Než přejdu k základnímu členění marmyšek, připomenu jednu maličkost, která sice zkušeným rybářům vůbec nic nedá, ale těm začínajícím určitě pomůže v tom, aby onu „nicotnou” nástrahu dokázali na prodejnách identifikovat. V klidném stavu marmyška zaujímá vodorovnou či skoro vodorovnou polohu, přičemž hrot háčku je otočen nahoru. Vlasec protáhneme dírkou shora dolů a navážeme ho k raménku háčku standardním způsobem. Tolik tedy na vysvětlenou. A nyní již k samotnému členění marmyšek.
Jaké známe marmyšky?
- Ploché - nasazujeme je především na stojaté vody a klidnější úseky vod tekoucích (tzv. cejnová pásma)
- Kapkovité - jsou vhodné na proudné vody, přičemž si žádají stálou práci zápěstím
Tato základní typologie se pak dále ještě drobí podle fantazie výrobců a lokálních podmínek, takže máme marmyšky trojúhelníkového tvaru, kulaté, hruškovité apod. V Rusku narazíte i na série ve tvaru rybek, střevlíků či lučních kobylek, ve Skandinávii zase na marmyšky s jakousi střechou u háčku, jejichž houpavý pohyb je využíván hlavně při zimním lovu pod ledem (lov jimi je zcela prostý: zvedání – klesání).
Nejčastějším materiálem, z něhož se marmyšky formují, je olovo. K jejich výrobě se však stále častěji prosazuje wolfram, který je těžší než olovo, ale třeba i mosaz a další podobné materiály. Ze všeho, co jsem právě uvedl, tedy vyplývá, že nejvhodnější marmyška do silného proudu bude mít útlý, kapkovitý tvar a bude z wolframu. A naopak. Mimochodem, když už hovořím o hmotnosti... Zatímco ty nejlehčí marmyšky nejsou v dlani vůbec cítit, ty nejtěžší, jež se používají do obrovských hloubek a velmi silných proudů na candáty, mohou vážit až 50 gramů!
Pro úspěšnost těchto nástrah ve vodě však není důležitý jen tvar, ale také barva. Každý rybí druh totiž reaguje na nějakou barvu lépe a na jinou hůře. Rovněž viditelnost ve vodním sloupci je poměrně určující pro to, abychom s marmyškou mohli být úspěšní. Čím menší je námi zvolená nástraha (a v případě lehké a ultralehké přívlače se používají vesměs jen malé), tím průzračnější – kvůli její lepší viditelnosti – by voda měla být.
Osobně do čistých tekoucích vod s hloubkou kolem jednoho metru – hovořím teď o teplých měsících – posílám nejraději zlato–černé variace, nebo černé se společnými zlatými a červenými doplňky. Na takové barevné vzezření spolehlivě reagují plotice, oukleje, okouni, tloušti, proudníci, hrouzci a cejni, avšak dají si říct i karasi, postávající v klidných partiích u břehu. Také pstruzi na malých potocích si na takovou marmyšku rádi vyšlápnou.
Štice však už nabízím spíše stříbrnou, zlato–stříbrnou či zeleno–stříbrnou marmyšku (a nebo červeno–žlutou), candátovi fluo–žlutou, stříbrnou nebo bílou. Žlutá se zamlouvá i cejnům na hlubších vodách, v létě si dá říct i pasoucí se kapr (ten – podobně jako lín – má však rád i černou nebo černo–červenou barvu).
Pozdě na podzim a v zimě, kdy už jsou vody velmi čisté a studené, už ale dravcům musíme předložit něco jiného – zejména vzory chladných a světlých barev (stříbro, olovo, stříbrno–zlatá...). Na ně se dají až do konce sezóny úspěšně lovit zejména okouni, ale také štiky či síhovité ryby.