Chvojnice byla za dědova mládí větším potokem. Později na něm vznikla přehrada. Po celou dobu existence tohoto revíru kolovaly mezi rybáři různé mýty, že pod hladinou se skrývají opravdu gigantické štiky, velicí candáti a obrovští sumci.

A tak jeden krásný letní den jsme na ně s dědou vyrazili. Ten den nám vyšel tak skvěle, že jsme nebyli časově omezeni. Ryby jsme mohli chytat tak dlouho, jak jsme chtěli. 

Plný očekávání jsem vstával už ve dvě hodiny ráno. Po vzájemných SMS zprávách s dědou, že jsme oba vzhůru, jsme se sešli ještě před půl třetí před bránou domu. U vody jsme byli o hodinu později. Všude byla úplná tma a navíc bylo zataženo, takže k nachystání cajku nám nepomohl ani měsíční svit. Zapsali jsme si alespoň příchod do povolenek a pomalu připravovali pruty. Jakmile bylo trochu vidět, napíchli jsme nástrahy a šup s nimi do vody. 

Když nastal bílý den, začali prozpěvovat ptáci. Ve vodě u břehu něco tiše šplouchlo a příroda se začala probouzet. Za svítání přibylo na břehu pár dalších rybářů, kteří se posadili kousek od nás. Počasí se najednou začalo horšit, zvedl se vítr, rozjasněná obloha zase potemněla a v dálce se ozval hrom. Nebylo nejmenších pochyb, že se blíží pořádná bouřka. Stále jsme neměli záběr. Děda mě uklidňoval, že prý celý svůj život poslouchal od rybářů, jak před deštěm ryby skvěle berou. Tady, na našem místě, to ale jaksi neplatilo - záběr žádný! Ke všemu se mírný deštík velmi rychle proměnil v pořádný liják. Většina rybářů se šla schovat do aut, jen já a děda jsme vytáhli pláštěnky. Ryby stále nic, ale jak bouřka rychle začala, tak i rychle skončila. Vysvitlo sluníčko, ptáci opět začali zpívat - prostě krásné letní počasí. Tato idylka však vydržela jen 20 minut, a začalo lít jako z konve. Za chvíli bylo zase sucho. Říkali jsme si s dědou, že si z nás počasí asi dělá legraci. Hodinku jsme chytali v nezměněných podmínkách a v tom na nás letí bouřka číslo 3. Zesílili jsme naplno naše identifikátory záběru a zalezli si konečně do stanu. Co se však nestalo? Blesk asi nějak vyrušil hejno kachen plovoucích blízko našich nahozených prutů. Kachny se vzlétly a přitom nám strhly všechny nahozené pruty. Rychle jsme vystřelili ze stanu. Naštěstí se jim nic vážného nestalo a zanedlouho bouřka opět přešla. 

Všude se něco dělo, jen nic u našich nástrah. Kolem udice na dravce vyskakovaly malé rybičky, jakoby tam něco lovilo. Kolem našich nakrmených míst se mrskali kapři, ale záběr žádný. Tak to šlo celý den. Až v průběhu stmívání jsme zklamaně začali balit. 

Po uklizení věcí jsme odjeli na večeři do nedaleké hospůdky. Děda se dal do řeči s hospodským. Zmínil se mu, že jsme byli na rybách na Chvojnici a popsal mu, co se tam dělo. Hospodský ho vyslechl a odpověděl, že je to tam normální stav. Vylezlo z něj, že je sám rybář a na Chvojnici chodí lovit často. Jako důkaz nám ukázal pár fotografií. Na jedné držel candáta s délkou 103 cm! Následoval snímek se dvěma štikami v délkách 91 a 101 cm! Na poslední fotce byl ještě s nějakým kamarádem a se sumcem dlouhým 170 cm! 

Přitom nám řekl: „Někdy přijde takový den nebo týden, že jen nahodíte, už bojujete s velkými rybami. Ale hned nato nastane den, týden, klidně i měsíc, kdy tam nespatříte ani kachnu! Proto se tomu revíru také říká Zakletá voda.“

 

Text: Filip Kuřec (filipecekcek) - Velké Meziříčí