To snad ne!

 

Patřím do trojice „mořských“ vlků, která se ve staré rybářské pramici probíjí skrz rozbouřenou přehradu. V silném protivětru a vlnobití pomalu zdoláváme asi kilometrovou pláň. Před sebou máme jasný cíl - dorazit k protějšímu břehu do závětrných zátok, kde na nás určitě čekají hladoví dravci. Rybářská horečka nás popohání vpřed, střídáme se u vesel a dřeme jako otroci. Konečně se dostáváme do stínu skal, kde tolik nefouká. Protřepeme ztuhlé údy a nedočkavě chystáme náčiní. 

 

„Sakra, to snad ne!“ ozve se přidušený Karlův hlas. Spolu s Petrem otáčíme hlavy. Karel zasténá: „Já vůl nechal vláčák na břehu!“ Myšlenky nás vrátí o půlhodinu zpět, kdy jsme silou vůle bojovali s vlnami a vichrem uprostřed nádrže. Co teď? Matně si vzpomeneme, že Kája svůj oblíbený prut odložil na molo, těsně před tím než odtlačil loď na hloubku. Při pohledu na kamarádovy psí oči je rozhodnuto. Vrátíme se! Šance, že prut najdeme na místě, je dost velká. V takovém počasí, a tak brzy po ránu asi nikdo u vody slídit nebude. Po vlnách navíc překonáme pláň za chvilečku. 

A skutečně. Zatímco cesta k zátokám nám trvala skoro hodinu, po vodě jsme zpátky sotva za pár minut. Ovšem už z dálky vidíme, že prut na molu není. Karel propadá zoufalství, ale jak se dodatečně ukáže, jeho žal je předčasný. Proutek objevíme v mělčině u břehu, kam ho pravděpodobně strhl poryv větru. Majitel vláčáku je z opětovného setkání štěstím bez sebe. Dokonce si dobrovolně sedá k veslům a ani nechce vystřídat. Snaží se nám usilovným veslováním nahradit ztracený čas. Zapírá se do vesel jako fanatik, a to se nám málem stává osudné. Když už jsme zase kousek u zátok, ozve se: „Ruuup!“ a hned na to se naše pramice stává hříčkou vln a vichru. Karel se totiž příliš mocně opřel do vesel a jedno nevydrželo! Ani nevnímáme jeho: „Sakra, to snad ne!“ Rychle se za pomoci prken z laviček snažíme dosáhnout spásného závětří. S vypětím všech sil se nám to podaří. Jsme celí zmáchaní a ruce máme plné krvavých oděrek a třísek. Nejhorší je, že nám uplavala část zlomeného vesla, takže ho už neopravíme. „Ale co, zpátky se po větru už nějak dostaneme. Důležitý je, že konečně můžeme chytat!“ utěšuje nás viník Kája. 

Prochytáváme okolí kolmých skal a přicházejí první záběry. Na twistříky chytíme pěkné okouny a také dvě menší štičky. Jsme šťastní a spokojení! Tedy přesněji řečeno, šťastný a spokojený jsem jen já s Petrem, smolař Karel určitě ne. Zpočátku prošvihl dva záběry, a pak už jen vázne a trhá. Je nám ho líto, ale pomoci mu neumíme. Kája se snaží zuby nehty osud zvrátit, ale s každým našim úlovkem je čím dál nervóznější. Jeho psychika je slušně nabouraná, a tak když se jeho nástraha znovu zachytí na dně, reaguje nepřiměřeným zásekem. Lup! Zlomená špička prutu tiše sjede po vlasci k hladině. Karel jen vydechne: „Sakra, to snad ne!“ a vláčákem praští do lodě. Odhozený prut přesně trefí otevřený box s nástrahami. Krabice se převrátí a obsah se komplet vysype do Kájova batohu. Kamarád zatne zuby a jeho tvář připomíná přezrálé rajče v lisu na kečup. „Hlavně klid, nic tak hroznýho se nestalo!“ uklidňujeme parťáka. Karel vybírá z batohu nástrahy a vydává prskavosyčivé zvuky připomínající souboj ježka se zmijí. 

Sotva Karel přebere nástrahy, nabídnu mu svůj rezervní prut. S povděkem ho přijímá a hned na něj začne montovat svůj naviják. Uprostřed činnosti se náhle zarazí a s vytřeštěnýma očima vyhrkne: „Musíte mě vysadit na břeh, jde na mě akutní tlakovka!“ Jinými slovy nám kamarád sděluje, že musí urychleně „na velkou“. Má však smůlu, protože všude kolem nás jsou jen holé skály, které navíc ostře padají do přehrady. Snažíme se rychle veslovat kolem břehu a vyhledat jakékoli vhodné místečko pro kamarádův výsadek. Za pomoci jednoho vesla a prkna z lavičky to však není žádná legrace. Na dohled navíc nevidíme jediný plácek, kde bychom mohli nebohého Karla vysadit. 

„Sakra, to snad ne,“ šeptá Kája a bojí se pohnout. Na čele se mu lesknou krůpějemi potu. 

V poslední možné chvíli objevíme maličkou zátoku ukrytou za skálou. Rychle do ní nacouváme. Karel vyskočí na břeh. Hbitě se dere do strmé stráně a cestou ze sebe svléká rybářskou kombinézu. My zatím decentně zajíždíme za skalku, aby měl kamarád soukromí. Už za pár minut na nás zavolá, a tak se pro něj vracíme. 

„Vše je v nejlepším pořádku.“ oznamuje nám s úsměvem a přelézá na loď. Odrážíme od břehu a plujeme opět dráždit dravce ke skalám. Karel pokračuje v navazování prutu, ale „cosi“ je cítit ve vzduchu. 

Petr se ho po chvíli zeptá: „Seš si jistej, žes to stihl? Cítím nějakej podezřelej smrádek!“ 

„To se ví, že jo! Nejsem malej harant!“ odsekne nakvašeně Karel, ale pro jistotu pohledem kontroluje podrážky svých bot. 

I přes podezřelý odér, který se vine kolem lodi, začínáme chytat. Dravčích záběrů se už ale nedočkáme. 

„Nepojedeme zkusit jinam?“ navrhuji po hodině chytání. Oba parťáci souhlasí. Vyplouváme ze zátoky na jezero. Na otevřené plání stále duje vichr, takže se před jeho poryvy zase musíme zašít do nějaké zátoky. Dohaduji se s Petrem, na kterou stranu se vydáme. Karel se o náš spor nestará, je zaujatý ochranou proti studenému větru. Zapíná si overal ke krku a pak si na hlavu rázně narazí kapuci. 

„Sakra, to snad ne!“ zazní opět jeho smolný slogan. Zvědavě se na Karla podíváme, pak bleskurychle pohled odvrátíme… 

„Sakra, to snad ne!“ opakujeme po Kájovi. 

Co se kamarádovi přihodilo? Bystrý čtenář už možná něco tuší. Kvůli objasnění události se musím v ději vrátit o půldruhou hodinu zpět. Tedy do doby, kdy Karel ve stráni nad zátokou vykonával velkou potřebu. Bohužel provedení této činnosti bylo díky příkrému svahu značně komplikované. A tak se stalo, že kamarádův „finální produkt metabolismu“ nedopadl neškodně do trávy, nýbrž se zakutálel přímo do kapuce narychlo svlečené kombinézy. Karel si toho samozřejmě vůbec nevšiml. „Vetřelce“ v kapuci si odnesl na loď a později si ho navíc pleskl za krk.     

Když později v zátoce Karel prováděl očistu zátylku a oděvu, tak jen smutně konstatoval: „Sakra, to snad ne. Já už nemám nasr… jen v rukách, ale i na hlavě!“

Text: J. H.

Ilustrace: ToRo