Chytej.cz

Pruhovaní zloději necteno

11.1.2017 | Muškaření | 4.486 čtenářů | hodnocení: vynikající | komentáře: 3

Pruhovaní zlodějiV tůni u řeky žilo mnoho druhů ryb. Bydlely zde pospolu odnepaměti. To se ví, že mezi nimi občas docházelo k hádkám a třenicím, ale všechny spory vyřešil rybí sněm. Sněmu předsedal největší kapr v tůni a jeho pomocníky byl starý sumec a doktor úhoř. Jen když byl spor příliš složitý, vzkázaly ryby pro soudce bolena, který žil v nedaleké řece. Bolen byl učený a chytrý, rozlouskl i ten nejzapeklitější případ. Jeho nejslavnějším činem bylo odhalení a potrestání okounů – hltavých lupičů. A o tom vám nyní budu vyprávět...

 

Okouni v tůni původně nežili. Dostali se sem náhodou. Jednoho dne totiž na hladinu tůně usedla divoká kachna. Přiletěla z velké dálky - až z jezer za řekou a v tůni si chtěla jen odpočinout. Ani netušila, že se jí v jezeře na peří nalepila okouní vajíčka. Okouní vajíčka – říká se jim jikry, jsou hodně lepivé, a čeho se dotknou, na tom zůstanou viset. Kachna si v tůni začala čistit peří a setřepala jikry na dno. Spadly přímo do hnízda vajíček, které sem nakladla paní plotice.

 

pruhovani_zlodeji

 

Paní plotice si vůbec nevšimla, že má v hnízdě „rybí kukačky“. Teprve později ji překvapilo, že se malé rybičky začaly líhnout o čtrnáct dní dříve, než měla spočítané. Z dětí však měla radost – byly zdravé a čile se měly k světu. Zanedlouho už samy lovily malinké vodní broučky a larvičky. Jen nechtěly jíst rostlinné svačinky.   

„Ty mé dětičky jsou tak rozmlsané, pořád se cpou jen masem a zase masem. Odmítají sladké vodní řasy a nedotknou se ani křehkých výhonků rákosí,“ stěžovala si plotice strýčkovi cejnovi. Cejn jen pokýval hlavou a pravil: „Inu, to je ta dnešní mládež!“ Nikdo ze sousedů a příbuzných neměl odvahu říci paní plotici, že se jí děti vůbec nepodobají. Máma plotice by je asi stejně neposlouchala, byla zaslepená rodičovskou láskou a žádných rozdílů si nevšímala. Naopak každý úspěch potomků hned vytrubovala do světa. „Panečku, dnes mé dětičky ulovily velkou žížalu. Pořád by jen papaly. Ty jsou ale šikovné!“ chlubila se. Díky své hltavosti rostly rybky jako z vody. Jen rybí mládež z tůně se s nimi odmítala kamarádit, neboť při společných hrách se větší okounci stále prali a ubližovali mladším a menším rybičkám. Jejich maminky pak chodily žalovat paní plotici: „Domluvte jim, nebo z nich vyrostou uličníci. Všechny naše děti mají modřiny a odřené šupinky!“ Paní plotice sice slíbila, že potomky pokárá, ale v duchu si říkala: „Sousedky mi závidí, že mám tak silné a čiperné děti!“ a nad varováním mávla ploutví.

 

pruhovani_zlodeji

 

Nastal podzim a přiblížila se zima. Ryby měly náhle naspěch. Bylo třeba vytvořit zásoby na dlouhé období, kdy hladinu tůně pokryje led. Cejni si z jílového břehu vyrývali larvy pakomárů, líni hromadili škebličky a vodní šnečky. Všechny ryby plnily spíže a úkryty potravou. Na spěch měla i paní plotice. Nosila zásoby, až ji večer bolely všechny ploutvičky. Poprosila o pomoc i své děti, ale ty dělaly, že neslyší. Okounky bavilo prohánět se po tůni a při tom bedlivě sledovali, kdo kam ukládá potraviny. 

Denně se ryby z tůně chodily ptát nejstaršího kapra, kdy udeří první mrazy. Když totiž kapra začal bolet hřbet, znamenalo to, že ochlazení je za humny. A jednoho dne kapr pravil: „Nějak mě začalo loupat v kříži – asi se blíží zima!“ Jak to ryby zaslechly, začala horečná příprava na zimní spánek. Líni spolu s karasy se zahrabali do měkkého bahna u rákosí, kapři zalehli do největší hloubky tůně a doktor úhoř se zavrtal do dlouhé chodbičky pod podemletým břehem. Ostatní ryby se alespoň přikryly peřinou z naplaveného listí. Na všechny dolehla únava a vzápětí usnuly, jako by je do vody hodil. 

Pod zamrzající hladinou bylo naprosté ticho a nikde se nehnul ani stín. A přece! Poblíž ponořeného stromu se něco mihlo. Mezi větvemi vykoukl okoun. Obezřetně se rozhlížel dokola, a když zjistil, že je všude klid, tichounce syknul. Ze všech úkrytů se sjeli jeho bratři a sestry. Největší okoun - vůdce zašeptal: „Všichni spí! Teď se podíváme, jaké lahůdky ukrývají ve spižírnách. Pozor! Nesnězte všechno naráz, zima bude dlouhá. Hlavně ať vás nikdo nespatří!“ nabádal ostatní. Potom rozdělil sourozence do několika hejn a každá skupina vyrazila loupit na jinou stranu tůně. Zlodějíčci se znovu setkali za hodinku. Všichni měli plné žaludky dobrot. „Dobře jsme se najedli a nikdo nic netuší!“ liboval si okouní velitel a pohladil si kulaté bříško. „Zítra si to zopakujeme a teď honem na kutě!“ A tak den co den chodili okouni krást spícím sousedům zásoby. Avšak známé přísloví říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…“

 

pruhovani_zlodeji

 

Přišlo jarní oteplení, led začal povolovat a hřejivé sluneční paprsky probudily ryby. Po dlouhém spánku jim jaksepatří vytrávilo a hned se ubíraly do spíží pro něco k snědku. „Lupiči! Zlodějové!“ ozývalo se ze všech stran. To obyvatelé tůně zjistily, že jim někdo uloupil nastřádané zásoby. Protože postiženi byli všichni, okamžitě byl svoláván rybí sněm. Jen se nepodařilo vzbudit sumce a úhoře - ti dřímali dál a čekali až na silnější prohřátí vody. Odhalení viníků tedy zůstalo jen na starém kaprovi. Kapr povolal četníky – tlouště a ti začali s výslechy. Nic nového se nedozvěděli. Každý prý spal. Dokonce i okouni se tvářili, jakoby se právě probudili a jen kroutili hlavou nad věrolomností neznámých pobertů. V duchu se ale smáli: „Sousedé jsou hlupáci, nás nikdy nechytí!“ Když kapr viděl, že vyšetřování k ničemu nevede, poslal tlouště náhonem do řeky, aby do tůně pozvali chytrého soudce bolena. Jen on mohl vyřešit záhadu ztracených zásob!

Bolen dorazil do tůně až odpoledne. Byl po zimě ještě celý ztuhlý, ale hned se pustil do práce. Promluvil si zvlášť s každou rybou a nevynechal ani okouny. Jakmile je spatřil, hned měl podezření. Znal je z řeky a tak věděl, že okouni přes zimu nespí a slídí po potravě i pod ledem. Vyslýchaní okouni mu samozřejmě lhali a svorně tvrdili, že je stejně jako jejich sousedy probudilo až jarní sluníčko. Soudce věděl, že viníci budou zapírat, avšak bez důkazů je nemohl usvědčit. Proto na zloděje připravil past! Svolal všechny ryby a spustil: „Nevypátral jsem žádné stopy! Loupežníci asi připlavali z řeky a nyní už jsou dávno pryč. Protože zima ještě nekončí a má přijít další ochlazení, připravte novou zásobu potravy. Tentokrát si udělejte společnou spižírnu, a zatímco budete spát, četníci ji budou hlídat. Já se vracím domů!“ Bolen se ještě dlouze radil s náčelníkem policie – zkušeným tlouštěm, a poté se vydal k řece. Ryby byly z výsledku vyšetřování rozmrzelé. Lupiče neodhalil ani mazaný bolen, na kterého tolik spoléhaly. Co se dá dělat! Obyvatelé tůně přinesli své skromné zásoby jídla na společnou hromádku. S prázdnými žaludky pak zalezli zpět do svých vodních postýlek a snažili se usnout. Malé hladové rybičky si dokonce poplakaly a jejich maminky měly hodně práce uspat je ukolébavkami. Navečer už byl v tůni klid. Tloušti tiše proplouvali kolem jídelny a strážili potraviny. 

Nad ránem se k zásobě jídla přikradl okoun. Tloušti byli ve střehu: „Stůj! Co tu chceš! Proč nespíš!“ Okoun se zalekl, ale stejně rychle se vzpamatoval: „Nezlobte se, páni četníci. Nějak nemohu usnout a tak jsem se přišel podívat, jak vám jde hlídání.“ Tloušti okouna pustili a začali si stěžovat na těžkou službu: „Všechny ryby si klidně spí a my ani nemůžeme zamhouřit oko.“ Okoun je politoval: „Koukám, že sotva pletete ploutvemi. Běžte si zdřímnout a já budu hlídat za vás. Vždyť žádné nebezpečí nehrozí. Moudrý bolen přece říkal, že zloději už dávno zmizeli v řece!“ Četníci se mezi sebou poradili a společně usoudili, že chvíli si zdřímnout je docela dobrý nápad. „Kdyby se něco dělo, zatluč ploutví na prázdnou ulitu a hned jsme zpátky!“ poučili okouna a už spěchali do postelí.  

Okoun osaměl. Důkladně prozkoumával okolí a pak tiše hvízdl. Kde se vzali – tu se vzali, k hromádce jídla přichvátali jeho sourozenci. „Voda je čistá, můžeme se pustit do hostiny!“ zachechtal se okouní velitel. Už, už chtěli lupiči začít hodovat, když tu náhle se ozvalo hlučné šplouchnutí a přímo mezi ně vpadnul soudce bolen. „A mám vás, zlodějíčci!“ zahřměl. 

 

pruhovani_zlodeji

 

Hltaví kumpáni dočista ztuhli úlekem a roztřásli se hrůzou. Během chvíle dorazili četníci. Okouny do jednoho pozatýkali a zavřeli je do vězení – pod starý hrnec. Tloušti pak zburcovali celou tůň. Vyhlásili zprávu o dopadení zlodějů. Dostavily se všechny ryby a dokonce už nechyběli ani spáči – sumec s úhořem. Takovou událost si nemohli nechat ujít. Četníci před celým rybím společenstvem otevřeli vězení a vyvedli odsud zkroušené okouny. „Vždyť jsou to děti paní plotice!“ šeptaly si ryby a koukaly, jak jejich maminka studem a lítostí plakala. 

Začal velký soud. První slovo si vzal sám soudce bolen. Vysvětlil rybám svou lest, která umožnila dopadnout zloděje: „Schválně jsem rozhlásil, že lupiči nejsou z tůně, a že již dávno utekli. Na oko jsem odplul domů. V noci jsem se tajně vrátil zpět a schoval se pod ledovou kru u hladiny. Jen ve stínu ledu mě nikdo nemohl spatřit. Shora jsem hlídal společnou zásobu jídla. Na skutečné loupežníky během vyšetřování nepadlo podezření, a proto bylo téměř jisté, že se znovu pokusí krást. Lstí sice oklamali četníky, ale na mě byli krátcí. Dopadl jsem je přímo při činu! To jsou oni – hltaví okouni!!!“ a ukázal ploutví na vězně. „To jsou přece děti paní plotice!“ podivily se ryby. „Ba ne, jsou to darebáci okouni, ti nikdy nechybí u žádné rošťárny! Znám je z řeky.“ odvětil bolen. „A kde jsou tedy mé skutečné děti?“ zeptala se uplakaná plotice. Soudce vážně odpověděl: „Obávám se, paní, že okouni, které jste vychovávala jako vlastní, určitě snědli vajíčka s malými plotičkami. To oni dělají! Jsou to ničemové, kteří nejenže vykrádají cizí spíže, ale nestydí se loupit rybí miminka!“ „Potrestat! Potrestat! Potrestat!“ začaly sborem volat ryby a okouni se roztřásli jako stébla rákosu ve větru. 

Bolen, kapr, úhoř i sumec se odebrali k poradě. Po návratu soudce se zachmuřenou tváří vynesl rozsudek: „Okouni se odsuzují k deseti ranám přes hřbet – potrestání vykoná pan sumec svými fousy! Dále musí uhradit způsobené škody a znovu vrátit ukradené jídlo. Všichni okouni i jejich další potomci budou navíc navěky požírat pijavice, které ostatním rybám sají krev. Tak bylo rozhodnuto!“

Pan sumec potom zloděje jednoho po druhém zmrskal svým knírem a na ránách rozhodně nešetřil. Od těch dob měli okouni na bocích tmavé pruhy, aby si je už žádná ryba nikdy nespletla s vlastními dětmi. A za trest až do dnešních časů musí čistit vodu od krvežíznivých pijavic. 

 

pruhovani_zlodeji

 

A myslíte, že se okouni napravili? Ani náhodou! Pořád kradou jídlo i rybí děti a patří k nejhltavějším vodním lupičům.

 

Text a ilustrace: ToRo

 

Jak se Vám tento článek líbil?

  • bezvýznamný
  • nic nepřinášející
  • dobrý
  • velmi dobrý
  • vynikající

12 hodnocení, v průměru 4.6 hvězdiček

Komentáře prostřednictvím CHYTEJ.cz

I vy můžete přidat svůj názor!

Přidání příspěvku
Přihlášení

Momentálně nejste přihlášeni. Pokud jste zaregistrováni do Klubu Chytej.cz, vyplňte prosím své přihlašovací jméno (přezdívku) a heslo (do levé části formuláře). Pokud ještě registrováni nejste, můžete se zaregistrovat zde.
Pakliže chcete přispět anonymně, vyplňte do pravé části formuláře svou emailovou adresu a zvolte libovolnou přezdívku, pod kterou chcete vystupovat (nesmí však již být rezervována jiným registrovaným uživatelem).

Jsem registrovánPřispívám anonymně
Váš komentář

Fotografie
K příspěvku můžete přiložit až 4 obrázky (akceptujeme formát JPEG, GIF a PNG). Obrázky automaticky zmenšujeme ještě před odesláním na server, takže neplatí již žádné velikostní omezení. Musíte však mít ve svém prohlížeči povolen Adobe Flash Player 10+. Popisky fotografií vložíte editací již vloženého příspěvku.

Foto vložíte kliknutím na následující ikonku. Pokud máte s nahráváním fotografií problém, můžete použít klasický způsob.

odeslat

Diskuze k článku

Pondělí 2. dubna ve 22:20® Suvišák
Suvišák

tak tu si necham pro mladou na leto az budeme na rybach cekat az to zacinka.moc hezka pohadka

Úterý 24. ledna 2017 ve 23:15® patast

hezká pohádka

Středa 11. ledna 2017 v 18:43@ hattori

Moc hezká pohádka.Škoda,že už nemám malé děti.