Přípravy a cesta z města

Těšil jsem se moc a moc. Výpravu jsem záměrně naplánoval na květen, kdy je příroda v rozpuku a kdy z ní tryskají prameny nových životů. Studoval jsem hlasy ptáků, abych věděl, co dosud nevím a chtěl jsem pojmenovat zvuky lužního lesa. Listoval jsem v knihách, abych znal jména rostlin, stromů a keřů, co kolem řeky rostou. Těšil jsem se na víno zdejšího kraje. S rybařinou jsem si starosti nedělal, o řece něco vím z minulých výprav a při výběru míst se budu řídit svým instinktem. Rybolovné způsoby také nehodlám nějak hrotit, vystačím si s klasikou, plavanou a feederem. 

Ve středu v půli května sedám u nás v Ústí nad Labem do vlaku směr Brno. Jen tak nalehko, pouze s futrálem s pruty a malým příručním zavazadlem. Odpoledne vyráží stejným směrem manželka Jana a kamarádi Radek s Verčou. Do konce týdne mi v kultovní rybářské boudě mého kamaráda bude dělat společnost manželka, pak budu sám. Budu se toulat podél Dyje, chytat jak a co mě napadne, ochutnávat místní víno a hlavně odpočívat. 

Jak se se mnou z přeplněného brněnského nádraží rozjel vlak směrem na Břeclav, byl jsem jako na trní. V Šakvicích už nalepen na okénku pozoroval skrze perly dešťových kapek z mlh a vodních par vystupující Pálavu. Kdesi pod ní se rozprostírají širé vodní pláně soustavy vodních děl, z té nejspodnější vystupuje jak modelka na pódium mnou milovaná kráska Dyje.

Prší. Nejprve rychle odemykám malou rybářskou haciendu, která byla svědkem mnoha rybářských příběhů. Ač se jedná o úplně obyčejnou boudu, cítím kolem ní spoustu pozitivní energie a pohody. Nedbaje lijáku utíkám na most mezi světy, abych řeku pozdravil. Deset dní bude mojí inspirací, partnerkou i mým životem. Už jí vidím! Má jemně zelenomodrou barvu a nádherně voní. Dyje – hrdá, krásná, ale krutá řeka! Jak jsem se těšil, až ji spatřím a ucítím tu zvláštní vůni zdejšího kraje. Po vzoru Hinduistů, kteří se omývají vodami posvátné řeky Ganga, aby očistili své tělo i duši, též opláchnu své ruce a obličej vodou z Dyje. Věřím, že je tato řeka stejně kouzelná. Jsem v tu chvíli asi nejšťastnějším člověkem na světě. 

Večer přijíždí Jana a Radek s Verčou. Jana zůstává se mnou, přátelé odjíždějí do jihomoravské metropole za maratónem zábavy.

Rozkoukávání se

Konečně přestalo pršet. Jdeme s Janou do místní hospůdky, kde si dáváme lahvinku Neuburského. Ráno je na programu prohlídka celého úseku řeky. Chci si vytipovat alespoň tři místa, která si zakrmím a kde budu lovit. Nějaké speciální vyhledání top-míst nepředpokládám, chci chytat tam, kde bude klid. Nějaká ta zajímavost v toku v podobě padlého stromu, zátočinky a podobně, bude jen bonusem navrch. To jsem ale ještě netušil, že podobných bonusů budou na úseku řeky mezi Novými Mlýny a Bulhary desítky. Ne-li stovky!

Řeka krvácí

První, co mě zarazilo je totální obsazení všech volných fleků na řece. Tehdy jsem poprvé zjistil, že něco není v pořádku. Při pohledu z mostu jsou (i ta stěží přístupná) místa obsazená. Všude ční pruty k obloze. To by ještě nebylo nejhorší, kdyby si někteří rybáři nepletli tento krásný kousek přírody se smetištěm. Modré plachty natažené mezi stromy, do kterých jsou zatlučené dvoustovky hřebíky. K tomu od dopoledne řev „takyrybářů“, co dokrmili ranním douškem kořalky včerejší alkoholickou mrtvici. 

Jdeme tedy po cestě mezi lukami a všude, kam se podíváme stojí bivaky, deštníky, stany -oranžové, zelené, modré i červené... 

Některé jejich obyvatele nezajímá kvetoucí louka, a tak aby se nemuseli dřít s bivaky (stany, lehátky, grily a basami s pivem), zajedou si přes ní autem až na konkrétní místo. Konečně vstupuji do lužního porostu. Tady není situace o moc lepší. Stany a bivaky všude. Všude zpívají slavíci…ale na jednom nádherném místě jejich zpěv přehlušuje jakýsi turecký diskotékový hit řvoucí z reproduktorů rádia pověšeného za madlo na pahýlu ulomené větve u vody stojícího stromu. Takovou koncentraci doslovné ignorace přírody jsem jakživ neviděl. Sraz blbců u Dyje! 

Na úseku řeky až do Bulhar byly jediná dvě volná místa k rybolovu. Stany, bivaky a přístřešky jsem přesně nepočítal, ale bylo jich tutově přes stovku. Rybářů bylo určitě kolem dvou set, tedy čtyři stovky nahozených prutů. Mezi nastraženými udicemi se musí ryba prodírat jako voják minovým polem. Když jsem viděl, jak se zde masivně krmí (včetně komického sypání kukuřice z objemného barelu přes zábradlí mostu) musí do řeky v těchto dnech padnout nejméně tuna krmení denně! 

Kaprařina je pěkná a vzrušující zábava, ale kaprařina provozovaná hovadem je pro přírodu devastací. Jo úlovků se dosáhne, ale věřte, že ulovené ryby zde nevrací vodě zdaleka ani třetina rybářů. Jakou šanci přežít mají zdejší ryby? Jelikož zde neplatí horní míry u kaprů, jsou statní velikáni z řeky věšeni do udíren. Cejni, krásné zlatožluté lopaty, mají též perspektivu v kouři. Kdo ryby pouští je téměř považován za magora. Naštěstí si zdejší příroda poradila. Popadané stromy a kameny obalené miliardami škebliček, o které se řežou návazce i vlasce. Řeka je protkána spletí utrhaných vlasců a šňůr jako tenisová raketa. Pomyslím s povzdechem na kamarády vláčkaře, kteří budou prožívat utrpení při vedení umělých nástrah. Řeka, ta krásná Dyje, doslova pláče krvavé slzy. Nerozumím tomu, prý se částečně jedná o chráněnou krajinnou oblast, kde by stát měl zajistit ochranu přírody. Zdejší ochránci nejspíš vůbec neexistují, nebo by zasloužili za svoji nečinnost řádně vytahat za uši. V tak krásném koutku přírody tak děsivý nepořádek. Mám zkušenosti z jiných Chko, kde systém kontroly funguje. Čistě hypoteticky lze vypočítat, o co se zde stát okrádá na vybraných pokutách. Pokud by ochránci za zjištěné přestupky udělovali mírné tisícikorunové pokuty a prošli se kolem Dyje ve stejný den co já, museli by celkem vybrat více jak 100 tisíc korun.

Uf. Přicházím do Bulhar, závora na cestu podle řeky je otevřená. V hlubokém zklamání usedáme do příjemného prostředí vinného sklepa. 

Ochutnáváme první sklenku Vlašského ryzlinku a od té doby věřím na zázraky. Nejlepší víno, co jsme kdy pili, po kterém máte pocit, že by jste naráz odpustili celému světu, objali jej a ještě zahrnuli spoustou polibků. Rázem zapomínám na to, co jsem viděl. V krásném prostředí ochutnáváme další sklenku a ještě si kupujeme láhev sebou. V lehkém opojení se vracíme na základnu. Večer na terásce vkládáme kapky tohoto zázračného vína mezi rty, posloucháme zpěv slavíků a je nám nádherně. Na druhý den plánujeme výlet na Dívčí hrádek a následně i košt vína v nedalekých Milovicích. 

První rybaření

Navzdory obsazeným místům vyrážím s Janou navečer na ryby. Jedno místo pod svodnicí zůstává volné. Asi šest metrů od břehu je kolmo s břehem patrné torzo potopeného stromu. Je mi to jedno. Místo s vysokým břehem je stvořené k lovu na bolonězku. Když roztahuji šestimetrový teleskop s malým navijáčkem a osmnáctkou vlascem připadám si jako exot. Rybáři sousedící po mé levici se s tím nepárají. Mají robustní teleskopy se špičkami tloušťky cigarety a místo vlasců lana. Napěchují těžká krmítka šrotem a posílají je jako granáty k protějšímu břehu. Celý prut potom zarazí do ocelové trubky zatlučené do břehu. Kdepak vidličky. Na tyto hrubé sestavy jsou kupodivu úspěšní. Pominu-li sportovní stránku rybolovu, jsou místní metody nanejvýš účinné. Ovšem o nějakém zdolávání ryb nemůže být řeči.

Pečlivě změřím hloubku, napíchnu na háček dva kroutící se hnojáčky a jen je zhoupnu pod špičku prutu. Splávek se v točáku pohybuje po obvodu ouplavu. Chystám druhý prut - feeder. Dvacetigramové olůvko na závěsce a dvě zrnka kukuřice mimo háček. Tento prut nahazuji na rozhraní proudu a tišiny. Vnadící lopatkou vhazuji do stejných míst asi kilogram partiklové směsi z řepky a vařené pšenice. Bedlivě přitom sleduji splávek.Ten po chvíli poskočí, nahne se a šup pod vodu! Dlouhý prut jenom přizvednu, jeho grafitové tělo se ohne pod náporem první ryby. Zanedlouho se u hladiny převalí přerostlý karas stříbřitý. Slézám k vodě, abych mohl rybu vyháknout ještě ve vodě. Janě připomínám, že kdyby byl záběr na feeder, aby ho sekla. S touto eventualitou stejně moc nepočítám. Sotva pustím karase, nad hlavou se rozhrčí naviják. Jana už drží prut v ruce! Vlasec směřuje k protějšímu břehu. Rychle feeder přebírám a snažím se rybu pumpovat k hladině. Nechce se vzdát a stále se snaží táhnout ke dnu v hlubokém proudu. Nakonec přece jen vítězím a podebírám krásného lysce. Na břehu jej vyprostím a přeměřím. Slušných 54 cm. Poděkuji řece a pouštím kapra zpět. V očích přihlížejících rybářů jsem za blázna. Slyším jak jeden říká: „Dívaj, on ty ryby púšťá!“

 Dokrmuji jednu lopatku partiklu a nahazuji oba pruty. Tentokrát přijde záběr dřív na feeder. Špička razantně zaklepe a uctivě se ohne. Fííí na vodu! Tak to je jiná sorta! Kapr se přes můj odpor nacpe až do hlubokého koryta u druhého břehu. Není to žádný drobek! Brzda jenom kvílí. Ani ho nespatřím - ohnutý prut se najednou rozkmitá. Vytáhnu jen volně vlající vlasec. Dobrých deset metrů od konce je úplně odrhnutý. Škebličky! Nic jiného mě ani nenapadne. Pomalu balíme. 

Den poté…

Následující den při výletě do města zakoupím kvalitní a silnější vlasec. Večer navíjím na cívky Stradiců vlasec o průměru 0,25 mm. Uvažuji o tom, jak festovní cajk na místní kapry mám, to ale netuším, jak hluboce se mýlím. Zmýlil jsem se i ve výběru prutů, které jsem si na dovolenou vzal. Sportex medium feeder se s těžkým krmítkem do hluboké a tažné vody nehodí. A dávat na medium vlasec 0,25 mm už je hodně přitažené za vlasy! 

Naopak chybu jsem v žádném případě neudělal s kaprovou bolonězkou - Colmic Lethal. Nikoho jsem na dlouhé pruty chytat neviděl, a tak lov na klasickou houpačku zde mohu praktikovat v úplně ideálních podmínkách.

Večer mi odjela Jana a já zůstal na boudě úplně sám. Ideální stav. Mohu se věnovat pouze rybařině. Je všední den a u řeky jako mávnutím kouzelného proutku prázdno. Teď jsem tady jenom já a ona - kráska jménem Dyje. Najednou si mohu vybrat, kam nahodím své udice. Z té náhlé svobody, zvuků lesa a vůní rostlin a stromoví se mi zatočí hlava. Odkládám proto batoh na zem a lehám si do trávy, abych viděl plout mraky. Vůbec nikam nespěchám, ryby v řece mi neutečou. 

Místo, které jsem zvolil se nachází v zákrutu řeky.Nad ní rostou převislé vrby a patnáct metrů pode mnou jsou vlivem „chlupatých dřevorubců“ popadané stromy. Z každé strany řeky je bobří skluzavka. Místo se mi moc líbí. V minulosti jsem tady pohřbil při přívlači asi deset wobblerů, jenže to bylo víc vody a nyní jsou torza stromů dobře vidět. Pod převislými větvemi provnadím vařenou kukuřicí a přidám i dvě hrsti boilies. Feederový prut nahazuji přímo pod větve a boloňku na houpačku kousek výše. Nástrahou je rousnice. Ze zeleného pekla na druhé straně se ozývají i přes den pro mě neznámé zvuky a hlasy ptáků, co neznám. Dikobrazí osten zavěšený na vlasci nad vodou při chytání na houpačku se zachvěje a pozvolna se napíná. Prut jenom pozvednu a ten se ohne po celé délce. Ryba se pomalu zvedla ode dna, ale žádný divoký úprk se nekoná. U hladiny se převalí cejn jako lopata. Navádím jej do podběráku a vyhakuji. Nemám v úmyslu brát cejny, kteří jsou krátce po tření. Jen co nahodím zpátky, dostávám divoký záběr na feeder. Docela brutálním způsobem zdolávám kapra, kterého jsem zastavil snad metr od větví. I na vlasec 0,25 mm mám co dělat. Prut to pobral. Lysec měří 57 cm. Je to asi strop zdejších kapřích velikostí, které mohu v místních podmínkách a na mnou používané náčiní zdolat. Během další hodiny zdolávám další dva lysce něco málo přes míru. Pak musím zvolit jinou nástrahu. Kukuřicí provnaděné místo navštívili nádherní jeseni a záběry přicházej krátce po nahození. Navíc na druhé straně je výtok z jakého si lesního jezírka, těsně pod ním se nachází potopený keř. Právě tam se ve vracáku za keřem vyhoupl několikrát za sebou velmi slušný kapr. Prakem střílím přesně do keře a pod něj asi 30 kuliček boilies Hot demon. Do závěsky připínám 50 g olovo, nastražuji boilies. To samé udělám i na druhý feeder. Prut s houpačkou balím. Zároveň vylézám od vody na vysoký břeh a vidličky vysouvám co nejvýš. Daří se mi přesně nahodit. Jeden prut přímo pod ústí svodnice, druhý pod keř. Proud je sice v řece silný, ale zvednutými špičkami vzhůru se mi daří v tomto úzkém úseku řeky udržet nástrahy tam, kde potřebuji. 

Nad Pálavou dostalo nebe fialovou barvu. Za chvíli přichází lijavec, který přečkávám pod stromem. Když přestane pršet vidím, jak se kalí okolí přítoku. Být kaprem, budu právě tam! Taky jo! Špice feederu ostře klepne. Pak se důrazně ukloní a již se nenarovná. Z navijáku přichází zvuk ječící brzdy. V mžiku přichází zásek a s ním i kontakt s těžkou rybou. Ryba se vůbec nerozpakuje a sune se s pomocí proudu dolů. Brzdím jen co je nutné, ale nekompromisní tah mi moc šancí nedává. Kapr (nejspíš) se vydává na návštěvu do Bulhar a po cestě neopomene vymést spleti padlých stromů. Tam končí mé veškeré naděje. Opět stahuji jen volný vlasec. Během navazování přichází záběr i na druhý prut a situace se zopakuje. Připadám si neskutečně marný. Pokorně se zas vracím k chytání do původního místa. Tady po chvíli zdolám půlmetrového šupináče, kterého si beru k večeři. 

Běsnění živlů

Za necelou hodinku se na pánvičce smaží porce lahodného „dyjáka“. Zvedá se prudký vítr a déšť bičuje střechu boudy. Jsem tady sám. Najednou mi chybí někdo, komu bych sdělil své zážitky, někdo, s kým bych si popovídal. Jdu proto do místní útulné hospůdky. Je téměř prázdná. V noci nemohu spát, hlavou mi probíhají tisíce myšlenek, hlavně však mám obavy z počasí. Hrozivé poryvy větru nevěští nic dobrého. Ráno leje jako z konve a vítr neustává. Stačím jenom dojít do obchodu pro čerstvé pečivo. Prodavačka je jediná živá bytost, se kterou ten den mluvím. Vesnice je jako po vymření, k vodě se ten den nedostanu. Další den sice už neprší, ale vane pořád silný vítr. Musím k vodě stůj co stůj. Když vidím desítky popadaných větví a další větve , které padnou přímo přede mnou, rozhodně nehodlám lovit pod stromy. Navíc se značně ochladilo. Venkovní teploměr ukazuje v poledne jen deset stupňů. A má být hůř! 

Jdu se podívat na přehradu. Metr a půl vysoké vlny práskají do ocelových vrat přehrady. Nárazy připomínají zvuky na sebe narážejících železničních vagónů při posunu. Tu a tam se vlna převalí přes přepad, pod přehradou plave spousta vodních řas. Ve vodě vidím známý úkaz těchto míst. Hejna obřích tolstolobiků. Jsou to majestátné ryby, ale legálními způsoby jsou prakticky neulovitelní. Voda v Dyji se začíná kalit a jde pomalu nahoru. Jdu na ryby. Vyberu si místo, kde v okolí nejsou žádné stromy. Je tam písčitá pláž a u břehu začíná slušná hloubka, navíc je tam slušný vracák. Po chvíli rybaření zjistím, že na feeder se chytat nedá. Na vlasec se lepí větve, větvičky, řasy, nečistoty a kvanta topolového chmýří. Jediné, co jakžtakž půjde, bude chytání na plavanou s boloňkou. Pozoruji při lovu řeku a nestačím se divit. Dyje neuvěřitelně ožila! Řasu, která je unášena proudem, nebo se točí ve vracáku atakují amuři. Na plavanou hned přicházejí záběry od cejnů, cejnků malých a karasů. Nástraha šoulající se po dně je příčinou častých vázek, proto snižuji hloubku. Tři metry od břehu najednou vyjede z kalné vody velká sumčí hlava a následuje ji zavlnění kovově lesklého tmavého hřbetu. Uf, dravec měl jistě metr a půl! Kdybych dal rousnici na plavanou, asi by se nějaký ten fousáč nechal přemluvit. Ale netoužím zažít další ostudnou prohru, proto od nastražení rousnic upouštím. Rozhodnu se balit, ráno pojedu domů, do neděle čekat nebudu. 

Kalnou a rozcuchanou řeku pohladím dlaní. Bylo mi s tebou krásně. Zase spatřím sumce. Udělá oblouk na hladině a pak se ponoří. Na rozloučenou mi ještě zamává „ocasní štětkou“...

Zamyšlení

Odpoledne mám dost času na přemýšlení .Chtěl jsem najít odpověď, zda dokáži být pár dní sám, bez kontaktu s lidmi. Odpověď jsem našel. Nedokážu! Nedovedu si představit, že bych se neměl o zážitky s kým podělil. 

A můj skromný rybářský sen zůstal nesplněn. Řeka Dyje je sice nádherná, ale lidi jí dávají úplně neskutečně zabrat. Snad nikdo s ní nemá slitování. Strašně moc bych si přál, aby se to změnilo, aby měla příroda svůj klid, aby nejen rybáři pochopili, že jsou v přírodě hosty a chovali se k ní s úctou. V předloňském roce došlo na mnou navštíveném úseku řeky ke katastrofálnímu úhynu ryb vlivem kyslíkového deficitu ve vodě. Vůbec bych se neodvážil ukázat prstem viníka. Byl to ale člověk a kombinace nepříznivých klimatických podmínek. Nějaké ryby v řece zůstaly. Na ně přichází nájezdy „takyrybářů“. Ten obrovský rybářský tlak se musí někde projevit. A krásce Dyji vlivem dlouhodobého pláče tečou už jen krvavé slzy. 

Strašně rád se sem zase vrátím, i když vím, že mé sny o rybaření v neporušené přírodě zůstanou nenaplněny.

Proto vzkazuji všem poctivým rybářům: nechte Dyji uzdravit. Ona vám ohleduplnost zase vrátí.

Text a fota: Vašek Turek