Les přede mnou, les pode mnou, voda ledová. Co si počít... Nastražit rybku!

 

Přívlač s mrtvou rybkou

Důvodů, proč rybí mrtvolku někdy nastražím, existuje hned několik. Podstatnou výhodu vidím ve faktoru originality - tj. nástraha je naprosto přirozená. Od autentického zbarvení, přes specifický rybí pach až po vláčnost těla, která je důležitá při ochutnávání dravcem. Při chytání v naprosté divočině zapomenutých revírů k výhodám řadím i důvody ekonomické, neboť v průběhu několika hodin lovu mohou jít počty utržených nástrah do desítek. Vláčená rybka tak jednoznačně umožňuje bezstarostnější rybolov. Na sklonku sezóny, kdy už štiky berou hodně liknavě, má mrtvá rybička o dost vyšší účinnost oproti veškerým „umělotinám“. 

Kdysi v prosinci mě o tom ukázkově přesvědčil kamarád na jedné zpustlé tůni. Lenivé štiky mi za twisterem vyjížděly až pod nohy, ale k dokončení útoku se neměly. Kolega je naopak zcela systematicky odlovoval na mrtvou rybku. V průzračné zimní vodě jsme jako v akváriu mohli pozorovat rychlý výpad i uchopení kořisti. Souboj nástrah „guma“ versus rybka tehdy dopadl drtivou porážkou umělých nástrah. Ve sportovní terminologii by se řeklo rozdílem několika tříd. Závěrečné skóre 3 : 12 hovoří za vše! Bohužel ani ve velikosti zdolaných ryb jsem nemohl konkurovat. Dvě největší kamarádovy štiky, které si ponechal, měřily 78 a 89 cm a to ještě další trio „tříkilovek“ vrátil vodě… 

 

Rybka je holt rybka! Nezáleží ani na tom, zda je živá nebo mrtvá. Kamarádův úlovek.

 

Uchovávání rybek 

Nejvhodnější rybičky na přívlač jsou vždy čerstvě usmrcené (případně krátkodobě chlazené). Nikdy rybky nechejte leknout! Před nastražením je stačí zabít cvrknutím do hlavy. 

Naprosto ideálním stavem by bylo nosit zásobu živých rybek v řízkovnici a vybírat je postupně. Ovšem při překonávání divokého terénu, který se obvykle kolem štičích revírů nachází, je to úkol takřka nadlidský. Kompromisním řešením je proto vytvoření si dostatečné zásoby mrtvých rybek předem. Balíček čerstvých mrtvolek je totiž skladnější a lépe přenosný. Na celodenní rybaření bohatě postačí přibližně tucet rybiček. Samozřejmě může nastat den, kdy jsou štiky v excelentní formě a zásobu rybek brzy vyplení, ale v takový požehnaný čas většinou slušně reagují i na umělé nástrahy. Daleko horší variantou je „den blbec“, kdy rybičky (víc než dravci) kradou vázky ve vodě a kolem ní. Ani jedna z obou uvedených možností není důvodem k vytváření nadbytečných zásob mrtvých rybek. Ke konci lovného dne stejně budou ze zbylých „rybích nebožek“ jen změklé příšerky, které se budou trhat jako mokré noviny.

Čerstvě zabité rybičky přenáším k vodě v ploché plastové krabičce. Před uložením je mírně prosolím a pak je po jedné zabalím do gázy nebo cáru plátna. Toto opatření má několik výhod. Sůl mrtvolku konzervuje, a tak i v teplejším počasí zabraňuje brzkému měknutí a postupnému rozkladu svaloviny. Nasolením se z povrchu kůže odstraní sliz a přebytečnou vlhkost vysaje „obal“. Po této úpravě rybky ztuhnou a mnohem lépe se nastražují. Ve vodě se navíc zvýrazní jejich pachová stopa.

 

Nevýhodou rybek je jejich nízká odolnost. Téměř po každém záběru je nutné nastražit nový kus.

 

Výběr vhodných „nástražek“

Jaké rybky jsou nejvhodnější ke štičí přívlači? Ani velké, ani malé! Průměr leží někde kolem 15 cm. Pokud víte o trofejní „zubatici“, nabídněte jí kořist, odpovídající její velikosti. Takový výjimečný exemplář už většinou pohrdá menšími sousty, takže i mírový tloušť může být správnou volbou!  

K přívlači s mrtvou rybkou se hodí hlavně štíhlejší druhy rybek – hrouzci, plotičky, oukleje, ale i okouni, jejichž předností je „tužší kabát“. Vysokohřbeté rybičky, jako jsou karásci, cejnci a perlíni, nejsou úplně vhodné. Během přitahování rotují víc než je únosné, a tak zbytečně kroutí vlasec. Svým nepřirozeným pohybem navíc od ochutnávky odradí i hodně hladové štiky.   

 

Pořádná plotice je účinnou zbraní na velké štiky.

      

Rybičkové montáže k přívlači

Správně prezentovaná rybka má štice připomínat raněnou nebo zemdlenou kořist. Rybička potácející se z posledních sil vodním sloupem představuje pro všechny dravce snadno dostupnou potravu. Lákavě „plandající“ nástraha donutí vyrazit ze zálohy skoro každou štiku. Aby vedení bylo co nejpřirozenější, nesmí být rybka nijak deformovaná a prohnutá, jinak bude ve vodě kroužit a rotovat. A to je fatální chyba!

Montáží umožňující správný pohyb je celá řada. Za nejvíce účinné považuji právě ty nejjednodušší. Snad proto jsem dost skeptický k různým průhledným „rakvičkám“ na rybky nebo k systémkům doplněným náběžnou (wobblerovou) lopatkou.

 

„Štičí popotahovaná“ 

Základní variantu tvoří vláčená rybka na jednoháčku. Větší oblý háček s očkem (vel. 2/0-4/0) je navázán na cca 40 cm ohebném návazci odolávajícímu štičí „pilce“. Dobré zkušenosti mám s výrobkem Technosteel. Na opačném konci návazce je umístěn obratlík, který eliminuje případné kroucení. Zátěž (větší broky) jsou na kmenovém vlasci těsně před obratlíkem. Rybička se nastražuje na háček za oba pysky, popřípadě skrz oční důlky.

Kladem montáže je rychlé nastražení, minimální váznutí, citlivé vedení a přirozený pohyb rybky. Jedinou slabinou je fakt, že štika kořist většinou uchopí napříč těla, a v těchto případech má háček mimo tlamu. Při záběru je proto lepší nezaseknout hned, nýbrž sklopit špičku, uvolnit vlasec a vyčkat až si dravec rybku v tlamě srovná. Větší štika většinou uchvácenou potravu požírá na místě a teprve potom se vrací zpět na své stanoviště. Pouze vyloženě malé„kudličky“ po úspěšném výpadu okamžitě spěchají do bezpečného úkrytu – kvapný ústup i s potravou jim umožní zmizet z očí větších příbuzných. 

Spolehlivě lze zaseknout už ve chvíli, kdy se dravec plynuleji rozjede. Předčasný zásek končí strženou rybkou a zrazením predátora. Naopak při delším čekání „na jistotu“ dochází k rychlému zhltnutí nástrahy a háček uvízne v citlivých partiích jícnu a žaberních oblouků. Ještě štěstí, že se jednoháček dá celkem snadno vyprostit (nebo se uřízne návazec), a tak nenadělá rybě v útrobách takovou paseku jako zažraný trojhák.

 

Malá nástražní rybka = menší dravec. A naopak. Přímá úměra pod hladinou platí!

 

Víceháčková sestava     

Ve světle okolností se zdá být paradoxně lepším řešením pořádné „vyzbrojení“ rybky. To totiž umožní okamžitý zásek jako při vláčení s umělými nástrahami. Dvojice trojháčků tuto podmínku bezpochyby splňuje. Výhodou je navíc i pevnější fixace rybky, která je napíchnutá ve dvou bodech. Drobnou kaňkou na kráse víceháčkové sestavy je prodloužená doba nastražování. 

Asi nejpevnější držení nabízí prošitá rybky pomocí rybářské jehly, kdy je lanko vedené vnitřkem nástrahy. Přední trojháček je stejně jako u předešlého způsobu zapíchnutý v hlavové části a slouží ke stabilizaci, zadní trojhák je posunutý až daleko ke kořeni ocasu a jeho umístění má zvláštní význam. Někdy totiž dochází k situaci, kdy sytá nebo hodně zkušená štika pronásleduje rybku jen ze zvědavosti a občas po ní zezadu chňapne. Právě takové zkušební či ochutnávací doteky má za úkol zachytit „ocasní vyzbrojení“. Díky němu se podaří nejednou zaseknout „přežraného“ nebo líného dravce. 

Přes pracnější a delší nastražování je výhodou našívání i vyšší odolnost rybky během lovu. Nikdy se nestane, že by nástraha spadla při razantním nebo nepovedeném náhozu, nesrazí ji útočící dravec a ani usilovné vytřepávání z vázky.

K víceháčkovým sestavám mám pouze jedinou výtku – při chytání ve vodách plných vázek se úměrně s počtem volných hrotů zvyšuje i riziko jejich zachycení. Důkladné „okování“ rybky se zde může stát dvousečnou zbraní. Sice lépe a šetrněji podrží zaseklého dravce, avšak neustálé sundávání větviček, listí a rostlin z nástrahy kazí pohodu z rybolovu. Tehdy se pokorně vracím k primitivnějšímu a méně „chytlavému“ způsobu s jednoháčkem.

 

Jednoduchý lankový systémek na pořádné nástražní ryby.

 

Kolébavé nastražení

Někdy je vhodnější neprotahovat lanko středem těla (rybku neprošívat), ale naopak vést je venkem. Toto „vyosení“ nástrahy má za následek, že se rybka mírně prohne a ve vodě se svůdně kolébá. Je jí ovšem nutné pečlivě vyvážit, aby nerotovala. Když se to podaří, rybka se propadá ke dnu jako „padající list v bezvětří“. Kolébavá rybička se vodí pomalu zvedáním a spouštěním. Na závadu není občasné vyzvednutí její tlamičky nad hladinu, aby to vypadalo, že si chce naposledy loknout vzduchu. Pak se při napnuté šňůře nechá klesat sloupcem dolů. Toto nastražení představuje dodělávající (a tudíž i snadnou) kořist, kterou neodmítne žádný dravec. Pozor: tato sestava se nesmí zatížit žádným olůvkem, jinak by se narušil citlivý chod nástrahy. Náhozovou zátěž tak tvoří jen vlastní hmotnost nástražky.

 

 

Zdvojená přívlač

Štika je (spolu s okounem) jednou z nejzvědavějších ryb pod hladinou. Jakýkoli ruch v jejím okolí ji mocně přitahuje. Možná to má souvislost s obranou teritoria, kdy potřebuje vědět o všem, co se kolem ní děje. Proto také při chytání štik uděláte nejlíp, když na každém místě provedete minimálně dvacet náhozů. Štika opakovaně vnímá dopady nástrahy na hladinu a cítí postranní čarou vibrace projíždějící rybky. Zvědavost ji pak donutí vyjet z úkrytu a provést obhlídku rajónu. Jakmile je mimo své stanoviště, hned vyhlíží narušitele klidu. V té chvíli stoupá její agresivita na maximum a k vlastnímu útoku už zbývá jen krůček.

Zkrátka někdy platí, že čím víc ruchu ve vodě, tím víc se štiky dokážou „vytočit“! Už z tohoto důvodu není občas špatné vyzkoušet „zdvojenou přívlač“. Jedná se o to, že spolu se spolehlivým parťákem prochytáte současně jedno místo. Několikrát jsme tímto způsobem zabodovali i na flecích, které jsme předtím bez úspěchu proházeli každý sólo.       

 

 

Taktika lovu a praxe

Pro všechny popsané způsoby platí přibližně stejná taktika lovu. Rybičku zvolna protahuji vodou při zvednuté špičce prutu. Soustředím se na propátrání celého sloupce a nejbližšího okolí všech potenciálních dravčích stanovišť. Štiku vydráždí jen dostatečně provokativní „plandání“ nástrahy. Pro dosažení dokonalého pohybu je nezbytné nestejnoměrné vedení, avšak zrychlování a zpomalování nástrahy musí být plynulé. Propadání i stoupání doprovázené křečovitými poskoky je dobré možná tak na okouny – rozhodně ne pro štiku! Ta totiž potřebuje kořist nejprve zaměřit, pak ji nejlépe prvním výpadem i trefit. Pokud ji bude rybka neustále odskakovat od tlamy, tak ji hra na honěnou brzy omrzí a znechuceně odpluje. Ke „změkčení přemetů“ stačí posunout zátěž dál od nástrahy. Rozhodně doporučuji správné vedení ověřit praktickým testem - ještě před úvodním náhozem chod rybky vyzkouším v mělčí vodě. Současně tím odhalím případné nedostatky v nastražení. Ani při větším zrychlení nesmí rybka začít rotovat. Pokud se jen prohýbá nebo kličkuje, je vše v pořádku a mohu začít lovit. Podobné zkoušky opakuji po každém uváznutí, po záběru nebo po výměně rybičky.    

V teplejším období nástrahu vodím rychleji a více pod hladinou. S postupným ochlazováním vody zpomaluji a spouštím ji hlouběji. Koncem sezóny se už nastražená rybka vodou šine hlemýždím tempem a téměř vymetá dno. Se změnou období se mění i razance štičích záběrů. V létě a raném podzimu jsou útoky prudké a bouřlivé. V zimě spíše připomínají uváznutí. Při těchto nenápadných záběrech nejlépe ocením výhodu přirozené nástrahy. Pokud si nejsem stoprocentně jistý, stačí sklonit špičku prutu a uchopit vlasec mezi prsty. Opatrně ho napnu a okamžitě vím, zda se jedná jen o planý poplach nebo o skutečný záběr. Jestliže štika drží rybku v tlamě, pak ucítím typické pocukávání vlasce. Takový „štičí telegraf“ je předzvěstí brzkého souboje…

 

Tady jistě budou, ale jak je vyndat ven!

 

Štičí telegraf

Přišel zlom listopadu a prosince. Candáti stále stávkují, a tak svou pozornost upnu na žíhané bojovnice ze slepých ramen. Během předchozích dnů „štikobraní“ jsem se parádně namlsal, ale najednou ze strany „zubatic“ došlo k citelnému ochlazení vztahů. Ne, že by přestaly brát úplně, ale lepší kousky - nad 70 cm, vystřídaly „kudličky“ od 35 – 55 cm. Nepomáhá mi ani radikální zvětšení nástrah. Je jasné, že někde pod hladinou se musejí skrývat rodiče a prarodiče lovených dorostenek, ale kde a na co je vyhmátnout, to pro mě zůstává velkou neznámou.

Není čas ztrácet čas! Televizní rosnička předpověděla na následující týden nastupující studenou frontu, kterou má předcházet silný vítr. Vichr plus ochlazení znamená jediné - utlumení rybí aktivity a další vrstvu opadaného listí na hladině. 

Tehdy jsem vzpomněl na jednu profláknutou filmovou hlášku: „V každé hře je vždy vítěz a poražený, finta je v tom, brzy si uvědomit, kdy jsi ten druhý, aby ses stal tím prvním!“ 

A já rozhodně tím druhým být nechtěl. Proto jsem vytasil trumfy! 

Když zkušení dravci nereagují na žádnou „umělotinu“, nasadím do mače vláčecí systémek s mrtvou rybkou. Na ní by si predátoři mohli vylámat zuby! Funguje přitom přímá úměra - čím větší nástražní ryba, tím větší „zubatice“ se do ní zakousne. Zbývalo urychleně obstarat nástražky té správné velikosti. Naštěstí je po výlovech a strouhy pod rybníky jsou jich plné. S bičem a krabičkou masňáků vyrážím na rybky.

Na základnu se za necelou hodinku vrátím s desítkou macatých plotic. Pak už si v klidu připravuji lankové systémky, chystám našívací jehly a trojháčky, pro sichr na navijáku vyměním vlasec za pletenku. Na závěr do brašny ještě přihodím krabici s gumami. Začínám se těšit na zítřek…   

Nastal den praktické zkoušky! Od zaparkovaného auta mašíruji nejbližší cestou k vodě. Spěchám vstříc naději na chycení pořádného „krokodýla“. Mé kroky brzdí jen kbelík s živými rybami. Je těžký a v pralesním terénu jen překáží. Doufám, že se s ním nedřu nadarmo. Oddechnu si, až kýbl odložím na břehu ramena.  

Zvědavě se rozhlížím po hladině. Celistvé koberce okřehku se už sice rozpadly, ale vystřídaly je početné ostrůvky listí. Nikde není vidět ani kolečko. Konec kochání, hurá do akce! Napřed nástražním rybám naberu čerstvou vodu. Pak vylovím jednu otáčející se plotici, dorazím ji a šup s ní na systémek. Jakmile dílo dokončím a obloukem ji posílám na střed tůně. Čtvrtmetrová ryba udělá na hladině gejzír jako po dopadu meteoritu. Plesknutí vyplaší i párek divokých kachen u rákosí. Pomalu a s přestávkami přitahuji nástrahu k sobě. Už po prvním nahození se našitá ryba prohne a začne rotovat. Ha, zrada! Tohle mi štiky nezbaští! Ryba musí zůstat rovná a pouze se kymácet ze strany na stranu. Chvíli experimentuju s vyvážením trojháčků. Opravenou verzi zkušebně vodím pod nohama. Konečně je vyladěná podle mých představ. 

Porcují vodu jako nůž dort. Půlhodina je fuč a nic se neděje. Přecházím na nové místo. A hned na třetí nához mám záběr! Ucítím jemné klepnutí a stop. Skloním špičku prutu dolů a beru šňůru mezi prsty. Plotice je sice velká, ale pořádné štice by příprava na polykání nemělo trvat déle než půl minuty. Šňůra se v místě zářezu pod hladinu slabě cuká. Čekám na rozjezd. Teď! Nechám lehce špičku ohnout a pak tahem sekám do strany. Spoléhám na to, že bočním zásekem protáhnu rybku štice mezi čelistmi a trojháčky se zaklesnou v koutku tlamy. Trefa do černého! Štika, jak je v místní vodě zvykem, okamžitě prchá ke dnu a zavrtá se do houštiny travin. Vzhledem k pevnosti cajku a nabité pletence nemá šanci. Brzy ji podebírám i s nezbytnou „zeleninovou oblohou“. Velikostí úlovku jsem mírně rozladěn. Útočník si troufl na kořist, která tvoří skoro polovinu jeho těla. Sotva kilovou štičku vracím vodě a zbytky rozsápané rybky strhnu ze systému. Plotice vypadá, jakoby projela skartovačkou. Lovím z kbelíku další oběť. Záměrně vyberu tu největší rybu a doufám, že v ní najde zalíbení opravdová vládkyně teritoria. 

O čtvrt hodiny později si pro rybku přijde další „zubatá“. Ale ani ona není podle mých představ. Oproti té předchozí je sice větší, může mít lehce přes pětašedesát, ale není dravcem, po kterém toužím. Nástražka je zas namaděru. 

Během následujících tří hodin obdržím dalších šest záběrů. Dvě štiky vytáhnu, čtyři se setřepou. Uniklých ryb nelituji, neboť všechny do jedné patřily spíš do juniorské kategorie. Všimnu si jedné věci, když rybku uchvátí malá štička, rychle upaluje do bezpečného úkrytu, aby nebyla napadená další sokyní. Větší „zubatice“ si naopak klidně postojí na místě útoku a hned se snaží kořist do sebe naládovat. Už podle tohoto chování se dá odhadnout velikost útočnice. Hbitě prchajícím štičkám se proto snažím nástrahu sebrat dřív, než pocítí ostrost trojháčků a rozcupují rybku.  

Přesouvám se na další místo. Bobry podhlodané stromy napadané do vody vytvářejí hororovou kulisu – je to hotový brloh kanibalů. A to ještě netuším, že co vidím nad hladinou, je jen zlomek toho, co je pod ní. Na čtyři náhozy zde utrhnu dvě montáže. Zbývají mi poslední tři nástražní ryby. Podle mého názoru jsou velikostně podprůměrné – nemají ani osmnáct čísel. Není už z čeho vybírat, a tak nastražím první, která mi vpluje do dlaně. Přemýšlím, jestli mám místo znovu prohazovat. Poslat do takového labyrintu větví wobbler bych se nikdy neodvážil, ale u našité rybky váhám jen chvilku. Přede mnou je sice smrtonosná past na nástrahy, ale vyzařuje z ní něco magického. Nenechávám rybku vyklesat nijak hluboko a díky polarizačním brýlím sleduji celou dráhu její plavby. S jejich pomocí se mi daří vyhýbat všem překážkám. Občas sice nástraha „olízne“ nějakou větvičku, ale neuvázne. Přestože po rybce nic nechňapne, líbí se mi už jen to, jak pěkně plandá. Jen mi vrtá hlavou, proč na takovém ukázkovém fleku nečíhá ani jedna štika. Možná jsem ji vyplašil při předchozím vytřepávání nástrah, anebo, což je také možné, místo obývá velký krvelačný přízrak.

Po dvou desítkách hodů mám prostor před sebou jakžtakž zmapovaný. Zkouším proto víc riskovat a pouštím rybku níž. Párkrát vytáhnu šlahoun stolístku, ale to je také vše, co uvízne na trojháčcích. 

Nic, půjdu o dům dál, pomyslím si. V té samé chvíli ucítím ve špičce prutu lehké zadrhnutí. Tráva nebo ryba? Sklopím prut a uchopím prsty šňůru. Ucítím, jak v ní pulzuje život. Tak přece! 

Ryba stojí na místě jako přilepená, což naznačuje, že by to mohla být ONA! Při každém mém „zatelefonování“ odpoví krátkou sérií razantních záškubů. Kam se asi vydá, až ji zaseknu? Ideální by bylo, kdyby to vzala těsně pod hladinou přímo ke mně a sama pak vyskočila na břeh. Toho se asi nedočkám. Podle rozmístění překážek v nejbližším okolí je celkem jedno kam se pohne - všechny strany jsou stejné tragické. Vzhledem k menší velikosti nastražené rybky se brzy chystám se na zteč. Povolím víc brzdu, ale rukou přidržím cívku. Tu máš! U dna se cosi pohne. Dvě tři vteřiny mám pocit, že zvedám nacucanou větev. Poté „haluz“ ožije a hrrr do potopeného stromu. Brnk! Brnk! Brrrnk! Neúnosně našponovaná šňůra počítá větve. Dravec mění směr výpadu a letí na střed ramene. Náhle zvolní a dvacet metrů před sebou vidím, jak se zvedají ode dna pásy bublinek. Aha, našla koberec travin a teď se v něm válí! Opět cítím naprosto pasivní odpor. Dotáhnu brzdu a těleso zvedám vzhůru. Pod hladinou vidím balík travin i s rybou. Sotva se dotkne hladiny, ožije, ale nijak divoce. Jen se pomalu plouží vodou. Využívám zklidněné situace a se vzhůru nataženou rukou třímající prut, přelézám padlý kmen. Napjatá šňůra vede sotva decimetr nad posledními větvemi. Jestli teď štika zabere do hloubky, tak ji budu zdolávat přes soustavu dřevěných „kladek“. Naštěstí se to nestane. Se srdcem v krku překážku zdárně překonávám. Ocitnu se na plácku, ze kterého už mám šanci rybu dostat na souš. Nalevo, napravo jsou sice stromy, ale co je nejdůležitější - nejsou přímo přede mnou. Je to dobré, je to dobré, opakuji si. Rostlinami oslepenou štiku opatrně stáčím k sobě. 

„Pojď malá, nebraň se!“ šeptám, když ji přetahuji nad dvěma potopenými větvemi. Jsou to poslední kritická místa. Pak už mě od úlovku dělí jen dva metry otevřené vody. Podebrání je otázkou načasování. Štika sebou začne mlátit až na břehu. Tak jsem se přece dočkal…

Určitě to není vládkyně celého revíru, ale „stromového“ místa určitě! Měří 84 cm a je slušně napapaná. Břicho má nafouklé a tvrdé - jakoby spolkla cihlu. Obsah žaludku hodlám prozkoumat až na chatě. 

Zbylé plotice pouštím na svobodu. Dvě ryby jsem do vody vysadil a jednu vzal. Férová výměna…

Dodatečně jsem zjistil předměty, které „zubatici“ kazily figuru. V jejích útrobách se mačkal skoro čtyřiceticentimetrový karas, natrávené torzo malé štičky a jakási neidentifikovatelná rybí mrtvolka. Z výsledků pitvy tak vyplynulo, že velikost i druh kořisti byly štice naprosto fuk. Naštěstí dostala chuť i na mojí jednohubku…  

 

Napapaná pětikilovka měla tvrdé břicho, jakoby spolkla cihlu...

 

...přecpaný žaludek však obsahoval jiné tajemství

 

...kilového karase, rozloženou štičku a neidentifikovatelnou rybí mrtvolku.

 

Text: ToRo

Fota: Autor a přátelé