Ulovení velkých candátů je výzva, která se neomrzí.

 

O způsobu jeho života

Troufám si tvrdit, že candát je nejladnějším dravcem našich vod. I když je jeho šat velmi prostý a určitě se nedá srovnávat s daleko pestřejším zbarvením lososovitých ryb, štik, okounů, přesto candáta zdobí jiné přednosti. 

Je to především vyvážený tvar těla, mohutné ploutve, tvrdé brnění z šupin, zářivý pohled a rozeklaná tlama vzbuzující za všech okolností respekt. Tím vším, a nejen tím, je candát dokonale vybaven pro prostředí, ve kterém se pohybuje. Ne nadarmo se mu říká „šlechtic“ mezi dravci – zvláště pak, když naplno rozestře korunu ostnaté hřbetní ploutve. Výstižnější přirovnání by však bylo nazvat jej „loupeživým rytířem“. Žádná rybka si totiž nemůže být jista životem, když se ocitne v jeho blízkosti. 

 

Candáti jsou tam, kde jsou drobné rybky!

 

Candát je navíc i „mrchožroutem“, což maličko podtrhuje jeho úskočnou povahu. Nedá se však srovnávat s ostatními přírodními „požírači mrtvol“ – rozdíl mezi hyenou nebo supem a candátem je jako srovnávat starou bačkorou, psí trus a růži!

Přestože candát není nijak výjimečně rychlý dravec (ve srovnání s ostatními vodními predátory), dokáže lovit velmi efektivně. K získání kořisti mu pomáhá nenápadné zbarvení aerodynamického těla zakončeného mohutnou ocasní ploutví, které umožňuje nenápadné přiblížení a krátký prudký výpad ze zálohy. Mladším ročníkům pomáhá při lovu i hejnový způsob života (podobně jako u okounů). Smečka candátů slídící u dna dovedně využívá stínu překážek a nenápadně se přiblíží do dosahu rybek. V této „záškodnické činnosti“ si členové hejna perfektně sekundují a nezřídka rybky nasměrují tam, kam potřebují – do slepé uličky. V podstatě se dá říci, že lovící candáti jsou hodně podobní lovícím okounům, kteří zatahují potěr pod hladinou (ne náhodou jsou oba dravci vzdálenými příbuznými). Na rozdíl od „bratránků“ – okounů, candáti masakrují ryby více skrytě, takže ani hodně pozorný divák nemá potuchy, že ve vodě probíhá jedna z četných přírodních tragédií. Existují i jiné rozdíly mezi oběma ježatými příbuznými. Zatímco okoun je denním dravcem a patří i celkem snadno dosažitelným úlovkům, candátovi vyhovuje při lovu šero a tma, a navíc jeho chycení není až tak snadné.

 

Candát je, na rozdíl od okouna, rybou soumraku a tmy.

 

O nevypočitatelnosti jeho nátury

Candát se chová jako nefalšovaný aristokrat – jeho vrtkavost, náladovost a „nečitelnost“ jsou přímo pověstné! Menší dravci se ještě dají jakžtakž prokouknout, ale kdo se chce dostat na kobylku velkým samotářům, ten se musí obrnit pořádnou dávkou trpělivosti. Ulovit trofejního candáta totiž vyžaduje mimo spousty času a štěstí, cílené zaměření a důkladnou teoretickou i praktickou přípravu. Zdaleka však ještě není jisté, jestli všechno tohle pachtění rybáři k něčemu bude, protože dravec v délce okolo metru díky svému stáří a zkušenostem dokáže odhalit i nepatrnou slabinu a nástraze se vyhne. Je rovněž nutné počítat s tím, že se velkých candátů s hmotností nad 7 kg v našich revírech pohybuje podstatně méně než například stejně těžkých kaprů.

 

Candátů nad sedm kilo je méně než šafránu i v revírech s jejich početným výskytem.

 

O jeho stravovacích úchylkách

O to víc zarážející je skutečnost, kolik podobných „velekusů“ udělá osudovou chybu a „naletí“ na nástrahu, která je určena pro úplně jiným druhům ryb. Při sledování trofejních úlovků v rozličných rybářských periodikách by člověk neznalý věci nabyl dojmu, že kapitální candáti jsou částeční vegetariáni. Zdálo by se, že jakmile dravec doroste zajímavějších rozměrů, zavrhne veškerou masitou stravu a s neskutečným apetitem se vrhá na extrudovanou kukuřici, boilies, pečivo, těstoviny, vařené brambory a jiné pochutiny veskrze rostlinného charakteru. Kdo tomu nevěří, ať se podívá do tabulek rozličných soutěží o trofejní úlovky v časopisech nebo na rybářských serverech. Velkých candátů, kteří naletěli na podobné „nesmysly“ tam najde dostatek. Proč tomu tak je, to asi nikdo z odborníku nevysvětlí. 

Můj názor je, že většina těchto „vegetariánských“ monster bývá ulovena v době hájení (měsíce duben – květen), tedy v čase, kdy jsou hejna rybek značně prořídlá a čerstvá kořist se ještě nevyklubala z jiker nebo je příliš titěrná. Tak či tak, candát sám bývá po výtěru značně vyhladovělý, a tak často vezme za vděk vším, co připomíná jakýkoli žvanec. Vyloženě starý kus může mít také navíc problémy s lovem, protože se nemůže spolehnout na bývalé soukmenovce z hejna. Rovněž je méně pohyblivý a ztrácí při útoku rychlost. Další možnost třeba souvisí se zvýšenou candátí agresivitou při hlídání vlastního hnízda - i z tohoto důvodu se typický dravec stává přechodně býložravou, přesněji řečeno všežravou rybou. Já sám jsem měl možnost několikrát chytit v jarních měsících tyto elegantní dravce na atypické nástrahy -  na lisovaný rohlík, burison, těsto, žížalu, masné červy. Přestože ulovené ryby byly spíše průměrné (do max. 65 cm), udivilo mě, jak poctivě braly. Na dolním toku řeky Jihlavy se před lety dokonce těmto nenasytům říkalo „jarní okouni“, a jako s okouny se s nimi nakládalo – hájení nehájení, candátci končili v batozích a následně v kuchyni… 

Přes léto už jsou záběry na netradiční nástrahy vzácnější. Candát má dostatek přirozené potravy – potěru, drobných rybek a jako pravý labužník si začíná vybírat i rybí mrtvolky nebo jejich části. Na podzim už rostlinnou potravou víceméně pohrdá, vydráždí ho spíše rybí filet, živá rybička nebo provokativní chod umělé nástrahy.

 

Výjmečná agresivita candátů v době hlídání hnízd je známá rybářům lovícím v zahraničí (snímek z Ebra).

 

Maso je maso!

Možná někteří kolegové namítnou, že ulovili candáty v průběhu celé sezóny na rousnice, lančmít, masové pelety a boilies, ale přesto tyto „zaručené“ nástrahy odkazuji do říše nástrah náhodných a kuriózních. Není totiž prokázané, že by tyto pochutiny candáti konzumovali pravidelně a spolehlivě, popřípadě že by je cíleně vyhledávaly. 

Věrohodnější informace pocházejí ze zahraničí, kde se candáti loví na slimáky, plže (hlemýždě či plovatky bez ulit), pijavice, krevety, raky, žáby a škeble (pozor: poslední tři z vyjmenovaných nástrah se u nás nesmí ze zákona používat!). Tyto nástrahy však mohou být účinné jen místně, sezónně nebo za určitých okolností. 

V souvislosti s atypickými nástrahami na candáta mohu uvést vlastní zkušenost. Opravdovou kuriozitu jsem zažil před mnoha roky. Kdy jsem v kalném listopadovém dni ulovil zhruba dvoukilového candáta na střívka z bažanta, které byly původně určené pro mníky a tlouště. Zubatého dravce ale spíš k výpadu vyprovokoval pohyb vnitřností při stahování nástrahy z vody. Dost možná pomohla i výrazná pachová stopa. Buď jak buď, další záběr jsem na ptačí vnitřnosti od candáta nedostal (tehdy ani v budoucnu). Byla to nejspíš jen obrovská náhoda, nic víc. Avšak náhody do rybařiny patří a jsem za každou vděčný.

Při této souvislosti si vzpomínám na jeden dávný rybolov, do kterého se těch náhod vtěsnalo jaksi víc...

 

Maso je maso!

 

Když se příroda zblázní!

Po třídenním vláčecím maratonu jsem úplně odrovnaný. Vstávat každý den na čtvrtou ranní a házet až do půlnoci, pouze s hodinovou pauzou na oběd, je otročina. Nějaké menší dravce jsem sice uštval, ale ti slušnější mi jen zamávali ploutví. Chtělo to změnu taktiky a hlavně místa! Proto jsem se rozhodl opustit Dyji a přesunout se na nedaleké štěrkopískoviště. Doufal jsem, že si při statické položené odpočinu a načerpám energii k dalším kolům přívlače.

K revíru dorazím v pozdním odpoledni. Ha, parkoviště je plné a voda plná koupáčů! Snažím se najít flek, kde bych měl relativní klid. Obejdu skoro celý štěrkáč než se konečně zasunu na miniaturní plácek mezi dvě rákosová pole. Nalezené místečko má „do ideálu“ daleko, ale budiž. Spoléhám na to, že až se navečer jezero vyprázdní, někam se přesunu. Zatím je čas. Stejně napřed musím přichystat pruty na těžko. A pak se ještě nachytat rybky. 

Šplouch! Cák! Pár metrů nalevo skáčou do vody místní kluci. Dělají při tom takový rambajz, že se vlnobití šíří až ke mně. Zatracený prázdniny!

Když mám vše převázané, rozložím čeřen a zkouším uhnat nějakou tu čudlu za rákosím. Na deset pokusů jen zbůhdarma cedím vodu. Potom přece jen vytáhnu jediného dvanácticentimetrového perlínka. Mé počínání zaujme malé koupáče odvedle. Zkušeně komentují každý planý zátah čeřenem. Vypadne z nich, že vědí, kde je plno rybek, navíc to prý není daleko. Sami se nabídnou, že mi je nachytají. Je to něco za něco. Nadhodí, že jsou vlastně také na rybách, takže jim pak budu dělat dozor. Plácneme si. Kluci si ke mně přesunou kola s rybářskou výstrojí a s čeřenem a kyblíkem mizí mezi keři. Za necelou půlhodinu jsou zpět. Zvědavě nahlédnu do kyblíku. Je v něm tucet sotva pěticentimetrových plotiček. Měl jsem o velikosti nástražek drobet jiné představy, ale jak se říká: Darovanému koni na zuby nehleď! Rybaříkům zkontroluji zápisy v povolenkách a pošlu je chytat o flek dál. Potom jeden prut znovu převážu. Kvůli titěrným rybkám musím jednu sestavu zjemnit. „Osmička“ háček a vlasec 0,18 mm budou akorát. Hotovo! Malinkou plotičku napíchnutou za čumák posílám šikmo podél rákosí. Tam by mohli šmejdit úhoři. Perlína na candáta posílám přímo před sebe. Do zhruba metrového průvěsu zavěsím kroužky a povolím brzdy.

 

Mám nabito!

 

Zvolna padá soumrak. Po západu slunce se břeh vylidní a voda se uklidňuje. Jaká pohoda! Z rozjímání mě vyruší zašustění kroků. Jeden z kluků se přijde zeptat, jak se mi daří. „Nic“, odpovím. Chvíli rozpačitě přešlapuje, pak sebere odvahu a zeptá se, jestli nemám náhradní číhátko. Věnuji mu kroužek. Zaraduje se, ale vzápětí dodá, že kamarád také žádná nemá. Věnuji mu další. Poděkuje a mizí v šeru jako duch.

Po řádné chvíli stále neslyším, že by „mí svěřenci“ nahodili, a tak se zvednu a jdu na kontrolu. Kluci v houstnoucí tmě cosi kutí u země. Posvítím baterkou. Hrůza hrůz! Na vlasci mají zauzlovaná dobře padesátigramová olova a deset centimetrů pod nimi se houpou háky jako na prase! To, že by zátěž měla být průběžná, vůbec neřeší. Nemůžu se na to dívat, a tak jim sestavy převážu. Když se zeptám, kdo je učil vázat montáže, dvojhlasně zabručí, že vedoucí v kroužku. Když poté na háčky nastraží kostky vařené brambory o velikosti krabičky od zápalek, radši se vrátím zpět k prutům. Konečně se od vedle ozve dvojí žblunknutí a nastane ticho. Kupodivu si kluci mezi sebou jen tiše špitají. Alespoň něco je vedoucí kroužku naučil dobře, pomyslím si.

Když už je tma jako čundrácké mošně, plynule se rozjede kroužek pod prutem nahozeným podél rákosu. Rybka je malá, takže sekám hned, jakmile policajt ťukne o blank. Tuhý odpor ve špičce naznačí trefu do černého! Počítám s úhořem, takže pumpuji, co se do něj vleze. Ryba však zakličkuje a zamíří na hloubku. Hada můžu z fleku vyloučit. Chvíle napětí a… u břehu se zjeví půlmetrový kapřík. Kluci samozřejmě sekundují při jeho vylovení. Kapra „masožrouta“ vyháčkuju a vyklopím ze sítě do vody.

„Vždyť byl jedlej!“ unisono zaprotestují oba kibicové. „Ale nebyl to dravec“, utrousím při nastražování další rybky. 

 

Kapr masožrout.

 

Mám znovu nahozeno. Sotva za dvacet minut ožije kroužek pod druhým prutem. Záběr se tentokrát projevuje pouhým poškubáváním. Číhátko se třese jako při zimnici, ale do kloudné jízdy se rozjet nechce. Počkám asi minutu, dotočím volný vlasec a švih! V prutu sice ucítím tíhu, ale není nijak extrémní. Bez velké námahy dotáhnu ke břehu svíjejícího se úhoře. No, spíš úhoříka – nemá ani šedesát. Teprve teď si uvědomím, že mi vlastně zabral na velkého perlína. K mému překvapení celkem rychle stačil objemnou nástrahu přemístit do útrob. Úhoř spíše připomíná anakondu s čerstvě sežraným prasátkem. V třetině těla má na břiše ukrutný hrb způsobený nadměrnou kořistí.  

Hádě ustřihnu nad vodou a hned chystám rezervní háček. K jeho navázání už nedojde. Od místa, kde loví kluci, se ozve temné plácnutí. Sakra, snad tam některý z nich nespadl. 

„Je všechno v pohodě?“ zavolám z dálky. Uslyším vzrušené šeptání. Vezmu baterku a jdu se podívat. Rybaříci jsou zase sklonění u země a cosi tam kutí.   

Až když dorazím blíž, všimnu si na zemi obrysu velké ryby. Pane jo, candoš gigant! Určitě přes osmdesát čísel! 

Jeden z kluků zakňourá: „Nemáte kleště? Ta ryba nechce otevřít hubu! A Jirku dokonce hryzla!“

Z vesty vylovím dlouhý peán a zasunu ho dravci mezi sevřené čelisti. Kluci zatím poodstoupí a z uctivé dálky mi svítí. Z nebezpečného úlovku mají respekt. Brblají, že to měl být radši kapr. Konečně je háček volný. Překvapí mě, když se „šťastný“ lovec zeptá, co to vlastně chytil. „Přece kapitálního candáta. Ty ho nepoznáš?“ Klučina jen pokrčí rameny. Po chvíli přemýšlení vypustí: „No jo, ale ten žere rybičky, tak proč vzal bramboru?“

To bych taky rád věděl, pomyslím si v duchu. 

Najednou nevím, co mám klukům odpovědět. Nahlas sice alibisticky utrousím, že se to tak někdy stává. Ale co mám vysvětlovat? Že teorie je jen černobílá a praxe pestrá? Že příroda občas postaví své zákonitosti na hlavu? Bylo by to zbytečné. Stejně by mi neuvěřili. Nechávám je tedy ve sladkém omylu, že nejlepší nástrahou na candáty je vařená brambora. Jsou ještě mladí. Jednou jim vše dojde. Alo to už budou mít za sebou spoustu odchytaných let a dostatek vlastních zkušeností.

 

Příroda někdy postaví vlastní zákonitosti na hlavu!

 

Následující díly seriálu o chytání „loupeživých rytířích“ by neměly být pouze o náhodách a kuriózních nástrahách. Naopak, měly by představit rybolovné techniky a nástrahy cíleně určené candátům. Takže? Pokračování příště...

 

Text a fota: Tomáš Rozsypal