Rybářská hospůdka - zdroj informací i dezinformací?

Úplně postačí, když přisednete ke stolu rybářských štamgastů a nadhodíte otázku: „Nemáte nějakou historku z rybaření?“ Pokud je parta správně naladěná, tak během chvíle obdržíte celé kopy zaručeně pravdivých příběhů. Počítejte však s tím, že přemíra právě získaných poznatků vám brzy kompletně ucpe všechny mozkové závity a abyste předešli prasknutí hlavy, budete muset informační přebytky vypouštět ven ušima. 

Obvykle také bývá pravidlem, že nejdetailněji propilované „skutečné zážitky“ na vás vychrlí mírně slaboduchý jedinec s nejvyšší hladinou alkoholu v krvi. Ač má v civilním životě vážné problémy si zapamatovat datum svého narození či jména vlastních dětí, tak vám přesně na den, hodinu, minutu i vteřinu popíše, kdy a jak ulovil na desítku (nikoliv na pivo, ale na vlasec) a na kobylku (nikoliv na koně, nýbrž na luční hmyz) tlustou zubatici (nikoli manželku, ale štiku). Je až s podivem, že když se ho na tentýž kuriózní úlovek zeptáte za týden, měsíc či za deset let, bude jeho verze příběhu stále stejná. Jak je to možné? Jednoduše. Stokrát opakovaná lež se totiž stává pravdou…  

 

Pátrání po pravdě

Je jen na posluchači podobných historek, aby dokázal oddělit zrno od plev a našel v hromadě smyšlenek jedinou šupinku pravdy. Pátrání po ní však bývá tvrdým oříškem. Kupodivu sám hlavní hrdina a aktér vzpomínané události nebývá jakémukoliv „šťourání v minulosti“ příliš nakloněn (asi ví proč). Jen tak mezi řečí sice procedí, že výjimečný úlovek tehdy zvěčnil syn místního pekaře, ale hned na to dodá, že se (jak na potvoru) kluk i s fotoaparátem druhý den utopil v řece. A tak to pokračuje i s dalšími očitými svědky události – pokud nezemřeli, tak dlouhodobě pobývají mimo domov, například v cizině, ve vězení, apod. Ve finále pátrání zjistíte, že jste nic nevypátrali a ocitnete se zase na úplném začátku. Nezbývá než uvěřit nebo také ne…     

 

Jak poznat skutečnost od fikce?

Abych však neházel všechny rybáře do jednoho pytle a nedělal z nich prachobyčejné tlučhuby. Existují i seriózní a úspěšní rybáři (věřím, že jich je dokonce většina), kteří nemají potřebu nic na svých zážitcích přikrášlovat a překrucovat. Každý z nich se setkal u vody s událostmi, které sice čpí rybářskou latinou, ale ve skutečnosti se doopravdy staly. Problém těchto pravdomluvných rybářů je naopak jejich přílišná skromnost a obava, že když sdělí svůj zážitek, ztratí kredit veřejnosti a budou považováni za ubohé hospodské žvanily. Přesto se i oni vzácně nechají přemluvit a část neuvěřitelných příhod pustí do éteru.

 

Věřte – nevěřte 

Podle vyprávění přátel, jinak spolehlivých rybářů, jsem vytvořil soubor krátkých povídek, které vás budou na Chytej.cz provázet v následujících měsících. U některý příběhů budou přiložené autentické fotografie. U jiných se budete muset spokojit jen s doprovodnými ilustracemi nebo s ilustračními snímky (což je právě případ úvodního příběhu). Tento téměř neuvěřitelný zážitek se přihodil kamarádovi Zdeňkovi před několika roky v létě při rybaření na řece Dyji. Přestože celé události byli tehdy přítomni další tři rybáři, neexistuje, bohužel, žádný fotografický důkaz. Dnes už chodí Zdeněk k vodě vyzbrojen novým digitálním fotoaparátem, takže se snad budu mít do budoucna na co těšit. Nyní mu předávám slovo…

 

Dva jednou ranou!

U vody už jsem zažil lecos, ale to, co mě potkalo sobotu 15. 7. 2009, se mi ještě nestalo. A nějak tak tuším, že už ani nestane. Sám musím přiznat, že kdybych podobný zážitek slyšel z úst jiného rybáře, okamžitě bych mu dal přezdívku „pohádkář Andersen“ a jeho příběh bych zařadil mezi báchorky Boženy Němcové. Posuďte sami...

Toho dne, brzy ráno, vyrážím na své oblíbené candátí místečko. Doufám jen, že nebude obsazené. Naštěstí u vody není ani živáčka. V klidu se mohu připravit na lov. Jedinou vadou na kráse zůstává velikost nástražních rybiček, které jsem si včera večer nachytal do čeřínku. Nalovené ouklejky mají délku sotva sedm centimetrů, a obávám se, že mi je budou hltat candátí dorostenci. Co napláču? Větší rybky mi prostě v čeřenové síti neuvízly. Z kyblíku vybírám první ouklej a přes pysky ji nastražím na menší háček. Hup! Montáž na položenou se zanoří asi tři metry od břehu pod hladinu a klesá ke dnu vstříc hladovým dravcům. Stejným způsobem nahodím i druhou udici. Zbývá vyladit průvěsy a už číhám na záběr. Během půlhodinky lovu se nic zvláštního nestane. Snad jen to, že se na dohled proti proudu usadí trojice postarších rybářů. Z jejich hlasitého rozhovoru vyrozumím, že jsou na přehradě na dovolené a teď chtějí na Dyji lovit říční kapry. Jeden z rybářů si povšimne mých prutů a hned spěchá na pokec. Zeptá se mě na název revíru, na zarybnění vody, na dosažené úlovky a nenápadně přitom vyzvídá, kde jsou v okolí nejúspěšnější místa na kapry. Popravdě odpovím, že zde chytám jen dravce a doporučím mu frekventované kapří fleky asi kilometr po proudu. Vzápětí jsem podroben křížovému výslechu: jací dravci v řece jsou, jak jsou velcí a jakou nástrahu na ně používám. Ve chvíli, kdy mu ukazuji ouklejky v kbelíku, rozhrčí se brzda mého navijáku. Skokem jsem u prutu. Stačím odklopit překlapěč a vlasec mi závratnou rychlostí sviští mezi prsty. Jízda jako od bolena! Vzhledem k tomu, že je nastražená rybka poměrně malá, tak po několika vteřinách překlapěč zacvaknu. Počkám, až se špička prutu tahem ryby ohne k hladině a zaseknu. Prut se ohne do poctivé paraboly a na konci vlasce se cosi těžkého do pohybu. To je pane síla! Neznámý dravec si dělá, co chce. Pomalu a důstojně křižuje hlubinu vymletého koryta. Podle odporu a způsobu boje odhaduji, že to asi bude obrovský candát. Po pětiminutovém přetahování ryba sjíždí níž po vodě. Už ji nesmím dát ani metr! Dál je ponořený strom! Zapřu se do prutu a čekám. Tahoun naštěstí ztrácí páru a zvedá se do sloupce. Asi dvacet metrů od sebe spatřím na lesknoucí se hladině těžký závar. Nepoznám v něm nic. 

Rybář, který stojí dál po proudu a výš ve stráni mi vzrušeně hlásí: „Je to pěkný candát! A za ním se ukázal ještě jeden. Asi se tam motá celé hejno!“ 

Z jeho slov moc moudrý nejsem. Proč by nějaký candát doprovázel k hladině uloveného druha? To možná dělají okouni, ale candáti? To sotva! Rybář se ke mně vrací a sám se nabídne, že mi úlovek podebere. Nejsem proti, zvláště když mám plné ruce práce. Kolega si bere můj prostorný kaprařský podběrák a mizí opět ve vysoké trávě. 

Kdesi po proudu znějí jeho pokyny: „Opatrně nahoru. Tak je to dobře. Pozor! Je tam!“ Pak se mi prověsí vlasec a po delší pauze slyším: „Tak to jsem ještě neviděl. Pojďte sem!“ Pomalu navíjím vlasec a jdu za rybářem. Najdu ho jak klečí na břehu a udiveně zírá do podběráku. Nakouknu do sítě a nestačím se divit.

V podběráku jsou dravci dva – candát a sumec - oba přitom visí na mém vlasci! Jak se to mohlo stát? Jediné možné vysvětlení je následující: Candát u dna vyčenichal nastraženou ouklejku. Prudce po ní chňapl, ale polapená malá rybka místo aby poslušně sklouzla do candátova jícnu, proletěla dravci mezi žaberními oblouky a vypadla za skřelemi ven. Ze záchrany života se však neradovala dlouho. Vzápětí ji totiž nasál sumec, kterému se můj háček pevně zaťal do kořene jazyka. Při tvrdém souboji jsem tak vlastně zdolával zaseklého sumce a nezaseklý candát jen volně klouzal po vlasci mezi sumčí tlamou a zarážkou pod olůvkem. I takové jsou cesty osudu…

 

Tentokrát bylo potřeba k ulovení obou dravců několik náhozů.

 

Pravdivost popsané události mohu svatosvatě odpřísáhnout a dosvědčili by mi ji hned tři svědkové (z nichž jeden byl u akce od začátku až do konce). Přesto mě mrzí, že nikdo z nás neměl fotoaparát, kterým by se dal kuriózní úlovek zvěčnit. Na závěr mého příběhu zbývá doplnit míry obou dravců. Candáta (63 cm) jsem si ponechal a sumec, který byl o pár centimetrů menší, putoval zpět do Dyje. Kromě slušného dravce jsem si od řeky odnesl poznatek, že nejen v myslivosti, ale i v rybařině se dá občas dosáhnout dvou úlovků jednou ranou.

 

Dva jednou ranou! Takový případ je sice vzácný, ale ne úplně nemožný.

     

Podle vyprávění úspěšného lovce zpracoval: ToRo