Jen jsem si pomyslel, že stejného výsledku dosáhnu na přívlač i při svých občasných návštěvách. Krom toho je metrový sumec na vláčku slušný soupeř, zatímco při těžké sumcařině ho na tuhém prutu téměř neucítíte. A jsme u toho...

Přívlač kontra rybka

Morava nad Rohatcem – červenec 2004: Jestliže někdy navštívíte nejbližší okolí zdejší řeky, určitě mi dáte za pravdu, že tak divoký a opuštěný kus krajiny je k vidění málokde! Neprostupná džunglová vegetace a silně agresivní komáři sem mnoho normálních výletníků nenalákají. Zdálo by se, že jedinými lidskými bytostmi, které tu můžete potkat, jsou uprchlí trestanci hledající bezpečné útočiště před zákonem. Ale zdejší panenská příroda nabízí i jednu přívětivější tvář - tou je neuvěřitelné rybí bohatství skrývající se pod hladinou řeky. Proto se v těchto nehostinných končinách také setkáte s rybáři...

Mám kamaráda Libora, který sem chodí pouze vláčet. Přestože zde za sezónu nechá ve vázkách umělých nástrah za celé jmění, jím dosažené úlovky dostatečně kompenzují početné materiální ztráty. Každým rokem se pyšní štikami kolem metru, candáty nad 80 cm a sumci až do váhy 30 kg! Takové úlovky jsou ovšem trnem v oku pro některé místní rybičkáře, a tak se úspěšný rybář občas nevyhne konfrontaci. Nyní vám sám vylíčí jednu názorovou přestřelku...

„Kdysi o prázdninách jsem byl pozván na veselku. Ženil se můj spolužák z vejšky - Mirek. Marně jsem si lámal hlavu, co mám vybrat za svatební dar. Hrníčky, talíře, příbory, povlečení, rychlovarné konvice - to vše asi novomanželé dostanou v několikerých verzích od početného příbuzenstva. Nakonec jsem tedy dal do obálky peníze, ať si koupí po čem budou toužit. Stále mi ale připadalo, že by to chtělo něco víc „hmatatelného“. A pak mi blesklo! Míra a celá jeho famílie miluje rybí pokrmy. Je tedy jen na mně, abych ulovil nějakého dravečka, který se záhy stane svatebním prezentem. Jelikož jsem chtěl rybu předat živou, předem bylo rozhodnuto, že „darem“ bude sumec – a to maximálně do délky 130 cm. Tedy ještě mladá a chutná ryba. Úlovek by v pohodě vydržel čilý až do obřadu v mém zahradním bazénku. Už jsem se těšil, jak před kostelem Mirkovi a jeho ženušce předám do náruče živého „vousatého slizouna“ a současně přednesu dvojsmyslnou básničku, kterou jsem sám složil. Zbývalo plán uskutečnit. Do svatby zbýval týden, takže bylo relativně dost času...

V pondělí hned po práci popadnu vláčák a mažu k řece. Proházím zodpovědně všechny své tutové fleky a... velké kulové! V úterý zas nicota a ve středu jakbysmet. Navíc se silně ochladilo, což, jak známo, apetitu sumců příliš nesvědčí. Bez záběru přetrpím i čtvrtek a najednou je tu poslední den před svatbou – pátek! 

Nevyspaný a zdeptaný si beru v práci dovolenou a naposledy vyrážím k řece. „Když potřebuješ rybu, kup si ji!“, říkává jeden známý. Já mu nevěřil! Možná proto, že jsem ještě nikdy tak nutně rybu nechtěl a snad také, že normálně většinu úlovků pouštím. Teprve teď jsem pochopil pravdivost jeho rčení! 

Po dvou hodinách lovu jsem K.O.! Krabička s wobblery je vypleněná jako dědina po nájezdu Tatarů, o útoku na nástrahu si můžu jen nechat jen snít. Přejíždím na jiný úsek řeky, kde mám v záloze jeden dost nadějný sumčí meandr. Tam jsem nejednou zabodoval i v úplné mizérii.

Sotva dorazím na dohled zatáčky, sevře se mi hrdlo. Sakra, někdo tam je! Na hladině vidím sumčí bóje. Mám po náladě. Alespoň se ale podívám, jak jsou na tom rybičkáři. Přicházím k jejich táboru a cítím se, jakoby mi někdo rýpl krompáč pod žebra. Není mi zle ze zabraného fleku, ale ze svinčíku kolem tábořiště. U stanu a doutnajícího ohniště jsou všude rozšklebené konzervy, prázdné pivní lahve, pet-flašky, igelity... U osmi (!) nastražených prutů dřepí hubený puberťák a jinak není vidět ani noha. 

„Jak to jde?“ tážu se. „Jsme tu celý týden a vůbec nic,“ zní odpověď. Ač nejsem závistivý, mám na chvíli pocit, že spravedlnost přeci jen existuje. Náhle za sebou uslyším škrtnutí zipu u stanu a vzápětí i hrubý hlas: „Nevybavuj se a hlídej!“ Kluk u prutů se přikrčí, jakoby čekal úder. Ve škvíře stanu se zjeví zachmuřená tvář. Další slova už jsou určená přímo mně: „Moc tady nezacláněj! Kvůli takovým jak seš ty, tu není jedinej sumec! Malé popícháš a velké urveš! Pak máme něco chytit!“ 

Mám sto chutí říct něco peprného, ale ze stanu „řečníkovi“ přizvukuje druhý nepříliš střízlivý hlas, proto radši vyklízím bojiště. Na přesilovku nemám náladu. 

Vyrazím obloukem asi půl kilometru proti proudu a pak se zvolna vracím po vodě. Předchozí setkání mě dost rozladilo, stále to ve mně vře. Bohužel i taková individua jsou mezi námi rybáři. Na uklidnění nervů je prý nejlepší rybaření. S plnou vervou se opět pouštím do přívlače. „Srážka s blbcem“ mi ale stejně z hlavy nejde. Z vražedných myšlenek mě vyruší nefalšovaný sumčí záběr. Pomalu jsem zapomněl, jak vůbec vypadá! Naštěstí dravec nasaje wobbler tak poctivě, že mé zpožděné přiseknutí už nic neřeší. Soustředím veškerou koncentraci i um na zdolávání. Po perné dvacetiminutovce konečně uchopím sumce za spodní pysk. Je přesně takový, jakého jsem si představoval - 132 cm a 15 a půl kilogramu energie v slizké kůži! Skládám náčiní, rybu nasoukám do navlhčeného jutového pytle a chystám se domů. 

Cestou mě napadne, že bych mohl trochu nadzvednout mandličky rybičkářům? Ať puknou závistí! Za necelé dvě hodinky od prvního setkání jsem opět „v jámě lvové“ – v jejich tábořišti. Mládežník u prutů se hned ptá: „Co jste chytl? 

„Jednoho fousáče mám,“ odpovídám ležérně a dravce opatrně vytáhnu z pytle. Po očku sleduji stan. Kluk je u vytržení, sumce hladí po hřbetě a povídá: „Škoda, že táta se strýcem před chvilkou odjeli pro nástražní rybky. Ti by čubrněli!“ Jeho slova jsou pro mne zklamáním, „sladká pomsta“ se nekoná. Kluk je pojednou samá otázka: „Na co vzal? Kde to bylo? Proč my nic?“ 

Odpovídám mu, jak nejlépe umím. Upřímně mě těší jeho zájem. Nakonec se dostáváme i k ožehavému tématu - ke srovnání sumčí přívlače s lovem na živou rybku. Mládežník hájí rybku jako nejlevnější a nejpohodlnější možnost, jak dostat dravce na břeh. Přívlač je moc nákladná časové i finančně, výsledky nejisté a vesměs se chytají menší dravci. „Vylovené maso“ je tudíž hodně drahé! Já mu oponuji: „Chytání na živou rybku je jako lov zubrů u krmelce s pomocí nášlapných min! Co je to za rybařinu, zaminovat na týden řeku a čekat až sumcům začne kručet v žaludcích. A potom až se sami pověsí na soustavu trojháků, tak je stačí na silném lanu vyrvat z vody! To přívlač, přestože je o menších dravcích, je opravdový sport i umění. Na jemnější sestavě je souboj s metrovým sumcem mnohem napínavější, než zdolávání „dvoumetrovky“ se sešitým jícnem na tuhý prut!“ 

Na klučinovi je patrné, že otcovská výchova na něm zanechala (snad ne trvalé) následky, neboť mi vyrazí dech následujícím názorem: „Ba ne, lepší by bylo, kdyby se sumec vůbec nebránil. Důležité je dostat ho jakkoli na břeh, pochlubit se kamarádům, všechny známé podělit sumčím uzeným a jeho hlavu přibít na prkno! Proto ho chci chytit! Ne kvůli nějakému boji...“ 

Veškeré mé argumenty jsou v p...! Mládežníkův vyřčený sen - aby se sumec sám doplazil až do udírny, mi vzal chuť do dalšího hovoru. Doslova prchám od vody…

Co dodat? Svatba byla super! Vše dopadlo tak, jak jsem si představoval (včetně žertíku s živou rybou). Novomanželům to náramně slušelo, hostina byla královská a veselí nefalšované. Víte co jediné mi zkalilo radost? Že jsem se u svatební tabule opět setkal s trojicí sumcařů z předchozího dne (jednalo se o vzdálené příbuzné z nevěstiny strany). Při jejich spatření jsem zůstal jako opařený. Vzápětí mě napadl nejznámější výrok slavné filmové hvězdy z 60. let minulého století Brigitty Bardotové: „Svět je malý, všichni se jednou potkáme v posteli!“  

Já ho ihned poopravil: „Svět je malý, všichni se jednou potkáme na sumcích!“ 

A to už je opravdu vše...

Text: ToRo 

Fota: autor a přátelé