Už pouhé slovo splav podněcuje mou rybářskou představivost a vytáčí fantazii na nejvyšší obrátky. V mé hlavě je už dlouhá léta zafixována jednoduchá rovnice: splavy = sumci! Možná je na vině fakt, že právě zde jsem ve svých začátcích přičichl k nefalšované sumčí přívlači...

Proč patří jezy k nej-lovištím pro většinu druhů ryb? Asi proto, že je sem proudem neustále splavována různorodá potrava, ve „vířivce“ pod přepadem bývá rovnoměrně v celém sloupci rozmíchaná voda o stejné teplotě a po celou sezónu je tu zajištěno vysoké množství rozpuštěného kyslíku. Víc kyslíku znamená i víc života! Začíná to zooplanktonem a vodním hmyzem, přes drobné, až středněvelké ryby, nakonec k sumcům, kteří jsou zde skutečnými pány. Neustále plná spižírna, minimálně kolísavá teplota vody a její prokysličenost se blahodárně projevuje na všech obyvatelích vývařiště, zkrátka - rostou jako z vody! Mají zrychlené trávení a to je nutí každou chvíli hledat či lovit nějaký ten žvanec. S nadsázkou se dá říci, že přestože jsou ryby pod splavy obklopené potravou, neustále jim kručí v žaludcích. Tím usilovněji se zas a znovu ládují. Svědčí o tom markantní rozdíl v počtech záběrů pod jezy oproti jiným úsekům. Především v horkých letních dnech může jinde na řece docházet i ke kyslíkovému deficitu a přidušená ryba se těžko bude krmit, když ledva lapá po dechu. To pod splavy nikdy hrozit nebude! Celá předchozí oslavná óda na skvělou rybařinu pod jezy se dá shrnout kamarádovým oblíbeným rčením: „Kostel je lepší zvenku, hospoda zevnitř a splav ze všech pozic…“

Splav je zajímavý ze všech stran i úhlů.

O množství ryb v podjezí rozhoduje stejnou měrou i jeho hloubka a členitost dna. Existují splavy, které jsou poměrně mělké a vývařiště je tvořené pouze plochou betonovou vanou, prostou jakýchkoli překážek. Tah vody je zde bezmála stejně silný u hladiny jako u dna a chybí jakýkoli „proudový stín“, kde by se ryba mohla delší dobu udržet a odpočinout si. V těchto podmínkách se udrží u dna sem tam skupinka ježdíků či parmička a pod hladinou pak ouklejky s jejich „věrným pastýřem“ bolenem. O nějaké hustější koncentraci rybek nemůže být řeči. Dravci se sem proto rozhodně nehrnou a ani sumci nejsou výjimkou. V otevřené vodě se navíc fousáči necítí příliš jistě, jestliže sem zavítají, pak jen na otočku a urychleně se zase vracejí do bezpečnějších vod v blízkosti úkrytů. Úlovek z těchto míst rozhodně není dosažený cíleně a spíše „smrdí“ podplacením svatého Petra.

Pravým opakem jsou jezy s hlubokým vývařištěm a dnem posetým velkými balvany, zapadlými kmeny stromů a vymletými dírami. To je „hnedle jinčí kafé“! Při takto členitém dně sumci ani neopouštějí vývařiště a můžete je vyprovokovat k útoku v kteroukoli denní či noční dobu. O tom už ale rozhoduje taktika lovu a správně zvolená nástraha do konkrétních podmínek.

Na denní vymetání jam v podjezí se hodí hlubokopotápivé wobblery.

O úspěšném rybolovu rozhoduje hned několik činitelů. Záleží na konkrétních podmínkách a je tudíž nemožné podat úplně detailní návod. Důležité je neustálé pozorování vody a pak, dle vlastního úsudku, volba strategie.         

Přes všechna pozitiva má lov pod jezy i stinnou stránku a tou je - vysoká návštěvnost rybářů. Od jara do zimy panuje na břehu čilý ruch. Kolikrát zde rybáři chytají doslova „rameno na rameno“ a nadělají přitom rámusu, že vše živé pod hladinou v panice prchá. Téměř ke všem splavům vede nějaká komunikace, tudíž jsou snadno dostupné. Jezy jsou nejvíce obležené hned po dravčí zahájené a spousta sumců se také vychytá hned v úvodních týdnech. Ti, kteří přečkají počáteční běsnění, jsou buď poplašení nebo popíchaní a většinou sjedou níž po proudu do klidnějších míst. Vracejí se zpět nárazově, např. při vysoké kalné vodě, kdy táhnou proti vodě, nebo když se pod splavy nahromadí drobnější ryby ke tření. Čím je však pokročilejší sezóna, tím jsou zbylí dravci opatrnější a věhlas super-lokality zvolna uvadá. Někdy se však zadaří a dobrá pověst jezu znovu ožije...

Je tam! Jaký asi bude...

Neštěstí ve štěstí!

Dyje, břeclavský splav – srpen 2002: V pozdním pátečním odpoledni vyrážím „vyvenčit“ své nástrahy k vodě. Jedu sám - samotinký, protože se mi žádného kamaráda nepodařilo k výpravě zlanařit. Mnou vybraný revír nikomu z nich příliš nevoní. Prý je v něm chytačka jak v krytém bazénu - spousta lidí a minimum nezrazených ryb! Samozřejmě se z jejich strany jedná jen o prachsprostou pomluvu! Ovšem je pravdou, že ani já si nedělám přílišné iluze o množství záběrů. Proč? Za prvé: v Dyji je dlouhodobě nízká voda, za druhé: místo předpokládaného lovu je uprostřed města, tudíž je hodně navštěvované, za třetí: zdejší dravci jsou od zahájené řádně vyškolení, určitě se už stačili seznámit s desítkami všemožných nástrah… 

Co tu tedy budu dělat? Možná jen nostalgicky vzpomínat na dobu před pětadvaceti lety, kdy nás tu vláčela hrstka a vodní predátoři agresivně atakovali vše, co se pod hladinou hnulo. Ale co, alespoň, že se má vydařit počasí. 

Je dusno, sem tam spadne i nějaká ta kapka. Takový čas by mohl „knírače“  s candáty probudit z letargie. Pod splavem je nás asi deset – půlka rybářů vláčí a půlka „bobkaří“. Na dotaz: „Jak to jde?“ si tázaní málem ukroutí hlavu. 

Během příprav obhlížím vodu. Na středu splavu to občas pěkně zavaří. Boleni tam chvílemi pořádají hlučnou naháňku ouklejí! Vláčkaři se snaží do epicentra vřavy zaměřit svou artilerii. Kanonáda jak u Verdunu, ale skutek utek. Do dálky perou těžké třpytky, ale mají příliš silné šňůry a tak jen neškodně bombardují hladinu daleko od cíle. Nasazuji cívku s 0,14 mm vlascem a do karabinky cvaknu štíhlou, snad dvacetigramovou plandavku. Frrrr! Třpytka dopadá přímo mezi kličkující oukleje. Bum! Lovící bolen hned napoprvé trefí nástrahu, ale tenký vlasec mi nedovolí razantně přiseknout. „Pavučinka“ propruží a dravec je ten tam. Postupně se seznámím snad se všemi rabujícími loupežníky. Žádného se však nedotknu ani pohledem. Do jednoho se jim daří v mžiku setřepat. Sice mě těší, že jsem se dravcům dostal na kobylku, ale je to jen slaboučký odvar úspěchu. Rybu je nutné nejen přelstít, ale i ulovit..

Padá soumrak a s ním měním strategii lovu. Boleny nechávám spát a soustřeďuji se na noční predátory. „Přitvrdím“ na vlasci a navazuji fluo-twister. Ó jé, dno je zaminované utrhlými šňůrami! Co hod to váznutí. Box s nástrahami už ani nezavírám. Než zjistím, že tudy cesta nevede, udělám ve své zásobě gum slušnou probírku. Vzhledem k množství vázek, ale také kvůli zachování dalekých hodů nasadím místo monofilu dvanáctku Fire line. Pak nabíjím těžký wobbler Rapala Sliver a „smrtící projektil“ vyšlu do houstnoucí tmy. Mile mě překvapí jeho letové schopnosti. Bez velkých problémů dosáhne do míst, kde jsem za světla škádlil boleny. Horší je to s přitahováním wobleru zpět – mrská sebou jako kocour v pytli. Špička zvednutého prutu připomíná rákos v poryvech vichru. Chvíli mi trvá, než si na odpor nástrahy zvyknu.

Na záběr nečekám dlouho. Na ztěžknutí špičky odpovím přiseknutím! Od prvního kontaktu je jasné, že wobbler zakousla „sumatra“. A ne malá! Jako lokomotiva se hrne po proudu. Občas pádlem třískne po drnčící šňůře. Ubrzdit nejde, a tak chtě nechtě musím prchat za ní. Zastavím se až u dvojice bobkařů. Jejich třímetrové pruty trčí do nebe a stanoviště nejde obejít ani vrchem, ani vodou. Starší rybář ochotně stahuje nástrahy, jeho mladší druh je kyselý jako šťovík, ale i on mi nakonec uvolní cestu. V poklusu děkuji, pak se rychle snažím dohnat „šňůrové manko“. Kdesi v dálce to šplouchne, ucítím tupý kopanec a nástraha je rázem volná.

Zklamán mířím zpět. Když míjím rybáře, starší se ptá, jak jsem dopadl. Po odpovědi mě dokonce upřímně polituje. Mladšímu stojím jen za pohrdavý úšklebek. Vracím se na svůj post na splavu. Tři náhozy a…je to tu zas! Opět mě čeká sprint po proudu a uctivá prosba o uvolnění „běžecké dráhy“. V rozpacích je teď i můj „fanda“, jeho komplic dokonce polohlasně brblá. Zápas bohužel dopadne navlas stejně jako v předchozím případě. Zásek na velkou dálku asi nemá potřebnou razanci a trojháčky tak drží na čestné slovo. Vůbec to nechápu! Fireline má nulovou průtažnost a můj prut rozhodně není párátko. Mašíruji zpátky ke splavu a oba kapraře pro jistotu obcházím širokým obloukem. O to více je překvapím už za necelou čtvrthodinku, kdy je znovu žádám o vytažení udic. Oba neochotně stáčejí nástrahy a přitom si vyslechnu dvojhlasné výčitky o tom, jak se těšili na ryby a zatím jen trénují náhozy. Mé omluvy nejsou nic platné. Rozjetou rybu zastavím a zdolám asi dvacet metrů níž po proudu. Nakonec se z ní vyklube asi čtyřkilový sumeček, chycený za ocasní ploutev. Díky atypickému zaseknutí vyvinul tah snad desetinásobně těžšího kusu. Dravečka vyprostím a vracím vodě.

Na zpáteční cestě se zastavím u kaprařů a líčím jim svůj „úspěch“. Nestojím jim ani za pohled. Mlčky zírají před sebe do tmy a připomínají hrdé Apače u mučednického kůlu. Vnucovat se nehodlám. Vracím se na jez. Co čert nechce, na středu řeky zanedlouho dostávám další pecku do nástrahy. Dravec opět maže po vodě, pravděpodobně je tam hlubší rýha, která mu dodává pocit bezpečí. Brzdím se zaťatými zuby a náčiní je zatížené na doraz. Sumec naštěstí zpomaluje a když zastaví, „vyšlape“  korytem zpět pod splav. Sláva, třeba už nebudu muset nikoho otravovat. Raduji se předčasně! Ryba udělá výpad ke dnu a trefí se do nějaké překážky. Pic! Tah povolí a jsem o sumce i nástrahu chudší. 

Od vody odjíždím jako spráskaný pes. Náladu mi maličko vylepší až zprávy od kamarádů, kteří chytali na „rybnatějších“ revírech. Z nich vyplynulo, že můj „krytý bazén“ byl nakonec tím nejúspěšnějším místem.

Jo, splav je splav, a to i přes nějaké drobné chybičky… 

Když se dílo podaří!

Text a fota: Toro