Oslava sice nebyla typická pstruhová voda, přesto se tam někdy nějaký potočák chytil. Navíc jsem si vzpomněl na poslední návštěvu u splavu, kde jsem viděl sbírat ryby. Představa chyceného potočáka nebo dokonce lipana lákala, takže jsem vstoupil do hovoru se slovy: „Ženo má, což takhle jít na procházku?“

Zabrala! V domnění renesance naší lásky okamžitě s návrhem souhlasila. 

Vyšli jsme před dům a já zabočil do auta pro udici. Když to Blanka viděla, smutně pronesla: „Aha, ty chceš jít na ryby...“

Nicméně v té chvíli mně nezbylo, než ji utvrdit, že to tak není,a tak jsem pronesl: „Ale ne, to jen tak, kdyby náhodou.“

Sešli jsme z prudkého svahu k řece a postupovali ke splavu. Minuli jsme nějaké kapraře, kteří mlčky v tiché vodě čekali na záběr. To mě nechávalo klidným, neboť jsem se už viděl v proudu pod splavem. 

Když jsme přišli na místo, má předtucha se vyplnila. Na hladině se dělaly kroužky od sbírajících ryb. Bylo na mně asi vidět, že „musím“. Blanka byla toho večera docela poeticky naladěna, a tak přístupná snad čehokoliv. Pronesla: „Tak si to teda zkus.“ Mušák jsem rychle složil, navázal malou jepičku a hned ji poslal do proudku. Záběr se dostavil okamžitě. Vytáhl jsem ouklejku a pochopil, že všechna kolečka na hladině budou pouze od nich. V tom momentě mě napadla myšlenka, jak Blanku zabavit. Navrhl jsem jí: „Ženuško, tak si to taky jednou zkus.“

 

 

Protože byla docela naměkko, souhlasně na nabídku kývla. Podotýkám, že dříve obdobné návrhy nekompromisně odmítala. Předal jsem jí mušák a čekal, jak se s tím vypořádá. Muškaření není pro laika lehkéa podle toho to také vypadalo. Šup, muška visela na trávě u břehu a hned nato na keři za jejími zády. 

Pochopil jsem, že mi nezbývá nic jiného, než jí ukázat princip vrhů muškařskou šňůrou. Vzal jsem si prut zpátky a se slovy: „A teď se dívej, jak se to dělá,“ jsem postupně šňůru vysoukával z navijáku. Šlo mi to parádně. Najedno jsem pocítil, že se muška za mými zády zachytila. Otočil jsem se a chtěl mušku uvolnit. Ouha! Na mušce visela Blanka! Háček se jí zasekl pod spodní ret. Trochu jsem se lekl, ale naštěstí jsem si vzpomněl na článek nějakého „odborníka“ z časopisu Rybářství. V příspěvku popisoval, jak se takový háček snadno a lehce z lidského těla vyprostí. Naklonil jsem se k Blance a ukousl vlasec, abych ji nemusel vést domů na udici. Dodatečně to žena komentovala, že si myslela, že ji chci políbit nausmíření.  

Když jsme přišli k našim, z auta jsem vytáhl své vázání na mušky. Jeho součástí byl i chirurgický skalpel a pean. V podstatě jsem se i těšil, že si zamachruju a všem ukážu, jaký jsem šikovný chirurg. Háček jsem přecvaknul, mušku skalpelem seřízl aránu vydezinfikoval otcovou slivovicí. Peánem jsem začal háček vytlačovat dle vyčteného postupu ve směru hrotu.

Brzy jsem pochopil, že popsaný návod z Rybářství je pro tento případ nevhodný a nepoužitelný. Háček totiž do tkáně zalézal, ale špička ne a ne vylézt. Viděl jsem, že záchranu nezvládnu, a tak jsem pronesl: „Ženo má, pojedeme na zdravotní středisko!“

Když jsme tam přijeli, přivítala nás sestřička a po vyslechnutí našeho problému s potutelným úsměvem pravila: „Pan doktor je na vyjížďce za pacienty, ale on by vám stejně nepomohl, protože není žádný chirurg!“

Opustili jsme středisko a já ženě řekl: „Pro tvoji krásu vše, jedeme na chirurgii do Třebíče!“

Podotýkám, že když jsme vstoupili na chirurgické oddělení nemocnice, byla sobota večer. V čekárně seděl pouze nějaký starý pán. Pokud si dobře vzpomínám, tak spadl ze stromu a měl asi polámaná žebra. My jsme v porovnání s ním vypadali jako reklama na zdraví. A podle toho taky vypadala reakce sloužícího chirurga, který po nějaké chvíli nakoukl do čekárny. Pohledem si nás přeměřil a pronesl: „Co vy tady chcete?“ 

Zkroušeně jsem odvětil, že jsem manželku chytil na udici. Chirurg zůstal jako opařený a posléze odvětil: „Člověče, vy ste ale blbé, chytit vlastní ženu - cizí jste měl chytit!“  Konformě jsem přikyvoval a koktal:  „To by bylo asi fakt lepší...“

Doktor pak manželku zatlačil do ambulance. Blanka se za chvíli vrátila s flastry přes pusu. Pouze procedila: „Víš, co udělal? To co jsi zatlačil dovnitř, to on vytrhl silou zpět!“ Tehdy jsem pochopil, že to samé jsem měl udělat hned u vody a mohlo to být po problému. Ať žijí chytré návody v časopisech!

Nejkrásnější však byla zpráva od chirurga, vytvořená na starém psacím stroji. V ní stálo: „Blanka N. chycena na háček svým manželem. Dva dny minimálně mluvit, tekutá strava.“

Příběh měl však ještě volné pokračování u mého bráchy. Bylo to v době, kdy doma řešil malou manželskou krizičku. Po přečtení lékařské zprávy prohodil: „Brácho, běž pro udici!“ Doktorovo doporučení se mu totiž moc líbilo.

 

Text a foto: Pavel Neruda