V průběhu roku se potravní aktivita lipanů mění spolu se změnami počasí. Zatím co v létě sbírají lipani převážně u dna larvy chrostíků či larvy jepic, na podzim se jejich aktivita obrací opačným směrem a lipani se věnují z větší části sbíráním spadaného či líhnoucího se hmyzu z hladiny. Ovšem je třeba zdůraznit, že toto ”pravidlo” je velmi zobecněné a záleží na momentálním stavu klimatu, vody a spoustě jiných faktorů, které potravní aktivitu lipanů ovlivňují.
Co je však společné je velikost námi nabízených mušek. Vzhledem k malé velikosti lipaní tlamky volíme velikost háčku 16–22. Samozřejmě, že u suchých mušek může být velikost větší (14). Mezi osvědčené podzimní suché mušky patří například rudořitka, stříbrná jepice nebo olivová jepka s „parachute” nožičkami, která sedí v povrchovém filmu vody a ryby ji snáze nasají. Pokud chytám na přívěsné mušky, používám jako zatíženou nymfu černého nebo šedivého ”goldkopa”, kterého umístím (v případě, že chytám na dva návazce) jako poslední mušku, a v případě, že zvolím návazce tři, umisťuji ho nejčastěji jako prostřední mušku. Z mušek, které na podzim nejvíce využívám při nymfování, bych uvedl napodobeniny larev chrostíků, blešivců, pakomárů, imitace střečků a tiplic (prokurátor) či některé fantaskní mušky jako například „nepostradatelná”.
V období „padajícího listí” jsou lipani velmi „těkaví”a berou velmi opatrně, čili jejich ulovení je náročnější (a to ani nemluvím o lupení, které se nám každou chvíli zachytává za mušky či vlasec, takže chvílemi je to opravdu velmi náročné a nervy drásající chytání). Ale upřímně řečeno: proč by měli mít výhody stále jenom rybáři? Pokud se voda promění v „guláš”, chytám na vlasec 0.12 mm a na mušky velikosti 16–18, a to zejména na zelené či hnědé plstěnky, olivové nebo zelené blešivce a v neposlední řadě na žížalky a larvy pakomárů v červené, růžové nebo nachové barvě. Chytám technikou držené krátké nymfy a zaměřuji se především na místa kolem břehů, místa mimo hlavní proud, tišinky a „oka”, ve kterých se „netočí” tolik listí. Záběry jsou obvykle velmi jemné a je proto třeba být stále ve střehu a přisekávat při sebemenším náznaku záběru ryby.
V období, kdy stromy stojící kolem vody připomínají hejno nudistů a voda je průzračná jak sklo, nebo má „sněhovou” barvu, volím vlasec o průměru 0.10–0.08 mm a mušky velikosti 18–22. Nejvíce lipanů se mi v tomto čase podařilo”přemluvit” na tmavší vzory much, např. prokurátor, mokrá rudořitka s malým oranžovým tipem, nebo na ocelovou jepku, kterou jsem však umisťoval jako „utopenou mouchu”.
Technika zůstala stejná – tedy krátká nymfa (samozřejmě pokud nechytám na sucho), ale už nechytám kolem břehů, naopak si vybírám hlubší místa v tůních, za zlomovými hranami, v propadlech či hlavním korytu vodního toku. Tady bývají záběry energické, kolikrát cítíme záběr jako výrazné škubnutí až ”v ruce”. V tomto období jsou lipani obzvláště bojovní, takže každé zdolávání je opravdovým zážitkem. Ryby využívají všech svých triků a fint k tomu, aby se zbavily háčku, proto nás nepřekvapí prudký úprk do hlavního proudu, výskoky, za které by se nemusel stydět kdejaký duhák, klasické lipaní „bušení a pumpování” nebo „přilepení se” za nějakou překážku, v čemž je lipan opravdovým mistrem.
Jak jsem již jednou řekl, tato specifikace je velmi zobecněná. Co platilo včera a dnes, nemusí platit zítra. Jako příklad bych uvedl jednu příhodu, která se mi stala:
Bylo to v jeden pozdní listopadový den. Obloha měla barvu olova a občas spadlo pár mokrých „pozdravů” od správce nebeského vodního hospodářství. Stál jsem nabrozený na své oblíbené lipaní tůni a prochytával více jak třičtvrtě hodiny místa, o nichž jsem věděl, že nezklamou. Ale toužený záběr stále nepřicházel. Tůň je asi 10 metrů dlouhá, široká kolem 5 metrů a těsně za hranou přítoku je hloubka kolem 2 metrů, čili ideální lipaní místečko. Voda teče klidně, takže není problém dostat mušky na patřičná ”horká” místa. Stojím asi 3 metry pod místem zlomu a nahazuji zhruba 4 metry nad tuto hranu. Lehce přidržím prsty šňůru, aby se mušky dostaly pod proud a klesly ke dnu, ale ono cuknutí či zastavení šňůry stále nepřichází. Voda je čistá jako drahokam, já měním mouchu za mouchou,”dvanáctku” vlasec jsem už dávno vyměnil za „osmu”, ale pořád nic.
Pomalu vylézám z vody a usazuji se na pařez asi 5 metrů nad tůní. Zapaluji si doutník a rozhlížím se po vodě. Nikde ani známka nějakého pohybu, žádný stín či kroužek na hladině. Když tu náhle koutkem oka zaregistruji pohyb stínu, nikoliv však na straně, kde je tůň, ale na straně druhé, kde je asi 20 metrový úsek, kde je hloubka vody kolem 60 cm a voda tudy teče do oné tůňky. Chvatně nasazuji polarizační brýle a nevěřím vlastním očím: přímo přede mnou se nerušeně „pase” hejno lipanů!
V klidu a pohodě „vandrují” vodou, kousek napravo, kousek nalevo a pak zase zpátky na svoje místo. Občas se nechají proudem svézt o pár metrů níž, ale vždy se zastaví kousek nad hranou vtoku do tůně. Zajásám. Zdá se, že mám vyhráno. Navazuji „osvědčené” mušky a „osmu” vlasec měním za „desítku” a jde se na to... Ale ouha! Chytám přes 20 minut a nic. Lipani mnou předkládané mušky zcela ignorují. Sem tam se některý pohne směrem k nim, ale pak se bez zájmu otočí a nerušeně se vrátí mezi své „parťáky”. Měním mouchy, měním místa náhozu, zkouším ”suchou”, ale pořád nic. Pomalu začínám propadat zoufalství, když tu dostávám – jak se později ukáže – spásný nápad.
Zhruba 30 metrů nad tímto místem se řeka stáčí v krásném meandru, ve kterém se (v místě, kde voda neproudí) usadilo spousta bahna a lupení. Neváhám ani vteřinku a nořím se do této nevábné masy. Po chvilce je voda zakalená, plná listí a jiných ”dobrot”. Vylézám z vody a spěchám na to svoje „horký” místo. Dorazil jsem akorát. Voda vypadá jako „bramboračka”, mně to ovšem nevadí. Honem „roztahuji” šňůru a házím mušky asi dva metry nad místo, kde stáli lipaní krasavci. Sleduji šňůru jako ostříž, aby mi neunikl sebemenší náznak záběru, a ten na sebe nenechává dlouho čekat. Zelený konec šňůry se na zlomek vteřinky zastavil, rychle přisekávám a už cítím to nezaměnitelné pumpování a bušení, za kterým bych šel světa kraj.
Podle tahu soudím, že lipan bude většího „ražení”, nechce se odlepit ode dna, a tak nakláním prut do strany a tahem a pumpováním pomalu měním polohu lipaního těla vůči proudu... Pomáhá to a lipan opouští svůj úkryt a prudce vyráží dolů po proudu. Okamžitě vracím prut do svislé polohy a zlehka prstem dobržďuji zpívající naviják. Pomalu scházím do tůně, kde v pomalu tekoucí vodě nebudou výpady lipany tak nebezpečné. Ještě jednou se „přilepuje” ke dnu, odkud ho po chvilce vyvádím. Konečně se objevuje a pokládá se odevzdaně na hladinu. Je to krásný, dobře stavěný mlíčňák, vystrojený jako na svatbu. Opatrně navádím rybu do podběráku a vylézám z vody. Na břehu rybu měřím – metr ukazuje 42 cm.
Znovu si prohlížím tu nádheru, ladnost, dokonalost a barevnost lipaního těla... Ne, tenhle pohled vážně neomrzí. Během hodiny a půl jsem tímto způsobem chytil ještě dalších 13 lipanů. Takže nakonec se jako úspěšné řešení ”neřešitelného” problému ukázal nikoliv výběr mušek (lipani po zakalení brali prakticky vše, co jim bylo nabídnuto), ani síla vlasce, ale právě ono ”upravení prostředí”, ve kterém se vyskytovali. Lipani ztratili svou ostražitost a nedůvěřivost díky plovoucímu listí a kalu, i když v „normálním” čase, kdy listí opadává, je tomu právě naopak... Takže teď řekněte, kdo se v nich má vyznat!?