Zase si vzpomenu na některé pisálky z internetu. Zajímalo by mě, kolik z nich by se vypravilo z tepla domova do takového nečasu. Cesta mi zabere skoro šest hodin. Vím, že štědrovečerní hlavatku si už nechytím. Musím počkat na ráno. Večer si dávám medovinu na sladké sny a hajdy do hajan.

Bylo jasné, že štědrovečení hlavatku si už nechytím.

Není nad „bílou přívlač“!

Ráno se budím do bílé peřiny. Recepční hotelu se mě ptá, kam tak brzo vstávám. Když říkám, že na ryby, slyším něco o bláznech. Začínám na spodní hranici revíru pod Hronsekem. Zde proházím svá oblíbená místa. Po hlavatkách ani vidu ani slechu! Něco mi říká, že se záběru nedočkám. Kolem půl desáté jsem ve Vlkanové. Projdu tři jamky z minulého týdne. Dostávám se až ke kamenné kose. Rybku vedu přesně jako minule. Uprostřed řeky dostávám ťukanec. Sekám! V prutu cítím obrovský tah. Řádná ryba! Fofrem si bere padesát metrů vlasce a prchá po proudu. Musím za ní až do míst, kde začíná vysoký břeh. Zdolávání zde bude tvrdý oříšek. Hlavatka zajíždí k druhé straně do hloubky. Úporně se drží při dně. Nejsem stavu s ní pohnout. Pak se mi znovu rozjíždí po proudu. Tlačí se k ponořeným kůlům. Všiml jsem si jich při poslední vycházce. Rybu silou páčím zpátky. Tehdy prvně spatřím její ocasní ploutev. Je mohutná! Adrenalin mi prýští ze všech pórů. Jen neudělat chybu. Hlavatka se převalí v proudu a znovu si bere metry a metry vlasce. Zase míří na kůly. Opět ji zastavím těsně před nimi. Otáčím ji k sobě. Tentokrát se vydává proti proudu. Stále bojuje u dna. Tam ji nechávám pod tahem vysilovat. Konečně ji přitáhnu. Najednou se mi odevzdává jako beránek. Jeden trojhák má vražený v mordě a druhý zespod za prsní ploutev. Stojím po pás v řece a nemám jak se dostat na břeh. Improvizuji. Rybu chytím hmatem za ocas. Prutem si ji přidržím. Vláčák potom rychle strčím pod paži a hlavatku vezmu do náruče. Nesu ji dobře čtyřicet metrů proti proudu, než se dostanu z řeky na souš. Tam ji pokládám na sníh. Hlavatka není extra dlouhá, zato je mohutná a vysoká. Metr ukazuje 89 cm, ale váha by určitě byla zajímavá. Musím přiznat, že mě ryba opravdu potrápila a já si s ní užil nádherný boj. Rybu si zvěčním a šoupnu ji zpátky do řeky. Narovnám systémek, vyspravím jelce a posílám ho znovu do stejného místa. Okamžitě dostávám další záběr. Na prutu visí druhá ryba. Je menší, ale každý záběr potěší. U břehu mi padá. Mohla mít tak 75 cm. Nevadí, poskytla mi krásný zážitek. Z rychlého záběru je patrné, že „holky“ byly na lovu. 

Posilám fotku Leovi. Obratem mi gratuluje k další metrovce. Zmátla ho výška a mohutnost ryby. Po pravdě ho vyvádím s omylu. Následně mi poradí jeden nadějný flek - jámu ve Vlkanové.

Miluji zimu!

Změna místa, ryba jistá!

Přesouvám se tam. Zodpovědně díru proházím, ale nic. Přesouvám se na svou oblíbenou tůň do polí pod Iljáš. Snažím se zde nějakou hlavaňu vyčenichat, ale nedaří se. Měním rybky. Zkouším jelce i hrouzky. Věřím, že tu nějaká královna je, ale z vysoka na mě kašle. Postupuji nad tůň a dál proti proudu. Je zde rozlehlá pláň s hlubinou při druhé straně. Začínám na vtoku, zde čekám rybu. Nic. Prohazuji pláň metr po metru a postupuji vodou. Pláň je dlouhá aspoň 200 m. Ve spodní třetině ze břehu vyrůstá pařez. Pod ním tuším hlubinu. Říkám si, pokud bude záběr, tak pod tím pařezem. Posílám rybku přesně pod pařez, neurazí ani dva metry a... Drc! Zásek sedí. Hlavatka se dvakrát vyvalí na hladinu a už ji táhnu ke břehu. Předvede pár salt a převalování a končí zaparkovaná v mělčině. Beru rybu za ocas a vynáším na břeh do sněhu. Metr oznamuje 78 cm. Rychlé fotečky a šup s ní zpátky. 

Unavená hlavatka se dá spolehlivě uchopit za ocas.

Rozlučka se sezónou

Zanedlouho mi volá Tomáš. Chce se přidat. Mezi řečí se pochlubí, že ví o velké rybě. Tak ho beru do partie. Zanedlouho společně prohazujeme řeku v horním úseku. Vyzkoušíme většinu míst, kde jsem ryby chytil a pustil. Pokud je někdo nezabil, tak by tam měly někde být. Zdá se, že jim naše nástrahy nestojí za mávnutí ploutví. Pomalu se začíná stmívat. 

Jedeme k Cigánům, kde se chci rozloučit s hlavatkovou sezónou. Přijíždíme k jámě. Sakra, už je obsazená! Změna plánu, začal jsem letos v Majery, tak tam i skončím. Přicházíme do horní části. Na třetí hod dostávám záběr a po kratičkém boji přivádím ke břehu hlavatku asi 80 cm dlouhou. Jsem si skoro jistý, že je to stejná ryba, které jsem z tlamy vytáhl utržený wobbler v barvě duháka. Když se jí snažím vylovit, princeznička vytřepe systém a je pryč. Mrzí mě to jen z jediného důvodu - chtěl jsem porovnat fotky, jestli se opravdu jednalo o stejný kus. Smůla. Doufám že, dožije příštího roku. Pomalu skládám prut. Loučím se s Tomem a vlastně i s hlavatkovou sezonou 2016. Mám sice ještě volné vycházky, ale pracovní povinnosti mi už nedovolí „vybrat“. Sedám do auta a mířím na Moravu. Cestou rekapituluji uplynulé dny u Hronu. Byly pro mě naprosto úžasné. Do Brna dorazím v pořádku. 

Tak zas někdy příště...

V pátek mi volá Tomáš, že na tůni, co jsem mu ukázal, chytil hlavatku 103 cm. Nejvíc mě potěší jeho video, jak hlavatka odplouvá do rodného živlu. Snad ji do 31. 12. už nikdo nechytí. A pokud ji nikdo ani neupytlačí během roku, může mít na podzim 110 cm a víc! To už je pořádná výzva pro všechny hlavatkáře.

Tomova stotrojka!

Lesk a bída hlavatek

Při této příležitosti mi to nedá, abych nepřemýšlím, kolik hlavatek za dvouměsíční sezónu padne. Někteří rybáři to pořád berou tak, že když si povolenku zaplatili, musí si rybu ponechat, i kdyby třeba měla přesně míru. Je to pro ně jen rybí maso. Osobně bych se zasadil o zvýšení míry 90 cm. Ale to jen můj názor. Ať si rybáři hlavatku klidně ponechají, ale opravdu nějakou slušnou. „Mírovka“ je ještě nezkušené děcko! I já si klidně rybu ponechám, ale musí stát za to. Je jasné, že když má hlavatka přes metr, je to už vrcholový predátor, který zahubí hodně pstruhů a lipanů. Ale i tak do řeky patří. Tento rok se chytí zase pár slušných ryb, které byly loni uloveny a puštěny. A protože je v řece pořád silný ročník ryb, co měl loni mezi 60 až 75 cm, letos by mohly povyrůst na 90 cm. Jenže většina jich určitě „padne za vlast“ pár dní po zahájené. Zato v řece chybí tubice ve velikostech kolem půl metru. Takové ryby jsem loni vůbec nepotkal. Šedesátek bylo poskromnu a to se vesměs jednalo o stále dokolečka ochytávané kusy. Nevím, jak na tom byli ostatní kolegové, ale koho jsem u vody potkal, sdílel můj názor, že velké ryby ještě nějaké jsou, ale vyloženě malých je minimum. Přitom organizace Bánskobystrická i Podbrezová pilně ryby vysazují. Dokonce přímo od hospodáře vím, že je prokázaný i samovýtěr v přítocích Hronu. Samozřejmě určitě i Brezno hlavatky vysazuje, i když jsem je v jejich úseku zatím nelovil. Doufám, že se mi letos na podzim podaří získat povolenku, abych si svoje teorie ověřil. A hlavně, abych zase prožíval ten neuvěřitelný lov plný adrenalinu, vášně a neskutečné dřiny.

K velké hlavatce  vedou jen trnité cesty lemované zimou, trpělivostí a dřinou.

Dvě cesty k hlavatce

Hlavatka se dá lovit dvěma způsoby. První znamená ukrutnou dřinu - být od sedmi ráno u vody a do tmy házet, brodit, mrznout a být otrokem ryb. Druhou možností je občas vyrazit k vodě na dvě či tři hodiny a pojmout lov jako vycházku, při níž třeba něco člověk chytí. Já osobně preferuji ten první a náročnější způsob. Každý si při chytání hlavatky najde to svoje.

Všem rybářským nadšencům bych přál, aby si svou rybu chytili, ale vždycky s rozvahou se zamysleli, jestli úlovek vezmou nebo nechají žít. Když pustí osmdesátku,tak další rok bude mít přes 90 cm. To už je úplně jiná ryba. Když pustí devadesátku, na rok bude mít metr. To už pak není žádná hanba, takovou trofej vzít. 

Metrová ryba už je krásná trofej.

Text a fota: Vojta Sklenář