Už dávní rybáři s úctou sledovali divoké zálovy bolenů na hladině.

Doutník – předchůdce jerků

Nejprimitivnější podobnou nástrahou byl „doutník“ neboli kolík. Jak název napovídá, jedná se o dřevěný váleček se zaoblenými konci, který byl po celé spodní straně vyvážený olovem. Doutník byl „vyzbrojený 2-3 většími trojháčky. Barva nástrahy byla nejčastěji bílá, stříbřitá anebo i červeno-bíle pruhovaná (další názvy pro tuto úpravu byly komín či závora). Technika lovu spočívala v dlouhých náhozech a zběsilém přitahování nástrahy po hladině. Kupodivu „doutník“ nezřídka atakoval i sumec. V místech s bohatým výskytem bolenů je nástraha účinná dodnes. V současnosti se s ní chytá v panenských vodách dolního toku Moravy, Dunaje a v rozlehlých tocích východní Evropy.Dá se říct, že „doutník“ je funkčností i tvarem vlastně jakýmsi předchůdcem jerků, popř. popů.

Dřevěný doutník alias komín.

Pilker pro sladké vody

Další „znovuobjevenou“ nástrahou, která splňuje kritéria dlouhých náhozů, je bolenový pilker. Nejčastěji se setkáváme s pilkery olověnými, méně již s pilkery vyrobenými z jiných kovů (mosaz, nerez aj.). Technika lovu je takřka totožná s chytáním na doutník. Pilker se vodí těsně pod hladinou, ale jelikož je podstatně těžší než ostatní nástrahy, musí se nadlehčovat, aby rychle nevyklesával do hloubky. To znamená, že se přitahuje ještě zběsileji a přitom musí prut trčet kolmo vzhůru. Právě rychlý pohyb vytváří ultrajemné vibrace, které jsou pro boleny neodolatelné. Ke zvýšení atraktivity nástrahy se na trojháček přidává střapec červené bavlnky, peříčko nebo pestrá bužírka. Pilker se hodí do tažných hodně širokých řek (kterých je u nás pomálu), a tak je jeho využití spíše okrajové.

Bolenový pilker na dlouhé náhozy a rychlé vedení pod hladinou.

Devon – stoletá novinka

Staronovou nástrahou „dlouhého doletu“, která spatřila světlo světa už před pár desetiletími, je i devon. Jedná se o těžkou celokovovou nástrahu, jejíž rotaci zajišťuje pár lopatek v přední části. Při pohybu vodou vydává do okolí mohutné turbulence, takže je dravci vnímána na velkou vzdálenost. Nevýhoda devonu je ale zřejmá už na první pohled; „lodní šroub“ nástrahy způsobuje silný kroutivý efekt, který nelze odstranit ani sestavou obratlíků. Dnes se sice dají sehnat modely (převážně ruské výroby), které mají rotující lopatky uložené na ložiscích nebo je trup poskládaný z kovových korálků, čímž je kroucení vlasce omezené na minimum, ale tyto „vytuněné turbíny“ stojí kolem 500 Kč za kus!

Stáčení vlasce není jediným nešvarem devonů – díky pevnému tělu nástrah si poměrně vysoké procento zaseklých ryb dokáže vypáčit trojháček z tlamy. 

Devon - težká kovová nástraha s rotačními lopatkami.

„Divoký makarón“

Do všech typů vod se naopak hodí „trubička“ neboli makarón. Přestože se jedná o docela těžkou nástrahu, je už lépe propracovaná a bývá mnohdy víc účinná než většina značkových lákadel. Aktivním pohybem a výraznými vibracemi se její práce podobá chodu wobbleru. Nejčastěji se vyrábí z kovové trubky o průměru 1 – 1,5 cm. Přední část trubičky je zešikma seříznutá či zbroušená a při tažení vodou má stejný úkol jako náběhová lopatka wobbleru, tj. rozkmitání nástrahy. Trubička není úplně bolenovou nástrahou, spálí se na ni i ostatní dravci. V podstatě se její využitelnost dá shrnout větou: Od okouna po sumce.

Ovšem „makarón“ má i své zápory. Při náhozu se trojháček často zachytí za vlasec, a také poměrně dost útočících ryb na trojháčku stejně neskončí – prostě se od nástrahy odrazí. Přes tyto nevýhody patří trubička k účinným nástrahám. Zvlášť na hodně pochytávaných lokalitách, kde jsme vděční za každý záběr. 

Trubička neboli makarón - možný předchůdce wobblerů.

Hledání jehly v kopce sena

I když je trubička nástrahou téměř historickou, mohl jsem její přednosti posoudit poprvé před zhruba dvaceti lety. 

S kamarádem Milanem jsme tehdy vláčeli pod jedním svrateckým jezem. Zrána jsme dostali jen několik menších bolínků, ale jakmile se slunce vyšplhalo nad naše hlavy, byl šlus – ryby přestaly brát.

Proto zalézám do stínu a chystám plavačku. Milana neopouští touha po řádné ráně do prutu, a proto vláčí, až z něj lije pot. Po půlhodince přichází za mnou. Stěžuje si, že vodou protáhl snad všechny nástrahy z krabičky, ale skutek utek.

Na protější stranu řeky přichází cizí rybář. Chvíli se vrtá v boxu a už cosi nahazuje do vývařiště. Milan s úšklebkem sleduje jeho počínání. „Teď toho chytí,“ procedí sarkasticky mezi zuby.

Rybář se pojednou zakloní a jeho prut se prohne na opačnou stranu. V proudu se ukáže velká rozeklaná ploutev. Po několika dlouhých minutách vklouzne tříkilový bolen do podběráku.

Že by zase začali žrát? Kamarád se rychle vrací pod splav a už metá wobbler do pěny. Kolega odnaproti zatím ukládá úlovek do síťky a za okamžik už zase nahazuje.

Zatímco je Milan bez záběru, rybář z druhé stran jich má požehnaně. Na co asi chytá? Šrotuje nám v hlavě.

K určení totožnosti tajemné nástrahy nám pomůže náhoda. Rybář ji totiž při náhozu upráskne a jeho lákadlo obloukem přeletí řeku až za naše záda. Milan všeho nechá a v mžiku jako ohař slídí po „kořisti“.Záhadná nástraha mi také nejde z mysli, a tak mu jdu pomoci.

„Tady někde musí být,“ ujišťuje mě kamarád a ukazuje na plochu asi dvaceti metrů čtverečních, navíc hustě zarostlou jetelem. 

No potěš! Začíná doslova hledání jehly v kupce sena. Počtvrthodince pátrání mě bolí hřbet jako otroka na bavlníkové plantáži. Už i Milan zvolňuje tempo, protahuje se a náhle zbystří. Co se to blýská na bezovém keři u pole? To, co pracně hledáme na zemi, máme přímo u nosu. „Kouzelná trubička“ je na světě! Po návratu k jezu ji kamarád zacvakne do karabiny a šup s ní do vody.

Bum! Je tu první kousek…

Nebudu vás dlouho napínat. Milan zkazil asi pět záběrů a poté nástrahu definitivně pohřbil na dně. Lehce nabyl – lehce pozbyl. I přes krátkodobý lov ale předvedl, že je trubička funkční a účinná. A navíc, jak jsme později zjistili, i snadno vyrobitelná podomácku.

O úlovcích velkých bolenů se našim předkům mohlo jen zdát. Svazovala jim ruce technická nedokonalost náčiní i nástrah.

Text a fota: ToRo