Trofejní dravec je nesmírně rafinovaný. Jeho slabinou je, že musí občas žrát.

Rybí nadpozemská inteligence

Mezi rybáři se traduje spousta historek, ve kterých jsou rybám připisovány až nadpřirozené schopnosti. O lstivosti ryb by se daly napsat hotové romány. Podobné závěry podporují i rádoby vědecké poznatky, které „chytrost“ ryb záměrně zveličují. Dodnes si pamatuji na jeden historický článek, ve kterém byly zveřejněny výsledky pokusů sovětských akademiků. Moskevští vědátoři tehdy do betónové nádrže pustily čtyři štiky, a pak je každodenně lovili na rozličné umělé i přirozené nástrahy. Chycené ryby po zdolání opětovně pouštěli zpět do testovacího bazénu. Po několikaměsíčním úsilí odborníků se prý podařilo „vyšlechtit“ z nenasytných dravců – tzv. neulovitelné ryby, které nereagovaly na žádnou známou kořist. Závěrečné výsledky údajně také prokázaly, že potomci těchto pokusných štik získali od svých rodičů „nadprůměrnou inteligenci i nedůvěru“ a v budoucnu se také odmítali jakkoli nechat ulovit. V „odborném“ příspěvku ovšem nebylo zveřejněno to nejdůležitější - co vlastně ryby po zbytek života žraly? Marně jsem tehdy přemýšlel, kde udělali soudruzi ze SSSR chybu a komu jejich bádání prospělo. 

Nejsou to ty solární štiky made in SSSR!?

Mládí vpřed a stáří zpět

Pravdou je, že čím jsou ryby starší (a větší), tím jsou opatrnější a hned tak někomu na špek neskočí. Rozhodně to však není díky jejich vyššímu IQ, ale spíše zásluhou negativních zkušeností s rybáři spolu s nově získanými instinkty. Na druhou stranu někdy i ta nejmazanější ryba „ulítne“ na vyloženě pitomé nástraze, kterou navíc do vody nahodí naprostý rybářský diletant. Možná je to tím, že zkušenější rybáři od sebe navzájem opisují (navštěvují stejná místa, chytají podobně, používají stejné nástrahy apod.), a tím akorát ryby v okolí proškolí. Naprostý amatér si jde naopak vlastní cestou a vše dělá „špatně“ - tím občas zmate nejen ostřílenější kolegy, ale i nejednu velkou rybu.

Začátečnické štěstí funguje stoprocentně!

Tajemná kontrolka

Malé ryby jsou rybáři považované za hloupé a naivní (protože se vesměs samy věší na háčky). Naopak ryby mírové už jsou „všemi mastmi mazané“, neboť se odmítají stát dobrovolnými úlovky. Zdálo by se, jakoby ryby měly v mozku varovnou kontrolku, která se jim rozbliká, jakmile dosáhnou „poživatelné“ velikosti. Mnohé podměrečné ryby ovšem nepočítají s některými „nadprůměrně inteligentními“ rybáři, kteří je po ulovení dokážou omotat ohebným (nejlépe krejčovským) metrem, a tak dost ryb s doposud „nevyvinutou kontrolkou“ stejně skončí na pekáči.     

Pro někoho budoucnost revíru, pro jiného dvouřízkový kapřík.

Rafinované úniky

V rybařině se občas vyskytnou případy, které by i soudně uvažující člověk mohl považovat za neuvěřitelnou rybí rafinovanost. Nepočítám k nim běžné chování zaseklého kapra mířícího nejkratší cestou do nejbližší překážky – to je pouze jeho obranný instinkt. Za přemýšlení však stojí třeba náhody, kdy rybička nastražená na dravce zaleze i s háčkem do potopené boty (čehož jsem byl svědkem), nebo příběh legendárního bolena, který neuvěřitelně převezl kamaráda Míru…   

Bolen 007 

Ten obrovský bolen pod splavem mi nedal spát. Byl to starý matador s návyky slavného generála. Z každého jeho útoku byly cítit zkušenosti i „přísný vojenský dril“. Zálovy měl na minutu přesné, drtivě účinné a ani s přibývajícími léty nic neztrácely na razanci. Každý den o půl desáté dopoledne, kdy se už ostatní lovící dravci odmlčeli, vyrazil veterán na zteč. Napřed vší silou udeřil do odrostlých ouklejí a pak je před sebou hnal napříč řekou až k protějšímu břehu. Dravec byl asi pokaždé úspěšný, protože mu stačily pouhé 3 – 4 „hladinové salvy“ a pak se odmlčel. Famózní divadlo znovu zopakoval ve tři odpoledne. Doba jeho „celodenního“ lovu trvala všehovšudy sotva dvě tři minuty. Právě do těchto několika desítek vteřin jsem vkládal veškeré naděje na jeho přelstění. Po více než tuctu neúspěšných pokusů jsem ale nabyl dojmu, že mám co dočinění s geniálním predátorem. Pojmenoval jsem ho BOLEN 007!   

Je časné červencové ráno. Sluneční paprsky se jen ztěžka derou přes mlžnou záclonu nad řekou. V kostech cítím, že se dnes přihodí něco výjimečného. Ve vývařišti splavu chytám na popa bolena za bolenem. Málokterý měří víc než půlmetru, ale mně to nevadí. Hlavně že jsou při chuti a já se bavím. Mimořádná aktivita stříbrných dravečků mi připomene jejich „pradědu“. Mrknu na hodinky. Do chvíle, kdy „starý pán“ začne snídat, zbývá slabá čtvrthodinka. Přesouvám se od jezu asi padesát metrů po proudu - až tam, kde začínají balvanité peřeje. U protějšího břehu, v klidnější vodě nad proudy, by měl za pár minut vypuknout masakr a vraždění neviňátek. Dřepnu do vysoké trávy a navážu štíhlý wobbler v barvě oukleje. Několikrát otestuji pevnost uzlu a opakovaně ladím brzdu. Zbývá odklopit překlapěč a čekat na povel. Je tu! U druhé strany se vzedme hladina. Z kráteru vodní sopky vytryskne láva v podobě stříbrných ouklejí. Nebohé rybky prší na všechny strany. Ty, co dopadají na mělčinu u břehu, si život spasí, ale ty ostatní, které se v panice ženou na střed řeky, mají smůlu. Asi ve dvou třetinách řeky je dostihne druhá exploze! Vysílám nástrahu. Než dopadne mezi kruhy, je tu třetí výbuch! Sakra, je to o dva metry blíž! Rychle navíjím wobbler k sobě, abych chybu napravil. Bum! Šupa do prutu je tak prudká, že mi špičku zhoupne pod hladinu. Brzda navijáku zareaguje jen s minimálním zpožděním, ale hned na to zavyje jako vlk chycený do želez. Na setinu sekundy zahlédnu stín obrovské rozeklané ploutve. Prásk! Další detonace roztříští hladinu! V celé paži cítím energii ryby, která letí skrz peřeje po proudu. Rychle dolů, než mi vlasec zařízne mezi šutry. Skáču po balvanech jako kamzík, ale dravec svůj náskok hravě zvyšuje. Až po padesáti metrech jeho tempo trochu zvolní. 

Zdá se, že jsem první kolo souboje ustál. Pružnost prutu i vytrvalý tah vlasce nyní pracují za mě. Čekám další výpad, ale kupodivu žádný nepřichází - ryba jen mátožně „plápolá“ v proudu. Nechce se mi věřit, že by bolen „přepálil start“ a zcela se úprkem vyčerpal. Jdu mu naproti. Dostávám až na jeho úroveň a se srdcem v krku se opřu do prutu. Dravec se pokorně poddá tahu a najíždí do klidné tůně u břehu. Už jen vteřiny mě dělí od spatření úlovku. Opatrně zvedám prut. Pořád od bolena čekám nějakou finální zradu, a jak se dodatečně ukáže, zcela oprávněně. 

To, co se zjeví pod hladinou, mi podlomí kolena. Teprve později, až mě šok přejde, získám k šupinatému protivníkovi téměř posvátnou úctu. 

Co se stalo? Na zdeformovaném wobbleru visel místo ryby jen jakýsi dřevěný rám s pletivem. Břemeno jsem vytáhl na břeh, podrobil jsem ho důkladnému zkoumání. Zpětnou dedukcí jsem vypátral sled předchozích událostí. Po záběru zaseklý dravec sprintoval po proudu. Během úprku projel skrz utopená dvířka od králikárny, která byla zaklesnutá někde mezi balvany. Musela to být obrovská náhoda, neboť díra uprostřed pletiva měla průměr sotva 30 cm, ale stala se! Bolenovi se záhy nato podařilo „zmuchlat“ trojháček na nástraze a definitivně pláchnout. Mezitím se osvobozený wobbler pod vodou zachytil do mříže. Kupodivu jsem tuto „výměnu úlovků“ během přeskakování kamenů vůbec nezaregistroval a dál jsem ze všech sil bojoval. Bohužel, už jen s uvolněnými vrátky z králikárny...

Obvykle první (nebo také poslední) úkaz rybího zájmu o nástrahu.

Dle vyprávění kamaráda zaznamenal: Tomáš Rozsypal