zihana_torpeda_2.jpg

Tady určitě budou!

 

Skrytá naleziště a jejich klady a zápory

Před 50 – 80 lety byly provedeny celoplošné regulace břehů našich velkých řek (Labe, Morava, Dyje). Napřímení toku mělo za účel urychlit odtok vody, a tím zabránit škodám při jarních záplavách či náhlých povodních. Řeky byly narovnány jako podle pravítka a zvýšené protipovodňové valy odřízly původní zatáčky (meandry) toků - tak vznikla ramena i uzavřené tůně.

Některá ramena zůstala průtočná (propojená s řekou kanálem či svodnicí), u jiných spojení s tokem vzalo za své a vytvořily se z nich uzavřené tůně. Co v nich můžeme očekávat?

 

Slepé rameno v povodí Dyje.

 

Průtočná ramena

Klady pro rybáře: Na většině těchto revírů rybáři hospodaří a loví - doplňují stavy ryb vysazováním, starají se o „chytatelnost“ vody a údržbu břehů. Značnou výhodou průtočných ramen je možnost navýšení vodního sloupce připouštěním říční vody (systémem svodnic nebo vybudovanými regulačními zařízeními). Proto jen tak snadno v zimě nevymrznou a při jarní zvýšené vodě se do nich naopak dostanou ryby z toku. Právě sem štiky rády vytahují ke tření - oproti tažné řece je zde prohřátější voda, zaplavené porosty a dostatek potravy - není divu, že  mnohé zůstanou a zpět se už nevrátí. Štik v průtočných ramenech bývá dostatek a každým rokem přibývají nové posily. Chytí se jich tu za sezónu podstatně více, než na samotné řece a v úlovcích málokdy chybí trofejní ryby.

Zápory pro štiku: Přílišnou starostlivostí o revír mohou být zlikvidována tradiční trdliště a útočiště štik (záměrné ničení rostlinných porostů, vytahování padlých stromů z vody), pak přírodní průtočná ramena spíše připomínají běžné rybníky s vyšlapanými místečky na každém kroku. Štik časem může ubývat, zvláště když je na ně ze strany rybářů vyvíjen příliš vysoký tlak. 

Průtočná ramena patří k lokalitám se slušnou vyhlídkou na setkání se štikami. V úlovcích převládají ryby těsně nad míru, ala výjimkou nejsou ani kusy mimořádných rozměrů. 

 

Přítok do průtočného ramene. Tudy z řeky při velkém průtoku migrují ryby.

 

Uzavřené tůně

Klady pro štiku: Skýtají naprosto optimální přírodní podmínky, jsou minimálně ovlivňované a navštěvované člověkem. Přemíra překážek a úkrytů ve formě spadlých stromů a hustých koberců vodních porostů skýtají štikám bezpečí a dostatek teritorií. Nacházejí zde také ideální prostředí pro tření i bohaté menu, skládající se rybek a obojživelníků. Uzavřené tůně jsou vesměs odkázány na samovýtěr ryb či na vysokou vodu, která sem přinese čerstvé ryby z řeky.  

Zápory pro rybáře: V tůních výšku hladiny ovlivňuje pouze stav spodní vody, průsak z řeky nebo „nebeská vláha“. Často dochází ke kritickému úbytku vody a tůň se mění v bažinaté líhniště komárů. Dno bývá zanesené, v létě silně zarůstá vodní vegetací a to až po hladinu. V zimě může tůň trpět promrzáním. Pro „džunglový“ charakter takových tůní o ně rybáři nejeví přílišný zájem a ponechávají je svému osudu. V žádném případě se nejedná o žádné snadno dostupné a už vůbec ne lehce chytatelné lokality. V podstatě jsou zanedbané tůně „chytatelné“ jen krátkodobě. Přes léto nárůst vodní vegetace rybaření znemožňuje úplně (pokud si rybář sám nevytvoří lovná místa vytrháním travin). Teprve po prvních mrazech, kdy rostliny z hladiny začnou ustupovat, se dají tůně částečně prochytat. V té době ale zase začnou lovu bránit spadané listí a záhy i narůstající ledový škraloup. Zbloudivší rybář, který se tu ocitne náhodou v průběhu léta, při pohledu na zarostlou tůň ozdobenou navíc trčícími větvemi, urychleně prchá zpět k civilizovanějším vodám a v hlavě se mu honí myšlenka: Tady mě už nikdo nikdy neuvidí! Není divu, že tyto lokality postupně upadají v zapomnění a dále pustnou. Ale…Štik je tu dost a jsou mezi nimi i pořádné kusy. Stačí překonat lenost a prodírat se dál porostem v těsné blízkosti vody. Přítomnost „zubatic“ pod hladinou tu a tam prozradí mohutný šíp z vln způsobený vyplašenou rybou. Pokud drsný terén dovolí opatrné našlapování, pak téměř u každé překážky - potopeného kmene či trsu vodních rostlin – lze spatřit číhající vládkyně tůně. Zkrátka je to takový malý štičí ráj...

 

Přes léto se štiky i další obyvatelé uzavřených tůní skrývají pod kobercem okřehku.

 

Na štiky do tůní a ramen

Vzhledem k divokým přírodním podmínkám a množství překážek pod hladinou je chytání štik o dost náročnější oproti běžným revírům. Není však nutné hned házet „prut do vody“. Existují rybolovné metody, které nebezpečí vázek dostatečně eliminují.

 

Dřevo a voda = království štik!

 

Lov na živou rybičku

Štiky na živou rybku už nějaký ten pátek nechytám, a proto přiznávám, že následující zkušenosti nejsou mé vlastní. Zaznamenal jsem je podle vyprávění mého kamaráda - „rybičkáře“, který má své štiky v tůních dobře přečtené a ví co na ně platí. 

Při chytání na živou rybku v tůních nesmíte dovolit, aby nástraha měla příliš volného pohybu a nedostala se do vázek. Pokud není dno prorostlé hustými koberci rostlin, pak se nabízí lov na položenou, kdy nastražená rybička může pouze kroužit kolem zátěže a nepodniká daleké výlety do okolí. 

Při lovu na plavanou rybička obsáhne daleko větší prostor a určitě bude mít snahu ukrýt se do nejbližší překážky, proto je z technických důvodů lepší plavačku „nechat plavat“ a raději zkusit jinou metodu. Zvláště účinné je chytání „na vyvěšenou“ (plavaná beze splávku), kdy je nastražená rybka spuštěna jen kolmo pod špičku dlouhého prutu (4,5 – 6 m). Pokud nemáme tak dlouhý prut lze využít větví převislých nad hladinu, stačí po nahození vlasec přetáhnout přes krajní větvičky a nástrahu tak dodatečně ukotvit. Domotáním vlasce rybičku přitáhnete k hladině, takže se pohybuje pouze v kruhu o průměru cca 1 metr. Pohybem čeří hladinu a vysílá signály o své bezbrannosti všem štikám z okolí. Nezapomeňte na mírné povolení brzdy – ani moc, ani málo. Dále pamatujte na naprostý klid na břehu - vzhledem k lovu na krátkou vzdálenost musíte zkamenět jako sfinga. Jen tak budete odměněni prudkým a snadno viditelným záběrem. 

Rybku vždy nastražte „na ostro“- nejlepší je systémek dvou trojháčků na ocelovém lanku, kdy jeden hrot horního trojháčku je zapíchnutý pod hřbetní ploutví a spodní trojháček visí volně pod bříškem (popřípadě je fixovaný za břišní ploutvičku). Právě na břicho kořisti bude směřovat absolutní většina štičích útoků. Zásek je nutné provést bezprostředně po záběru. Jen žádné zažírání! Povolováním vlasce jen umožníte štice kořist odtáhnout do svého úkrytu, kde se snadno zaplete do překážek. Při brzkém záseku budete mít vždy vyšší šanci na zdolání. Zvláště když delší prut spolu s přiměřeně pevným vlascem či šňůrou (nad 10 kg v tahu) dokáže i velkou rybu udržet na poměrně malé ploše. Jen při prvním náporu po záseku je štika neudržitelná. Jak se lekne, hned bleskurychle vypálí od břehu - v tom ji nezabrání sebesilnější náčiní a ani výjimečné rybářovo umění. Nezbývá než s dostatečně povolenou brzdou čekat až výpad ryby odezní. Naštěstí úvodní divoká jízda obvykle směřuje na volnou a hlubší vodu, mimo hlavní překážky - tam ji klidně nechejte jet. Po zvolnění úprku se snažte „pumpováním“ získat vlasec zpět. První výpad bývá vždy nejprudší, pokud jej zdárně ukočírujete, pak ostatní v řadě už nemají takovou razanci. Brzy získáte nad dravcem nadvládu. Se zdoláváním nespěchejte. Štika sice bojuje aktivně, ale každý pohyb z ní odčerpává energii. Nikdy se nesnažte neunavenou rybu násilím táhnout do mělčiny a ke břehu. Obvykle se vyděsí a souboj se zbytečně zdramatizuje - štika začne skákat, třepe hlavou a prudce vyráží do stran. Ve fázi zuřivosti si může uvolnit zaseklý háček nebo se vlasec urazí o nějakou překážku. Ze strany rybáře musí být boj veden zpočátku pasivně, kdy pouze brzdí výpady ryby směřující k nejbližším překážkám. Až když štika začne jevit známky únavy (křečovitě dýchá, provádí krátké a snadno ovládatelné úniky) intenzitu zdolávání rybář zvýší a dostatečnou silou (s ohledem na použité náčiní) ji přivede ke břehu. Štiku nejlépe podeberete do prostorného podběráku, a to vždy od ocasu.

 

Poslední výpad unavené ryby.

 

Vzpomínka na staré časy…

Dobré čtvrtstoletí už štiky nechytám na živé rybky. Pokud mě paměť neklame, tak naposledy to bylo ještě na Podkovách – slepých ramenech pod Šakvicemi, které jsou dnes zatopeny pod hladinou Novomlýnské nádrže. Na tyto revíry, ukryté v lužním lese, jsme tehdy dostali tip od starého „domorodého rybářa“. Dodnes vzpomínám na jeho jadrné vyprávění: „Šťuk je tam kopa! Žerú sa navzájem a chytajú aj laštúvky nad hladinú…“ 

Od bodrého strýca se nám dále dostalo varování, že tůně jsou plné keřů, popadaných stromů, vodních travin a s „plechy“ tam prý neuspějeme. Při rybolovu jsou také nutné broďáky, jinak se nikam nedostaneme.

Následující víkend v sychravém říjnovém dni míříme vlakem k jihu. V řízkovnici vezeme tucet živých rybek – plotic a velkých „hrouzků“. Nejsou to sice vlaštovky, ale snad budou místním štikám také chutnat. Ranní mrholení přechází v déšť. Zvládáme pochod rozbahněnými poli, míjíme řeku a brzy nás obklopí hustý lužní les. K Podkovám vedou jen stezky vyšlapané zvěří. Konečně narážíme na první tůň. Mám pochyby, zda je to ta pravá, ale bratr tvrdí, že ano. Voda se rozlévá až do lesa a je plná listí. Takhle jsem si tedy štičí ráj nepředstavoval! Dobře půl hodiny čvachtáme blátem, ale nikde není místo, odkud bychom mohli nahodit. A přece! 

Nacházíme úzkou průrvu mezi zatopenými vrbami, kterou je vidět na volnou hladinu. Malér je v tom, že voda zasahuje ještě dobrých deset metrů za proutí. Při nejlepší vůli se ale dostaneme sotva pět metrů před trčící větve, dál už se dno svažuje do hloubky. Mezerou se sice při troše štěstí dají prohodit dvě udice, ale kdyby přišel záběr… Svatý Petr nechť nás ochraňuje! Batohy věšíme nad vodu na větve stromu. Po kolena ve vodě připravujeme pruty. Montáž je štiková klasika: pořádná kačena vyvážená olovem a doplněná lankem s trojháčkem. Bratr napichuje za hřbet velkého hrouzka a chystá se ho podhozem poslat co nejdál. Ve chvíli, kdy odklopí překlápěč si povšimne smyčky vlasce pod cívkou. Čipernou rybku spustí hned pod špičku prutu na mělčinu a snaží se závadu odstranit.

V tom se to stane! Vrbové proutí se rozkmitá. Na hladině se objeví závar, ke kterému se záhy přidá brázda zvířeného bahna a uvolněných bublinek. Míří přímo k nám. Pestrá káča ležící na hladině ve vzdálenosti necelých tří metrů od nás povyskočí a s mlasknutím zajede pod hladinu. To vše se odehraje ve zlomku vteřiny! Bohužel v ten samý okamžik bratr odšroubuje brzdnou matku a uvolní cívku. Pod neurvalým tahem mu cívka vyletí z dlaně, břinkne o první očko a žbluňkne pod hladinu. Rejdí na mělčině jako splašená a vlasec dál šustí mezi očky. Brácha se rychle vzpamatuje - za cenu namočeného rukávu neposlušnou cívku chytá a nasazuje ji na osu navijáku. V úleku však upustil matici. Tím je brzda načisto vyřazena z provozu. Cívku přidržuje prsty a snaží se ji brzdit. Já zatím prohmatávám dno a snažím se matku v nánosech listí a bahna najít. Sláva. Mám ji! Rychle uschopňujeme naviják. Dosavadní groteska konečně začíná připomínat zdolávání ryby. Neznámý útočník však zatím urazil poctivých padesát metrů. Bratr statečně navíjí a pumpuje. Dvakrát se zdá, že se ryba zasekla v překážkách, ale pokaždé se vázka uvolní. Přichází finále. Zbývá jen rybu protáhnout mezi vrbami. Dravec však nehodlá prodat svou kůži lacino a vjíždí přímo mezi proutí. Naštěstí jsou větve hladké a vlasec po nich sjede. Nic už nebrání přitažení dravce. Naberu ho do podběráku spolu s trsem zlatého listí. S bratrem zvědavě prohlížíme těžce vydřený úlovek. Místo jásotu přichází zklamání a vzápětí i smích. 

Štika, přesněji řečeno štička, nemá ani půl metru. Je sice nádherně mramorovaná, ale to je jediné, co se na ní dá obdivovat. Bratr vyprošťuje trojháček z koutku tlamy a rybu vyklopí z podběráku. Oba jsme mokří a zabahnění jako vodníci. Zážitek to teda byl…

Ten den jsme ulovili ještě několik štik a při dalších návštěvách do konce roku jich bylo určitě přes padesát. Největší kus měřil krásných 107 cm, ale pozbyli jsme „zubatici“, jejíž rozměry jsme si nedokázali odhadnout. Po záseku vzdula hladinu a rozbouřila celou tůň. Následoval nekompromisní tah, který ustal, až když se štice podařilo podplout vyvrácený dub. Neexistovala síla, která by ji zastavila…

 

zihana_torpeda_2.jpg

Metrovka z Podkov.

 

Příště: Na tůně s vláčákem

  

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé