V těsné blízkosti pobřežní vegetace najdou boleni nejvíc potravy - hmyzu i rybek.

Nástrahy (ne)přirozené

Během jarní plavačky se menší bolínci často „spálí“ na masňáky a žížaly. Nemálo stříbřitých dravečků každoročně chytím na plovoucí pečivo, ale i na těstoviny nebo bonduelku. Čím jsou ale ryby starší, tím více se u nich začnou projevovat dravčí pudy. Nikdy je však vegetariánské choutky úplně neopustí. Svědčí o tom úlovky velkých bolenů na boilies, pelety, „foukačku“ či klasickou vařenou kukuřici. Kapraři kolikrát nadávají, že jim zakrmené místo vyslídí a okupují boleni a kapry samozřejmě mezi sebe nepustí. 

I přes uvedené příklady je jasné, že boleni jsou především dravci a záběry na jiné nástrahy patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo.

Nejpřirozenější složkou jejich jídelníčku jsou hlavně všechny druhy rybek. Jedná se především o „bílou rybu“ – plotičky, perlínky, povrchové oukleje. Boleni si ale smlsnou i na cejncích a v době výskytu potěru nerozlišuje druhy ryb vůbec – řežou do všeho, co se hýbe!

Rovněž rádi sbírají vodní i náletový hmyz a největší exempláře nezřídka zaútočí na obojživelníky a drobné plovoucí hlodavce. Obzvláště žáby jsou pro boleny opravdovou delikatesou, což jsem mohl pozorovat na dolním toku řeky Moravy. Většina skokanů, kteří odskakovali před našimi kroky do vody, padlo za oběť bolenům projíždějícím kolem kamenné regulace. Zajímavé bylo, že dravci naprosto ignorovali jinou kořist, a tak naše nástrahy zůstaly dravci „nepolíbené“.

Menší bolínky nejsnáze nachytáte na plovoucí pečivo.

Bolen - atypický predátor 

Jestliže jsou všichni vodní predátoři převážně „zdravotní policií“ a přednostně útočí na rybičky nemocné či poraněné, potom je bolen dravcem naprosto výjimečným. Rabuje totiž v hejnech zdravých rybek. Zdálo by se, že je v přírodě pouze proto, aby korigoval případné přemnožení určitého druhu. Jednou to mohou být okouni, jindy plotice, oukleje atd. 

Loni například na novomlýnských nádržích došlo k masivnímu samo výtěru candátů. Boleni na tento stav ihned zareagovali a začali urgentně „hasit požár“. Po celou sezónu jim čerství candátci tvořili hlavní chod v potravní nabídce a tradiční menu – oukleje, zůstávaly nepovšimnuté. Změna jídelníčku se promítla i do toho, že stříbřití dravci lovili pod hladinou minimálně. Jejich úlovky byly, oproti jiným rokům, velmi slabé.

Jakákoli „handicapovaná“ kořist je bolenovi silně podezřelá a raději si ji odpustí. To také například vysvětluje celkem zanedbatelný počet záběrů na živé nástražní rybky při lovu na plavanou nebo položenou.

Osobně jsem takto chytil velkého bolena jen jednou, a jak jsem dodatečně zjistil, dravec byl úplně slepý (příčinou byl zákal očí po invazi larev motolice), proto rybku spakoval bez obvyklé ostražitosti.

K častějšímu chytání bolenů na živé rybky dopomůže jen jemná montáž a co nejčilejší „nástražka“ pohybující se nehluboko pod hladinou, Ale i tak závisí možnost záběru víceméně na momentu překvapení. Ve spoustě případů bolen lapne rybku hned po jejím dopadu na vodu, kdy dezorientovaný dravec vletí naslepo do rušného místa. Šance na pozdější záběr klesá úměrně s úbytkem sil nastražené rybičky.

Bolen je dravcem, který rozhodně nepatří k vodní zdravotní policií.

A co vláčená rybka?

Rybolovnou technikou No. 1 na boleny pro mě zůstává přívlač. Kupodivu ale vláčená mrtvá rybka nebývá pro boleny až tak atraktivním soustem, jak by se dalo očekávat, a zůstává daleko za účinností nástrah umělých. Na vláčenou rybku jsem si vlastně (podle svých představ) zachytal jen párkrát. Přiznám se, že ve valné většině těchto případů mi k úspěchu pomohla mizerná viditelnost pod vodou. Jednou to byl příkalek nebo rozbujelý vodní květ, jindy zpěněná hladina pod prudkým přítokem či splavem. Několikrát jsem také neočekávaně zabodoval při potahování rybky po dně, kdy mi v přítmí hluboké jámy praštil do nástrahy (namísto candáta) bolen. Jeden takový nevšední lov mám v paměti dodnes.

Proudná a zpěněná voda pomáhá oklamat bolenovu ostražitost a jeho skvělý zrak. Kromě toho každý přítok láká oukleje a oukleje lákají bolena!

Překvapení na závěr roku

Toho roku zima připomínala houpačku – mráz jako břitva střídal téměř jarní oblevy, a tak se i na stojatých vodách dalo lovit až do silvestra. Právě poslední týden sezóny jsme se s bratrem rozhodli prověřit žravost candátů na novomlýnských nádržích.

V syrovém chladnu opouštíme kotviště a zvolna veslujeme na náš candátí flek. Zima jako z ruského filmu proniká pod oděv a brzy se přidá i ledový vítr. Pro zahřátí se střídáme u vesel. Konečně kotvíme.

Nastražené rybky klesají ke dnu, zavěsíme kroužky do průvěsů a statečně čelíme narůstajícímu chladu. V řízkovnici se začíná tvořit ledová tříšť a plotičky lapají po vzduchu. Přestože jim měníme vodu, většina se obrací. Čas v takové zimě a k tomu i bez náznaku záběru se neskutečně vleče.

Bratr – experimentátor zanedlouho stahuje pruty na položenou a chystá vláčák. Po čtvrthodině lovu je chudší o pár gum, ale nevzdává se. Promodralými prsty vyrábí jednoduchý systémek s mrtvou rybkou. Opět prohazuje nedaleké okolí loďky.

Jeho tvrdohlavost nakonec přináší ovoce. Po nepatrném ťuknutí do nástrahy zdolává dvoukilového candáta. Svým úspěchem mě nakazí. Balím „těžkotonážní“ výbavu a už chystám vláčecí sestavu.

Palbu přednostně soustřeďujeme do míst, kde zabral candát. Avšak o dalším kontaktu s rybou si můžeme nechat jen zdát. Přidávám větší zátěž. Díky ní teď házím až na pomyslný střed bývalého lužního jezera. Rybku nechávám vyklesat na dno a s delšími pauzami ji vedu k sobě. Náhle se její chod přeruší. Pro sichr přiseknu. Přitahuji k lodi podivnou pasivní zátěž. Je to ryba nebo jen nacucaná větev?

Konečně ucítím jakési malátné pohyby. Pod hladinou se zablýskne štíhlé tělo. Vypadá to na candáta. Ne, ne, je to docela slušný bolen! Dravec měří určitě přes šedesát čísel. Vyprostím mu trojháček s tlamy ještě ve vodě. Než stačím vyměnit rybku, brácha má také záběr. Jak se ukáže, jedná se také o bolena…

Nejzajímavější jsou jemné záběry. Do prudkých úderů, jak to boleni umí, mají hodně daleko. Zarážející je i celkově chabý odpor zdolávaných ryb. Možná jsou ztuhlé chladem, takže se ani nepokouší bojovat o záchranu. Během dvou hodin jich z hlubší jámy dohromady vytáhneme devět! Ulovení dravci jsou plus mínus stejné velikosti. Z „šablony“ vybočuje jen jediný tři čtvrtě metrový exemplář. 

Tak jsme zjistili, že ani ochlazení v závěru roku nemusí znamenat konec lovu stříbřitých korzárů. Dlužno dodat, že jsme od těch dob na zimující boleny nikdy a nikde nenarazili.

Z jakéhokoli plavidla se k bolenům dostanete nenápadněji.

Text: ToRo

Foto: autor, Milhaus a přátelé