun a sportovní rybolov 

Okoun je velmi vděčným objektem zájmu rybářů všech věkových kategorií i nejrůznějšího zaměření. Už dávnou není jeho lov výsadou začátečníků – z hojné tzv. plevelné ryby se stal ceněným sportovním druhem. Okouní sezóna trvá (resp. trvala) celý kalendářní rok. V zimě a brzy na jaře se ně vyráželo se splávkem a krabičkou hnojných červů, v květnu a červnu, před zahájenou dravců, se chytali ze dna na žížaly a rousnice, v druhé polovině roku především na nástražní rybky a nejrůznější umělé vláčecí nástrahy. Okoun je ryba sice náladová, ale také značně zvědavá, hltavá a nepříliš plachá. Tam, kde se okouni hojněji vyskytují, jich není problém nachytat velké množství nejrůznějšími rybolovnými technikami. Zejména rozvoj lehké a ultralehké přívlače přinesl značné množství umělých nástrah, kterým zvědaví a značně draví okouni prostě nejsou schopni odolat. Za všechny tyto nástrahy zmiňme gumové smáčky, fenomenální nástrahu na okouny všech velikosti.  

 

Extrémní rybářský tlak se projevuje zejména v úbytku velkých přehradních okounů.

 

Kromě toho, že je okoun ceněnou sportovní rybou, má také velmi chutné maso s minimem kostí, takže značné procento úlovků je odneseno od vody. Zvýšený rybářský tlak se tak musí přirozeně projevit i na množství ryb v našich vodách.

 

Proč mizí z našich vod?

Že okouni mizí z našich vod, není žádná domněnka ochránců přírody či přecitlivělých rybářů, ale holá skutečnost doložitelná mnoha nevyvratitelnými fakty. Když si například vezmeme úlovky z vod Českého rybářského svazu, bylo ještě v roce 1991 chyceno téměř 170 tisíc okounů, zatímco v roce 2015 to bylo jen necelých 35 tisíc. To samozřejmě automaticky neznamená, že se našimi vodami prohání pětkrát méně okounů než před čtvrtstoletím, ale jasnou vypovídající hodnotu takovýto razantní úbytek ponechaných ryb má. 

Mnohé důvody dramatického poklesu početních stavů okouna jsme si už naznačili, teď si je tedy znovu shrňme. Na prvním místě je třeba zmínit extrémní rybářský tlak. Především typické okouní vody, jaké představují zejména velké údolní nádrže (Orlík, Lipno, Vranov, Slezská Harta a mnohé další), jsou dnes pod obrovským náporem rybářů. A právě z nich začali okouni mizet především, a to hlavně velké generační kusy. 

 

Obrovský problém pro přirozený výtěr okounů představuje upouštění přehrad v jarních měsících.

 

Okoun má navíc tu smůlu, že si z minulosti stále nese stigma plevelné ryby. A tak zatímco ostatní tzv. ušlechtilí dravci (štika, candát, sumec, ale například i bolen) si užívají ochrany v podobě lovné míry, doby hájení či omezení denního úlovku (a to se vážně bavíme o tom, že tato ochrana je nedostatečná a měla by se ještě zpřísnit), okouny až do letošního roku nechránilo vůbec nic, naopak droboť ještě slouží jako vyhledávaná nástražní rybka, třeba i při lovu svých starších a kanibalskými choutkami proslulých soukmenovců. 

Rybářský tlak však není jediným důvodem úbytku těchto ryb. Obrovským problémem je i kolísání hladiny v jarním období během výtěru. Jak už jsme si řekli, okouni kladou své jikry do mělkých příbřežních oblastí a jakákoliv manipulace s výškou hladiny tak může být pro budoucí generace smrtící. Zejména pravidelné upouštění přehrad v jarních měsících způsobuje to, že značná část vytřených jiker končí na suchu, kde samozřejmě rychle uhynou. 

Problém pro přirozený výtěr okouna představují i naše zregulované, zkanalizované toky, jejichž betonová koryta nenabízejí dostatek vhodných výtěrových míst, jako jsou zatopené větve, kořeny či příbřežní vegetace.

V neposlední řadě je pak třeba zmínit i vliv rybožravých predátorů. Okoun není zázračně rychlý plavec a jako typická hejnová ryba je pro kormorány, vydry, norky a další rybožrouty poměrně snadnou a oblíbenou kořistí.

 

Problém představují i rybožraví predátoři – na okounovi si ráda pochutná například vydra.

 

Ochranná opatření 

Že lov okounů je zapotřebí regulovat podobně jako u ostatních dravců, je tedy zjevné už několik let. V našem rybářském prostředí je však zavedení jakýchkoli opatření omezujících lov velice složité, o čemž by mohli dlouze hovořit všichni ti, kteří se v minulosti o ochranu okouna zasazovali.

Diskutovala se přitom nejrůznější opatření: zavedení lovné míry, omezení denního či ročného úlovku, nebo omezení či úplný zákaz lovu na nástražní rybku.

Nakonec bylo uzákoněno zavedení hájení okouna říčního, a to v období od 1.1. do 15.6., stejně jako u štiky, sumce, candáta a bolena.

Ze svého pohledu považuji tento způsob regulace lovu okouna za rozumný a smysluplný. Plošným hájením totiž nejlépe ochráníme okouna v nejzranitelnějším období – tedy před a během výtěru v jarním období.

 

Při jarním lovu na rousnice lze zejména za soumraku očekávat záběr od okouna. Od letošního roku však bude v této době již hájený.

 

Poněkud problematickou však vidím samotnou délku hájení až do poloviny června. Dostačující by podle mě bylo hájit okouna do konce dubna, případně do první poloviny května, kdy už jsou prakticky všichni okouni v našich vodách vytření. 

Hájení okouna v druhé půli května a června už trochu postrádá logiku.

V té době u nás vrcholí jarní rybářská sezóna – hodně se chytají úhoři či kapři na rousnice a další živočišné nástrahy a okoun bývá při takovémto stražení častým úlovkem. Všichni víme, že okoun má díky slabým čelistem vyvinutý silný polykací reflex a potravu uchopenou do tlamy ihned posunuje do jícnu. Právě při lovu na žížaly velmi často dochází k tomu, že háček při záseku vězí už hluboko v jícnu, či dokonce v břiše ryby. Rybáři kvůli okounům na žížaly určitě chytat nepřestanou a bude tak stejně docházet k výraznému poškozování v této době už vytřených (a podle mě tedy už zbytečně hájených) ryb.

 

Okoun představuje vděčného průvodce našich rybářů všech generací i nejrůznějšího zaměření. Věřme, že tomu tak bude i nadále.

 

Ostatně mohu tu opět posloužit příkladem z Lipenské přehrady, kde je hájení okouna od 1.1. do 30.4. zavedeno už několik let. Toto opatření jistě zásadním způsobem přispělo k tomu, že se početní stavy okounů na přehradě začaly opět zvyšovat. Květnové rybářské výpravy na vytřené okouny se žížalami pak už nemohou obsádku žádným dramatickým způsobem ohrozit.

Ovšem ještě jedna věc zdejší populaci okouna zásadním způsobem pomohla: dohoda mezi vodohospodáři a rybáři o zajištění stabilní výšky hladiny v období výtěru. Ta by měla být příkladem pro všechny. Jak už jsme si řekli, hydrologický režim hraje v otázce zajištění stabilní populace okouna klíčovou roli a bez udržení potřebné výšky vodní hladiny nutné pro úspěšný výtěr nemohou mít opatření týkající se regulace lovu nikdy maximální efekt.

 

Závěrem

Nevyvážený polystyrénový splávek, starý pokroucený vlasec a háček s kopanou žížalou, na který se během chvíle pověsil pruhovaný okounek s naježenou hřbetní ploutví a velkýma, zvědavýma očima. To je první rybářský zážitek mnoha z nás. Je obtížné vůbec si představit, že by tento vděčný lovecký objekt – jak začátečníků, tak i zkušených rybářů – měl být v našich vodách vážně ohrožen, či by z nich měl dokonce zcela zmizet. Bez přijetí účinných opatření by však něco takového mohlo v už brzké době opravdu nastat. Buďme tedy vděčni za každý krok, který se snaží okounům pomoci, byť nemusí být třeba úplně dokonalý. Plošné hájení je právě tímto krokem, jdoucím správným směrem. 

Okoun – tento věčně hladový a zvědavý lovec s bojovně naježenou hřbetní ploutví, byl vždy věrným průvodcem českého i moravského rybáře od prvních rybářských krůčků až do zralého loveckého věku. Dělejme vše proto, aby tomu tak bylo i nadále.

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Milan Rozsypal