Zahájená na dravce je jen jednou do roka!

 

Zhruba posledních šest sezón se cíleně snažím ulovit přívlačí jen jediného predátora, který mě z nabídky naší vodní fauny nejvíc učaroval. Pokaždé si přitom na začátku každé sezóny říkám: Letos to bude jiné! Dám Vám pořádně na frak, Vaše zubaté lordstvo! 

A letos to bude doopravdy jiné, ale o dost smutnější. Na jednom z „mých“ oblíbených revírů „dávání na frak“ musím odpískat. Už to totiž za mě víc než dobře zvládli jiní...

Candát. Ten tajemný vodní krasavec, co mi už několik let bere chuť k jídlu i k spánku! Z neznámých důvodů se ho často, ale většinou marně, snažím pronásledovat a chytat. Nevím proč tomu tak je, nebo to tak možná má být. Ani se tomu nesnažím porozumět či zabránit. Žiji s tím stejně, jako s faktem, že jsem se narodil a jsem tady. Nedokázal bych už spočítat tu řadu dní, nocí i odchytaných prutohodin, kdy jsem se marně snažil usilovat o jeho skalp. Tak jako kdysi v dávných dobách usilovali indiáni a někteří bílí muži o skalp dvou slavných lovců Divokého západu. 

O skalpy těchto krásných vodních „ignorantů“ je opravdu velký zájem nejen u nás - rybolovců, ale i prachobyčejných konzumentů. Vidina velmi chutného rybího masíčka vyhání z domovů spoustu rybářů, ale také, bohužel, dost různých individuí a pytláckých tlup. O tom, co se dříve dělo na Lipně, na Orlíku, ale i jiných revírech, nebo se tak možná děje i nyní, se rozepisovat nehodlám, a ani nebudu. Zasvěcení jistě o tom ví své… 

Ale co se stalo v táborském Jordánu, nebo i jinde, to už zase tak nezajímavé nebude.

 

Candát je pro mě téměř nepolapitelný fantom vod.

 

Čím víc mi přibývají roky, tím víc se mi do hlavy vkrádají myšlenky na záchranu candátů. Přesněji řečeno na podání pomocné ruky nejen jim, ale i každému tvoru, co obývá vodní prostředí. 

Letos jsem pomocnou ruku podával tak trošku jinak. O dost hůř, než jsem si vůbec dokázal představit. Pro nás rybáře se bohužel nabízí jen relativně málo řešení jak ryby chránit. Jedním z nejextrémnějších je nechytat vůbec! Kompromisním řešením naopak je - chovat se k nim s maximální šetrností. Na druhou stranu chápu, že ryba je „kořist“ lovce, a proto je předurčená především k jídlu. 

Já si vybral candáta, jehož tvrdá kostnatá tlama a hlava se svítícími drahokamy místo očí, vsadí všechno do boje o svou záchranu. Buď vyhraje, nebo má smůlu… Přesně to se mi na něm nejvíc líbí. Už jsem o pár pěkných ryb přišel - jak na začátku souboje, tak v jeho samém závěru. Tímto před statečností candáta smekám klobouk! 

Nejsem žádná uřvaná baba ani citlivka, ale každý mnou zabitý candát, kterého si mimochodem do jednoho pamatuji, protože je dokážu spočítat na prstech obou rukou, mi skoro vehnal slzu do očí. Ptal jsem se dlouho sám sebe: Nebude můj úlovek revíru chybět? Je to správné? Musí to tak být? Pro mnohé jsou odpovědi jednoduché: Nebude! Je! Musí! 

 

Vzít, či nevzít. Toť otázka...

 

Nemusím se z ničeho zpovídat a obhajovat se. Přesto, nebo možná právě proto, to dělám a nestydím se za to. Zkrátka a jednoduše se přiznávám, že za šest let svého rybaření jsem přivlastnil sedm candátů ze čtyř různých revírů! Vím, že si asi v budoucnu ještě nějakého krasavce od vody odnesu. Nezdá se mi to jako příliš velké množství. V porovnání s ostatními rybáři v mém okolí rozhodně ne. Tam platí, až na pár světlých výjimek, že „co na háčku, to do sáčku!“ U mnohých jedinců toto heslo navíc zavání pořádnou nenažraností. 

Na puštěné mírové candáty mi zatím stačí čtyři prsty jedné ruky, ale i tak je ten krásný pocit k nezaplacení. Už proto se letos, ale i následující roky, budu snažit vyrovnávat skóre ponechaných a vrácených ryb. 

Apeluji na každého čtenáře a rybáře, i když na to nemám vůbec žádné právo: zamyslete se, prosím, nad každým zabitým úlovkem. Snažte se brát ryb domů co nejméně, aby u vody neplatilo moderní heslo současnosti: „Po nás potopa!“ Aby i další generace poznaly živé ryby, například candáta, okouna, lipana, potočáka, parmu, tlouště nebo ostroretku a další a další druhy. Je to jen na nás. Změňme svůj přístup k rybolovu! Do začátku by třeba stačilo dodržovat heslo: „Všeho s mírou!“ 

Spousta věcí se ovlivnit nedá, ale i každá malá pomoc od jednotlivce může být ve finále rozhodující. Příroda není nevyčerpatelný zdroj bohatství. To platí pro všechny její oblasti. Bohužel o tom rozhoduje člověk - nejvyšší článek potravního řetězce! Kdo mu dal právo rozhodovat, netuším, ale přeji si, aby rozhodoval co nejcitlivěji a nejšetrněji… 

 

Setkají se budoucí generace s candátem na živo, nebo jen s vypreparovaným exponátem v muzeu?

 

Nejsmutnější zážitek mé letošní sezóny

K mým nejoblíbenějším revírům patřil asi tři roky starý rybník v Doksech, okres Kladno. O kilometr dál se nachází obec Velká Dobrá. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého, kdyby se nějaký „kompetentní dobrák“ z Dobré nerozhodl na něčem „chytře ušetřit“ Místo vycucání a odvozu splašků, dal pokyn k vypuštění odpadní vody, místo do čističky, která tam už mimochodem stojí dlouho, přímo do potoka, který napájí šestihektarový Dokský rybník… 

 

Rybník v Doksech byl malebný a rybnatý revír.

 

Více podrobností neznám, vím jen to, že veškerý obsah žump a kanalizace z Dobré vtéká do revíru už zhruba měsíc a půl, tedy přibližně od půli dubna až dodnes (nyní končí květen). Postupné znečištění odnáší celá rybí obsádka a okolím se šíří nechutný zápach rozkládající se rybích těl. 

 

Bublající hladina plná splašků.

 

S kolegou z místní rybářské stráže chodíme uhynulé ryby z rybníka vybírat, aby ještě víc nezamořovaly už dost kontaminovanou vodu. Stále se přitom čeká, až se někdo z kompetentních k situaci vyjádří. Zatím se stále nic neděje. Mezi rybáři už proskakují fámy, že obrovskou škodu na rybí populaci zřejmě spláchne nějaká směšná několikatisícová pokuta. Smutné na tom je, že se jednalo o velmi dobře zarybněný revír, a to především dravci. 

 

Bolestný pohled pro všechny rybáře.

 

Viníkům katastrofy bych vzkázal: „Vezměte kolečko, vidle nebo hrábě, lékařskou roušku na obličej, popřípadě kolíček na nos a rukavice. Nezapomene se dobře najíst, aby se vám lépe zvracelo. Pojďte si zkusit vylovit padlé candátky, boleny, sotva třiceticentimetrové štičky, mraky krásných okounů, úhoříků. A také nafouklé, mezi vidlemi protékající kapry. Někteří mají i deset kilo...“ Komu má slova patří, to by se snad mělo zjistit lehce. I když těm mrtvým rybám to už asi nepomůže... 

 

Uhynulo i nemálo dravců.

 

Není mi teď už tolik líto, že jsem si „dovolil“ vzít z tohoto revíru předloni i loni po jednom půlmetrovém candátkovi. Má lítost se totiž změnila ve zlost, vztek a také v bezmocnost. 

I tak se u nás dá hospodařit. I takové poselství asi chceme předávat našim dětem a dalším generacím. Nečekám u svého příspěvku žádné pozitivní ohlasy a reakce. Za svým názorem si však stojím. Píšu pravdu, kterou jsem viděl na vlastní oči, zažil na vlastní kůži a slyšel na vlastní uši. Nejen já sám, ale i spousta dalších rybářů. Tenhle nový a dříve rybnatý revír se bude z pohromy ještě hodně dlouho léčit! Jaký bude mít otrava vliv na život v odtékajícím potoku jménem Kačák, se zatím neví. Ještě jsem nedokázal projít pěšky jeho celou mnohakilometrovou pouť. 

 

Kam až vede lidská lhostejnost!

 

Voda je prý život! Zastávám názor, že podobné maléry by se stávat neměly, přesto se v poslední době stávají podezřele často. Přeji „mé“ vodě, aby se uzdravila pokud možno co nejdřív.

Co jsem chtěl napsat, jsem napsal. Na závěr bych přidal známé heslo: „Nikdo není dokonalý!“ a ještě ho doplnil o slova - bezchybný, bezcitný nebo neomylný. Nikdo si můj příspěvek nemusí brát osobně, ale vězte, že něco podobného se může stát i na vašem oblíbeném revíru. Ale také nemusí… 

 

Přiložená fota jsou němým svědectvím, za co může lidská lhostejnost! 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text a fota: Michal Molavec, alias Klobasa