Okoun je objektem zájmu rybářských začátečníků, ale i opravdových specialistů.

První seznámení s okounem

Jako malý klučík jsem si často listoval rybářskými knížkami. Ani jsem je nečetl, jen jsem se kochal obrázky a snil o ulovení ryb, které jsem ještě nikdy nechytil. A právě jednou z těchto ryb byl tehdy i okoun. Přitahoval mě sveřepým výrazem, tvarem těla a hlavně svým pestrým zbarvením. 

Jednou přišel táta s tím, že mě vezme na okouny, že ví, kde jsou. A tak jsme šli. Dodnes si pamatuju to místo na řece. Nacházelo se kousek pod lávkou u brněnské ZOO. Nelovili jsme tehdy nikterak speciálně, prostě jsme na háček napíchli žížalu, nahodili na těžko, pověsili policajta do průvěsu vlasce a čekali na záběr. Jednoho okouna jsem skutečně ulovil. V mých očích to byl obr, i když měl sotva 20 cm.

Stal se však mou celoživotní láskou! Krásná barevná rybka, se kterou je spousta zábavy. V té době žila ve Svratce okounů mračna. Zdálo se, že je jimi řeka doslova zamořená. Všichni ale byli zhruba stejně velcí. Kdybych chytal opravdu na jemno, mohl jsem jich nachytat třeba kýbl. Jenže zrovna probíhala éra prutů Sona, Tokoz a vlascům vévodil silon o průměru poctivé třicítky. Každopádně se lov okounů rázem stal moji nejoblíbenější kratochvílí při výpravách k vodě. Bylo to celkem logické, protože se zavěšený policajt za celé odpoledne prakticky nezastavil. Sice jsem mnohokrát sekl do prázdna, to když okounci tahali žížalu za „nohavičky“, ale většinou přeci nějaký na háčku nakonec uvíznul. 

Krásná pestrá rybka, se kterou se užije spousta zábavy.

Seznámení druhé

Jak jsem rostl, tak jsem samozřejmě zatoužil i po větších rybách. Od patnácti už jsem mohl lovit na rybku, a tak začaly mé první pokusy s touto nástrahou. Přesunul jsem se přímo na přehradu, kde měli žít opravdu pořádní krasavci. Tenkrát se mé představy trošku lišily od skutečnosti, takže první úspěchy na sebe nechávaly dlouho čekat. Až do jednoho prázdninového dne, kdy jsem ulovil „osmadvacítku“. Po těch malých říčních rybkách mi připadal jako Goliáš. Vlastně každý detail na něm byl velký a o to byl krásnější. Pamatuji si ho dodnes. 

Čím je okoun větší, tím více vyniká jeho dravčí  nátura.

Seznámení s přívlačí

Čas opět plynul a já vyměnil číhátko a teleskop za vláčecí prut. Na konci vlasce byla navázaná rotační třpytka chráněna lankem, abych náhodou nepřišel o další z vysněných ryb - štiku. S mojí amatérskou technikou, špatným výběrem místa i denní dobou lovu byly úspěchy nevalné. Přece jen v plném denním slunci v tropický prázdninový čas nebyly vyhlídky na kdovíjaký lov zrovna ideální. Ale i tehdy se paradoxně nějaký drobný úlovek tu a tam dostavil. Myslím, že to bylo proto, že v těch letech byla přehrada jako brčál a vrstva sinic rybám vrhala příjemný stín. Zůstávaly tak v dohozové vzdálenosti po celý den. A přesně v takových podmínkách se na mě usmálo štěstí. 

V jedno horké odpoledne, kdy mi společnost dělala moje kamarádka, to přišlo! Už po záseku jsem věděl, že to bude výjimečná ryba. Když jsem ji na hladině spatřil, začal jsem se hlasitě modlit, aby neupadla. Úlovkem byl okoun s astronomickou délkou 34 cm! Kamarádčina poznámka: „Ten je tak malinký,“ mě sice bodla u srdce, ale rozhodně mi nepokazila radost.

Pro adepty přívlače bývá obvykle okoun prvním uvláčeným dravcem.

Čekání na velikána

Roky plynuly a s nimi se dostavovaly větší a pravidelnější úspěchy, a tak nastal čas chytit první čtyřicítku. Bylo to v době, kdy se přehrada upouštěla a její břehy ustoupily na historické minimum. Její hladinu střežily blátivé břehy, které najednou vydávaly skrytá tajemství. Objevovaly se SPZ z kradených aut, potopené loďky, boty, nábojnice a nevybuchlé bomby z druhé světové války. Mimochodem u nálezu z jedné z nich jsem se ocitnul a musím říct, že jsem ještě nikdy tak rychle neopustil místo, na kterém to skvěle bralo. Každopádně reliéf dna se spuštěním vody markantně změnil. Místa, kde byl člověk zvyklý na hloubky, byla najednou mělká a naopak. Voda byla přikalená a lov složitý. Nicméně přehrada vydala i starý zrezivělý ponton, který dlouhá léta hnil ve vysoké vrstvě bahna. Bohudík se potopil tak šikovně, že ležel na konci lavice, která klesala prudce do hloubky. A právě tento ponton si vybraly oukleje jako místo výtěru. Voda na něm doslova vařila! Třely se u něj snad všechny přehradní oukleje, protože nikde v okolí nebyl žádný vhodnější prostor. A do těch zamilovaných rybek najížděli okouni! Byli však absolutně neteční vůči jakékoli umělé nástraze. Nevydržel jsem dlouho snášet jejich lhostejnost, a tak jsem jednu ouklejku chytil a začal vláčet na její mrtvolku. Hned první ryba, která mi zabrala, byla vysněná „čtyřicítka“. Mimochodem to byl snad nejškaredší okoun, jakého jsem kdy chytil. Jednalo se o nízkou vybledlou rybu s potrhanou hřbetní ploutví. Ovšem na první pohled bylo patrné, že je to starý kus. O to větší radost se mnou cloumala, protože jsem ho dokázal přelstít. Každopádně jsem se na pontonové místečko vracel celé léto, i když už jsem zde chytal jen ryby kolem třiceti čísel. 

O tom je ale lov okounů. O štěstí, o příznivých okolnostech - zkrátka být ve správnou chvíli na správném místě. Na jednom fleku si v jednu chvíli skvěle zachytáte a o půl hodiny později byste přísahali, že tu žádné ryby nikdy nebyly. Úspěch také spočívá ve správně zvolené technice.

Ulovený kus přes čtyřicet centimetrů je známkou rybářova umu, nebo také pořádné kliky! Podobné ryby už jsou vzácné a navíc i hodně zkušené.

Prozření 

Já byl, co se dravců týče, naprostý samouk. A tak po dlouhé roky, co jsem se vše učil sám, musel jsem ledacos pochopit. Dřív jsem měl pocit, že dokážu odhadnout, kdy má smysl na okouny jít, a kdy ne. Vypěstoval jsem si takový „šestý smysl“. Záhy jsem zjistil, že to není šestý smysl, co mě posunuje dál, ale spíše získané zkušenosti, znalost vhodných podmínek a pochopení chování pruhovaných soupeřů. Alfou i omegou úspěchu je kompletní poznání života okounů (popř. jiných druhů ryb).

Jen pochopení životních projevů ryb vás ve snažení o jejich ulovení posune dál.

Etologie okouna

Pochopení etologie (chování) okouna nám dopomůže k jeho ulovení. Najít jednoho okouna, znamená najít celé hejno. Tím je zčásti vyhráno! Víte, že když šel z vody jeden kousek, tak už zbývá přelstít ty zbylé. 

Okouni od vylíhnutí z jiker tvoří hejna, pokud narazíte na mladé rybky s čeřínkem, tak jich prakticky vytáhnete hned plnou síťku. Ovšem okouni po celý život nezůstávají ve stále stejném množství. Původní obří hejno se pomalu zmenšuje vlivem predátorů a rybářů. Zastihnete-li dvaceticentimetrové ryby, máte o zábavu postaráno - hejno bude pořád dostatečně početné. Otázkou zůstává, proč takové rybičky trápit? Hejno s „třicítkami“ už má třeba jen desítku členů. Kapitální okouni jsou ovšem samotáři nebo jezdí maximálně v páru. Těžko říct proč tomu tak je, možná k sobě sami cítí konkurenci. Každopádně někdo může namítnout, že viděl velké okouny lovit prakticky po celé vodní ploše, nebo že chytal jednoho za druhým. Ano, je to možné! Zkrátka trefil ten správný okouní den, po kterém touží každý rybář. Existují totiž situace, kdy se i velcí okouni dokážou shromáždit do početných skupin a vyráží společně na poslední lovecké výpravy. Většinou se to stává ke konci sezóny.

Sám jsem zažil něco podobného před několika lety na Mikuláše. Měl jsem pracovní volno a chuť vyrazit k vodě. Jenže celé dopoledne hustě sněžilo a já zůstával doma za pecí. Kolem oběda vysvitlo slunce, a tak jsem naznal, že přece neproflákám celý den doma. Sebral jsem vláčák, pár nástrah a vzhůru k přehradě. Začal jsem lovit hned na prvním smysluplném místě. A už jsem ani jinam přecházet nemusel. Nebyl důvod! Za odpoledne jsem chytil bezmála dva tucty okounů a všichni měřili kolem 30 cm. Dodnes se mi toto skóre nepovedlo navýšit (párkrát jsem se mu přiblížil, ale to už byly ryby menších velikostí). Abych se vrátil k příběhu, další den v práci jsem se těšil, až zase vyrazím. O dva dny později jsem na stejném místě utrpěl tzv. „čistý průstřel“ - nezabral mi ani pruhovaný dorostenec. Okouni zmizeli a o několik dnů později se nad nimi uzavřelo ledové víko. Věřím, že dravci příchod zimy vycítili dopředu a ještě naposled se vydali na kořistnickou výpravu ke břehu. 

Okouni žerou celou zimu i pod ledem, jen jsou staženi do několika málo míst v revíru, kde přečkávají chladné období. Většinou jsou, bohužel, „požehnaná zimoviště“ mimo dohoz ze břehu. 

První kousek je z vody venku! Teď zbývá přelstít i jeho další druhy z hejna.

Překážky = okouni!

Tam, kde jsou ve vodě nějaké překážky, budou i okouni! Kde se sklání větve nad vodu, či nad hladinu čouhají větve potopeného stromu, je okouny celkem snadné najít. Dokonce i na řekách stojí za pokus prochytávat podjezí s členitým dnem, okolí mostních pilířů, vracáky apod. Ovšem na stojáku stojí před rybářem velký problém. Máte před sebou rozlehlou vodní plochu, a kdo revír nezná, může začít rozpočítávat „ententýky dva špalíky“. Kam nahodit? Na takových rozlehlých lokalitách nejsou první docházky o rybách, ale o seznamování se s vodou. S tím, že se třeba štěstí a svatý Petr usměje. Nezbývá nic jiného než zdlouhavě mapovat dno. 

Hlavní zásada při vyhledávání okouních fleků je najít nepravidelnosti dna. Když neleží daleko od břehu, tím lépe! Na těchto zlomech a nerovnostech se okouni skrývají, aby mohli útočit na hejna rybek. Ideálem je úsek, kde mělčina přechází do hloubky. Tady sice bude hotové pohřebiště nástrah, ale okounům se zde líbí. A nejen jim! Takové útočiště rád využije každý dravec. Odpočívat v bezpečí a stínu hloubky a kdykoli si přitom vyjet do mělčí vody za drobnými rybkami - to je dobrá strategie pro každého vodního predátora. Mělčina je vlastně taková okouní (dravčí) spižírna. Samozřejmě se dá vypozorovat, kdy okouni aktivně loví a lapat je při jejich hltavém šílenství. Ne vždy se povede být ve správný čas na správném místě, potom nezbývá než zkoušet „chytání na náhodu“.

Vyvrácené a ponořené stromy jsou tradiční baštou okounů.

Lov na hraně i za hranou

Pokud budete lovit na zlomech, vězte, že okounům budete nahazovat rovnou do kuchyně! Odpočívající okoun může být líný na krok, ale pokud se mu mihne rybka nebo věrohodně vedená nástraha před čumákem, tak ji vezme, i když právě aktivně neloví. Je to prostě snadno dostupná kořist, která ho nestojí skoro žádný výdej energie. Přeci jen celý dravčí život je jen o tom, dobře se vytřít a dodat tělu více energie, než kolik jí spotřebuje. 

Průzkum dna se samozřejmě mapuje nejlépe echolotem, ale přiznejme si, kolik rybářů ho vlastní? Echolot nebývá standardní výbavou tuzemského vláčkaře. Proto většinou volíme nástrahy, kterými lze oklepávat dno (levnější gumky). Nástrahy vedené sloupcem (rotační třpytky, wobblery) se naopak zachytávají o hranu mělčiny a průzkum nemá žádnou vypovídající hodnotu. 

I na stojatých vodách se dá ledacos z vody vyčíst. Typickým učebnicovým příkladem jsou zátoky. Platí, že čím ostřeji se břehy zátoky svažují, tím lépe. Nicméně i kdyby klesaly pozvolna, tak v určité vzdálenosti od jejího vrcholu, tedy v nejmělčí části, okouni budou stejně. Vědí, že v zátoce vždy nějaké rybičky najdou, zvláště pak, když na volné vodě vane silný vítr. Právě tady se nachází jediné klidné úseky v celé nádrži, kde to s rybkami nehází a nemusí se stahovat do větších hloubek. A za nimi se sem logicky stahují i dravci.

Opakem zátok jsou výběžky pevniny (poloostrovy). Na nich se vyplatí pochytávat podélně oba břehy a špici poloostrovu vějířovitě. Na těchto místech nacházejí okouni vhodná útočiště prakticky ze všech stran.

Přítoky jsou vhodná loviště pro všechny ryby a okouni nejsou výjimkou. Tato místa jsou v rybím světě hodně frekventovaná. Proudná voda přináší nejen kyslík, ale i potravu, a tak se tady shlukuji ryby nejrůznějších druhů a velikostí. Dá rozum, že dravci se budou potulovat poblíž.

Podzimní pokles hladiny a snížení teploty vody obvykle donutí okouny ke stažení do hloubek a za ostré hrany.

Pokračování příště

Text a fota: Dušan Poliak (Duši)