V hlubším místě může číhat na kořist hned několik slušných dravců.

 

Zbývá jediné - najít ty správně obydlené jámy. Jak je rybář najde? 

Jenou z cest je „vlastnonožní“ ohmatání dna. Buď při brodění, nebo ještě lépe během koupání. Důkladné prověření vytipovaného místa bude mít zásadní vliv na budoucí lov. Vždy platí přímá úměra: čím je jáma prostornější a hlubší - tím vyšší v ní může být koncentrace dravců. V tomto případě na velikosti fakt záleží.

 

Jámy milují sumci všech velikostí! Záleží jen na její prostornosti a hloubce.

 

Velmi dobré indicie při hledání koryt a jam se dají získat od místních rybářů. Domorodci vždy vědí, kde se přesně nacházel (dnes již zaniklý) splav, mlýn, náhon, most, regulace, apod. Poradí, kde je mělčina či hloubka, kde jsou prudké zlomy, překážky na dně a naopak, kde se dá chytat „beztrestně“. Nejednou mě nenápadná zpověď místních borců přivedla na skvělá loviště, jejichž vyhledání by mě jinak stála spoustu času i úsilí. Zde je jeden příklad za ostatní…          

 

Kdo se neptá, nic se nedozví! A tudíž nechytá...

 

Výhra na domácím hřišti

Řeka Morava – konec srpna 2002: Mašírujeme přes lužní les k pro mě zatím neznámému jezu. Brácha splav objevil teprve nedávno, ale hned si pod ním parádně zachytal. Zdolal několik candátů, houf bolenů a na závěr mu ještě slušný sumec odpochodoval i s wobblerem. Z popisování jeho lovu jsem úplně na větvi. Nemůžu se dočkat, až poprvé nahodím. Konečně vylezeme na protipovodňový val a…S úžasem pronesu: „No, tě péro nádhero!“ 

Řeka je regulovaná jako podle pravítka a spíše připomíná monstrózní kanál. Voda teče rychlostí tuhnoucího asfaltu a má i podobný odstín. Tak takhle jsem si vychvalovaný rybářský ráj rozhodně nepředstavoval! Bratr mé hluboké rozčarování tlumí opatrnými slovy: „Pravda, minule byla čistější voda a možná ji bylo o půl metru míň. Ale sumcům by to vadit nemělo? Uvidíš, pod splavem se ti bude líbit.“ 

Má fantazie zase jednou několikanásobně předčila skutečnost. Jdu jako mátoha a raději od řeky odvracím zrak. Po dalším kilometru šlapání dorazíme pod jez. Je obrovský a skučí jako tisíc ďáblů. Vývařiště je nechytatelné - motá se v něm spousta klacků, pet-flašek a jiných předmětů! Až třicet metrů po proudu je tišší místečko. Tam začínáme chytat. Házím hodně laxně. Marně pátrám po důvodu, proč by dravci měli v takové břečce lovit rybičky. Bratr naopak nahazuje soustředěně a rozhlíží se po krajině. Zanedlouho mě upozorní na nově příchozího rybáře. Je to nějaký místní dědula, který dorazil na kole. Kývne nám na pozdrav a už si chystá vercajk. Přesouvám se za ním na výzvědy. Děda je celkem hovorný. Brzy z něj vypadne, že sem jezdí na sumce. 

„Iba fčúl je voda akási rmutná“ oznámí mi hovorovou českoslovenštinou. Přesto sestaví bytelný prut, sešteluje brzdu a na silný vlasec naváže obrovskou plandavku - heinzku. Odhaduji, že náčiní je možná stejně staré jako on sám. Stařík svižně promrskává konec vývařiště a cosi stále brebentí. Přestože jsem od něho sotva metr, neslyším v hučení jezu ani slovo. Vracím se radši za bráchou.

Po půlhodině marného cezení vody mě brácha znovu upozorní na dědu. Ohlédnu se a spatřím, jak je zakloněný a z prutu má bezmála kruh. Soudím, že to ryba nebude - spíš zapřáhl nějaký kmen. Rybář si všimne, že ho sledujeme a mávne na nás. Míříme k němu. 

„Hen je!“ přeřvává splav a ukazuje na vodu. 

„Kdo?“, ptáme se naivně. 

„SUMÍCA!!!“ 

Při pohledu na nehybně ohnutý prut nic nenasvědčuje, že by mluvil pravdu. 

„Kúlá sa ako sviňa!“ huláká děda a celý rudý cloumá prutem. 

„Zkuste to víc po proudu, třeba se hne.“ radí brácha. 

„Tam sú kameně!“ zamítne rázně nápad. Náhle vrazí bráchovi prut do ruky a kvapně se začne svlékat. To snad ne! Přece se nehodlá potápět? Bratr se mu snaží prut vrátit, ale to už děd, oděný jen do trenýrek leze do vysoké řeky. Přidržuje se drnčícího vlasce. Když má vody po pupek, proud mu podrazí nohy. Stařík sebou mrská na vlasci jako nějaká čudla a brácha má co dělat, aby prut udržel v rukou. Naštěstí se „vetchý kaskadér“ zapře o kámen a udrží stabilitu. S nadáváním se vrací ke břehu. Brácha je zpocený jako dostihový kůň a já jsem na tom obdobně. Děda si převezme prut a pobíhá s ním po břehu sem a tam. S vázkou však nepohne. Potom se snaží utrhnout nástrahu, což se mu podaří až na několikátý pokus. Konec vlasce je skutečně obalený tlustou vrstvou rybího slizu – takže lovec fakt asi nekecal! 

Sumec po záběru pravděpodobně kopíroval dno, kde byl nejslabší tah, a pak zaparkoval pod kaskádou balvanů. Dost možná už cestou vlasec zaříznul do škvíry mezi kameny, a tak staříkovo běsnění ani nevnímal. Zklamaný rybář zatím bez řeči složí prut, oblečení namotá na řidítka bicyklu a než se nadějeme, je v trapu.

 

Kvůli častým vázkám je dobré navázat jednoháčkové nástrahy, třeba gumy.

 

Oba se přesouváme na „dědův flek“. Nedá se zde chytat na wobblery, protože silný proud je neustále převrací. Převazujeme na těžké gumy. Je to podstatně lepší. Navíc s nimi vůbec nevázneme, teprve dva metry od břehu začneme „drbat“ balvany. Za nimi určitě bude řádná jáma. Stejně mi nejde na rozum, proč by měl sumec nahánět kořist kdesi ve sloupci, když u klidného dna toho k snědku najde víc a ještě bez probíjení se proudem. Přesto trpělivě házíme a čekáme na sumčí odezvu. Po hodině marného snažení si dáme odpočinek a svačinku. V pauze přijíždí rybář na mopedu. Sbíhá k nám a zdraví. Chvíli se bavíme. Líčíme mu i dědův nezdar. 

„To už jsem slyšel - byl to můj soused“, řekne neznámý a dodá: „Můžu si zatím zaházet, než se najíte?“ 

Nejsme proti. Rybář si nazuje brodky, zkompletuje prut, zaleze do mělčí vody a pere plandavku do proudu. Snad na třetí hod jeho vláčák schytá úder od útočícího dravce. Sousta nám málem zaskočí v krku. Lovec rychle vycouvá na souš a pak teprve začne bojovat s plným nasazením. Po tvrdém přetahování se v mělčině převalí pěkně stavěný sumík. Rybář jej hned napoprvé zkušeně vyhrábne na břeh. Pak více než metrovou rybu stočí do vlhkého jutového pytle. Přisedne k nám a zapálí si cigáro. Rychlý úspěch mu rozváže jazyk, a tak se záhy dozvíme spoustu užitečných informací o profilu říčního dna. Ušiska máme našpicovaná jako netopýři. 

Ze slov domorodce vyplývá, že sem chodí „téměř“ na jistotu a zná tu každý kámen, každou proláklinu. Svědčí o tom i detailní popis úspěšného místa: „Dva metry od břehu je voda poměrně mělká a plná velkých kamenů. Až za nimi začíná jáma, která je ve směru od splavu také ohraničena hradbou balvanů. V jámě je vody ke třem metrům a dno je tvrdé - oblázkové. Tam jsou sumci vždycky!!! Hlubina se táhne asi dvacet metrů po vodě, přičemž se dno zvolna zvedá do mělčiny - při nízké vodě se na konci jámy zjeví ostrůvek. K lovu je potřeba použít delší prut, aby se jeho špička dostala až za kamenný zlom a ze stejného důvodu je také dobré kousek zabrodit. Jen tak se dá nástraha vodit celou dobu dravcům nad hlavou. Při takhle vysoké vodě je nejlepší nasadit těžkou třpytku – dělá velký bengál a to přiláká sumce k hladině. Na twistery nechytám. Wobblery používám jen při nižším stavu, kdy je proud klidnější…“   

Rybář dokouří, rozloučí se s námi a spěchá sumce „vysadit“ do zahradního bazénku. Vybaveni teoretickými vědomostmi se znovu pokoušíme přelstít nějakého démona hlubiny. Bez úspěchu. Nakonec pokořeni odcházíme od řeky.

 

K orání dna v jámách se hodí těžké nástrahy s agresivní vibrací. Na snímku je třpytkowobbler cikáda.

 

Inu, na domácím hřišti se vždy snadněji hraje (i vítězí) místním borcům! Toto pravidlo jsme však radikálně změnili hned při následující výpravě. Díky radám domorodce, se nám oběma podařilo v jámě zaskórovat...

 

Vysvětlivky:

„iba fčúl je voda akási rmutná“ – jen teď je voda jaksi kalná

„hen je“ – tam je

„kúlá sa ako sviňa“ – leží jako svině

 

Text a fota: ToRo