Přelstít velkého bolena na umělou nástrahu je docela kumšt. Dostat ho s muškařskou výstrojí je ještě o level výš.

 

Strýmrování bolenů

Přes to všechno je úlovek bolena na mušák možný a stává se prestižní odměnou opravdového mistra muškaření. Snad nejproblémovější verzí muškaření je lov bolena ve stojaté a navíc i průzračné vodě. Bolen zde má dost času zradu prokouknout a nástrahy se ani nedotkne. Muškaření v těchto podmínkách je jen pro vytrvalé a hodně optimistické rybáře. Úlovek bolena se dá srovnat s výstupem na osmitisícovku – hodiny příprav, dny lovu a možná 10% šance na úspěch. Naději na záběr maličko zvyšuje chytání z lodě nebo bellyboatu (kajaku). Rybář pouze musí zkoordinovat svůj pohyb, aby plavidlo moc nerozhoupával.

Strýmrování na řekách je mnohem slibnější, ale zde rybář často naráží na technické problémy. Bolen snadno rozpozná siluetu stojícího muškaře a rušivě na něj působí i jeho pohyb při vyšvihávání šňůry. Proto je nutné dravci snížit zorný úhel. Snadno se to řekne, hůře provede. Vleže se házet nedá, a tak jediným kompromisem je naučit se švihat alespoň v kleče. Při chytání ze břehu proto dostávají nejvíce zabrat muškařova kolena, obzvláště, je-li břeh kamenitý. Rozumným řešením je (pokud to hloubka dovolí) chytání z vody. Zabrozený rybář je pro ryby méně viditelným.

 

Použití plavidla při muškaření je významnou podporou úspěchu.

 

Výběr lovného místa 

Výborně se chytá pod splavy, kde zpěněná hladina znesnadňuje bolenům využít jejich skvělého zraku. Další „horké fleky“ tvoří špice na soutocích a také proudné jazyky pod mělčinami. Tato místa navíc bývají plné drobných rybek, a tak se zde můžeme nejčastěji dočkat vytoužené „dělovky“ od dravců.

Mám kamaráda, který si podobné místečko vyhledal a úspěšně na něm strýmruje už od půli března. Zaseklé boleny rozděluje na „jednocigareťáky“, „dvoucigareťáky“ atd. Toto dělení ryb určuje délku souboje podle rozměrů zdolávaného kusu. Např. „jednocigareťák“ = půlmetrový bolen, který sklouzne do podběráku zhruba do tří minut od záběru. Upřímně řečeno, většího bolena než „pěticigareťáka“ (70 cm) se mu zatím zdolat nepodařilo. O větších exemplářích tvrdí, že je rád, když se mu šňůra s backingem vrátí zpět do kolečka a mušák zůstane v celku.

Úder a únik velkého bolena řádně prověří nejen zkušenost muškaře, ale také kvalitu a spolehlivost vybavení.

 

Potřebná sestava

Cca třímetrový mušák s akcí 6 – 8, doplněný navijákem s dostatečnou zásobou intermediální šňůry a podkladu. Koncový návazec z fluoocarbonového vlasce o průměru 0,20 – 0,22 mm. Nástrahy: streamery, muddlery, trubičkové mouchy, zonkery, lury.

 

Modrá, černá a stříbřitá jsou barvy bolenových much. Pestré vzory jsou vhodné do špatných světelných podmínek (pěna pod splavy, vodní květ, příkalek, stmívání a rozbřesk).

 

Hle, muchatice!

Jeden můj známých se pokaždé nemohl dočkat zahájené na dravce. Aby si půlroční čekání zkrátil, začal je lovit v předtermínu na muškařské náčiní. A protože není žádný extra muškař a už vůbec ne vazač mušek, poradil si po svém. Chytá na prapodivné nástrahy, které si sám dělá. Nazval je „muchatice“. 

Muchatice se vyrábí ze staré (může být i nová) dámské spodničky, nejlépe v růžové barvě. Odstřihne z ní čtvereček látky o rozměrech cca 5x5 cm. Ústřižek může být i s kraječkou – nápadům se meze nekladou. Látka se poté sroluje na kolem ramínka většího streamerového háčku, u očka se pevně přiváže nití, a poté se uzlík zakápne vteřinovým lepidlem. Po zaschnutí se rolička nůžkami několikrát odspodu nastřihne až k přilepeným ovinům. Tím vzniknou cárky, které při tažení vodou plandají kolem háčku. A hle, muchatice je na světě! 

Je sice sporné, zda se jedná o mušku nebo vláčecí nástrahu, ale vzhledem k tomu, že dotyčný rybář „muchatice“ oživuje pomocí klasického muškařského náčiní (a málokdo si jeho výtvor zblízka prohlédne), chytá na ně s úspěchem od půlky března. Kupodivu s nimi sklízí slušné úspěchy právě u jarních bolenů.

Jarní kousek ulovený na mouchu.

 

Jak donutit bolena k výpadu na mouchu?

Pouze perfektní práce muškaře a moment překvapení donutí bolena k chybě. Nejúčinnější metodou je technika, která v puškařském žargonu nazývá „dojení kozy“. V praxi tato technika vypadá následovně: Strímr pošleme co nejdál, poté prut zasuneme do podpaží a oběma rukama stahujeme rychle šňůru. Nástraha tak rychle kopíruje hladinu. Jak je možné zaseknout útočícího, když se prut nedrží v dlani? Odpověď je prostá – ryba se zatne sama jen odporem neprůtažné šňůry. Za největší neštěstí naopak považuji, když se muškař při drtivém útoku snaží přisekávat. Téměř v 90% přijde o nástrahu i s kusem návazce.

Avšak všichni rybáři v sobě mají zakódovaný „zasekávací reflex“ (ryba udeří, musím seknout). Při strímrování bolenů musíme tento reflex v sobě co nejvíc potlačit. Mně to trvalo pěknou řádku týdnů, než jsem se to naučil. Mimo jiné mi pomáhalo, když jsem se nedíval ve směru vedení nástrahy. 

A ještě jedna zajímavost na závěr. Při strímrování se poměrně často stává, že je bolen chycen mimo tlamu. Mnohdy visí za hřbet, skřeli nebo za ploutev, někdy také vytáhneme na háčku šupinu. Možné vysvětlení toho úkazu jsou tato: Bolen se při útoku mine a zatne si sám nástrahu do těla. Možná se také ryba na poslední chvíli rozmyslí, ale už nestačí nástraze vyhnout. Třeba také bolen streamer považuje za narušitele a úmyslně se jej snaží vytlačit, popřípadě po něm švihne ocasem, tak, jako to občas dělají velcí tloušti.

V každém případě jsem nikdy nepochopil, proč při muškaření je tak vysoké procento podseknutých bolenů.

 

Bolen je po čertech rafinovaný protivník, zvláště pak pro muškaře.

 

Souboj ve čtvrtek třináctého

Závěrečný příběh, který vám převyprávím, má již svou „historickou hodnotu“. Prožil ho 13 května 1993 můj kamarád Mirek. Popsaný zážitek je vlastně dávnou vzpomínkou najeho největší rybu ulovenou muškařským vybavením. Takže nechme lovce vyprávět:

„Ranním vlakem jedu za vidinou nových muškařských zážitků. Hodlám navštívit mimopstruhový revír – Svratka 1. Vystupuji na malém venkovském nádražíčku a rychle se přesouvám k řece. Během dvoukilometrového přesunu si v duchu přehrávám zážitky z poslední výpravy. Před čtrnácti dny jsem pod místním jezem zabodoval při „mušení“ jesenů. Byly to samé výstavní ryby, ani jedna neměřila pod 35 cm. Ba i trofejní kus se povedl – 48 cm je na „jaska“ parádní velikost. Za okamžik se přesvědčím, zda budou při chuti i dnes. Těším se a přidávám do kroku.

Ke splavu je to ještě řádný kousek, naštěstí cesta vede kolem řeky, takže můžu během chůze sledovat, co se děje ve vodě. Zrovna když míjím malý ostrůvek uprostřed toku, udělá se za ním kruh od sbírající ryby. 

„Že by byli jeseni i tady?“ pomyslím si. Slezu z polňačky a plížím se pobřežním keřům. Voda se zrcadlí, takže nic nevidím. Asi to byla jen nějaká splašená čudla. Otočím se, že vyrazím dál a v tom… Plesk! Plesk!

Za ostrůvkem létají vzduchem rybky a za nimi se valí vlna jako za Titanikem. Tento úkaz prozrazuje velkého bolena na lovu!

Na nic nečekám, zkusím hned dravce přelstít. Sestavuji mušák a kontroluji návazce. Co navázat? Úspěšného listokaze na jeseny, zavrhnu. Je to moc titěrné sousto. Nakonec vyberu velkou fantastickou mouchu z vlastní dílny. Je uvázaná z peří perličky na streamerovém háčku. Tento vzor je na boleny mnohokrát úspěšně odzkoušený. Chytil jsem na něj desítky bolenů, od malých až po zatím největšího – 68 cm dlouhého. Jsem zvědavý, co na streamer řekne stříbrný raubíř za ostrůvkem. Zkouším vyšvihávat, ale šňůru akorát zamotám do vysokých travin. Takhle to nepůjde! Chtě nechtě se musím dostat na ostrov. 

Jen v teniskách, s košíkem u pasu a prutem v dlani se vydávám do proudu. Voda je ještě po čertech studená, ale naštěstí není nijak hluboká. Za okamžik jsem na ostrůvku. Zakleknu mezi kameny, abych nebyl opatrným dravcem spatřen. Panečku, tady se to bude házet! 

Ostrůvek má rozlohu sotva 2x2 metry a mimo hromádky naplaveného dřeva je úplně holý. Na hraně proudu z jeho obou stran spatřím hejnka ouklejí. Sbírají mušky a neustále se blýskají. Vysoukám šňůru a nahazuji po proudu. Mouchu navádím na rozhraní klidné a tekoucí vody. Popotáhnu, popustím. Popotáhnu…

Plesk! Rybky se rozprsknou po hladině. Bolen zaloví na opačné straně tišiny. Navíjím šňůru a posílám ji tím směrem.

Prásk! Plesk! Zaloví v místě, kde jsem ještě před chvílí máčel nástrahu. Hraje si se mnou na schovávanou. Ouklejky se zase shluknou do hejnka a pokračují v kroužkování. Světle zelená šňůra mezi nimi plandá, ale jim to vůbec nevadí. Přitahuji streamer proti proudu. Pomalu, rychle, zase pomalu… 

Když je nástraha asi dva metry pod hejnkem skotačících ouklejí, voda se zavlní. Doposud zplihlá šňůra se v tu ránu napne jako jeřábní lano. Pravačkou přizvednu prut. Špička se prohne až k hladině a řehtačka kolečka se rozeřve v šílených otáčkách. Fííí. Ryba se hrne po proudu. Mé mozkové závity vypočítávají procenta šance na vítězství. Třicet yardů šňůry, dva a půl metrů návazců a desetistopý prut mi dává možnost povolit útočníkovi asi tak dvacet metrů. Víc než polovinu této vzdálenosti už dravec prosvištěl. Co teď? 

Marně zpytuju svědomí. Proč jsem si jen pod šňůru nenamotal podkladní backing. Děsí mě i jemnost mušáku, vždyť i kilový bolínek ho přetěžuje. Co teprve tahle lochneska!

Šňůra zatím střelhbitě ubývá z navijáku. I přesto, že usilovně brzdím rukou. Nevyhnutelně přichází to, čeho jsem se obával. Na kolečku je posledních pár otoček. Šňůru podržím napevno a spoléhám na zázrak. Ten však nepřichází. Špička prutu mizí pod hladinou a daleko po proudu se udělá kolo. Cuknutí a prut se rozkmitá jako zabodnutý nůž. 

„Do pr…,“ ulevuju si. Byl jsem absolutně bez šance.

Po stažení šňůry zjistím, že chybí koncový osmnáctkový návazec. Rupl, jak jinak, v uzlu. Chvíli sedím a uklidňuji se. Mám to zapotřebí.

Plesk! To snad ne, podivím se. Od prohraného zápasu uplynulo sotva čtvrt hodinky a už tu zas loví. Stoprocentně to nebude kousek, který mi uškubl mouchu - ten určitě letí dolů k přehradě. Budu mít co dočinění s jeho komplicem! 

Nemám na ostrůvku ani kousek tenkého vlasce, tak navazuji náhradní „obludku z peří“ přímo na další návazec. Je to poctivá dvacítka. 

Opět metám mouchu po vodě. Střídavě protahuji obě strany proudků. Bolen ještě dvakrát třískne do rybek a pak se nadlouho odmlčí. Asi se nažral a odplul. 

I když nejsem pověrčivý, pomyslím si, že třináctého už nikdy na ryby nepojedu. Kolena mám celá otlačená od šutrů a začínám zvažovat ústup. Ani nestačím domyslet, když se ozve tradiční – plesk! Bolen kličkuje za ostrovem a jeho vyhlédnutá ouklej skáče po hladině jako kámen placák. Kořist se ponoří až daleko v proudu. Rychle zvedám prut a mouchu přisunu na místo činu. Ruku mám přitom nataženou za sebe a mušák trčí šikmo proti proudu řeky. Zkrátka nejhorší pozice pro případný záběr. A v té chvíli dravec udeří…

Neuměle seknu. Napjatá šňůra mě plácne přes rameno. Hbitě domotávám a zásek opakuju. Nebylo to ani třeba. Tuhý odpor v prutu napovídá, že první ryze amatérský zásek stačil. Spíš se ale bolen - hltavec sekl sám.

Ryba vyráží po proudu, což je asi taktika všech místních bolenů. Abych nedopadl jako minule, vřítím se do vody jako postřelený buvol. Potřebuju se dostat rychle na souš. Jen tak můžu dravce stíhat. Překonávám proud a za chvíli se drápu na břeh. Bolen jede a jede, já utíkám a utíkám. Ještě štěstí, že je zde řeka regulovaná a v toku nejsou žádné popadané stromy. Stát se to na Dyji, bylo by dávno „vymalováno“.

Asi po padesáti metrech zrychleného přesunu se bolen stáčí hlavou proti vodě. Dost možná rybu zalkl proud. Snažím se dravce rozhýbat, aby se co nejdřív vysílil. Toužím protivníka spatřit, a proto ho, i přes tuhý odpor, zvedám k hladině. Napjatě sleduju místo, kam se zařezává šňůra do vody. Pozor, už se vynořuje návazec! Nad hladinu se vysune špičatá hřbetní ploutev a vlasec míří dobře půl metru nad ní. Proboha, ryba má snad metr!

Vzrušením se mi rozbuší srdce. Takový kus jsem na mušáku ještě neměl! Bolena nechám ponořit a už jen povoluju šňůru. Jen nic neuspěchat. Dravce nechávám vyzuřit celých 35 minut. Nakonec se vzdá. Daří se mi topornou rybu dostat ke břehu, položit ji na mělčinu a zalehnout…

Je dobojováno! Muška pevně visí v koutku prostorné tlamy a nejde kloudně vyprostit ani peánem. Nechám ji tam, kde je a jdu měřit. Je jasné, že dravci do odhadovaného metru ještě „něco“ chybí. I tak je to úlovek, na který budu dlouho s pýchou a hrdostí vzpomínat. Je to čerstvě vytřená jikrnačka měřící 81 cm a vážící 4,55 kg.

Toho času jsou u nás boleni bez doby hájení, a tak se rozhodnu rybu ponechat. Vypreparovaná hlava na zdi pracovny s datem na štítku mi připomíná den, kdy jsem ulovil svou největší rybu na mušku. Bylo to… Ale to bych se opakoval. Je to uvedené v nadpisu.“

Zde Mirkovo vyprávění končí.

 

Památeční foto

 

Muškaření na velkých mimopstruhových tocích má své neopakovatelné kouzlo. Přestože se Svratka, Jihlava, Dyje nebo Morava nemůže rovnat rybím bohatstvím ani čistotou řekám Aljašky nebo Mongolska, přece jen si má tuzemský muškař možnost zachytat ve slušně zarybněných revírech. Úspěch v lovu pak záleží na rybářově vynalézavosti a na náladě jeho soupeřů – pekelně opatrných bolenech.

 

Text: ToRo

Foto: autor, Milhaus a Míra K.