Přírodní tok Neretvy skrývá nejedno tajemství.

 

Příprava na výpravu

Jako první se k plánované výpravě přihlásil můj dobrý kamarád Pavel z Mikulova, se kterým jsem byl ve Slovinsku, kde jsme líčili na pstruhy mramorované. Oběma se nám tehdy „mramoráky“ podařilo přelstít a ulovit. Dál chtěl jet Patrik a Karel - moji dlouholetí muškařští kamarádi. Odjezdový termín jsme společně naplánovali na první zářijový víkend. Ve skrytu duše jsem doufal, že letní horka už opadnou a bude se dát „mušit“ celý den. Od kamarádů z Bosny jsem věděl, že v tomto období je i minimum srážek a tudíž i nižší stav vody.

Bohužel týden před odjezdem Patrik a Karel svou účast odřekli z rodinných a pracovních důvodů, a tak jsem na Balkán vyrazil jen s Pavlem. Najednou jsme měli celou dodávku jen pro sebe, a tak jsme se rozhodli, že ji budeme využívat jako pojízdnou noclehárnu. Prozatím jsme do ní naložili fůru věci a ve středu večer vyrazili směr Bosnaa Hercegovina. Naplánovaná trasa byla téměř shodná s tou podrobně popsanou v předcházejícím dílu. Tentokrát však ubíhala hodně pomalu. Naším cílem totiž nebylo Sarajevo, ale 940 km vzdálený Konjic, který je výchozím bodem rybářských aktivit na řece Neretvě a okolních přítocích.

 

Potvrdilo se, že čím víc k podzimu, tím je v řece méně vody. Tudíž je tok lépe chytatelný.

 

Návrat na místo činu

Jedeme tahem, kam až vydržíme. Ve tři ráno máme cesty až nad hlavu. Zastavíme asi 100 km před Sarajevem, vyspíme se v autě. Po odpočinku zbytek cesty dorazím, zatím co Pavel vzadu dospává. Auto zaparkujeme vedle starého mostu přímo v srdci městečka Konjic. 

Historické městečko Konjic usazené do bosenských hor si prošlo ve válečném konfliktu v letech 92-95 těžkými útrapami. Uličky v okolí centra a starého mostu jsou opravené, ale řada domů hned za rohem stále nese zřetelné stopy po přímých zásazích a odrazech střepin minometných granátů. V Konjici se před válkou nacházela (a stále nachází) továrna na zbraně a střelivo zn. Igman. Byla tu i kasárna jugoslávské armády (JNA) a město bylo důležitou dopravní tepnou pro spojení obleženého Sarajeva se světem. Právě tudy projížděly bílé konvoje UN a UNHCR a dalších. Je jen smutnou hříčkou osudu, že teroristé, kteří v lednu 2015 zaútočili na redakci časopisu Charlie Hebdo v Paříži použili munici vyrobenou v roce 1986 v továrně Igman- Konjic.

 

Stopy občanské války jsou patrné na každém kroku.

 

Jsme na místě!

Po probuzení se vydáváme obhlédnout okolí starého mostu. U prvního pilíře stojí dva obrovští potočáci. Kus co kus dobrých 70 cm! Pavel je z nich úplně vedle. Potom zahlédneme i pár menších ryb. Rychle pro povolenky! 

Konjický hospodář mě vítá jako starého známého. Chceme zakoupit „noty“ a jít se chystat k vodě, místo toho ale dostaneme kávu a funkcionář si chce povídat. Se slovy: „Máte čas, nic vám neuteče,“ se pohodlně uvelebí v křesílku. Rafinovaně mu proto předáme „pivní pozdrav z Plzně“. Jeho nadšení nezná mezí. Okamžitě nám vypočítá lepší cenu za povolenky. Chceme povolenky na dva a půl dne s platností od dnešního poledne. Ačkoli bychom měli správně čekat až do oběda, hospodář mávne rukou a pošle nás chytat hned.

 

Vzhůru do akce! Řeka volá.

 

Setkání s Neretvou

U řeky jsme sami. Hotová balada! Pavel je „ortodoxní suchánek“, já pro změnu fanda do stylu „francouz a streamer“. Sušit se ale také nebojím. Začínám v tůni. Oproti předchozí návštěvě je daleko méně vody, takže se dá, kromě několika jam, všude v pohodě brodit. Brzy dávám menšího potočáčka a přemisťuji se po proudu nad tůň. Zde zdolávám několik dalších pstruhů do 40 cm a lipánků do 30 cm. Pavel suší a daří se i jemu. Je spokojený. 

Přicházíme k hornímu silničnímu mostu a zajdeme do hospůdky. Jako z udělání přichází rychlá a intenzivní bouřka. Stejná mě zastihla, když jsem tu byl poprvé. Okamžitě vyháním Pavla od piva a vzhůru na ryby. Jde sušit do proudů nad velkou tůň a já mířím prochytat okolí mostu. Sice jsem to tu bez valných výsledků už jednou prolovil, ale nedá mi to. Místo je příliš nadějné. Měním mouchu a navazuji takovou hnědočervenou nymfu od Pepíčka Ambroze.

Pořád lije jako z konve, ale nad mostem na vtoku do tůně během chvíle zdolám trio lipanů. Dva větší měří shodně 43 cm. Jsou jako dvojčata. Poslední je o chloupek menší. Přemýšlím, jestli dostali apetit díky dešti, nebo je oslovila změna mouchy. Proházím ještě peřej a vracím se za Pavlem. Už z dálky vidím na jeho tváři „rohlík“. Chlubí se mi snímky parádního potočáka. Pstruh měřil 54 cm (což je kamarádův nový osobák) a k tomu byl chycený „na sucho“. Pavel je šťastný jako blecha. A já ještě víc, že úspěch přišel tak brzy. Chytáme do večera. Já den končím s osmnácti rybami a Pavel se sedmi. 

 

Povedlo se nám i pár slušnějších potočáků.

 

Pohoda na rybách i po nich.

Večer grilujeme maso na nábřeží a potom jdeme mastnotu spláchnout točeným pivkem. Přijíždí za námi Bob ze Sarajeva. Pavel si s ním povídá a já pospávám. Má únava pramení ze spánkového deficitu z cesty. Nechávám kluky v hospodě a jdu se vyspat do auta. Ještě než upadnu do vodorovné polohy, nachystám si prut na streamera.

 

Den druhý a můj velký souboj.

Ráno, ještě za úplné tmy, mířím pod starý most. Hned prvním hodem dostávám prudký záběr. Vůbec takový fofr nečekám, ale přesto zdárně zdolám potočáka 45 cm! Opakuji hod pod most, kde jsme včera při příjezdu spatřili dva kousky 70 cm. Jen uvidím na hladině pořádný závar, ale záběr nepřišel. Přecházím na začátek velké tůně. Zde hned na první hod vyfasuju pěknou šupu do mušáku. Slušná ryba! Vytahuje mi asi deset metrů šnůry z navijáku a valí po proudu. Najednou se párkrát převalí u dna a padá, aniž bych ji viděl. Takže ani nevím, jestli to byla glavatica (pstruh mramorovaný), nebo velký potočák. Prochytám celou tůň, ale další záběr nikde. Rozední se a měním streamer za cajk nafrancouze. Na návazec nabiju pávovku od Ondřeje. Na vtoku do tůně na ni dostávám záběr. Nad vodu vyskočí potočák. Určitě má 70+, ne-li víc. Odhaduju mu tak 4-5 kg. Ryba se rozjede do hluboké tůně. Její obrana spočívá v tom, že je hned dvacet metrů pode mnou a hned zase dvacet metrů nade mnou v peřeji. Občas zůstane nehybně stát v proudu, aby nabírala sílu. Dokonce mi dvakrát vyrazí i ke břehu do mělké vody a snaží se vlasec urazit o kameny. Když se podívám kolem sebe, zjistím, že mám za sebou početné obecenstvo. Nato, že je jen sedm hodin ráno, souboj sleduje dobrá desítka domorodců. V duchu si říkám, že nesmím udělat chybu, abych ukázal, jak umí Češi chytat ryby. Jsem si ale vědom toho, že to budu mít těžké. S rybou mě spojuje jen čtrnáctka fluorokarbon od Hanáka. Pstruh několikrát vyskočí skoro celý nad vodu. Je na něj impozantní pohled. Pořád ho držím v tahu, aby se nevyhákl z háčku bez protihrotu. Po dvaceti minutách boje začínám mít nad rybou převahu. Víc se do ní opřu. Ryba znovu vyrazí do proudu. Cítil, jak mlátí hlavou a snaží se mouchy zbavit. Sakra! Tak se jí to přece jen podařilo…

Jsem zralý na hození ručníku do ringu! Když vytáhnu mušku z vody, zjistím, že mi pstruh neupadl – jeho zběsilý tah nevydržel háček. Podívám se za sebe a vidím, že i mí diváci jsou zklamaní. Poznamenám směrem k nim, že, hold, lepší vyhrál. Hlouček se pomalu rozchází a já chytám dál. Daří se mi ještě jeden potočák- tak 35 cm dlouhý.

 

Tady se odehrál můj nejtěžší souboj.

 

V osm lov balím a jdu za Pavlem. Ten právě vstává. V hotelu hned u vody si dáme kávu a telecí čorbu. U snídaně mu podrobně líčím svůj zážitek. Pak jen tak pro zajímavost zjišťujeme, co stojí ubytování. Na jeden den to dělá 15 euro.  

Vracíme se k autu. Už tu čeká hospodář a vyptává se na mého uniklého potočáka. Tamtamy v Konjiciasi bubnují ostošest. 

 

A znovu Glavatičevo…

Po chvíli se s ním loučíme a vydáváme se nahoru do zamlžených hor. Pavlovi se cesta líbí, i když toho v oparu moc vidět není. Naznačím mu, že někde pod námi se nachází jezero Boračko.

 

Jezero Boračko mě láká kvůli velkým jezerákům, ale meky v něm prý nežijí.

 

Míjíme první cedule s nápisy „Paziminen!“ (Pozor, minová pole!). Kamarád je z nich pořádně vyděšený. Ani se mu nedivím, když o tom jen slyšíte z vyprávění, je to úplně jiné,než vidět je naživo. 

Přijíždíme do Glavatičeva. Naše první kroky vedou na točené pivko. Místní hostinská nás okamžitě zve na večerní zábavu s živou hudbou. Naznačíme ji, že se uvidí a jdeme chytat. Zamířím k tůni, kde jsem začínal i minule. Řeka je teď v pohodě broditelná, a to skoro všude. Jsou tu krásně čitelné ouplávky a jamky. Jen ryby nejsou vidět. Jakoby tu žádné nebyly! Za pět hodin chytání se mi daří zdolat jen čtyři rybky. Dva lipánky pod třicet cm, stejně velkého potočáčka a pak ulovím skutečnou raritu – duháka lehce přes 30 cm! Když ho později na fotce ukážu hospodářovi, může si hlavu ukroutit. Soudí, že „amerikán“ musel někomu utéct z chovu, protože jejich spolek duháky vůbec nevysazuje.

 

Ulovený duháček. Na místní poměry je skutečná vzácnost!

 

Pavel si na rybu ani nesáhne. Děláme si piknik u vody přímo v Glavatičevu, k pohodě přispěje i čepované pivečko. Potom přejedeme na tůň, kde jsem chytil svou první „meku“. Tam z mostu vidíme krásné potočáky a také „glavaticu“. Určitě má tak 80 cm! Chystám se nymfovat. Je tu s námi i jeden místní rybář. Stojí přímo pod mostem. Já jdu do peřejí nad něj a Pavel na pláň pod něho. Zanedlouho se mi povedou dva potočáci kolem 35 cm. Vidím na nich, že jsou to čerstvě vysazené ryby. Do večera se docela trápím. Čekáme na večerní sběr. Vcelku se ale nic k hladině nezvedá. Když už je skoro tma najednou vidím při druhé straně „delfínkovat“ slušnou rybu. Pomyslím si, že by to mohla být meka. Posílám jí pod převislé haluze hnědou jepici. Ryba mušku sebere a já jí trestuhodně minu. Ryba sice zmizí, ale asi po pětiminutové pauze začne sbírat jakoby nic. Posílám mušku znovu pod větve. V houstnoucí tmě seznovu udělá „delfínek“. Sekundu vyčkám a přiseknu.V prutu ucítím živou tíhu. Je tam! A ne malá! Po deseti minutách zdolávání mám v podběráku svou první „podzimní padesátku“. Je to sice potočák, ale jinak krásně stavěná ryba. Fotím ji už v naprosté tmě a hned poté ji vrátím do rodného živlu.

 

Další lepší kousek!

 

Bratření

Balíme cajky a jedeme k hospodáři na kávu. Povídáme si o řece a rybách. Nakonec se domluvíme, že další noc přespíme v jeho penzionu. Byli u něj na návštěvě i porybní a jeden se nabídl, že nám ráno ukáže nové cesty, po kterých se dá dojet autem až vodě. Sraz si dáme v osm ráno u starého mostu. Z návštěvy odjíždíme přímo do hospody na točené pivo a telecí. Mile nás tu vítají. Dáme si jídlo, pár piveček. Já jdu spát. Zato Pavel se vydrží družit do tří hodin do rána. U vody si pak liboval, jakáto byla super kalba. Jen se člověk nesměl zmínit o Srbech - v tu chvíli místní okamžitě tasili zbraně. 

Příprava místní speciality - beran na rožni.

 

Den druhý – hon na meku!

Před rozedněním přejíždím autem k tůni, kde jsem chytil meku. Začínám nymfovat. Přesně v místě, kde jsem zabodoval na jaře, přichází záběr. Mám další meku! Sice jen asi 22 cm velkou, ale je venku a to se počítá. Fotím ji a pouštím. Vím, že mise je splněna. Další záběr už nedostanu. 

 

Malá, ale moje!

 

Okamžiky hrůzy

Před osmou budím Pavla a jedeme na sraz k mostu. Na místě nikdo nečeká. Tak vyrážíme přes řeku sami. Je mlha jako smetana a není vidět na krok. Cesta se začne pojednou stáčet místo k řece do hor. A místo klesání stoupá. Po čtyřech ujetých kilometrech vidíme na navigaci, že v jednom místě se cesta přece jen přibližuje k řece. Výškově jsme ale nad ní asi o 200 m. Najednou je nalevo od nás kolmá skála nahoru a napravo zase sráz dolů. Není kde otočit auto a všude kolem jsou cedule s varováním na minová pole. Moc do smíchu nám není. Navíc necestujeme žádným jeepem, jen velkým tranzitem. Přejedeme potok a cesta zase prudce stoupá. Červené cedule s lebkami se zdají být úplně nové. Po dalších pěti stech metrech jízdy říkám Pavlovi, že musíme zacouvat zpátky k potoku a tam se zkusíme otočit. Není to žádná sranda, když je z jedné strany pod vámi dvěstěmetrová propast a z druhé strany skalní stěna. Ale Pavel to zvládne bravurně. Teď je řada na mě. Vylezu z auta přímo u „minové značky“. Porovnám kameny v potoku a velké odkulím bokem. Pak se Pavel asi na pětkrát otočí a můžeme vyrazit zpátky do Glavatičeva.

 

Návrat do bezpečí

Parkujeme u starého mostu. Pavel chytá v tůních přímo pod mostem. Jsou tam hlubiny pětimetrové, možná že i desetimetrové! Já mířím do peřejí pod ně. Tam se mi podaří dostat dva čtvrtmetrové lipánky. Postupuji pomalu po proudu. Cestou narazím na malou, ale hlubokou jamku částečně zakrytou převislými větvemi. Posílám nymfu do tůňky a hned dostanu záběr. Po krátkém boji zdolám „pětadvacítku“ meku. Posílám do tůně dalších pět hodů a už táhnu druhou rybu. Stejný druh, stejná míra. Po proudu narazím na velkou jámu se zařízlou skálou, čekám zde záběr od ryby, ale nic. 

 

Další nevelká meka.

 

Najednou se mlha rozpustí a řeka se v tu ránu zdá bez života. Přes dvě hodiny nemám ani ťuk. Vracím se starým korytem řeky. Najednou je přede mnou rozlehlá tůň. Z výšky se do ní dívám a ve sluncem prosvícené vodě napočítám celkem osm mek, pár lipánků a potočáků. Dvě meky mají určitě přes 40cm! Hned jim házím mušku. Zvysoka na mě kašlou, potvory! Pozoruji jejich zvláštní chování. Poprvé u lososovitých ryb vidím, že si lehají na dno jako nějaké vranky nebo platýsi. Vypadají přitom, jakoby podřimovaly. U vtoku do tůně mi zabere „třicátník“ potočák. Je to jediný ulovený kousek ze starého koryta. Mířím za Pavlem. Ten byl dočista bez záběru. Vykládám mu o starém korytě a „spících“ mekách. Chce je vidět, a tak tam spolu vyrážíme. Za pár minut jsme na místě. Kamarád poprvé vidí meky a žasne nad obrovským přírodním akváriem. Dopřejeme si „snídaňo-oběd“ a jdeme hledat nové cesty k vodě. 

Objevíme krásné místo. Jednohlasně se shodneme se, že se sem navečer vrátíme. Potom se odjedeme ubytovat k Tajovi. Tam pijeme kávu, dáme si kalíšek jégra a pocucáváme plzničku. Využívám pauzy v lovu a Pavlovi dovazuji suché jepice. Sobě navážu pár orange-tagy - na ty jsem totiž chytil obě meky i lipany, pak dva velké streamery z polární lišky na mramoráky. Streamery vážu na olověné hlavy, abych je dostal co nejníž.

 

Místní rybářský kolorit

Odpoledne se jedeme podívat k tůni pod most. Místní „pornohvězda“- mramorák, tam pořád stojí na svém místě. Neubráním se dojmu, že ho tu místní mají jako lákadlo na zahraniční rybáře. V pět hodin vyrážíme na vytipované místo. Sakra, už tu chytá jeden domorodec! Přímo v místě, kde chtěl sušit Pavel. Musím přiznat, že domácí muškař umí. Najednou zasekne a zdolá asi 35 cm pstruha. Než se nadějeme, vzduchem zasviští palička a pstruh končí v igelitce. S Pavlem se na sebe rozpačitě podíváme. Žijeme v přesvědčení, že v úseku s režimem „chyť a pusť“ se ryby vrací vodě. Dlouho však nad tou záhadou nebádáme. 

Mířím nymfovat dolů pod skálu. Tam už muškaří další domorodec. Vlastně nemuškaří - chytá na bublinu a nad ní visí minimálně pět much! Koukám na jeho sestavu jako puk! Ryby mu sice berou, ale často se mu setřepou. Jakmile se mu přeci jen nějakou podaří vytáhnout, nemilosrdně ji ubije. Určitě jsou mezi nimi i vzácné meky. Z ničeho nic je u řeky minimálně deset místních „bublinářů“. Musím ale uznat, že jim to docela jde. Šokuje mě, že když jednomu z nich upadne pstruh těsně u břehu a začne se plácat k vodě, tak rybolovec místo toho, aby se rybu snažil chytit do rukou, začne po ní dupat. To mi stačí!

 

Domorodci v akci!

 

Sbalím se a jdu za Pavlem. I on je v obležení bublinářů! Oba zhnuseně míříme jinam. U spodní tůně potkáváme porybného s hospodářem. Vykládáme jim, čeho jsme byli svědky. Je nám oznámeno, že tam je tzv. „volný úsek“, kde si lze ponechat tři ryby. „Ale meka a mramorák jsou celoročně hájeny!“ oponuji. Jenom pokrčí rameny. Inu Balkán…

 

Překvapení na závěr dne

Celkově jsem ale překvapený, kolik bylo „v masařském úseku“ ryb. Pavel suší, já taky, ale bez valných úspěchů. Až skoro za úplné tmy beru do ruky streamerovou výbavu. Stačí mi čtyři hody a dostávám pěknou čtyřicítku potočáka. Když už je tma, dostávám se k jámě v níž se proud mění ve stoják. Spíše po paměti házím k druhé straně a vedu streamer, jakobych lovil hlavatky. V okamžiku, kdy moucha změní směr, dostávám prudký záběr. Hned vím, že mám na prutu velkou rybu!

Volám na Pavla, že mám asi mramoráka. Ryba se párkrát převalí na hladině, ale zahlédnujen tmavý dlouhý stín. Pomalu soupeře dostávám ke břehu. Tipuji ho tak na 60 – 65 cm. Úlovek zdárně dostávám do podběráku. Raduji se, že mám lepšího mramoráka. Když na něj posvítím, zjistím, že je to „jen“ velký potočák. Je černý jako uhel. I tak je to největší kousek naší výpravy. Rybu fotím a pouštím. Bohužel se žádná fotka po tmě nepovedla!

Balíme a jdeme na večeři k Tajovi. Pochutnáváme si na čevapčiči a já si dokupuji ještě povolenku na ráno. S Pavlem se domlouváme, že vyrazíme na Brno až v devět. Dáváme jégra a pivko s domácími a já valím na kutě. Tajo mi ještě na závěr poradí, že nejlepší místo na Glavatice je tůň, kde jsem chytil večer potočáka a jámy dál po proudu, kde jsou napadané velké stromy. 

 

Poslední hodinky na rybách

Ráno za tmy stojím u tůně. Hned v proudu na začátku se mi daří zapřáhnout další velkou rybu. Zase jeto potočák černý jako uhel. Zdá se, že jsou to ryby z hloubek, které plavou lovit jen po tmě. Na pláni dostávám ještě další čtyři menší kousky. Vůbec jim přitom nevadí, jak je streamer velký. Přemisťuju se na jámu se stromy. Celou ji prochytám, ale až na jejím konci vyfasuju kloudný záběr. Tuším, že mám na prutu pořádného potočáka. Do podběráku nakonec dostanu rybu 55 cm dlouhou. Je kolem půl sedmé a začíná se rozednívat. Jedu ještě nahoru pod vodopád, ale jak se udělalo světlo, jsem bez záběru. V devět to balím a jedu za Pavlem. Gratuluje mi ke krásným rybám. Loučíme se s Tajem a vyrážíme na Brno.

 

Lávka přes Neretvu. Vstup jen pro odvážné!

 

Krátká zastávka cestou 

Tentokrát jedeme trasou přes hory, těsně kolem dějiště olympijských her Sarajevo 1984.Cesta stoupá z Konjice zpět do Sarajeva v prudkých serpentýnách s krásnými výhledy na kaskádovité železniční viadukty, které se nacházení v některých úsecích až tři nad sebou pro tratě stavěné s různými rozchody v různých obdobích. V roztáhlé vísce Hadžiči, která je v podstatě jich příměstskou častí Sarajeva oddělenou od něj úbočím pohoří Igman, zatáčíme doprava a vydáváme se do prudkého kopce po úzké silničce do místa konání olympijských her. Po chvíli se objevuji dobře známé cedule „Paziminen“ a jen kroutíme hlavou nad tím, že tak malá silnice vede do jednoho ze dvou olympijských areálů, kde sjezdovka začínala na vrcholu hory Bjelašnica ve výšce 2 067 m n.m. Jako první vidíme skokanské můstky v areálu nazvaném Malo Polje. Naskýtá se nám žalostný pohled na zpustošená betonová monstra, se šrámy války na železobetonových konstrukcích. Na rozstříleném můstku pro rozhodčí je ještě znatelně rozeznatelný nápis „UN“ - odtud se koordinovaly humanitární konvoje. Místní se těmto místům vyhýbají a pro vojenské turisty je to to ráj. 

Pokračujeme dál a míjíme areál Velko Polje, kde se závodilo v biatlonu. Kromě pozůstatků několika mostů už vůbec nic. Jen partizánský památník věnovaný pochodu na Igman z druhé světové války. Cestou dál se nad námi objeví hrůzu nahánějící kompletně zničený a vypleněný hotel. Dnes je z něj jen ohořelé monstrum z betonu a oceli. U policejní stanice uprostřed lesa zahlédneme nepojízdnou těžkou techniku z války a pak se nám otevře výhled na vrchol Bjelašnice a olympijské sjezdovky. 

My však pokračujeme směrem k Sarajevu. Míjíme pomníček obětem francouzských vojáků z cizinecké legie. Pokračujeme dál na Lukavici a všímáme se jedné zajímavosti,o které jsme předtím nevěděli. A to, že Sarajevo je rozděleno na „Istočno Sarajevo“ (Východní Sarajevo) připadající Republice Srbské a dále na „Federalno Sarajevo“ připadající Bosensko-chorvatské federaci. 

Stoupáme nad sarajevské údolí směrem na horu Trebevič, na které stojí vysoký vysílač. V půlce kopce se nachází další olympijský relikt - bobová a sáňkařská dráha. Asfaltová trojka nás vede kolem betonové dráhy. Na fasádě jsou patrné hluboké průstřely, jakoby si někdo zkoušel, jestli se trefí. Kolem dokola jsou žluté pásky s dobře známým nápisem „Paziminen“! Nezdržujeme se, Bosna je krásná, ale tato místa vyvolávají tíseň. 

 

Bosna je nádherná země, ale mnohá místa vyvolávají tíseň.

 

Přijíždíme do Sarajeva. Zaparkuje před Vijačnicí (knihovnou) postavenou českým architektem Paříkem v maurském stylu. Asi hodinu couráme po městě a pak už vyrážíme na cestu dlouhou 870 km.

Do Brna dorazíme ve dvě ráno. Nezbývá mi než konstatovat, že se k Neretvě a jejím šupinatým obyvatelům zase vrátím. Bosna je totiž nepředstavitelně návyková. Je to nádherná, nespoutaná a divoká země. Přes jisté nepohodlí poskytuje rybářům i jiná a daleko příjemnější vzrušení. Třeba druhy ryb, které jsou v celosvětovém měřítku opravdovými raritami.

 

Největší rarita bosenských vod - pstruh měkoústý.

 

S pozdravem - V.Sklenář