Povolenky jsme měli zakoupené jak na Banskobystrický úsek, tak i na Podbrezovou. Já zase nedělal nic jiného, než že sháněl vhodné rybičky. Jeleček k jelečkovi, plotička k plotičce a hrouzek k hrouzkovi. Nakonec jsem jich obstaral dostatek. 

V pondělí, 31.10. 2016, přijíždím do Lopeje k Leovi. Už je u něj Martin a na dalšího kamaráda Míšu ještě čekáme. Oba jmenovaní jsou zarytými muškaři, ale chtějí si vyzkoušet i lov hlavatek. Večer probíhá ve znamení příprav a stanovení strategie. Domlouváme se, že kluci půjdou s Leem a já si zatím vyzkouším „Zátopkovské“ chytání – tj. maximálně šest hodů do jámy a hurá jinam. Tak bylo ujednáno a už se společně těšíme na zahájenou.

Právě sem mě to každý podzim magneticky táhne.

Zahájená – den D!

Kluci začínají pod Šalkovou na tůni s velkou hlavatkou. Já mířím do Majera. Po příchodu k vodě jsem v šoku. Už tam číhají tři rybáři! A to je teprve půl sedmé. Přemístím se do spodní částí tůně. Před sebou mám dva velké potopené balvany. Vím, že tu občas hlavatky stávají. Mrzí mě jediné, že už těžko prochytám hrdlo a spodní tůň. Přesně v sedm začínáme házet. Zhruba čtvrtým hodem vedu rybku přes balvany a ucítím jemný ťuk. Sekám! Na hladinu se vyvalí hlavatka kolem 80 cm. Párkrát se zamele a je ta tam! Všichni to samozřejmě viděli, a tak jsem za chvíli obklíčený jako Němci u Stalingradu! Jsem naštvaný, nemám ani kam nahazovat. Sbalím se a jdu dolů. Najdu kluky a ptám se, jestli se k nim můžu přidat. Pustí mě ochotně mezi sebe. Já sice žádnou rybu nechytím, ale kolega dostává 60 cm tubici. 

Voda je tak čistá, že v ní vidím  každý pohyb nastražené rybky. A útočící hlavatku nevyjímaje!

První přesun

Přejíždím pod Šálkovou do tůně, kde mi divoká "devadesátka" předloni sešila trojháky ruku. V dálce spatřím dva rybáře směřující k vodě. Tak to k tůni střihnu klusem, abych zaujal nejlepší pozici. Podařilo se. Proházím hrdlo, střed a konec výplachu. Zde dostávám záběr. Ryba se zdá být slušná. Drží se usilovně při dně. Ani ji nespatřím a spadne mi. Škoda. Opakuji nához. Do rybky mi praští sotva šedesáticentimetrová hlavatečka. Ale i ona se mi setřepe. Chvilku ještě bičuji tůň a pak vyrážím nahoru do polí. Mířím ke své oblíbené tůni. Celou ji proházím a nic. Posunuji se proti proudu k další nadějné tůně. Je v ní spadlý strom. Začínám na vtoku. První hod. Krásně vidím i cítím práci našitého jelce. Najednou se ode dna odlepí „měděné poleno“ a můj jelec zmizí. Vše se odehraje kousek ode mě. Švih! Páčím rybu, co mi síly stačí, ale ta se rozjede po proudu a vůbec mě nebere v potaz. Odhaduji ji kolem metru délky. Hlavatka proletí ponořeným stromem a chce vyjet z tůně. Držím ji silou. Rychle shodím batoh a lezu do ledové vody. Je tam hloubka a proud. Adrenalin se mnou cloumá. Dohrabu se ke stromu a složitě ho podlézám. Div, že se pod ním neutopím (až později večer, kdy jsem si zápas v hlavě zpětně promítal, uvědomil jsem si, jak moc jsem riskoval)! Ryba pořád visí. Vydávám se za ní asi padesát metrů po proudu. Když k ní dorazím, začnu ji rvát z proudu do mělčiny. Jsem si už skálopevně jistý, že ji dostanu. Jenomže… jakmile se hlavatka ocitne v mělké vodě, provede stojku a systém si o dno vyrazí z tlamy. Hu! Je fuč! Další v háji a k tomu hodně slušná! Vůbec nechápu, proč mi tak padají.

Tady by nějaká mohla být!

Konečně!

Jedu k Cigánům. Leo se v té chvíli toulá s kluky kdesi dole kolem Šálkové. Všude potkávám rybáře. "No nic", říkám si, "vyzkouším tůňku, kde Leo v létě vodil velkou hlavatku asi půl hodiny na mušák". Samozřejmě si s ním nakonec vytřela záď...

Dorazím k tůni. Prvním hodem navádím rybku při druhé straně ke známé jamce. Napřed ucítím lehké ťuknutí a pak i to, že nástraha změnila směr. Bum! Sekám! Je tam! Tvrdě se opírám do prutu. Nesmím hlavatce dát čas na únik po vodě. Cítím, že je pěkná! Musím jí snížit šanci na únik na minimum, a tak ji nemilosrdně táhnu do mělčiny. Než stačí zmobilizovat poslední síly, chytím ji za ocas a vynesu z vody. Konečně je venku má první hlavatka sezóny. Roztahuji metr a měřím. 91 cm! Krása. Rybu po krátkém focení pouštím. 

Zužitkuji až pátý záběr. Konečně si sáhnu na první hlavatku sezóny.

Cestou potkávám kluky a Lea. Pochlubím se a pokračuju dál. Mířím pod Lučatín. Zde pročesávám každou tůňku metr po metru. Bez záběru. Po třech hodinách marné činnosti jdu s kluky na oběd. Potkáváme cestou snad všechny hronské rybáře. Zatím jsem prý chytil největší rybu půldne. Po obědě vyrážím k řece sám. Tentokrát do Kolena a pod čerpačku. Jako by tam ale nic nežilo! Další tři hodiny dřu jako nevolník a nic. Už za tmy mi to nedá a přejíždím ještě jednou k Cigánům. Zde nechávám ve vázkách dva systémky, ale záběru se nedočkám. 

Když se vrátím do přechodného bydliště, kluci už tam čekají. Hned se od nich dozvím, že mě mistr Leo trumfl. Dostal hlavatku 108 cm. Jeho společníci z ní byli hotoví, protože sami záběr neměli. Také se dozvím, kde ryba zabrala a kde zase plave. Leo ode mě přijímá upřímné gratulace.

Den po zahájené

Ráno vyrážím na Podbrezovou a Leo s kluky jedou na Banskobystrickou. Začínám u soutoku. První hod nakrátko. Jen jelec dopadne na hladinu a už se po něm ožene hlavatka. Pár otoček kličkou a rybka jí zmizí v papuli. Po krátkém a tvrdém boji zdolávám krásně stavěnou rybu. 84 cm. Fotím ji a pouštím.

Druhý ulovený kousek.

Tůň už mi další záběr nedá, a tak jedu do Valašské za hřiště. Zde už loví dva rybáři. Vydávám se na malou jamku s vrbičkami. Tam jsem loni chytil pár menších tubic. Tůň prochytávám shora dolů. Na konci tůňky mrsknu našitého jelce těsně k vrbičkám. Uprostřed řeky dostávám prudký záběr. Chvilka napětí a mám možnost změřit další královnu. No, je to zatím spíš jen princezna, protože má jen 81 cm. Potom se ke mně přidává jeden kamarád. Seznamuji ho s novými místy. Těsně před fabrikou v Podbrezové dostávám další záběr od hlavatky. Tentokrát je to cca „šedesátka“. Ani nelituji, když se mi po pár kotrmelcích setřepe. Proházím všechna slibná místa a nic. Přejíždím do Podbrezové. Jsou tam hodně nadějné tůně. Můžu se snažit sebevíc, ale hlavatky na mě zvysoka kašlou. Potkávám se zde s Pražáky. Chtějí jít se mnou, a tak se společně vydáváme do Německé Dubové a Brusna. V trojici porcujeme vodu. Ukazuji jim svá místečka. Ač se snažíme sebevíc, žádná hlavaňa se nesplete. Prohazujeme přitom fleky, o kterých na beton vím, že v nich ryby stávají. Nic a zas nic!

Něco se muselo změnit. Ráno jsem měl během necelé hodinky tři záběry a teď bylo pět hodin usilovného vláčení úplně jalových. Jdu na pozdní oběd a Pražáci chytají dál sami. U oběda mi Leovi kluci hlásí čtyři chycené ryby. Gratuluju jim. Potom se loučíme. Na lov už mi zbývá pár hodin, večer se budu vracet domů. Nedá mi to a jedu prubnout tůně do Mezibrodu. Pasu tam po obludě, která mě předloni vyškolila, ale jsem dočista bez kontaktu. Výstroj balím už po tmě a vyrážím směr Brno. 

Už abych se sem zase vrátil!

Druhý den volám Leovi. Mezi řečí se zmíním, že jsem zkoušel v Mezibrodu královnu a že jsem poctivě prošel celý úsek, ale záběr nepřišel ani od malé tubice. Jen si posteskl, že jsme na tom byli stejně... 

Pokračování příště

Text a fota: Vojta Sklenář