Rybařinu si užívám jako tu nejkrásnější zábavu. Na čas u vody přitom nehledím a fotky trofejních úlovků neschraňuji. Ani důkazy rybářské obci, že jsem ten ještě lepší z nejlepších, nepotřebuji. Mezi mnou, přírodou a čímsi tajemným tam nahoře panuje úžasná dohoda. Já si zachovávám respekt k nepoznaným částem tajemna přírody. Budu-li i nadále pokorným a věčným žák, tak mi příroda, coby moudrá učitelka, otevře své katedry. Slíbil jsem jí (i sám sobě), že nebudu podvádět a neošálím ji různými výkřiky techniky a neokradu sebe o moudro, které získám při jejím poznávání. 

Tak tedy, jako každým rokem, přicházím na břehy kouzelné tůně, abych opět pootevřel komnaty poznání a obohatil svoji duši krásným zážitkem. Už ty sezóny ani nepočítám, vím jenom, že se pomalu blížím k rybářskému ráji a jsem rád, že mohu svobodně chytat, kde chci a jak chci. A to navzdory pro někoho nesmyslným zákazům, které nás rybáře omezují. Mě neomezuje vůbec nic, pravidla beru jako zákon, který doprovází všechny lidské činnosti, rybařinu nevyjímaje. Věřte mi, že mi rybářský osud každým okamžikem nachystá situace, při kterých nabývám přesvědčen, že Bohové doprovázející mě rybařinou musejí být šílení. Ostatně, posuďte sami…

 

 

Sezónu jsem zahájil famózní pstruhařskou výpravou, a tak datum, kdy stanu na břehu Kouzelné tůně volím trošku nostalgicky. Dvacátý šestý duben! To je památné datum. V tento den roku 2006 jsem v těchto místech ulovil svůj dosud životní úlovek kapra. Jikernačku Libuši, která prošla později nejspíš procesem změny pohlaví a všemi dalšími lovci, kteří jí ulovili, byla pojmenována jako Buldozer. Tenkrát před devíti lety to v mém podání byla neskutečná dávka štěstí a obrovská náhoda, že jsem tuto rybu na matchový prut a šestnáctku vlasec vůbec zdolal. Od té doby jsem načerpal mnoho zkušeností, takže vím, že opakování takového příběhu není pravděpodobné.

S volbou místa si nedělám vrásky. Vítr sice nefouká žádný, ale na hladině se pohybuje souvislý pás snad všeho, co spadlo ze stromů při prvním odkvětu vegetace. A to je jasná nápověda. Ryby tuto plovoucí spižírnu následují. Je-li tato spižírna navíc ohřátá sluncem, je na širé vodní pláni průsečíkem těch největších rybářských nedějí. 

Sundávám ze zad velký batoh, který je doslova narvaný krmením - řepkou, pšenicí a troškou kukuřice. Celý batoh váží určitě přes 25 kg! K tomu připočítám sedmikilový futrál s pruty a čtyřkilová taška s židličkou a pitím. Je to slušný vzpěračský výkon, ale opravdová dřina to zdaleka není. Rybářská vášeň mi pomáhá a tíhu nadlehčuje. Neunaví-li se mysl, neunaví se ani tělo. 

Při pohledu na skvosty rybářské výbavy mi vždy srdíčko povyskočí. Základní pilíř tvoří plavačkový Sportex Exklusive match s navijákem centrepin s šestnáctkou vlascem a splávkem z dikobrazího ostnu. Zkrátka vymazlená klasika lahodící oku. Druhý prut – medium feeder od Sportexu s navijákem Shimano Twin Power a dvacítkou vlascem. 

Vsedě z židličky provnadím pomocí lopatky. Nalevo pod převislý strom, kde je hloubka asi metr a půl. Prokrmím pšenicí a řepkou, pak napravo prohodím asi deset metrů od břehu na vzdálený zlom dna. Do krmení přidávám větší podíl kukuřice a po provnadění partiklem přihazuji ještě dvě lopatky pelet Starbaits Hot Demon a jednu lopatku miniboilie stejné značky. Vše si v klidu připravím a ponechám nenahozené pruty ve vidličkách. Vezmu si jen dalekohled a polarizační brýle. 

Moc rád pozoruji jarní vodu plnou života, musím jenom popojít na vyvýšené místo a ještě vylézt na strom. Otevírá se přede mnou ráj. Obludná těla monstrózních kaprů, jakoby je slunce vytáhlo z hlubiny, líně křižují vodou sotva půl metru pod hladinou. Jsou vidět i amuři, jeseni a do drobných rybek neúnavně útočící boleni. Tuším, že mě čeká dobrý den. To ostatně poznám i podle vody. Neumím to popsat přesně, hladina má svojí strašně přívětivou, jakoby smějící se tvář. To pak ryby berou vždycky! 

Vracím se na své místečko, na háček plavačkového prutu nastražím dvě zrnka krásně vonící uvařené pšenice. Z centrepinu povytáhnu průvěs a spodním hodem posílám vše pod převislou větev torza staré vrby. Na druhý prut nastražuji mimo háček boilie o průměru 14 mm a posílám je doprostřed provnaděného koberce rozloženého na terénním zlomu dna. Ze zvoleného místa mám dobrý pocit. Sedím v desetimetrové průrvě mezi padlými stromy. Šílené? Ano, pro neznalého rybáře určitě ano. Ale v minulosti jsem přišel na fígl, díky kterému jsem i ve stromech zdolal velké kapry na tenký vlasec. Jelikož silným sestavám a vlascům o průměru výpletu do tenisové rakety nevěřím, musel jsem se vydat jinou cestou.

V létě roku loňského, kdy bylo málo vody, jsem si místečka prošlapal. Zjistil jsem, že větve stromů padlých do vody se nedotýkají dna. Mezi dnem a konci nejdelších haluzí je více než metrová vzdálenost! Když jsem tedy okamžitě po záseku kapra potopil pod hladinu celý prut se špičkou směřující ke dnu, podařilo se, že kapr větve podplul, stejně podplul i větve dalšího stromu a narazil až do protilehlého břehu malé zátočinky, Tam se otočil a hledal spásu v hloubce. Když směřoval do stromu na druhé straně, tak jsem udělal to samé a neuvázl. Funguje to spolehlivě! Když rybu zdolávám opatrně, trpělivě a nezmatkuji, a také když jsem předem smířen s její potenciální ztrátou, dá se vyhrát i neuvěřitelný souboj, kdy laickým pohledem viděno, není žádná šance na vítězství.

Červeně natřený hrot dikobrazího ostnu mizí pod hladinou a už si vychutnávám skvělou práci prutu. Na háčku se zmítá dobře půlmetrový jesen. To je teprve začátek, za hodinku jich chytím pět. Všichni jsou přibližně stejné velikosti. 

Zvon vzdáleného kostela odbíjí poledne. Přichází čas, kdy velcí kapři rozrývají dno, na němž spočívá koberec vonného a chutného krmení. Soustavné pásy bublinek na hladině mě nutí mít oči na stopkách a aktivují mysl na stupeň nejvyšší pohotovosti. Špička feederu se občas zachvěje - to se o vlasec otře ryba… Horečné chvíle vzrušení. Co je to za ryby? Zaberou? Tyto otázky mi dávají zapomenout na všechny světské starosti, jsem prostřednictvím prutu a vlasce v kontaktu s tajemným vodním světem. 

Klep! Klep! Následuje uctivá poklona feederové špičky. To jsou jasné signály k záseku. Důrazný a nekompromisní tah ryby směřuje rovnou do stromu. Ohnutým prutem probodnu hladinu a špičku tlačím ke dnu, jak jen to jde. Současně se snažím nataženou rukou vystrčit prut co nejdál nad hloubku. Jen tak existuje možnost, že vlasec nezavadí o dolu trčící větve. Sportexové médium je ohnuté do uctivé paraboly. Brzda přede bzzzvzzzzzz! To je ono! To je ono! Jen neudělat chybu. Ryba vymetá roh zátoky a peláší zpět na hloubku. Jako přes kopírák. Libuji si, jak mám zdejší kapry přečtené. Ryba přesně podle předpokladů míří pod strom napravo. Jsem klidný. Následuje opětovné potopení prutu až po naviják. A už se otevřela hladina. Jak jinak - kapr! Velký kapr, co má určitě přes deset kilo. Mocně mávne ocasní ploutví a vypálí znovu na hloubku. Jenže teď se již bojuje plně v mé režii. Do prutu se opřu a kapra brzdím jako kočí splašeného koně. Kapr udělá další závar na hladině. Dolů ke dnu jej už nepouštím. Do ruky beru prostorný podběrák a za chvíli v něm kapr leží jako spící miminko v kočárku. Je to kapří mamina s obrovským břichem, které je zajisté naplněno jikrami. Kapří mámu měřím - 84 cm. Váhu odhaduji na cca 13 kg. Pořídím rychlé foto úlovku v mokré síti podběráku. Nehodlám rybu vůbec zvedat a pózovat s ní dlouhé minuty před samospouští. Zjišťuji, že baterie fotoaparátu nemají napětí. Tak co, fotka zkrátka nebude. Kapří maminu v síti podběráku opatrně vyklopím do vody. Když chci znova nahodit, nejde to. Natažený vlasec tvoří paruky. Raději rozbaluji rezervní feeder. To ještě netuším, že ho tento den do akce nenasadím. 

Nejdříve totiž přehazuji prut na plavanou. Splávek se dotkne hladiny a položí se na ní. Leží, jakoby celou montáž něco nadlehčovalo. Tak teda "tumáš"! Věšák? Ne! Čtyři metry dlouhý match prut se pomalu ohýbá. Mohu klidně počítat: „Jedenadvacet, dvaadvacet…“  Brzdu na navijáku bych v pohodě stačil povolit, utáhnout a zase povolit. Tolik času mi ryba zaseknutá na tenkém vlasci dává. Odkudsi ode dna vystoupá k hladině mohutný vír. Pomyslný startér právě stiskl spoušť startovací pistole. Centrepin se za srdceryvného řevu cvrčka brzdy rozeřve. Klička mi málem přerazí prsty! Tak teď to bude mazec! Jaké mohu mít šance, bleskne mi v mysli. No asi žádné, odpovím si. Pokusím se alespoň rybu spatřit. Scénář je stejný jako v předchozím případě. Podplutí stromů a opakované úniky na hloubku. Jenže něco je tentokrát jinak. S rybou mě spojuje tenoučký prut s vrhací zátěží 8-20 gramů, slabý vlasec, malinkatý háček a naviják - kolečko s převodovým poměrem 1:1! Vůbec nevím, jak brzdit. Dlaní druhé ruky? Nesmysl! Nakonec je to jednoduché. Proutek Sportex má neskutečně tenkou rukojeť, uchopím jej tedy nad připevněným navijákem a palcem dobrzďuji hladký okraj kolečka. Je to moje první velká ryba na centrepin! Ten bezprostřední kontakt s rybou je úžasný! Je to o levely výš než se smekacím navijákem. 

A tak zvolna získávám první metry vlasce na poloprázdný centrepin. Najednou v celé nádheře vidím obrovskou výhodu „kolečka“. Vůbec se nekroutí vlasec, jak to bývá přes rolničku u smekacího navijáku. Tam by už bylo po těch četných výpadech nejspíš vymalováno... 

Čas pro mě přestává existovat. Mám v rukou tu překrásnou hračku – ohnutý rybářský prut a těžkou rybu sotva deset metrů od břehu. Další macatý kapr! Podebrat jej bude problém. Velký problém! Kaprovi je dost nepříjemné, když se jej snažím udržet na hladině. 

Dámy a pánové, prut opisuje křivku ve tvaru písmene omega. Jiný model už by byl dávno zlomen, stejně jako já. I vlasec Trabucco T- Force drží takřka neuvěřitelně. Ono by se to mohlo povést? A také že jo! Další kapří mamina má 78 cm. Tu si alespoň nouzově vyfotím mobilem. A pouštím ji zpět... 

Kolik mohla vážit? Tak 10, 11 kg? Mnozí možná řeknou: „Vždyť to zas není extra velký kapr!“ Ale to je jejich věc. Já při zdolávačce prožil cosi, co by se dalo nazvat adrenalinovou nirvánou. Nenapadá mě nic ze všech pozemských zážitků, co by se tomu dalo přirovnat. Ještě půl hodiny po zdolání ryby se klepu jako drahý pes na zmrzlém chodníku. Vůbec nechápu, jak mohl prut a vlasec vydržet. Když jsem si po hodině myslel, že se mi adrenalin vrátil zpět do původního řečiště, pokouším se nahodit. Ani náhodou se mi to nepodaří. Mám dokonce problémy se sbalit, abych na místě nezapomněl půlku věcí. Podle břehu kráčím lehkou chůzí, mám pocit, že létám. 

 

 

Ač k smrti unaven, doma nemohu usnout. Jsem v pravém rybářském transu. Jelikož mám ještě asi 20 kg namočeného partiklu, rozhodnu se, že brzy ráno vyrazím znovu! Nakonec přeci jen usnu a… zaspím. 

No a co! Jedu až v poledne. Věřím si natolik, že si říkám: „Je úplně fuk kam si sednu! Když jsou Bohové šílení, ryby si mě najdou i na tom nejnesmyslnějším fleku!“ 

Nejdu nikam daleko. Usednu hned na první místo, kde je trošku přístupný břeh, a kde mohu nahodit udice, lehnout si na záda a pozorovat mraky. Nahlas cituji oslavné verše pro Božstva doprovázející mé rybářské osudy. Nakrmím, nahodím dva feedery, uvelebím se na záda a v horizontální poloze pozoruji mraky. Jarní slunce příjemně hřeje. Usínám. Probouzí mě šplouchání vlnek. Zvedl se vítr. Přehazuji pruty, na které nebyl za dvě hodiny, co jsem tvrdě spal, ani záběr. Není divu. Dno je zde nejspíš čisté, bez potopených stromů a převislých větví. Ten vítr je ale větrem naděje. Jen usednu, v ruce mi přistává rukojeť feederu, která ještě chviličku předtím spočívala na zemi. Za zvuku brzdy uchopím prut. Ryba tam je, ale mé úvahy o její velikosti přeruší pomalé a kývavé pohyby ze strany na stranu. Jakoby dělala ne, ne, ne… Nechá se však postupně zvedat ode dna. A přitom je cítit slušná tíha. Takhle se chová jediný vodní živočich - AMUR! 

Na zvlněné hladině prosvícené sluncem se objeví monstrózní válec oděný do zlatého brnění udatného bojovníka. Amur elitní legie svatého Petra byl vyslán, aby mě pokořil a pošlapal mojí pýchu. 

Amurů jsem zdolal desítky. Dnes je voda prokysličená, takže mě čeká souboj, dokud někdo z nás vyčerpáním neskloní hlavu. Tak! Představení soupeřů z očí do očí proběhlo, tak… „Tumáááášššššššš!“ Jako bych od amura uslyšel během prvního padesátimetrového výpadu. Za mě odpovídá zpěv brzdy navijáku. Pak je následuje druhý, třetí, pátý, desátý výpad vedený rychlostí japonského torpéda při útoku na Pearl Harbor. 

Začínám cítit záda. Diváci na svahu nade mnou mě hecují. Hotová tribuna. Kdy já už jsem tohle zažil? 

A zase se ozývá můj protivník. Nikdy bych si nenechal podebírat amura jiným rybářem. Vím, že dokud si s podebráním nejsem stoprocentně jistý, rybu do něj prostě nenavedu. Má mysl ovládá i moje pohyby. Když vidím, jak se amur nad podběrákem otáčí, raději ho nechám ještě projet po vodní pláni. Na další pokus už jej podebírám. Najednou je klidný jako beránek. Mám štěstí, že diváci jsou vlastně kapraři, kteří seděli nedaleko. Ochotně mi nabídli mokrou podložku, váhu a obsluhu mého fotoaparátu. Amur dorostl do délky 102 cm a váhy 14,5 kg. Kolegům děkuji za fotodokumentaci a rybu pokládám do vody. S ležérní elegancí odplouvá zpět ke své jednotce, aby jim zvěstoval, že se na břehu setkal s rybářem s neuvěřitelnou dávkou štěstí a musí při něm stát samo Božstvo, které muselo snad zešílet.

 

 

Na kouzelnou tůň jsem již na jaře nejel. Nechtěl jsem si vyčerpávat porci snů pro příští sezóny, když se ke mně zachoval rybářský osud tak uctivě. Tyto zážitky mi přinášejí nesmírnou radost. 

Každý to máme nastavené jinak. Někdo chce vyhrávat rybářské závody, soutěžit a pyšnit se tituly, někdo uznává jen svoje prvenství a život na stupních vítězů. Já děkuji za krásný život obyčejného rybáře. Je to krásný dar od Bohů.

Když píšu tyto řádky, nemohu nevzpomenout na dnešní svět, ze kterého se vytrácí lidskost, pochopení a zdravý rozum. Stále častěji se stáváme figurkami v manipulačním prostředí prapodivných her. Řešíme mnohdy věci, které ani náhodou nemůžeme ovlivnit. Je jedno, jaký zastáváte názorový proud vy - čtenáři. Vždy si ale vzpomeňte na tu radost z rybaření. Je naprosto úžasná, proto si ji nenechte nikým a ničím vyrvat ze svých srdcí.

 

 

Text a fota: Vašek Turek