Žluté květy krokusů ve sněhu zvěstují příchod jara.

Stojaté vody a klidné partie řek se uvolňují z ledového sevření a nabízejí se našim háčkům a nástrahám. Dosud netečné ryby, choulící se v hloubce u dna, jakoby mávnutím kouzelného proutku ožívají, rozjíždějí se na všechny strany a začínají si plnit břicha. Končí období zimního půstu a přichází čas jarní hojnostiZvláště kaprovité ryby, na něž se je třeba v této době zaměřit, začínají mít v rychle se oteplující vodě a s blížícím se časem tření vskutku nezdolný apetyt.

Ovšem – tak už to na tomto světě chodí – ne vše je natolik idylické, jak by se mohlo na první pohled jevit. V březnu nás totiž může u vody překvapit stále ještě mnoho nepříjemných věcí, které rybařinu s potenciálem bohatosti promění v tvrdou lopotu s chudým výsledkem. Většina těchto nepříznivých vlivů je spojena s počasím, které přechod ze zimy do jara provází.

Rohlík, masný červ nebo dendrobena – s těmito nástrahami si v předjaří většinou v pohodě vystačíme.

Březen v proměnách počasí

Napsat o březnovém lovu ryb něco všeobecně platného a vždy fungujícího je skoro nemožné.

Počasí v březnu je totiž krajně nevypočitatelné. Panská láska, ženská chuť a březnové počasí není stálé, tvrdí další ze starých lidových pranostik, vůči které tentokráte nemůžeme mít asi příliš mnoho námitek. Někdy se zdá už začátkem měsíce, že jaro zvítězilo, ledy povolí a nám rybářům se otevírají oproti předchozím měsícům netušené možnosti. Jindy se však ukáže, že březnové slunce má stále krátké prsty, kterými neuvolní vody zpod ledového sevření a o chytání ryb pak platí v podstatě totéž co v lednu nebo únoru. Tématu proměnlivosti počasí se budeme věnovat především v příštím článku, kdy si popíšeme typicky aprílové počasí. Nyní se tedy zaměřme na dva přírodní jevy, se kterými se můžeme v březnu setkat. Prvním z nich je jarní sněhová obleva, se kterou bezprostředně souvisí i druhý z jevů – sněhová voda.

Nerudný pohled rybáře jasně vypovídá, že v této sněhové vodě mu pšenka asi nepokvete.

Obleva a sněhová obleva jako encyklopedická hesla

Obleva či sněhová obleva je stav, kdy v důsledku prudkého oteplení dochází k masivnímu tání sněhu. S různě silnými oblevami se můžeme setkávat během celé zimy. Jarní obleva, při níž dochází i k hromadnému tání sněhu s oblasti hor a podhůří však může způsobit mnoho škod například v podobě lokální povodně.

Sněhová voda je umělý termín, který vychází z rybářského prostředí. Poprvé se objevil zřejmě v muškařské komunitě a postupně se vžil jako obecný název pro situaci v období masivního tání, kdy korytem v důsledku množství odtátého sněhu a splavené zeminy hrčí proudy šedozeleně až hnědě zabarvené vody, který má vysokou kyselost a je chudá na kyslík.

Jednou z možností úniku před sněhovou vodou je vyhledat místo v některém z menších přítoků, do něhož z koryta vytahují ryby.

Lov ve sněhové vodě

Sněhová voda je jednou z nejčastějších komplikací, se kterou se můžeme při lovu ryb v období časného jara potkat. Přicházíme k řece a zjišťujeme, že korytem se valí masa šedozeleně až kakaově zbarvené vody, která jako by na čas umrtvila v řece veškerý život. Tato situace nastává často také během zimy při oblevě a zcela typická je pro období předjaří a časného jara, kdy začíná pod náporem slunce odtávat sníh na horách. V tomto čase může takový stav trvat poměrně dlouho dobu, a jak už bylo výše řečeno, je občas doprovázen i lokálními povodněmi. Jak se s takovou situací důstojně vypořádat? Popravdě řečeno dost těžko, neboť lov ve sněhové řece je složitý hned z několika důvodů. Prvotní potíže nám bude činit samotný vysoký průtok, který prakticky neumožňuje lovit většinou běžně používaných rybolovných technik, o nějakém jemném plavačkovém chytání s citlivě vyváženým splávkem ani nemluvě. A pokud konečně najdeme nějaký ten vracák, kde se nám podaří udržet feederové krmítko nebo třeba panákový splávek, čeká nás další zklamání – záběry většinou nepřicházejí. Může za to právě onen tající sníh, který výrazně ochladí vodu a přechodně i zvýší její kyselost. Ryby pak v takovém prostředí ztrácejí aktivitu i chuť přijímat potravu. 

Pod paprsky březnové slunce ledy z vodních nádrží pomalu ustupují.

Sněhová voda je doslova morem pro většinu kaprovitých druhů ryb i okouny. Občas se poštěstí i z tohoto kyselého nálevu vytáhnout tlouště, skaláka nebo nějakou tu plotici, ale úhrnem budou úlovky většinou prachbídné. Určitou naději skýtají snad jen větší tišiny a tůně (pokud je na toku vůbec objevíme) nebo naopak místa v podjezí, kde je voda lépe prokysličená, a pokud tu svoji nástrahu nějak udržíme, můžeme se snad dočkat kýženého záběru.

I kachny už pociťují příchod jara a hledají na dně rozmrzlé nádrže něco k snědku.

Sám si nepamatuji, že bych si někdy ve sněhové vodě opravdu dobře zachytal, a pokud dnes vidím, že se korytem vody válí sněhovka, většinou už ani nerozbaluji nádobíčko a snažím se vymyslet nějakou alternativu. Tu mohou skýtat například místa na soutoku s některým z menších říčních přítoků, kde se střetávají dva proudy vod, či můžeme zkusit štěstí přímo na některém z menších toků, kde voda není tak „přefiltrovaná“ a „sněhovkou“ proto netrpí. Různé mlýnské náhony, strouhy, či slepá ramena, to vše jsou místa, která v sobě mohou za vysoké vody skrývat potenciál zajímavého úlovku. Často stačí jen nenápadná svodnice vlévající se do řeky a brzy zjistíme, že je přímo našlapaná rybami. Takovýto únik z dusivého koryta do čistšího přítoku bohatšího na kyslík s oblibou vyhledávají okouni, ale i tloušti, plotice a další druhy kaprovitých ryb. 

Jinou smysluplnou možností je opustit při oblevě a sněhové vodě na nějaký čas tekoucí vody a poohlédnout se, zda už pod náporem slunce nepovolila některá z rybářsky zajímavých stojatých vod.

K tomu, abychom si na stojaté vodě v předjaří pěkně zachytali, může postačit jen úzký pruh volné vody uvolněný z ledového sevření.

Obleva na stojatých vodách

Mnoho rybářů má k lovu na stojatých vodách v předjaří či časném jaru nedůvěru a navštěvují „stojáky“ až v době, kdy se voda dostatečně oteplí a po sněhu či ledu není ani památky. Je to přitom škoda, protože se tak mohou připravit o nejeden zajímavý a bohatými úlovky naplněný rybářský den. Často totiž stačí jen kousek rozmrznuté plochy, například u sloviště či přítoku do rybníka a ryby nám začínají hned dokazovat, že jsou po přestálé zimě skutečně pěkně nenažrané. Jedná se vlastně tak trochu o způsob lovu pod ledem, který je však na rozdíl od klasického chytání na dírkách i na svazových revírech povolen. 

Jedním z prvních úlovků na stojaté vodě bývá plotice.

Sám si vzpomínám na jednu příhodu ze začátku března, kdy po poměrně tuhé zimě přišlo prudké oteplení, které proměnilo koryta všech řek na poměrně dlouhou dobu v nechytatelnou sněhovou břečku. Pamatuji si, že jsme tehdy stiženi už pořádným rybářským absťákem objížděli snad všechny vody v okolí Brna a stále marně hledali nějaké místo, kde by se dalo aspoň trochu slušně zarybařit. Nakonec jsme zabrousili k jedné z menších nádrží na okraji města, kde už led kolem břehů povolil a vytvořila se tak asi 2 metry široká volná plocha po obvodu nádrže, umožňující jakýs takýs lov. Neměli jsme sebou krátké biče a tak jsme chytali na matchové pruty v podstatě bez použití navijáku, jen přiložením splávku s nástrahou k ledovým krajům, přičemž jsme mohli špičkami prutů doslova šimrat led. Byli jsme přitom velmi překvapeni, jak se měly ryby v těchto podmínkách čile k světu a lov nám bohatě vynahradil všechny předchozí dny marnosti.

Nemůžeme samozřejmě předpokládat, že budeme na stojácích hned po odchodu prvních ledů chytat na hod velké kapry – ti se většinou probouzejí ze zimního limbu přece jen pomaleji, Chytáme však cejny, cejnky, plotice a tam, kde se ještě ve větším počtu vyskytují, i perlíny. 

Perlíni patří mezi krásné a mnoha rybáři neprávem opomíjené ryb.

U těchto krásných a přitom stále hodně podceňovaných ryb, bych se nyní zastavil. Perlíny někteří rybáři neumí ani pořádně rozeznat od plotice, případně je automaticky zařazují do jakési podřadné třídy bělic či bílých ryb. Přitom se jedná o velmi hezky zbarvené ryby (rozhodně spíše „zlaté“ než „bílé“), a větší kusy dokáží i na lehkém rybářském náčiní docela slušně zabojovat. A právě brzy zjara máme možnost ulovit některé tyto trofejní exempláře, které třeba v dalším průběhu roku o naše nástrahy už ani pohledem nezavadí. Mám dlouholetou zkušenost z jedné asi sedmihektarové nádrže, kde pravidelně rok co rok lovím v hojném počtu krásné exempláře perlínů, dosahující velikostí až kolem 35 cm. Tento perlíní čas trvá však jen velmi krátce. Najednou jako by se po těchto velkých rybách slehla voda a v dalším průběhu sezóny už jsem je chytl jen velmi výjimečně. Na tomto na první pohled podivném chování však není ve skutečnosti nic zvláštního a je dáno specifickými potravními nároky perlínů. Mladí jedinci se živí především rostlinným a živočišným planktonem, zatímco starší kusy jsou typickými býložravci, živícími se měkkými vodními rostlinami, řasami a sinicemi. V době, kdy je této potravy ve vodě dostatek, je pak obtížně velké perlíny na naše nástrahy ulovit. Tehdy je lepší zkoušet chytat na propad ve středních nebo vyšších vrstvách vodního sloupce, kde se nejčastěji pohybují. Brzy na jaře, kdy je přirozené potravy ještě málo, však často stáhneme na krmení početná hejna plotic a perlínů, která společně protahují vodu. V tomto čase se činí zejména jikernačky. Lov těchto generačních ryb se zaoblenými bříšky nafutrovanými jikrami je na jemné plavačkové nebo feederové náčiní velmi zábavný a vůbec v ničem si nezadá s chytáním cejnů-lopaťáků nebo středně velkých kaprů (je ovšem pří něm třeba dbát zvýšené opatrnosti, protože ryby jsou před třením velmi zranitelné a náchylné k různým nemocem a mechanickým poškozením). 

Časné jaro nabízí zřejmě tu nejlepší možnost k úlovku velkého perlína.

Je velká škoda, že se perlíni – skutečné ozdoby naši vodní fauny – vyskytují na mnoha místech už jen ostrůvkovitě, a zdá se, že jich stále ubývá. Zvláště brzy jaře po odchodu ledů nám totiž mohou spolu s ploticemi a cejny dopřát opravdu kultivovaný a na množství záběrů i chycených ryb velmi bohatý lov.

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor