Co ke stromům sumce láká? Tyto překážky vytvářejí členitosti dna a proudové stíny v toku, čímž fousáčům nabízejí příhodné podmínky pro odpočinek a slouží i jako bezpečné úkryty. K tomu se v jejich okolí pokaždé najde i něco k snědku.

Co ke stromům láká rybáře? Jednoznačně vysoká šance na záběr od sumců! Přívlač poblíž jejich dřevěných skrýší je sice dost nevděčná činnost, která se může docela hodně prodražit, ale na druhou stranu může lovcům nabídnout nevšední adrenalinové zážitky… 

Stromy jsou fajn pro sumce, ale rybář s wobblery bývá opačného mínění.

Útok na dřevěnou pevnost

Dyje – konec srpna 2005: Dravčí sezóna na řece nezačala dobře a také následující výpravy se zdály být jen marněním času. Ani ti největší „vejtahové“ z kempu neměli o čem lhát - a to už bylo co říci! Na vláčku se tu a tam dal přelstít malý candátek, ale když se tak mrskal na háčku, člověk ho musel politovat. Sumci stávkovali dočista. Za těchto okolností jsem vyklidil bojiště bez boje a soustředěně jsem vyrážel na spanilé jízdy na řeku Moravu. Až tady jsem zapřáhl dravce dle svého gusta. Mým přičiněním se na souš podívalo několik urostlých candátů, pár sumíků nad metr a trio lepších štik. Boleny a tlouště jsem ani nepočítal. 

Dyje je však mou srdeční záležitostí, a tak jsem koncem prázdnin neodolal a opět pokoušel štěstí v jejich „výsostných“ vodách…

První den návratu se jen tak bez prutu poflakuji kolem řeky a prohlížím staronová loviště. Přitom tahám rozumy z přítomných rybářů. Nedozvím se nic převratného. Dosažené letní úlovky byly veskrze náhodné nebo poctivě vydřené (vysezené). Z vlastního pozorování vyvodím tři pozitiva: 

1) výrazně ubylo rybářů (skončily dovolené),

2) řeka má ustálený průtok (spíše panuje mírný nadstav), 

3) objevím nový vývrat mohutného topolu s korunou potopenou pod hladinu (exkluzivní stanoviště dravců!). 

Přichází večerní soumrak a u padlého stromu chystám náčiní. Přemýšlím, jak dostat velký twister skrz haluze a mít přitom alespoň mizivou naději, že z nich případného útočníka také vydoluji. Bude to sakra těžké! O přítomnosti dravců v topolu jsem skálopevně přesvědčen. Hejnka ouklejí mezi větvemi jsou neustále atakovány boleny a mnohé z rybek na sobě mají pruhy sedřených šupinek. Až se boleni odmlčí, mohlo by z dřevěného úkrytu vylézt i něco lepšího. První testovací pokusy dostat nástrahu dravcům pod fousy se míjí účinkem. Zasekávám pouze dřevo. Jen díky pevné šňůře se mi daří dostat podstatnou část nástrah zpět. Avšak tudy cesta k úspěchu očividně nevede. Přecházím na protější stranu řeky a zkouším obstřelovat strom „zvenčí“. Hned po změně stanoviště zapřáhnu za ponořenou korunou šedesátku bolena. „To je ono! Však ono to půjde!“, libuji si, když rybu pouštím. Bohužel tento záběr je v následujících několika hodinách poslední. Noční aktivita dravců je přitom úchvatná. V okolí kmene hladina jen vře a nefalšovaná sumčí puknutí se rozléhají daleko po vodě. Ve snaze trefit epicentrum zálovů, několikrát přestřelím a pak „bojuji“ s pružnými větvemi. Nakonec vzdávám marnost úsilí. 

Ještě před půlnocí se vracím k autu. Radši si přivstanu. Za svítání bych neměl mít s přesností náhozů problémy. 

Po tmě sumce chytám na mělce plovoucí wobblery. Délku náhozu je však potřeba vyladit ještě za světla.

Je ráno a „ladím formu“ na včerejším postu. U stromu je pořád dostatečně rušno. Po těsnotách ke kmeni si vykoleduji celkem pět razantních záběrů - první kazím, ale ostatní bez problémů zužitkuji. Pouštím dva půlmetrové bolínky, menšího sumíka a pár záběrů vlastním nesoustředěním prošvihnu. Naneštěstí radost z lovu trvá jen slabou hodinku. Na můj vkus příliš rychle vyšplhá žhavé slunce nad stromy, a jakmile jeho paprsky dopadnou na vývrat, nastane mrtvolný klid. Mám po zábavě! Přesto neskládám ruce do klína a další hodinu se snažím přimět nějakého „rybožrouta“ k výpadu. Zdá se ale, že všichni do jednoho leží ve stínu větví a přežvykují obsah žaludků jako kravky po pastvě. Z lenosti je jen tak něco nevyruší. A přece! 

Na druhou stranu ke stromu přicházejí dva kolegové. Aha, chlapíci se do růžova vyspinkali a přišli se podívat, jestli se dobře vyhajali i dravci. Jejich navázané maxilžíce na mě přes vodu hází světelná prasátka. Přestávám lovit v očekávání, co se bude dít. Dvojice začne odhodlaně vrhat plechy do řeky. Z jejich hlasitého hovoru soudím, že zdejší sumci budou mít co dočinění s „opravdovými odborníky“. Podle nářečí bych lovce tipoval na západní Čechy. Netrvá dlouho a jeden z nich pověsí třpytku v topolu. Statečně se na něj vyhrabe, pak balancuje po slizkém kmeni a až stane nad vázkou, noří celý prut i s navijákem pod hladinu. K záchranné operaci se přidává se i jeho komplic. Zanedlouho třesou stromem jako orangutani před pářením. Netuším, jakou může mít uvízlá plandavka hodnotu - podle mého mínění snad nanejvýš „sběratelsko-historickou“. I přes dvojnásobné úsilí se jim nástrahu uvolnit nepodaří. Při vyprošťování však nadělají tolik rambajzu, že se vlnobití šíří až ke mně. 

Určitě vše živé vyhnali z úkrytu, říkám si v duchu. A tak zatímco oba „rybí plašiči“ na břehu vybírají novou nástrahu, začnu znovu wobblerem ostřelovat okolí stromu. Bum! Prásk! V půli řeky schytám pecku do nástrahy. Hned nato vyletí z vody pořádné sumčí veslo, a už fackuje hladinu.

Série hlučných úderů upoutá pozornost dvojice odnaproti. S vytřeštěným zrakem civí na doznívající kruhy. „Copa je to?“ hulákají přes vodu. Než stačím odpovědět, sumec se zjeví znovu. Tentokrát vystřelí hlavou napřed a udělá nefalšovaný delfíní kotrmelec. Pozorovatelé už nečekají na mou odpověď a dvojhlasně vydechnou: „HLAVATKA!“ Přestože nevím, kde mi hlava stojí, musím se usmát. Sumec zatím sviští po vodě a kope po napnuté šňůře. Zpomalí asi třicet metrů pode mnou. Namístě se zatočí, až vyboulí hladinu, a plazí se zvolna proti proudu zpět. V té chvíli nevím, co si počít. 

Jestliže se do ryby opřu na krev, určitě se obrátí a vyrazí zase dolů. Kdoví, jestli ji potom ubrzdím. Budu-li naopak udržovat jen mírný odpor, sumec se zase nasouká do své „dřevěné pevnosti“. Je totiž jasné, že má řeku v okolí svého příbytku zmapovanou podstatně líp než kterýkoli z domorodých rybářů. 

Obě možnosti tak jak tak pro mě znamenají konečnou stanici! Situaci řeším kompromisem. Do prutu se pořádně opřu, dokud je dravec v mé úrovni a ještě relativně v bezpečné vzdálenosti od topolu. Bez ohledu na můj odpor, táhne dál jako vůl cítící vůni domácího chléva. Nastává varianta hop nebo trop! Pumpuju, co mi náčiní dovolí, ale rozjetý sumec už má dveře příbytku nadosah. Hrrr! Větve topolu se otřesou, šňůra drnčí po haluzích a tupý tah vystřídá mrtvá tíha. 

Game over! 

Puls se mi vrací k normálu. Zkouším cukat prutem, ale je to zbytečné. Po utržení šňůry se chvíli rozmýšlím, zda mám pokračovat v chytání. Poslední zbytky loveckého pudu mi záhy berou těžké plandavky, které mi obloukem dopadají těsně pod nohy. „Hlavatkáři“ se činí... 

Loučím se s milovanou Dyjí a omlouvám se jí za svou letošní „nevěru“. Přestože mi dala okusit hořkost porážky, umožnila mi současně prožít jeden z nejdramatičtějších soubojů celé sezóny. 

Každý záběr se počítá! I od fousatého juniora...

Dřevěné pevnosti fousáčů dobývám rád a často! Musím přiznat, že veškeré úspěchy jsou tvrdě vydřené a vykoupené těžkými ztrátami nástrah. Více mě ale mrzí fakt, že potopené stromy mají vesměs pomíjivou trvanlivost - buď je odnese velká voda, nebo je dříve či později z vody odstraní správce povodí. V tu ránu mám zase o další prověřené sumčí fleky méně!

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé