Historky o obřích šupinatých monstrech, která leží, zaživa obrůstající mechem a vodní řasou, v hlubinách u přehradních hrází, legendy o starých rybách, s nimiž se měřili už našich pradědové a o obludách a bájných tvorech, které skrývají nekonečné propasti mořských vod. I těmto historkám můžeme být vděční za vzrušení, které nám potom způsobuje třeba jen nepatrné přitopení splávku nebo zachvění špičky feederového prutu, i z nich roste zvláštní záumný jazyk, kterému říkáme rybářská latina. A protože snad žádná ryba nejitří lidskou fantazii tolik jako úhoř, vydejme se znovu po stopách tajemství života tohoto nevšedního tvora, který fascinuje nejen nás rybáře, ale i různé kryptology a hledače odpovědí dosud nezodpovězených otázek.
Hezkých úhořů naše vody jistě ještě tají mnoho, historky o mnohametrových přehradních monstrech jsou však pouhými báchorkami.
Legendy o obřích „hadech“
V minulém díle našeho seriálu jsme si zevrubně popsali fascinující pouť úhoře do trdlišť v Sargasovém moři, pouť, která dlouho nebyla žádným způsobem zmapovaná a kterou dodnes provází mnoho záhad. Proto o „hadím stvoření“ panovala vždy spousta mýtů a pověr. Ovšem nejen o něm. Mnoho divokých báchorek a příběhů někde na pomezí fikce a reality se tradovalo a traduje i o růstových schopnostech úhoře. Už římský filozof a historik Plinius uvádí, že v řece Gangu žijí úhoři 30 stop dlouzí (tedy něco přes 3 metry). Když takto velký úhoř obejme člověka přes prsa, za chvíli ho prý udusí.
Ovšem i ve středoevropských vodách prý žijí opravdová „hadí“ monstra. Některé staré německé kroniky se zmiňují o obrovských úhořích, kteří v řekách přepadávají a rdousí lidi, podobně jako hadi škrtiči. Nejen středověk však jitřil tváří v tvář úhořům lidskou obrazotvornost – své pevné místo mají i v moderním rybářském folklóru. Tak například snad ke každé naší větší přehradní nádrži se váží historky o obrovských rybách, které děsí potápěče, opravující ve velké hloubce zařízení přehradní hráze. „Kdyby lidi věděli, co v té vodě plavě, v životě by se tam nekoupali,“ to jsou údajně přesné citace slov mužů ve skafandrech, která pronesli bezprostředně po setkání s lipenskými, orlickými či vranovskými jezerními obludami. Zajímavé je, že vedle obřích sumců a štik skrývají hlubiny u přehradních hrází prakticky vždy i nějakého toho „přerostlého“ úhoře (za mého dětství se tradovalo, že na Lipně mají tato „háďátka“ určitě přes 3 metry…).
Vysvětlit racionálně tyto moderní přehradní báchorky nedá zase tak těžkou práci. Voda samozřejmě zkresluje a strach má velké oči. Navíc jsou tyto zkazky uměle živeny samotnou naší touhou aspoň po špetce tajemství a nadpřirozena, jimiž okořeníme naše všední dny. A v neposlední řadě: my rybáři prostě při měření délky úlovků a ryb obecně uplatňujeme poněkud odlišná kritéria, než jaká nařizuje mezinárodní soustava SI… Navíc zcela objektivně se u živého „hada“ v přirozeném vodním prostředí odhaduje délka poněkud obtížněji než u jiných druhů ryb. To vše jsou pádné důvody pro to, abychom tyto příběhy o gigantických úhořích z našich vod odsunuli z reálného světa do oblasti lidské fantazie. K obřím hadům a jiným podivným nestvůrám, které skrývají nedozírné vody moří a oceánů, bychom však možná měli přistupovat poněkud opatrněji.
Tak jak je velký, mladý pane rybáři?
Obří mořští hadi
Příšera s hadím tělem dlouhá několik desítek metrů, která požírá námořníky a přepadá celé lodě – to je dávná legenda o bájném mořském tvorovi, kterého někteří popisují jako velkého vodního hada, jiní jako draka s mohutnou hřívou a velkým hrbem na hřbetě. Gigantický mořský had se objevuje v mytologii mnoha národů. Staří Řekové o jeho existenci vůbec nepochybovali. Také lidé ve středověku byli skálopevně přesvědčeni, že v oceánských hlubinách žije hadovitý netvor, kterému by se měl člověk na hony vyhnout. V 16. století o něm švédský spisovatel Magnus napsal: „Ti, kdo se plaví na sever kvůli obchodu s rybami, by měli vědět, že zde v podmořských jeskyních na útesech žijí hadi dlouzí 200 stop a širocí 20 stop. Za jasných nocí vyplouvají ze skal, požírají telata, jehňata a prasata... Z jejich zad splývá hustá hříva a mají strašlivé rudé oči. Napadají lodě a požírají lidi z jejich palub..." Jak víme, středověk byl velmi pověrčivý a podobným informacím bychom proto nemuseli přikládat žádnou velkou váhu. Zajímavé však je, že i z moderní doby pochází nemálo svědectví o spatření podobné mořské obludy. Známý kryptobiolog a autor knih o pátrání po neznámých mořských tvorech Bernard Hewelmans shromáždil téměř 500 zpráv o pozorování podivných tvorů, nesoucích všechny znaky bájného mořského hada. Za všechny zmiňme zprávu z roku 1848 kapitána válečné lodi HMS Daedalus, plavící se z Východní Indie do britského Plymouthu. Kapitán popisuje setkání s obrovským hadem, jehož hlava a část krku byly neustále vztyčeny asi metr nad hladinou vody. Podle stínu, který vrhalo košové ráhno hlavní plachty do vody, byl prý viditelný kus těla dlouhý nejméně 20 metrů a žádná jeho část nesloužila k tomu, aby se tvor pohyboval vertikálně nebo horizontálně. Kapitán dále tvrdil, že si mohl mořského hada prohlížet z poměrně malé vzdálenosti téměř půl hodiny – a to i přesto, že živočich plul pozoruhodnou rychlostí 12 až 15 uzlů (přibližně 21 až 27 km/h). Hlava se údajně po celou dobu neponořila pod hladinu a na zádech měl tvor cosi jako vlající koňská hřívu.
Legendární mořský had, který požírá námořníky a útočí na celé lodě, se objevuje ve starých vyprávěních i mytologii mnoha národů.
Tyto historky sice znějí velmi působivě, ale moderní biologové se k nim staví značně skepticky. Většinou hovoří o podvodu, optickém klamu, plovoucích chomáčích mořských řas, hejnu ryb nebo delfínech plujících v řadě za sebou. V případě některých pozorování by se však mohlo jednat o reálného živočicha – hlístouna červenohřívého. Tato tajuplná ryba žije ve velkých hloubkách a se svojí délkou až 12 metrů se jedná o největší kostnatou rybu na světě. Hadovité tělo a červená hříva na hřbetě této ryby nápadně odpovídají morfologickým znakům, popisovaným u bájných mořských oblud. Hlístoun sám je dokonce v některých jazycích nazýván přímo mořským hadem.
Že by byl bájný mořský had ve skutečnosti gigantický úhoř?
Určitá skupina biologů přesto nevylučuje, že v případě některých pozorování se jednalo o vědě dosud neznámého živočicha, zřejmě o poněkud „přerostlý“ druh klasického mořského hada. Možná je ale všechno úplně jinak a za ďábelským stvořením, které děsilo i otrlé mořské vlky a zaplňovalo středověké kroniky a bestiáře, se skrývá náš úhoř! Tomuto tvrzení by ostatně odpovídal fascinující úlovek, který se údajně povedl jednomu vědci.
Dvoumetrové monté
Tímto mužem byl dánský biolog Anton Bruun. V šedesátých letech minulého století prý v atlantském oceánu ulovil úhoří larvu - monté - dlouhou bezmála dva metry! Navíc se mu prý podařilo zdokumentovat i několik dalších podobných nálezů. Když si uvědomíme, že běžné monté úhoře je velké asi 10 cm, je tento nález šokující. Prostou extrapolací bychom museli dojít k závěru, že by z tohoto obřího monté musel vyrůst úhoř dvaceti až třicetimetrový! Jistý doktor Robert J. Menzies z Duke University se prý pokusil dokonce takového tvora ulovit. Vybavil se na to skutečně svědomitě: na půlmetrový "háček" nastražil velkou sépii a spustil pokroutku do velké hloubky. Cosi mu v oceánské hlubině prý opravdu zabralo, ohnulo hák a zmizelo v nenávratnu… Některé z nás, nepoučitelných skeptiků, jistě napadne, kde vzal pan doktor jistotu, že na jeho sépii dostal zálusk zrovna gigantický úhoř. Tyto úvahy si však raději nechme na chvíli, kdy nám za letní dusné noci ožívá udice s nastraženou rousnicí a číhátko se rychlými trhavými pohyby přibližuje k prutu.
Klasické běžné monté má kolem 10 cm, ale v moři byla údajně ulovena i dvoumetrová larva úhoře.
Lidem v minulosti prý nesloužil úhoř jen jako potrava, ale i k léčbě některých zdravotních neduhů.
Úhoř – ranhojič
Je tedy asi nejvyšší čas vrátit se z rozbouřeného oceánu zpátky k našemu českému rybníčku. Zde úhoř tolik neděsí, a naopak dokáže být člověku i užitečný. A to nejen jako zdroj potravy, ale i „lidový léčitel“, jak referují některé pozoruhodné středověké či raně novověké texty věnující se uplatnění úhoře v tehdejší medicíně. Například jeho tuk se prý používal při ušních a nervových bolestech, žluč zase při očních chorobách. Další recepty byly velmi praktické: plešatým mužům dával naději vařený úhoří tuk, jímž se mazala hlava za účelem růstu vlasů. Notorický pijan alkoholu měl zase možnost zbavit se své závislosti, a to tak, že naložil úhoře do domácího vína. Po požití takto úhořem macerovaného révového moku prý člověk získal k vínu odpor. Sedláci zase věřili, že kráva zabřezne, pokud se jí hned po připuštění dá sežrat ocas z úhoře.
Nuže, asi nezbývá, než vyzkoušet.
Takovýto úhoř, naložený v domácím víně, vás prý spolehlivě vyléčí z alkoholismu...
Úhoř v lidových vyprávěních a pověstech
Jak už vyplývá z výše napsaného, lidé odnepaměti vodu vyhledávali, ale zároveň se jí i báli. Je to přirozené – pod hladinu není vidět a voda je proto jako hluboká tajemná studna, jejíž poklady prohlédneš jedině sítí nebo rybářským prutem. Mýty a pověsti o různých podivných vodních tvorech jsou proto součástí snad všech kultur a mnohdy přetrvávají do dnešních dnů. Vždyť jedna z našich vůbec nejznámějších nadpřirozených bytostí – vodník, je vlastně ztělesněním ducha vody. Úhoř sice reálně existuje, ale jako tajemný noční tvor podivného vzhledu i chování se musel i on zákonitě objevit v různých lidových pověstech a příbězích.
Za všechny na závěr našeho vypravování zmiňme lidovou pověst o uškrceném pytlákovi, která se váže ke smírčímu kříži v městečku Polná na Vysočině. Tento kříž dnes stojí zapuštěný do zdi domu v Nerudově ulici, naproti škrobárnám Amylon. Do roku 1964 však stával u rybníka jako připomínka tragické události, která se tu prý kdysi stala. V dávných dobách, kdy chudý lid neměl často co do úst, se někteří místní uchylovali k pytláctví. Proto podle pověsti jakýsi muž z Polné jednou vyrazil v noci k rybníku, kde čekal na úlovek a měl štěstí. Vytáhl z vody velikého úhoře. Ráno lidé našli pytláka udušeného. Kolem mrtvého byl cítit pach rybiny a povídá se, že jej uškrtil ten velký úhoř, z pomsty za to, že ho ulovil.
Text: Tomáš Lotocki
Foto: autor
Ilustrace: Jana Hauskrechtová
jen aby ho neuškrtil porybnej a nezvádel to na úhoře.