Na mělčině za rákosím byla hladina posetá malými kroužky. Z větší dálky by se zdálo, že prší a kolečka jsou od dešťových kapek. Ale nebe bylo úplně vymetené a nikde ani mráček. Až při bližším pohledu se záhada objasní. V mělké vodě totiž sem a tam plavaly štíhlé rybičky a pusinkovaly hladinu. Bylo to hejnko ouklejek, které sbíralo svou nejoblíbenější pochoutku – drobné plovoucí mušky.
Jeden by si myslel, že si rybky jen tak bezstarostně hrají na sluníčku, ale nebylo to docela pravda. Ouklejky neustále musely sledovat co se děje kolem. Každou chvíli proti nim z hloubky mohla vyrazit zubatá tlama okouna nebo štiky a z nebe špičatý zobák ledňáčka. Proto rybky neklidně popojížděly a bály se všeho, co se kde šustlo.
A v tom se to stalo! Na hladinu se polehoučku snesl suchý list dubu. Nejbližší ouklej se zděsila jeho stínu a vypískla: „Nebezpečí! Rychle pryč!“ Ustrašené rybky se o překot hnaly z mělčiny.
Ve stejný čas za mělčinou sbíraly plotice měkké řasy. Náhle okolo nich prosvištělo zděšené hejno ouklejí. „Kam ten spěch? Kam ten spěch?“ ptaly se tetky plotice. Ale z dálky už zaslechly jen slaboučké: „Blíží se nebezpečí!“
Plotice se vyděsily. Co když štice zakručelo v žaludku a vyrazila na lov? Honem se schovat! Frrr! Rychle ke dnu!
Cestou narazily na sousedy cejny, kteří v bahnitém náplavu hledali chutné červíky. „Nebezpečí! Nebezpečí!“ křičely plotice jedna přes druhou. Než se cejni mohli zeptat jaké, zbyl po ploticích ve vodě jen obláček zvířeného bahna.
Cejni také zneklidněli. Co když na břeh přišli rybáři s dlouhými pruty a ostrými háčky? Kdo uteče – ten vyhraje! A šup! Už svižně plavali dál do tůně.
Při útěku cejni minuli skupinu odpočívajících kaprů. „Copak, copak?“ ptal se jeden z šupináčů. Zadýchaní cejni ani neodpověděli a pádili, co jim ploutve stačily.
„Co mohlo líné cejny tak poděsit? Leda tak velká rybářská síť!“ ulekli se kapři. Hrůzou se jim zježily šupiny na hřbetech. „Honem se schovejme pod ponořený strom, tam budeme před sítí v bezpečí!“ zvolal nejstarší kapr a celé hejno se dalo do pohybu.
Ve větvích stromu, kam kapři zamířili, měla doupě samotářka štika. Žila si tam spokojeně a klidně. Netoužila po žádné rybí společnosti. Proto ji překvapilo, když se jí pojednou do dřevěného domu nahrnula spousta nezvaných hostů – vyděšených kaprů. Byla jich přesila, a tak je sama zahnat nemohla. Dobrovolně tedy opustila příbytek a s brbláním plula do letního bytu pod podemletý břeh. Cestou uvažovala: „Co mohlo rozumné kapry tak hrozně vystrašit, že se vloupali do cizího domu?“ Pak se jí sevřelo srdce: „Snad jen vydra v tůni!“
Ničeho a nikoho se štika nebála víc než této vodní šelmy. Setkala se s ní jednou před léty a vydra jí v těžkém zápase prokousla hřbet. Jen tak tak tehdy štika unikla z jejích spárů. Boj s obávanou „rybožroutkou“ jí dodnes připomínala stará zahojená jizva na zádech. Při vzpomínce na vydru štiku zachvátila panika a jako šipka se vrhla pod břeh.
Nechtěně vrazila do starého sumce, který zde vyspával.
„Kmotra, dávejte pozor! Vletíte mi do postele jako velká voda!“ pravil probuzený sumec. Štika se mu omluvila, ale celá se od strachu třásla. Sumec si toho povšiml a řekl: „Když jste nemocná, buďte doma a nelítejte po venku jako splašená!“ Štika se mu hned svěřila, že se třese hrůzou, protože do tůně zavítala vydra a kvůli ní jí kapři zabrali příbytek.
Sumec by vydru snadno přemohl, a tak se štice nabídl, že ji doprovodí domů a zároveň vyžene kapry. Když společně dorazili ke štičímu stromu, sumec zapráskal kníry a zvolal: „Vylezte ven!“
Mezi větvemi vystrčil hlavu jeden z kaprů: „Nemůžeme, rybáři by nás zatáhli do sítě!“ Sumec nad odpovědí jen kroutil hlavou: „Napřed vydra a teď už i rybáři se sítí.“
Znovu vyzval kapry, ať vylezou a řeknou po pravdě, co se stalo. Za chvíli už věděl vše.
„Aha, jednalo se o pouhé nedorozumění,“ bručel sumec pod fousy.
Kmotra štika se uklidnila a byla ráda, že žádná vydra v tůni není.
„A kdo viděl rybáře se sítěmi?“ ptal se přísně sumec.
„Cejni!“ žalovali kapři.
Sumec se žádné sítě nebál, za život jich roztrhal bezpočet. Se štikou a kapry se tedy vydal síť hledat. Křížem krážem propátrali celou vodu, ale nenašli ani provázek. Jen uprostřed tůně objevili přikrčené cejny.
„Proč jste kapry strašili, že se na ně chystají rybáři se sítěmi!“ zahřměl sumec.
„My je nestrašili a o sítích nic nevíme. Ale plotice viděly rybáře s dlouhými pruty,“ bránili se cejni.
Sumec se nebál ani rybářů s pruty, pokaždé jim urazil vlasec nebo narovnal háček.
„Pojďte s námi!“ nařídil cejnům a všichni se vydali hledat rybáře. Obepluli dokola celý břeh, ale po rybářích s pruty nebylo ani vidu ani slechu. Pouze u hráze v leknínech narazili na vyděšené plotice.
„Kde jsou ti rybáři s pruty! Lhářky ulhané!“ zlobil se sumec.
„My nevíme. Za všechno můžou oukleje, utíkaly před štikou a nás dočista popletly,“ kňouraly plotice a po očku sledovaly zamračenou kmotru štiku.
„To si vymyslely! Já na lovu vůbec nebyla!“ vztekala se štika a zlostně cvakala zuby.
„Jdeme najít oukleje!“ rozhodl sumec a celý průvod ryb se vydal k mělčině u rákosí.
Oukleje si tam opět hrály. Zrovínka soutěžily, která z nich na hladině udělá hezčí kolečko, když mezi ně vpadly rozzlobené ryby. Na útěk bylo pozdě. Rybičky se stáhly do hejna a vyplašeně koukaly.
Sumec na ně vybafl: „Co se vám přihodilo tak zlého, že jste vyděsily celou tůň!“
Ouklejky začaly natahovat na pláč a tichounce zašeptaly: „Na hladinu spadl suchý list a vypadal hrozně strašidelně. My se ho moc bály…“
Nahněvanému sumci se napřed zachvěly kníry, pak mu zacukalo v koutku a už se chechtal, až se za břicho popadal.
„Vy jste mi hrdinové! Tak kvůli listu na hladině se všichni celý den schovávali! Ha! Ha! Ha! Rybám se příliš nelíbilo, že si z nich utahuje, ale nakonec se také s chutí zasmály. Štika si dělala legraci z kaprů, kapři z cejnů, cejni z plotic a všichni dohromady se chechtali ustrašeným ouklejím.
Kdo je tedy největším rybím strašpytlem pod hladinou? Určitě ouklej! Protože se bojí i stínu listu. Od těch dob už také žádného z vodních obyvatel poplach ouklejí nevyděsí.
Text a ilustrace: ToRo