Místem činu je velký betonový splav na řece Moravě. Už při předešlých výpravách jsme pod jezem uvláčeli nemálo dravců. Jak to tak bývá - hodně malých, dost středních a pár slušných. Druhová pestrost vodních predátorů je zde obdivuhodná. Nejhojněji zastoupeni jsou určitě „bezzubí rybožrouti“ – tloušti, boleni a jeseni. Nezřídka se po nástraze ožene i bojovná parma. Z klasických dravců lze narazit na okouny, candáty, štiky a hlavně na sumce, kterým se v řece výjimečně daří. Střet s pořádným fousáčem byl konec konců i cílem naší dnešní cesty.
S kamarádem Zdeňkem chystáme tuhé „sumčáky“, ladíme brzdy a zkoušíme pevnost pletenek. Důkladnou prověrkou projdou navázané uzly před wobblery a nakonec i masivními trojháky. Nic se nesmí ponechat náhodě! Do nástrah se v příštích minutách (hodinách) může opřít pořádný „vodní medvěd“ a svatý Petr nemusí být pokaždé doma. Rozdělujeme se. Zdeněk s Filipem prohazují jámu pod přepadem, já mašíruji dobrých třicet metrů po proudu. Věřím, že v ranním šeru budou „velcí knírači“ spíše slídit po kořisti v mělčí vodě. Ne vždy se ale teorie zhmotní v praxi.
Po hodinovém lovu zdolám jen jednoho půlmetrového tlouště. Slunce proráží mlžný opar a šance na „polechtání“ sumčích vousků háčkem se s každou přibývající minutou vzdaluje. Vracím se z mělčiny a mířím za kamarádem pod splav. Zdeněk hlásí vypnutí jedné větší ryby, Filip zdolání asi tříkilové parmy. Po jejich boku se zapojuji do vytrvalostní disciplíny nazývané „bagrování jámy“. Maratón náhozů do jednoho místa a přitahování nástrahy zpět je monotónní činností, která je skutečné přívlači na míle vzdálená. Na druhou stranu logická úvaha napovídá, že do prokysličené vody se stáhnou drobné rybky a dravci budou nedaleko. Aby nás nevycucal stereotyp lovu, po každém dvacátém náhozu měníme nástrahy. Vyzkoušíme kde co, ale „vodní šelmy“ se jen vysmívají.
Slunce peče čím dál víc. Jak se zdá, horko není jen nám na břehu. Níž po proudu začnou nad hladinu vyskakovat parmy a přímo do přepadu splavu se odvážně vrhají tloušti, jeseni a menší boleni. Nad jez snaží probít i pěkný cejn, avšak dopadne stejně jako ostatní „předskokani“ – dravý proud vody ho smete zpět do vývařiště. Obdivuji snahu a vytrvalost ryb při zdolávání těžké překážky. Přestože je podjezí plné ryb, nemáme ani náznak záběru. Něco s tím musím udělat. V brodkách lezu přímo na splav. Alespoň se trochu ochladím. Betonová plotna jezu je porostlá slizkou řasou, navíc tu je silný proud a hloubka do půli lýtek. Chvíli mi trvá, než najdu bezpečnou pozici. Občas mrknu proti vodě, aby mě pod splav nestrhl nějaký plovoucí kmen. Hukot splavu, turbulentní voda a spodní proudy vzbuzují respekt. Už po pár minutách si zvyknu na divný pocit a ostražitost se otupí. Soustředím se jen na vedení nástrahy. Křížem krážem prohazuji vířící buben pod sebou. Zdálo by se, že v něm snad nežije nic, co by chtělo ochutnat mou nástrahu.
Pod splav přibude další „rybář“ – na druhou stranu přiletí volavka. Zaujme stanoviště těsně u přepadu, do kterého v nepravidelných intervalech vyskakují ryby. Během číhání svou nehybností připomíná egyptskou sfingu, ale jen zdánlivě - náhle švihne hadovitým krkem a v zobáku drží statného tlouště. Chvíli si ho přehazuje a už, už se zdá, že osud ryby je zpečetěn. Tloušť je však bojovník a zápas o život ještě nevzdal. Zmobilizuje poslední síly a podaří se mu vykroutit ze smrtonosného sevření. Tvrdě dopadne na betonovou šikminu a skutálí se do rychlého proudu. Volavku neúspěch nijak nerozhodí, opět „zkamení“ a koncentruje se na lov. Švih! Další tloušť se kroutí ve špičatém zobáku, znovu se však rybě podaří uniknout. Během necelé hodinky volavka polapí asi tucet šupináčů, avšak pouze dva zmizí v jejích útrobách. Nešikovnost „opeřeného rybáře“ mě začíná štvát. Jen zbůhdarma poseká ryby! Musím ji vyhnat! Stahuji wobbler a nahradím ho těžkým kopytem. Vyměřím vzdálenost a švihnu po volavce. To ještě netuším, že události vzápětí naberou divoký spád…
Samozřejmě přestřelím a „gumový projektil“ dopadne až za číhajícího ptáka. Nástraha se po šikmé ploše kutálí k vodě. Volavka zaregistruje pohyb, otočí hlavu a okamžitě po kopytu sekne zobanem. Napoprvé kořist netrefí! Netknutá „falešná rybka“ odskakuje dál k vodě. Intenzita ptačích útoků připomíná kulometnou palbu. Zdálo by se, že od zobáku musí odskakovat jiskry! Teprve až se nástraha dotkne hladiny, je ptákem sezobnuta. Ve snaze zachránit gumu opřu se do prutu. Kopyto sice opouští sevření, ale vymrštěná šňůra se namotá volavce na křídlo. Sakra!
Než se naději, pták krouží třicet metrů nad řekou. Písknu na kluky. Spatří pulzující prut a automaticky spěchají pro podběrák. V mžiku jej zprovozní a už pátrají zrakem po hladině. Písknu znovu. Když se na mě podívají, namířím ukazovák k nebesům. Kamarádi vzhlédnou a Zdenkovi podběrák vypadne z dlaně…
Volavka mezitím nabere výšku a snaží se letět po proudu. Rozhodně ji nechci moc ublížit, a tak brzdím jen umírněně. Do deseti minut se natolik unaví, že přistane na hladinu. Rychle opouštím splav, domotávám volnou šňůru a pomaloučku přitahuji „nechtěný úlovek“ k sobě. Dvakrát se pták pokusí vznést, ale nakonec se poddá. „Hromádku peří“ bez výrazného odporu dostávám do mělčiny. Čeká mě ale nejtěžší fáze souboje - vylovení! Vždy když se natáhnu po křídlu, vymrští se mi v ústrety „rozevřená ostří nůžek“. Cílem výpadů nejsou kupodivu mé ruce, nýbrž můj obličej. Vyloženě míří na oči! Po několika nezdařených pokusech chytit vzteklého ptáka pod krkem mi na pomoc přichvátá Filip. Obejde agresivního „šermíře“ z opačné strany a upoutá jeho pozornost. Jak se volavka ohlédne, rychle prsty obejmu její štíhlou šíji...
Nechtěný úlovek.
Je dobojováno. Zdeněk pořizuje několik dokumentárních snímků. Filip opatrně vyřezává omotanou šňůru z křídla. „Operace“ naštěstí dopadne úspěšně. Uvolněnou volavku postavíme na kámen. Chvíli se rozhlíží, protahuje letky a konečně se ladným pohybem vznese do povětří. Rozvážně se vzdaluje po proudu řeky…
Po neobvyklém zážitku se vracíme k přívlači. Nahradím „volavčí“ kopyto za wobbler a už se brodím na splav. Kluci zaujímají své stanoviště na břehu. Žhnoucí slunce spíše vybízí ke koupání než k rybolovu, ale kdoví co se dravcům honí v hlavách. Nahazuji do zvířené vody a vzpomínám na vzdušný souboj. Bum! Prudká rána mi málem vyrazí prut z rukou. Po slizkých řasách sklouznu o půl metru k přepadu. Naštěstí proklouzne brzda a první nápor ustojím. Podpatkem se zaseknu o nepatrný výstupek. Prut zapřu do boku a definitivně zpět získám ztracený balanc. Hvízdnu na kamarády. Hodí po mně zrakem, a pak oba vzhlédnou k obloze. Asi mysleli na předchozí vzdušný souboj. Naštěstí se rychle vracejí do reality a záhy šmejdí pohledem po hladině. Dvě ulovené volavky v jednom dni, to by byla přece jen trochu divoká kuriozita. Rybí útočník mezitím zuří přímo v bubnu jezu. Povoluji víc brzdu a krok sun krok lezu z vody. Koutkem oka ještě zahlédnu velké kolo na hladině. Sumce hned můžu vyškrtnout ze seznamu podezřelých, ten by se určitě držel zuby nehty dna. Jakmile stanu na suché zemi mám situaci pevně pod kontrolou. Konečně můžu bez obav pumpovat. Spolehlivá výzbroj brzy zlomí odpor ryby. Zdolávání jde náhle až bolestivě snadno. U hladiny se zaleskne živé stříbro a vodu rozčeří rozeklaná ploutev. Velký bolen! Cítím se trochu podvedený. Určitě bych raději zápolil s „řádnou sumatrou“. Na druhou stranu mi vždy bude milejší třičtvrtěmetrový bolen na prutu, než aby se na něm houpali všichni opeřenci světa...
Chtěný úlovek.
Text a foto: Tomáš Rozsypal