Číhání na kořist

 

Imitace rybek

Do této skupiny měkkých nástrah se řadí twist-shady, rippery a smáčci. Všechny druhy těchto gum jsou více či méně věrnými napodobeninami rybiček. Vodní dravce klamou rybičkovým tvarem těla, pohybem a také poddajností materiálu. Rozdíly mezi jednotlivými typy jsou pouze v drobných tělesných detailech a rovněž ve způsobu oživování. Krátce připomenu základní rozdíly.

 

Úsek vody, který si přímo koleduje o nasazení měkkých napodobenin rybek.

 

Twist-shad 

Po našem „twisterová rybka“ neboli „rybičkový twister“ (oba překlady jsou správné). Jak název napovídá, jedná se měkké nástrahy s trupem rybky a srpovitě ukončeným ocáskem. Základním představitelem této skupiny je např. Banjo Relax, Orka Shad Tail apod. Vodí se naprosto stejně jako twistery (viz předchozí díl). 

 

Tady zabodoval twist-shad Sandra!

 

Ripper 

Nástraha ve tvaru rybičky zakončená „kopýtkem“. Při tažení se zvonovitě rozšířený ocásek odporem vody rozkmitá do stran. Podle zpracování a tuhosti materiálu je frekvence nižší nebo vyšší. Ze všech měkkých napodobenin rybek se dá ripper vodit nejsnadněji a přitom vysoce účinně. Výhodou je automatické kmitání ocásku i při velmi pomalém vedení, při propadu, a tak umožňuje různorodé varianty prezentace. Ripper je nejvhodnější gumou pro začátečníky v přívlači. Jeho vedení se nijak zvlášť neliší od způsobů oživování twisterů. 

 

Ripper to na zubaté umí!

 

Smáček  

Věrná kopie rybky s vykrojeným ocáskem. Tato nástraha, už může být pro adepty přívlače o něco tvrdším oříškem. Při monotónním navíjení se nástraha chová celkem pasivně a tudíž je minimálně lákavá. Lov se smáčkem vyžaduje více zkušeností. Rozpohybování je především otázkou šikovnosti lovce - citlivá práce rukou musí být přenášená až do špičky prutu. Jedině tak se dá napodobit skutečná rybička při různých životních projevech. Při lovu vstupuje do hry i určitá neokoukanost nástrahy a tudíž i vyšší důvěra dravců při útoku. Podrobnějšími popisy způsobů vedení se nebudu zdržovat, neboť jsou notoricky známé (hlavně lovcům okounů). Musím jen dodat: tyto nástrahy jsou vynikající nejen na okouny a candáty, ale i na štiky. „Zubaticím“ však určitě dopřejte větší sousta.  

 

Správně vedený smáček dokáže vydráždit i štiku, která právě pozřela kořist.

 

Další „gumáci“

Měkké napodobeniny rybiček, jsou rybáři používány poměrně často. Výrazně nižší důvěru u nich mají další kopie štičí kořisti – obojživelníků, korýšů nebo i drobných savců. Tyto druhy nástrah jsou používány dost okrajově. Většinou tehdy, pokud si lovec neví rady s náladovostí ryb, nebo když naváže napodobeninu z pouhé recese.  

 

Žabí box poskládaný z gumových atrap a nástrah jerkového typu (pop, prop atd.)

 

Imitace obojživelníků  

Obojživelníci patří v letních měsících k častým úlovkům štik. Ne však všude! Na přehradách či regulovaných řekách si určitě prošoupete podrážky, než ve vodě spatříte jedinou žabku či čolka. Docela jiné je to na starých tůních a ramenech - tady o ně naopak zakopnete na každém kroku. Početnost obojživelníků v těchto lokalitách způsobuje, že se s nimi místní štiky potkávají dnes a denně a zákonitě se tak stávají doslova „hotovkami“ v dravčím menu. Lokálně jim štiky dokonce dávají přednost i před rybičkami. Důležitá je jedna věc: na napodobeniny žab chytejte vždy za světla. Před západem slunce se totiž žáby stahují do mělčin ke břehu a většina z nich dokonce nocuje i na souši. Štiky to dobře vědí, takže skokan veslující navečer po hladině jim bude krajně podezřelý. Při chytání za soumraku nebo po tmě spíš navažte imitace hlodavců, kteří jsou naopak nejvíc aktivní v noci a nezřídka si zkracují cestu přes vodu.

 

Žáby a vodní vegetace k sobě pasují.

 

Exkurze do minulosti

Už je tomu dobře tři desetiletí zpátky, co jsem potkal u vody starého rybáře. Na slepém rameni řeky Moravy se snažil chytat štiky na živou rybku. Nedařilo se mu. A protože jsem na tom byl se svými umělými lákadly podobně, usedl jsem do stínu vrby a nechal si od něj vyprávět příběhy z dob dávno minulých.

Nejvíce mě určitě zaujaly jeho poznatky, které vycházely z pozorování přírody a přemýšlení u prutů. Z jeho strany se tak očividně nejednalo o žádná „vyčtená moudra“, ale o praxí prověřené zkušenosti. Dědula byl rozený štikař (a také tak trochu pytlák) - bylo však patrné, že dravcům zasvětil celý život. Při vyprávění mu svítily oči jako šohajovi při hodech. Snad jediné, co mi nelezlo pod nos, bylo, že štiky lovil jen na „živó kédrovku“ - tedy na živou nástrahu. Když pominu svérázné vyjadřování a zkrátím skoro dvouhodinové vyprávění, tak jsem dozvěděl následující informace. Upozorňuji, že jeho zpověď má ryzí punc bezmála padesátileté historie. Takže „poslóchejte“:

„Na jaře těsně po tření jsou štiky tak hladové a skočí na všecko, co je cítit masem. Dobře berou na rousnice, nastražené na kapry a líny. Stačí jen nahodit špunt těsně za rákos a občas s žížalou pohnout. Jenže „štičina“ je v té době moc „řídká“ a silně zapáchá rybinou. Fuj, nedá se jíst! 

Od května už jsou štiky ve formě a svou pozornost soustředí hlavně na žabí pulce. Dokážou jich spořádat celé hrsti a mají z nich v „bachorech“ hustou kaši. 

Teprve začátkem léta, až pulcům narostou nožičky a malé žabky vylezou z vody, začnou se štiky ládovat čerstvě vylíhnutým potěrem v mělčinách. V tom čase se ale špatně chytají, protože je „rybí polévka“ dostatečně zasytí a po větší kořisti se oženou vzácně. 

Až v plném létě, kdy se prořídlá hejna rybiček rozplavou, štiky začnou hltat objemnější sousta. Před rybami však vždycky dávají přednost žábám! Číhají na ně u břehů a pod plovoucím rostlinstvem. Při slunečném počasí štika dokáže bezchybně zaútočit i na nehybného skokana vyhřívajícího se na listu leknínu nebo na koberci okřehku. Dravce k výpadu neomylně navede jen pouhý stín kořisti prosvítající do vody. Zaměřená žába většinou nemá šanci - nespasí ji ani skok pod hladinu a rychlé veslování ke dnu. Štika je ve vodě doma, a tak se kvákalka v cuku letu ocitne v mlýnici ostrých zubů. 

V této době stačilo nachytat na udičku s nastraženou žížalou tři čtyři skokany, pak je uložit do prodyšného košíku vystlaného vlhkou trávou a vyrazit na (pro) štiku. Metody lovu v podstatě existovaly dvě. 

První vyžadovala masivní prut (obvykle dlouhý bič), pevnou šňůru zakončenou jednoháčkem na řetízku. Skokan se nastražil na jednoháček za pysk a spouštěl se za rákosí, k ostrůvkům rostlin a těsně k podemletému břehu. Prudký záběr obyčejně přišel bezprostředně po dopadu žáby na hladinu. Špička prutu se pak rychle sklonila k hladině a až se napjala šňůra, následoval ostrý zásek. Pokud byla štika menší (tak do tří kil), silou se vysmýkala na břeh. Nápor většího kusu by náčiní nevydrželo, proto následovalo odhození prutu do vody. Pokud háček vězel pevně, nebo štika neurvala šňůru o nějakou překážku, pak se unavila odporem taženého prutu a rybář-plavec snadno získal náčiní zpět i s úlovkem. 

Druhá metoda byla o chlup „sportovnější“, avšak určitě ne humánnější. Prut byl kratší a doplněný navijákem. Sestava byla stejná jako při lovu na položenou s průběžným olůvkem. Místo lanka či řetízku se používala zdvojená šňůra, na jejímž konci byl přivázaný větší dvojháček. Skokan se nesměl napíchnout ani za čelist a ani za stehýnko, protože musel vydržet co nejdéle živý. Proto se používal speciální „postrojek“, který měla žába pevně přivázaný na hřbetě. Hroty háčku směřovaly k jejímu zadečku. Živý skokan pak byl nahozen poblíž koberce rostlin nebo k vývratu stromu. Po ukotvení zátěže na dně se pomalu našponovala šňůra a skokan se stáhnul ke dnu. Potom zbývalo natočit přinesený budík na pět minut a čekat. Po jeho zazvonění se šňůra povolila a žába vyplavala na hladinu, aby se mohla nalokat vzduchu. Zhruba minuta na rekonvalescenci stačila, a pak byl nebohý skokan opět stažen do hlubin. Trápení topícího se obojživelníka obvykle ukončil až milosrdný výpad štiky… 

Takhle se chytalo do prvního citelného ochlazení. Teprve když žáby vylezly z vody a hledaly zimoviště, začalo se chytat na rybičky. Živá rybka byla považována za dobrou štikovou nástrahou vlastně až v posledních dvou měsících roku.“

 

Od dubna do října jsou obojživelníci štičími pochoutkami.

 

Zpět do současnosti

Předchozími řádky v žádném případě nechci nikoho navádět k nepravostem a ani netoužím „nadzvednout mandle“ ochráncům přírody. Všechny druhy obojživelníků (včetně jejich vývojových stádií) jsou totiž v současnosti v naší republice zákonem chráněné.    

Účelem vzpomínky bylo naznačit rybářům, že i napodobeniny obojživelníků mají něco do sebe a určitě mohou překvapit. Pokud nějaké vlastníte, rozhodně se jich nevzdávejte! Loudícím dětem raději věnujte jiné hračky a nemajetným kolegům spíš obětujte nějaký běžný twister či starší třpytku. 

Mimochodem při této příležitosti si vzpomínám, jak jsem jednou na břehu Svratky věnoval mladému začínajícímu rybáři dvanácticentimetrovou atrapu černého mloka, která mi jen zabírala prostor v krabičce (bůhví, kde jsem ji vylovil). Do hodiny se mi mládežník přišel pochlubit párem pěkných štik a loudil po mně kontakt na prodejce té „skvělé nástrahy“.

 

Fantastický čolek alias drak od fy. Savagear lures.

 

Gumové žáby & spol.

Nejen napodobeniny mloků a čolků, ale i umělé žáby mohou při letní přívlači přinést zlom v doposud „planém mrskání“. K častějšímu používání imitací obojživelníků mě kdysi přivedlo právě vzpomínané vyprávění starého praktika. Spolu s bratrem jsme vytvořili žáby, přičemž výrobním materiálem byla vyvážená balza (tělíčko) a copy z chemlonu (nohy). Chytání na naše výtvory však byly zkoušky nevýslovné trpělivosti a šponováním nervů. Chemlonové nožky se totiž zamotávaly do háčků a neposlušní skokani, i přes olovem zatížená bříška, dopadali na hladinu hřbetem dolů. Jak známo, žádná žába v přírodě neplave naznak, a tak jsme pouze jejich maketami úspěšně plašili všechny štiky z okolí. Žabí experimenty jsme proto předčasně vzdali a soustředili své úsilí na domácí výrobu wobblerů. 

Až někdy začátkem devadesátých let minulého století jsem dostal od kamaráda gumového žabáka (tuším zn. Cormoran). Měl měkký povrch, mimikry skutečné žáby i věrně pokrčené nohy, které se při přitahování natahovaly a smršťovaly. Zkrátka hotový dvojník opravdového skokana! Na zadečku byl vyzbrojený masivním jednohákem, jehož hrot chránil před vázkami pružný drátek. Přiznám se, že jsem kamarádův dar dlouho nosil k vodě spíš jako kuriozitu. 

Až nastala jeho chvíle! Nasadil jsem jej do akce na jednom rostlinami zaneřáděném revíru. Po čtvrthodině lovu se dostavil bouřlivý záběr, ale já ho samozřejmě amatérsky promarnil. Dalšího útoku už jsem se tehdy nedočkal. Přesto mě i tato skromná zkušenost postačila k tomu, abych rychle našel ztracenou důvěru a nástrahu navazoval častěji. S její pomocí jsem postupem času ulovil možná dvacítku štik – ve škále od kudliček až po macatou čtyřkilovku. Žabák byl sice celý dohryzaný, dokonce mu jedna zběsilá štička amputovala nohu, ale i jako „invalida“ byl pro dravce stále dostatečně atraktivní. Konec skokana byl jako z románu - „zemřel“ hrdinskou smrtí v tlamě štiky, která se stačila proplést ponořenými větvemi a utrhla mi vlasec…            

Od těch dob mi prošla rukama spousta napodobenin obojživelníků. Některé byly přírodnější, jiné víc umělecké. Jedno se jim nedalo upřít. Ve správný čas a na správném místě byly účinné všechny! Zaleželo pouze na oživování, které muselo dostatečně kopírovat skutečný pohyb kořisti ve vodním prostředí. Osvojit si správné vedení ale není nijak zvlášť těžké.   

 

Žabák se kvůli vyvážení nejlépe nastražuje na hlavičku typu Stand-up, neváznoucí úprava je výhodou.

 

Oživování atrap mloků a čolků

Potápivé nástrahy (mloci, čolci) se vodí pomalu při dně a občas se šikmo pozvednou až k hladině – každý obojživelník se přece musí někdy nadýchnout. Přestože jsou čolci dobrými plavci, určitě nejsou „kraulaři“. Ve vodním sloupci se sotva vlečou a jejich pádlo - vysoký plochý ocas umožňuje zrychlení jen na krátkou vzdálenost, které má posloužit k dosažení nejbližšího úkrytu. Obrana před predátory je vesměs pasivní - spočívá v nehybné strnulosti u dna a využívání maskovacího zbarvení. Splynutím se dnem uniknou pozornosti dravců. Naprosto v bezpečí jsou hlavně před štikou, která má vysoko posazené oči a monitoruje prostor nad a kolem sebe. Kritická chvíle ovšem nastává, když obojživelníkovi dojde kyslík. Při stoupání k hladině je bezbranný jako batole a navíc se štice dostává do zorného pole. Pro mnohé čolky tak bývá první doušek vzduchu zároveň i posledním...

 

A je po čolkovi! Ostrý výpad štiky po ochutnání háčků.

 

Oživování napodobenin žab

Určitě jednodušší je chytání na plovoucí nástrahy – tedy na imitace žab. Snad každý už viděl skokana nebo ropuchu veslující pravidelnými tempy přes vodu. Podobně se musí pohybovat i jejich umělá napodobenina. Trhané zrychlování a zpomalování se nejlépe napodobuje kýváním špičku prutu vpřed a vzad. Krátkodobé zastavení a odpočinek žáby na hladině pomáhá dravci kořist dostat „na mušku“. Následné rozjetí nástrahy je spouštěcím impulsem k útoku.

 

Falešná žába se dá vyrobit i s dvouocasého twisteru. Důležité je dodržet typickou siluetu a správné vedení nástrahy.

 

Výhody falešných obojživelníků

Lov na napodobeniny obojživelníků má v našich končinách velkou budoucnost. Štiky je doposud nespojují s žádným nebezpečím a zdá se, že tomu tak ještě dlouho bude. Doposud je používání těchto nástrah ze stran rybářů hodně sporadické. Imitace žab či čolků proto nabízejí neopakovatelnou příležitost pro všechny průkopníky s vláčecími pruty. Buďte připraveni na nové zkušenosti, na netradiční zážitky a divoké záběry „žíhaných tygrů“. 

Určitě si také nezapomeňte přibalit falešné žáby na zahraniční výpravy za štikami (např. do Skandinávie). Mohou se ve finále stát „černými koni“ vašich krabiček. Něco bych o tom věděl...

 

Napodobeniny žab nemusí být nutně měkké.

 

Vzhůru na sever! 

Třetina naší rybářské dovolené na souostroví Alandy je pomalu za námi. Už čtvrtý den se snažíme ulovit nějakou kloudnou „zubatici“ na jednom z nejlepších štikových revírů Severu. Zatím marně. Okounů a kudliček do půl metru jsme si už užili dosyta, ale o pořádnou štiku ne a ne zakopnout. Prokletí musíme konečně zlomit! 

 

Na rozlehlých revírech se štiky hledají těžko.

 

Hned po rozednění vyplouváme z kotviště. Tentokrát zamíříme na opačnou stranu než obvykle. Loď neslyšně plave podél nekonečného pásu rákosin, který je místy hustý jako pavučina. Je jasné, že štiky budou v něm, ale jak se jim dostat na kobylku? Všechny pokusy zatím selhávají. Prochytat se dají jen okraje rákosových polí, jenže tam číhají dravci tuctových velikostí. Přitom uprostřed džungle to občas parádně exploduje! Párkrát jsme přímými svědky, jak se v rákosí na hladinu vyvalí velký okoun nebo jesen a za ním se valí tsunami způsobené útočícím monstr-predátorem. Když ale nahodíme přímo mezi stvoly, nástrahy v nich okamžitě uvíznou. Při jejich záchraně následně rozplašíme široké okolí. S krátkými pauzami proházíme asi kilometrovou vzdálenost. Částečnou náplastí na nezájem velkých štik jsou četné záběry okounů. Zdoláme mezi nimi i pár mramorovaných dorostenek.

 

Zase malá...

 

Bratr snad posté otevírá box s nástrahami a láme si hlavu, která z nich by vytáhla velké dravce z úkrytu. Přehrabuje se ve třpytkách, gumách i wobblerech, ale nic se mu nezdá být dost originální. Najednou ze dna kufříku vytáhne jakousi hnědozelenou obludku. Kdysi to možná byla věrná imitace skokana z gumy, teď ale, asi vlivem stáří a tepla, víc připomíná žabáka přejetého kamiónem. Chybí mu jedno oko a z placatého těla schlíple visí pokrčené nohy. Nástraha je vyzbrojena masivním dvojháčkem, který je částečně schovaný v měkkém trupu. Hroty dvojháku se tak obnaží pouze při silnějším zmáčknutí těla. Když vidím, že brácha žábu zacvakne do karabiny, jenom si pomyslím: No, potěš. To zas bude tragikomedie…

Po několika pokusných náhozech už si to nemyslím. Mildův skokan skáče jako živý a díky ohebným nožičkám i docela věrohodně vesluje. Vzhledem k ochraně háčku navíc vůbec nevázne. Brácha se osměluje čím dál víc. Mrská žábu do nejhustších porostů. Dokonce ji na zkoušku přehodí přes vyvrácený strom, a potom ji zase zcela bezpečně dovede k sobě. Do naprosté dokonalosti nástrahy chybí jediné – štičí záběr.

Přeplouváme o kus dál. Tiše zastavíme uprostřed mělké zátoky ze všech stran lemované rákosovým polem.

 

Přeplouváme do mělké zátoky lemované rákosím.

 

Odklopíme obloučky navijáků a rozmýšlíme, kterým směrem vyšleme svou artilerii. V tom se u rákosí udělá závar, jakoby tam dopadl meteorit. Nemeškáme a soustředíme palbu právě tam. Nástrahy dopadají poblíž epicentra v rozmezí dvou metrů čtverečních. Lovící dravec si může vybrat hned ze tří chodů. Kupodivu se dlouho nerozmýšlí a vletí na bráchův gumový nesmysl! 

Šplouch! Vystříkne gejzír vody. Mildův prut na okamžik připomíná stéblo ohnuté ve vichru. Vzápětí se ale rozkmitá jako psí ocas. Ocucaný žabák vystřelí na hladinu. Neúspěšný lovec k sobě rychle přitáhne nástrahu a zhoupne ji do lodě.

 

Je tam!

 

„Ta byla určitě lepší,“ utrousí zklamaně a ukazuje nám zjizvenou atrapu. Žába vypadá, jakoby ji přejela sekačka na trávu. Jedna nožka visí doslova na „kůžičce“. 

„Zdálky jak když jde z války, zblízka jak když ji ztříská,“ okomentuju její vzhled.   

Brácha nelení a za pomoci zapalovače přivaří nohu zpět. Následně plamenem zacelí i nejhlubší šrámy. Obojživelníkovi to sice na kráse nepřidá, ale je znovu připraven do akce. 

My zatím usilovně cedíme vodu, jenže viditelný výsledek není žádný. Brácha posílá opravenou nástrahu hluboko do rákosového pole. Stačí dva impulzy špičkou prutu a na oživeného skokana se hned ze dvou stran vyřítí vypálená torpéda. Bum! Prásk! Rozjeté štiky se snad musely srazit čumáky. Ta nejrychlejší přesto stihne sousto sevřít mezi čelisti. Brácha přisekne. Na hladině se udělá kolo. Bohužel během sekundy z jeho středu vyletí uvolněná guma. 

„Viděli jste to? To snad není možný!“ chytá se lovec za hlavu.

Radíme mu, ať se zásekem počká, až se dravec otočí. Pak by měl zásek sedět.      

Bratr opět žábu vyspraví a vzápětí ji vysílá na další misi do vodního světa. Jeho navázaná „šeredka“ je stále v kurzu. V záběrech nás sice tvrdě válcuje, ale opravdu zdolaných ryb má na kontě poskromnu. Z deseti dvanácti útoků přivede do cíle (tj. do lodě) sotva dvě štiky. Jedna z nich ale má těsně pod devadesát. Zatím je to největší ulovený kousek! 

 

Konečně lepší kousek.

 

Aby nebyl Milda za „neschopného žabaře“, nástrahu nám střídavě půjčuje. Tak se na vlastní kůži můžeme přesvědčit, jak těžké je prolomit obranu u její neváznoucí úpravy. Není to jen tak. Měkká žába se dá celkem bezstarostně protáhnout třeba skrz les, na druhou stranu ji útočící štika musí sevřít jen okrajem čelisti, jinak se dvojhák skrytý v gumovém těle nevysune. Je to ke vzteku, zvláště pak, když na ni dravci reagují přímo excelentně.

Časté kontakty od ryb jsou sice fajn, ale bez doprovodných soubojů se cítíme ošizení. Je to jako lízat med přes skleničku. Po několika prošvihnutých záběrech tak žabáka vracíme zpět majiteli.

Milda usilovně přemýšlí nad dodatečným dozbrojení nástrahy dalším háčkem. Podle mého soudu tudy cesta nepovede. Jednak se úpravou rozhodí perfektní vyvážení žáby a navíc začne podstatně víc váznout. 

Následující praktické pokusy mi dávají za pravdu. Nakonec se brácha pokorně vrací k původní variantě. Vykoleduje si ještě pár útoků, ale gumový žabák při nich přichází o veškeré končetiny. Tím jeho sláva definitivně pohasne. Jakmile se na osekaném trupu nic netřepe, účinnost jde strmě dolů. Je to jakoby vodou tahal přivázanou bramboru. Brácha invalidní žábu s nábožnou úctou ukládá zpět do boxu. 

Večer na chatě provede její celkovou „generálku“. Na místo utržených nožek přilepí k tělu menší twistery a také doplní přídavný trojháček. 

I když se mu úpravy celkem zdařily, gumový žabák už nebyl pro štiky tak svůdný jako původní originál...

 

Mazej a potěš další rybáře...

 

Text: ToRo

Foto: autor, Milhaus a přátelé