Hebké pavučinové sítě jsou symbolem babího léta.

 

Blíží se podzim a s ním i nové rybářské možnosti a výzvy. Někdy nám však i ve své druhé polovině nastavuje září přívětivou tvář, projevující se déletrvajícím suchým a teplým počasím. Zažíváme babí léto, které nás přímo volá do přírody a samozřejmě i k vodě. Jak však na toto počasí reagují ryby? Probouzí i je příjemně hřejivé sluneční paprsky k vyšší potravní aktivitě, nebo naopak letargicky očekávají příchod podzimu, v němž teprve dostanou ten správný apetyt? Právě o tomto bude především řeč na následujících řádcích.

 

Babí léto je obdobím dozrávání posledních plodů.

 

Babí léto – jako encyklopedické heslo

Babí léto je obdobím déletrvajícího slunného a poměrně teplého počasí na konci září a na počátku října, kdy maximální denní teploty vystupují nad 21 °C. Jedná se o podnebný jev objevující se na evropském, asijském i americkém kontinentu (tzv. americké léto). Ve střední Evropě je pro toto období typická rozsáhlá a téměř nehybná oblast vysokého tlaku vzduchu nad Balkánem, případně nad střední Evropou. U nás se babí léto nejčastěji objevuje mezi 21. zářím a 2. říjnem, tedy na začátku astronomického podzimu, kdy sluneční paprsky dopadají kolmo na zemský rovník. Naše babičky proto toto období znaly spíše jako léto svatého Václava, neboť připadalo do období svátku našeho národního světce. Charakteristickým znakem babího léta jsou drobné pavučinky, poletující ve vzduchu, které připomínají šedé babské vlasy – odtud zřejmě byl odvozen i název pro toto období. Další častým projevem babího léta jsou tzv. radiační mlhy, o nichž si ale více povíme až v odstavci, věnujícímu se samotnému lovu ryb.

 

Blíží se však podzim se svými krůpějemi rudých šípků.

 

Období hezkého a stálého počasí před skutečným podzimním ochlazením je na přehradách často provázeno nezájmem dravců o naše nástrahy.

 

Rybaření v babím létě

Babí léto je i obdobím dramatických změn v přírodě – časem přechodu z léta do podzimu. Dozrávají poslední plody, jako ostružiny, maliny či jablka, ale zároveň se příroda už pomalu chystá na příchod chladných dnů. Vegetační období je u konce, zvěř si začíná dělat zásoby na zimu, stromy se zbarvují do pestrých podzimních barev a na obloze můžeme vidět šiky stěhovavých ptáků, letících za teplem na jih. Také ve vodě nastávají změny. I když teplé slunečné dny mohou ještě vyvolávat iluzi léta naplněného přebytkem, chladné noci už hovoří jasnou řečí: blíží se podzim a období hojnosti minulo. Ve vodě ubývá planktonu a vůbec přirozené potravy ryb.  Zároveň ryby cítí potřebu začít si dělat tukové zásoby na zimu i následný energeticky nesmírně náročný jarní výtěr. Někdy však déletrvající babí léto může aktivitu ryb naopak zabrzdit. Týká se to hlavně dravců, a to zejména tehdy, je-li ve vodě stále hodně potravy v podobě letošního potěru. V té chvíli je najednou téměř nemožné přesvědčit během dne jakéhokoli dravce k záběru na umělou nástrahu. Tuto negativní zkušenost mám zejména z velkých přehradních nádrží. Zde v čase na přelomu září a října často nastává hluché období mezi létem a podzimem, kdy nezbývá než netrpělivě vyhlížet kýžené ochlazení. Sumci ani úhoři se už k plné aktivitě neproberou, ale candátů, štik a okounů si ještě užijeme do sytosti. Dalším problémem je, že hezké slunečné dny babího léta bývají zpravidla úplně bezvětrné. To je jistě příjemné pro výlet do přírody, ale rybám hladina hladká jako zrcadlo, od níž se odrážejí sluneční paprsky, nijak zvlášť nesvědčí. Vítr, pokud se nejedná o nějaký uragán, bývá zpravidla dobrým pomocníkem rybáře. Naštěstí však existuje jeden meteorologický jev, který nám rybářům v čase neplodné idylky babího léta přichází na pomoc. Tímto vítaným pomocníkem jsou:

 

Ranní mlhy

Jak už bylo uvedeno výše, jedním z průvodních znaků babího léta jsou husté ranní, takzvané radiační mlhy. Tyto mlhy vznikají následkem nočního ochlazování vzduchu přiléhajícího k zemskému povrchu a formují se během druhé poloviny noci. V létě vytváří jen slaboučkou vrstvu nad podložím, kterou my rybáři známe jako lehký ranní opar, vznášející se nad vodou a rozpadající se ihned po východu slunce. Ovšem s přicházejícím podzimem, kdy je v noci přízemní vzduch stále chladnější, ranní mlhy houstnou a rozpadají se většinou až v dopoledních hodinách. A právě tyto mlhy mohou být pro rybáře labyrintem, v jehož středu se ukrývá drahocenná kořist. Mlžná rána v sobě zároveň nesou zvláštní rybářské kouzlo. Házíme svoji nástrahu kamsi do neznáma, kde jenom tušíme ryby, které se z mlžného závoje občas připomenou šplouchnutím na hladině nebo mlaskavým zalovením. Krásný je v těchto chvílích lov na hladinové umělé nástrahy: na dravce, zejména okouny, nahánějící drobné rybky, je popík, laškující na hladině, velmi účinnou zbraní. Nemenší poezii má rybařina na pstruhových vodách, kde pomalu začíná ta pravá lipanová sezóna (pokud je dnes vůbec ještě kde lipany lovit). Vidět nebo spíše jen tušit siluetu muškaře, zabroděného vprostřed mlhou potažené řeky, to je vrchol rybařiny nejen ze sportovního, ale i estetického hlediska. 

 

Muškař zabroděný vprostřed pstruhové řeky, jehož obepíná mlžný šál – důkaz začínající lipanové sezóny.

 

Ne všechny ryby jsou však v husté radiační mlze stoprocentně aktivní. Například na candáty nebo štiky působí tato turecká sauna spíše jako jed, který jejich těla rozhodně nevyburcuje k žádné lovecké aktivitě. Čas těchto dravců však přichází ve chvíli, kdy hustými chuchvalci kondenzované vodní páry začne konečně pronikat sluneční svit. V těchto chvílích, kdy mlha odchází a rodí se krásný pozdně letní den, je asi ten nejlepší čas na ulovení některého z našich zubatých predátorů. 

 

Rybáři na loďkách vyrážejí do ranních radiačních mlh za svojí šupinatou kořistí.

 

Mlžná rána babího léta však už budu mít asi navždy spojena s lovem okounů. Tím šikem pruhovaných nájezdníků, kteří každé ráno vyrážejí na svoji spanilou jízdu do pařezových měst. Kde však už také já číhám se svými mocnými rybářskými zbraněmi:

 

Mlhožravé slunce začíná konečně naplno pracovat – rodí se utěšený den babího léta.

 

Armáda pruhovaných v mlze

Jak už jsem na těchto stránkách několikrát psal, chytat ryby jsem se učil především na Lipenské přehradě, kde jsem v dětství a mládí trávil prakticky celé prázdniny. Jakmile však začalo září a škola, byl s letní rybářskou idylkou ámen. Lipno je přece jen od Brna příliš vzdálené na nějaké jednodenní lovecké výpravy. Někdy se mi však podařilo přemluvit rodiče a vyrazili jsme autem k Šumavskému moři ještě na celý víkend. Dobře jsem věděl, co mě sem v čase babího léta táhne především. Byli to okouni! Přímo před strejdovým domem se táhla od břehu do hloubky dlouhá pařezová alej. To bylo to pravé eldorádo dravců. A babské ranní mlhy tu patřily okounům. Ty jsem chytal buď na plavanou na živé ježdíky neboli švícky, či přívlačí na rotační třpytky. Vyrážel jsem okolo šesté na naší zelené laminátce do bludiště mlh. Odrazil jsem od břehu a mlhy se za mnou brzo zavřely jako skála za nenasytným hledačem pokladů. Poslepu, jen díky letité zkušenosti, jsem vesloval k místu, kde se pod vodou skrývaly pařezy staletých stromů, za ty roky ověšené našimi nástrahami jako vánoční stromky. Nezakotvil jsem daleko od břehu, a přece mě v té mlhové samotě přepadaly pocity ztracenosti a opuštěnosti. Ty jsem však velmi rychle zahnal. Byla tu totiž silnější emoce – touha po lovu a pruhované kořisti. Splávky s ježdíky jsem nechával plavat jen těsně kolem loďky, abych mohl zpozorovat záběr. Někdy se přímo dotýkaly bortu laminátky. To vůbec nevadilo, okoun není nijak zvlášť opatrný, naopak spíše zvědavě připlave, pokud zaznamená na vodě nějaký rozruch. Pokud jsem vláčel, házel jsem třpytky naslepo někam do mlhy, kde se ozývalo šplouchání drobných rybek na hladině, které občas následovalo mlaskavé zalovení naježeného dravce. Záběry na sebe většinou nenechaly dlouho čekat. Urostlí zbrojnoši v pruhovaném brnění byli při síle a připravení k boji. Když se na háček pověsila dobře čtyř decimetrová lipenská jikernačka, proměnila se ranní rybařina v urputný souboj s majestátným dravcem v té nejlepší kondici. Tyto okamžiky, kdy jsem naháněl pruhovanou armádu, sám ztracený v ranní mlze, patří mezi mé nejkrásnější rybářské vzpomínky. 

 

 

Čas babího léto budu mít už asi navždy spojen především s lipenskými okouny.

 

Ideální čas zkusit přemluvit k záběru některou z jezerních štik.

 

V časném dopoledni začínalo konečně pracovat mlhožravé slunce. Šedé chuchvalce řídly a já začal rozeznávat kontury břehu a strýcova domu. V té chvíli už jsem měl většinou nachytáno několik pěkných okounů. Věděl jsem však, že rybačce ještě není konec, že může přijít ona pověstná třešnička na dortu. V tomto čase totiž z pařezových úkrytů konečně vyrážely na lov královny naší zátoky – štiky neboli zubatá torpéda. Někdy se dokonce poštěstilo a kus plechu nebo ježdík zlákal i slušného candáta. Jakmile slunce rozpustilo poslední zbytky mlh a vykouzlilo na obloze utěšený pozdně letní den, spočívala má zelená laminátka už dávno přivázaná na dřevěném molu. Vracel jsem se od vody s pocitem radosti ze spousty záběrů a  bohatosti úlovku, ale i s jistým smutkem a nostalgií. Toto byly poslední záchvěvy bezstarostného léta; na obzoru už číhá podzim se svými vichry a pošmournými dny. Přinese i tento čas nějaké nové a nezapomenutelné lovecké zážitky? 

O tom si něco víc řekneme v příštím díle našeho seriálu.

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Milan Rozsypal