Suma sumárum, potkat takové optimální podmínky většinou „zapáchá“ neskromným přáním. Přesto není nesplnitelné. Stačí, když při nástupu záplav budete vláčet pod hrází nějaké přehrady nebo většího rybníku. Stojatá vodní plocha zezačátku zpomalí postup povodně a zadrží zákal i plovoucí nečistoty. Z nádrže se tak valí sice vysoká, ale relativně čistá voda, která se ještě několik kilometrů po proudu může držet v korytě nebo těsně mimo něj. Tady jsou ta nejnadějnější místa k přívlači sumců! Kdo někdy na vlastní kůži zažil tyto požehnané podmínky, dá mi za pravdu, že na ně nikdy nezapomene…

Vysoká voda přinutí sumce šmejdit v samém kraji.

Sumčí běsnění!

Dyje pod Novými Mlýny – půlka června 2004: Od zahájené uplynuly čtyři dny a výsledky naší vláčky jsou víceméně žalostné. Přitom od úsvitu do soumraku poctivě „dřeme“ vodu. Kromě několika menších candátů a bolenů nepřišlo nic, co by stálo za pochlubení. U řeky je tradičně „přelidníno“. Kamarádovo rčení: „Je tu rybářů, jako škaredých psů v cikánské osadě!“, pravdivě vystihuje danou situaci. 

Při večerním chytání nás navíc zažene silný vítr vanoucí od přehrady. Chvíli to vypadá na pěknou bouřku, ale nakonec je to jen planý poplach. Škoda. Kdyby třeba káplo, možná by se vodní predátoři probrali.

Přichází časné jitro pátého dne naší rybářské dovolené. Spolu s bráchou a jeho synkem Tomášem tepeme poklidnou hladinu řeky. Každý z nás má navázaný jiný druh nástrahy. Doufáme, že konečně zlomíme prokletí Dyje. Voda je nízká a čistá. Možná kvůli jejímu stavu se toužebně očekávaní dravci potulují bůhvíkde. 

„Kdepak ty candáte hnízdo máááš?“ snažím se udržovat náladu nad bodem mrazu. Můj falešný popěvek náhle přeruší šumění. Ejhle, doposud poklidná hladina začíná hbitě plynout a šplhá vzhůru. Kdesi nahoře asi zapršelo a hrázný upouští přehradu. Během okamžiku řeka stoupne dobře o půl metru. Kolem nás plují rozkládající se cejni a celá řeka je jakoby pokryta mastným filmem. Silný zápach rybiny se šíří po okolí. Kde se vzali, tu se vzali, nad vodou zakrouží hejna racků. S křikem nalétávají na hladinu a rvou rybí mršiny. Po chvíli odlétají proti vodě. Protože nám proud strhává nástrahy do zatopených trav, stěhujeme se zvolna za nimi. Snad najdeme příhodnější místa k lovu. V dálce už vidíme hraniční most revíru a za ním hráz Novomlýnské nádrže. Přidáváme do kroku. Zvednutá voda určitě dravce rozpohybuje. 

Zanedlouho stojíme na mostě a pozorujeme úchvatné divadlo. Stovky racků pod vraty rozebírají nafouklé cejny smetené z přehrady. Po jednom pak ztěžka odlétají po vodě. Mají plná volata a občas kusy rybiny vyvrhnou na zem. Kam oko dohlédne, všude po hladině plují plynové měchýře z roztrhaných ryb. S bráchou se dohadujeme, jestli „tekuté“ zdechliny hltají i říční ryby. Milda je o tom skálopevně přesvědčen, přesvědčivě argumentuje, že v přírodě je vše beze zbytku spotřebováno - tedy i hnijící mrtvoly. Můj názor, že takto rozložené mršiny mohou být plné jedovatého botulinu a žádný rozumný tvor (myšleno ryba) se jich ani nedotkne, nebere v potaz. No nic, půjdeme raději chytat. Vyhlédnu si místečko, kam se při troše štěstí dá zabrodit mezi zatopené stromy. Stáčí se tam říční proud a až ke břehu natlačuje torza ryb. Jestli je bratrova teorie správná, tak právě tam by měli mít dravci nejbohatší přísun snadno dostupné kořisti. Jdu na věc, i když se mi dost příčí každou chvíli z vlasce či nástrahy setřepávat rybí cáry a střeva. Pro jistotu ještě vyměním navázaný wobbler za perleťový twister. Na jednoháčkovou nástrahu se určitě nebudou rozkládající se zbytky tolik lepit. Po několika náhozech převazuji na těžší hlavu. Její dvacetigramová hmotnost slušně ohýbá špičku candátového vláčáku. Vyšší váha nástrahy má ale své opodstatnění – jednak je tu proudem vymletá jáma a navíc mi tah vody nebude zvedat nástrahu k hladině. Doufám, že ve větší hloubce určitě také nebude plavat tolik „masa“. Během převazování si těsně u břehu všimnu hejna potěru usilovně sbírajícího mikrometrické částice rozpadlých tkání. Tak jim to fakt chutná, nevěřícně kroutím hlavou. 

Zalezu do vody, až kam dosáhnu a gumu pošlu po proudu. Pomalu s přestávkami ji vedu k sobě. Snad na pátý hod obdržím šupu do prutu! Hvízdnu na bráchu, který se synkem chytá přesně naproti mně. Rychle mi spěchají na pomoc. Ještě než ke mně oba dorazí, vypáčím z vody asi čtyřkilového sumečka. Milda udělá několik rychlých fotek a rybu pokládám do vody. Na rozloučenou mi dravčík do ruky vyvrhne chuchvalec kaše z ryb. Mám co dělat, abych mu neoplatil stejnou mincí… 

Moje místečko je bohužel pro další zájemce příliš těsné, a tak brácha se synkem odcházejí po proudu. Zanedlouho jsou zpátky. Dole se nikde nedá nahodit, převislé haluze stromů tam olizují hladinu. Nakonec přeci jen najdou malý flíček kousek nade mnou. 

Netrvá dlouho a dostávám další festovní záběr. Podle síly je ryba o poznání větší. Naštěstí netáhne nikam do proudu a poslušně se drží v jámě. Důrazným tahem ji občas pozvednu vzhůru. Vždy povyjede, ale hned nato se zas mocným výpadem nalepí na dno. Ani jednou nekopne po šňůře, ba ani výrazně nezrychlí – bude to asi velký líný fousáč. Chvílemi to vypadá, jako bych spíše zápolil s pružnou šňůrou pevně ukotvenou mezi kameny. Minuty ubíhají a pasivní přetahování nebere konce. Až teď! Dravec se pohne a zvolna se šine proti vodě. Přejede mě asi o deset metrů a opět se vrací do své domovské díry. Stejnou trasu si střihne ještě párkrát. Pokaždé jeho výlety zkracuji. Až po perné čtvrthodince se v celé kráse zjeví na hladině. Podle způsobu boje jsem počítal, že to bude „habán“, ale zas takový velikán to není. Jeho vylovení se i tak neobejde bez problémů. Špičku prutu se mi daří zamotat do větve nad sebou. Vlasec drhne o kůru, ale naštěstí je unavená ryba nadosah. Pevný stisk čelisti a už couvám na břeh. Sumec měří osm cenťáčků nad metr. Při jemném náčiní a zvednuté vodě mi dal slušnou makačku.

Gumy na sumce platí!

Odpočívám a úspěšné místo přepouštím bráchovi. Do vody brodí i s Tomíkem. Prostoru není nazbyt, takže se oba musí uskromnit. Nahazují na střídačku. První záběr vyfasuje Tom, ale jeho zásek není dost důrazný, a tak rybě pouze háčkem vyčistí chrup. Během několika náhozů mu další sumec dopřeje opravnou zkoušku. Tentokrát ji zužitkuje. Po urputném boji, kdy ho táta přidržuje za vestu, zdolává svého prvního mírového sumce. Tolik radosti v dětských očích se hned tak nevidí! Malému rybáři potřesu „ploutví“, a pak ho i s úlovkem zvěčním. 

Během focení zapřáhne fousáče i brácha. Moc se s ním nepáře, a tak za několik minut z vody vydrtí metrového sumíka. Když ho v trávě aranžujeme na focení, dorazí k nám kamarádi. Poradím jim, co a jak a než sbalíme náčiní, jsme svědky vylovení dalšího sumečka. Popřejeme kolegům šťastný lov a vracíme se na chatku. Však „kníratým brachům“ zítra ukážeme zač je toho loket! Vůbec o tom nepochybujeme.

Jenže… Druhý den je stav vody opět v normálu a po chcíplých cejnech není ani památky. Na stejném místě házíme, seč nám síly stačí, ale nebrnkneme ani o ploutvičku. Sumci zmizeli jako sny po probuzení.

Později nám jeden domorodý rybář prozradil, že se po našem odchodu na „mém“ fleku ulovilo ještě dalších jedenáct sumců! Všechny ryby byly jako ulité z jedné formy – těsně kolem metru délky. A řekl nám i důvod krátkodobého zvýšení průtoku. Změna směru větru prý na hráz navalila uhynulé ryby z celé přehrady. Rozkládající se mršiny hráznému smrděly pod nos, a tak je zvednutím vrat pustil po proudu řeky. Nám to rozhodně nevadilo. Alespoň jsme se opravdu přesvědčili, že v přírodě je vše beze zbytku spotřebováno, hnijící mrtvoly nevyjímaje…

Dvojice ponechaných mrchožroutů.

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé