Ne vždy kápnete na ideální sumčí podmínky - na vysokou a podkalenou vodu.

Vzpomínky na suchá léta

Vzpomeňte na loňské léto a jeho téměř tropické počasí. Na mnoha místech ČR padly letité teplotní rekordy a za celý měsíc napadlo na našem území v průměru pouze 3 mm srážek. Všechny revíry měly stav hluboko pod normálem, ale sumci přitom šli víc než dobře. Jak je to možné? Důvody jsou celkem tři: 

1) bylo dlouhodobě horké počasí bez výraznějších výkyvů teplot, 

2) silně se prohřála voda, což sumcům zrychlilo trávení - o to víc a častěji pak museli doplňovat potravu,

3) v důsledku úbytku vody stáhli do hlubších prokysličenějších míst (pod splavy, k přítokům, do proudných jam a koryt) a zde vyšší koncentrace dravců v relativně malém prostoru vyprovokovala konkurenční boj o kořist. 

To vše nahrávalo do karet rybářům, kteří mají dobře očíhnutý blízký revír. Když věděli, kde najdou příhodná místa a současně věnovali rybolovu dostatek času, pak také brzy zjistili časový harmonogram maximální dravčí aktivity. Vybrání nástrah, které by dravcům nejlépe „šmakovaly“, bylo už jen otázkou zkušeností či intuice.

Znalost lokality je vždy alfou i omegou úspěchu! 

Mám známého, který má dokonale přečtený spodní tok řeky Moravy a dokáže jen podle stavu vodního sloupce takřka přesně odhadnout, kde na sumce narazí. Jeho předpovědi mu vycházejí na 80%! Při extrémně nízké vodě loví hlavně v bubnech splavů a pak v jednom konkrétním místě, kde blízký přítok vyhloubil hlubší rýhu ve dně. Tuto jámu familiárně nazývá „tutovou loterií“. „Tutová“ je proto, že v ní vždy zastihne ryby a „loterie“ zase proto, že nikdy netuší, které druhy ryb se v ní momentálně zdržují. Jednou zde trefí sumce, podruhé candáty a jindy zase velkou štiku. Nezřídka také díru okupují parmy, cejni nebo kapři. Zkrátka vždy jeden druh ryby vytlačí druh jiný a území krátkodobě zabere. Tato jáma má hned několik předností – jednak o ní ví poměrně málo lidí, pak je dostatečně prostorná, hluboká a přitom absolutně bez vázek. Ryby se v ní cítí natolik bezpečně, že ani po jejich zaseknutí nemají zájem vyplouvat do okolní mělké vody, prchat po proudu a vyrážet k překážkám. Velký význam to má právě v případě zdolávání většího sumce – pokud jen krouží v hlubokém, mělčinou ohraničeném prostoru, ubývají mu síly a přitom nehrozí, že vyvede nějakou „bejkárnu“. Když rybář neudělá výraznější chybu při zdolávání či vylovování a nezklame náčiní, pak se na podobných místech dají na přívlač zdolat i gigantičtí sumci, čímž se rozumí kusy okolo padesáti kil. Snad jen jedinou místní nevýhodou je, že zde zdolávaný sumec často zalehává a snaží si během boje odpočinout. Když je ryba pasivní, musí být aktivní rybář. Jen na něm záleží, zda dravce znovu rozpohybuje a tím si ho připraví k finálnímu vylovení. Jak to udělá je celkem jedno. Už jsem se setkal s plašením zalehlého sumce různými způsoby - třeba bombardováním „lože“ štěrkem, nebo přivěšením rolničky na šňůru a jejím spuštěním ke dnu. Jednou dokonce kamarád vlezl do jámy (naštěstí nebyla hluboká) a ležícího sumce zezadu rušil „přišlapáváním“ ocasu.

Dobrá znalost revíru přináší úspěch i při zdánlivě nepříznivých podmínkách.

Za bílého dne - jak a na co?

Přes den jsou sumci v jámách. Velmi často se drží hned za horním zlomem jámy. Mnohdy zde dravci leží jeden vedle druhého ve svahu a fousy jim trčí vzhůru. Soustředěně při tom monitorují prostor nad sebou. Vše poživatelné, co tažná voda přinese nad díru, záhy nasají a pozřou. Může to být přejíždějící hejnko ouklejí, splouvající poloutopená žížala nebo i rybí mršina.

Z tohoto důvodu vždy prvními hody pročesávám horní okraj jámy. Obvykle stojím nad dírou ve vzdálenosti deseti až patnácti metrů a nástrahu nechám tancovat nad zlomem (jen povoluji a pozvedávám špičku prutu). Pokud podmínky dovolí zabrodit přímo nad jámu, pak chytám z nejlepšího možného stanoviště! Lov z vody jednak nabízí přesné kopírování podélných lavic a také umožňuje s nástrahou ideálně „balancovat na hraně“. Při brodění rovněž dochází k tzv. „nepřímému navnadění“, kdy unášený zvířený kal od rybářových bot burcuje zvědavost číhajících dravců. Záběry jsou zde vždy rychlé a tvrdé!

Teprve, když se za horním okrajem nedostaví záběr, pokračuji dál v prochytávání „zbytku“ jámy. Vždy jdu po vodě a nástrahu nahazuji šikmo na střed řeky. Když proházím celou jámu a má snaha je bez odezvy, pak se obloukem po břehu vrátím až nad ní a opět ji projedu jinou nástrahou. Pokud dostanu jediný záběr, tak místečko prověřím opravdu důkladně – může se totiž stát, že jsem natrefil na vytouženou „valnou hromadu“ sumíků. Nejednou se mi přihodilo, že jsem si na prostoru o několika metrech čtverečních vykoledoval sérii několika záběrů v krátkém časovém sledu, aniž bych se ze stanoviště hnul o píď. 

K prochytání jam a koryt se hodí především hlubokopotápivé modely wobblerů, které se vyznačují vodorovně postavenou lopatkou a „bláznivým“, hodně agresivním chodem. Vhodnými alternativami mohou být i ledvinkové plandavky nebo větší gumy s divoce kmitajícím ocáskem. Náhozy směřuji vždy až na mělčinu za jámou a nástrahou oťukávám dno, až do chvíle, než se propadne do hloubky. Často už při prvním „hrábnutí do prázdna“ přijde prudký záběr. Za hranou vždy očekávejte mnohonásobně více záběrů, než při tažení nástrahy středem jámy! 

Při denním lovu je dobré prochytávat hlubší místa pomocí hlubokopotápivých wobblerů.

Po tmě...

Výše popsanou technikou ve stejných místech a s totožnými nástrahami lovím i po tmě. Při nízkém stavu vody totiž sumci jen neradi opouštějí bezpečí hlubší jámy a málokdy se tedy vydávají lovit mimo ní. Snad jedinou změnou oproti denní přívlači je, že záběry přicházejí víc ve sloupci nebo hned po dopadu „kořisti“ na hladinu. Proto nástrahy vodím se zvednutou špičkou prutu a méně je nechávám „ozobávat dno“. Pokud se dravci vyloženě ozývají na hladině (pukají), pak se s dobrým výsledkem dají použít i lehčí nebo mělce potápivé nástrahy. Jejich dostatečně agresivní chod by měl být však zachován. Tyto podmínky bezezbytku splňují dvoudílné plovoucí wobblery. Po tmě sumci jámou proplouvají křížem krážem, a proto je vhodné držet se jednoho stanoviště a s minimem pohybu prohazovat určitou výseč. Při zachování naprostého klidu se k „němému a neviditelnému lovci“ dřív či později slídící dravci sami přiblíží. 

Jak je patrné, tak ani při nízké vodě není třeba „házet vláčák pod jez“. Slušná znalost revíru, vytipování správné doby lovu a soustředěné vláčení s vhodnou nástrahou vás může i v extrémně suchém období přivést k cíli – tj. k úlovku naší největší „vodní šelmy“...

Při vláčení po tmě by se nástraha měla pohybovat ve sloupci nebo i těsně pod hladinou.

Suché souboje

Morava – konec července 2006: První pohled na řeku je šokující. Na osvědčených flecích je tak málo vody, že by se zde jen „prášilo“ od nástrah. Co teď?  Mohu přejet pod blízký splavu a v davu ostatních vláčkařů se pokusit nějakého dravce trefit. Tuto myšlenku rychle zapudím, připadalo mi to jako střelba do obklíčené zvěře u krmelce. Naštěstí znám jeden zapomenutý úsek, který je slušně hluboký i dlouhý a hlavně stranou od civilizace. 

Přesunuji se autem o dvě desítky kilometrů proti vodě, a pak ještě necelou hodinu šlapu pěšky. Na loviště není ani tak daleko, ale mé kroky brzdí džunglový porost. Podle vzrůstu a hustoty vegetace soudím, že tady letos nestanula lidská noha. Připadám si jako nějaký kubánský partyzán. Přes vysoké býlí nevidím na zapadlou řeka, a tak se stane, že vytipovaný úsek přejdu. 

„To je síla, už abych sebou tahal GPS-ku i na známé fleky!“ brblám, než se probojuji na místo. Spíš jsem měl asi skákat po obnažených balvanech krajem vody - byl bych čistější a míň vysílený.

Než poprvé nahodím, slunce do mě peče naplno. Začínám lovit s wobblerem Nils Master Invincible. Do tří čtvrtin řeky lopatkou ryje dno, teprve pak se ocitne za zlomem. Největší hloubka v díře je asi metr a půl - nachází se hned pod kamennou regulací na mé straně břehu. Celá díra má tvar hodně šišaté elipsy, která se táhne cca třicet metrů dolů a pět šest metrů napříč řekou. Široko daleko není hlubšího místa – dravci tu zkrátka být musí! Plocha hlubinky je tak akorát na důkladné prochytání. S touto myšlenkou čekám na záběr. Po několika hodech mi z cívky vyletí „paruka“ a ať dělám, co dělám, smyčky se mi rozplést nepodaří. Do toho se ozvou dva parádní zálovy na hladině. Uzel proto uříznu a rychle znovu navážu nástrahu. Záhy zjistím, že mi ufiknuté metry šňůry setsakramentsky chybí. Nasazuji proto rezervní cívku s pětadvacítkou monofilem a wobbler opět lítá jako sokol. Zanedlouho na hraně jámy dostanu záběr. 

„Malý sumec, taky sumec“, říkám si, když pouštím půlmetrového junáčka. Pak kousek ode mě do ouklejí práskne silný bolen. Mám zrovna „nabito“, tak do terče z kruhů na hladině pošlu svou munici. Trefím střed, a když popotáhnu, schytám festovní ránu do nástrahy. Tu máš! Ostře přiseknu. Mám za to, že se mi po nástraze ohnal stříbrný korzár hladiny, ale brzy musím svůj úsudek přehodnotit. Ryba mi téměř bez odporu sjede pod nohy do největší hloubky a tam se „zabetonuje“ ke dnu. Nejde s ní moc manipulovat. Aha! Tak tedy sumec s pořadovým číslem II! Opírám se do prutu, až mi bělají klouby. Dravec se pohne. Pomalu splouvá po vodě v těsné blízkosti břehu. V té chvíli udělám školáckou chybu. Místo abych rybu po břehu pronásledoval, tak staticky trčím na balvanu a snažím se jen brzdit navijákem. Až když ucítím, že vlasec drhne o neviditelnou překážku, je pozdě! Pic! Prut se mi rozkmitá v dlani. Ani moc nesmutním, jen si v duchu postesknu: Jo, mít šňůru, tak ses mě tak rychle nezbavil!  

Prohrou si dál hlavu nelámu. Navazuji dalšího finského „vymetače děr“. S ním už házím jen nakrátko. Dvakrát klepne o mělčinu, a pak se propadne do díry. Než se nadám, je tu další záběr a začátek nového souboje. První minuty zápasu jsou přesně podle předchozího scénáře. Ryba sjede k mému břehu a zaparkuje v největší hloubce. Teprve po zapumpování zvolna táhne dolů podél regulace. Tupé údery ve špičce prutu mi signalizuji, že se zase jedná o fousáče. S prutem vykloněným nad řeku ho tentokrát pronásleduji. Skáču po kamenech jako kamzík. Dravec důrazným, ale pomalým tahem dosáhne konce jámy. Splaší se, až když narazí na prudce stoupající svah. Hbitě se otočí a hrrr proti mně! Mám co dělat, abych stíhal navíjet. Rychlost úprku naštěstí po několika metrech poleví. Nakonec se zastaví úplně. Sumec zalehne pod kamennou regulací do nějakého dolíku. Prutem se dostávám až nad něj. Stačí, abych na břehu nohou převrátil kámen, a zas vyrazí vpřed. Jeho plavba proti proudu je už mnohem pomalejší, v klidu ho stačím následovat. Držím si asi pětimetrový odstup, abych zbytečně nepřetěžoval vlasec a využil přitom jeho pružnosti. Sumík ještě dvakrát znehybní, ale vždy ho spolehlivě vyplaší pouhé zavrzání kamenů pod botou. Rychle mu ubývají síly. Jak se mi ho podaří zvednout do sloupce, je po odporu. Párkrát se převrátí na hladině a leží jak přejetá žába. Wobbler trčí v koutku tlamy, takže s vylovením nemám potíže. Dravec má solidních 115 cm. 

I když jsem s výsledkem mače spokojený, přece jen se mi hlavou mihne vzpomínka na uniklého „fousáče“ – ten se zdál být podle tahu ještě o fous lepší. Ale co, třeba spolu změříme své síly zas až příště...

Finský wobbler Nils Master Invincible slaví u sumců úspěch.

Text: ToRo

Fota: Autor a přátelé