Patentka – zimní pochoutka pro ryby dna

 

Jak jsem již naznačil minule, většina muškařsky zajímavých ryb se po převažující část dne zdržuje u dna. V nejchladnějším ročním období to platí dvojnásob. Výjimky - oukleje, proudníci a malí tloušti, kteří za teplých zimních odpolední občas "zobou" drobounké tmavé mušky z hladiny – jen potvrzují pravidlo. Proto si dnes zkusíme zhotovit jednoduchou nástrahu pro lov těsně nade dnem.

Tou nástrahou bude patentka, napodobenina larvy pakomára. 

 

Co k její výrobě budeme potřebovat?

Opravdu jen ty nejzákladnější pomůcky a materiály. Najdete je – všechny pohromadě – na přiložené fotografii.

 

 

I když je možné vázat nejjednodušší mušky provizorně i v ruce nebo třeba háček zapíchnout do okraje pařezu (nežertuji, osobně vyzkoušeno!), není nad dobrý muškařský svěráček. Já již dlouhá léta používám pákový svěráček s příslušenstvím z dílny Jana Tvrdka a jsem s ním nadmíru spokojen; první vazačské pokusy si však můžete odbýt s jakýmkoli levným svěráčkem s dlouhými, vodorovnými či šikmo vzhůru mířícími čelistmi. 

Z dalších pomůcek pak využijeme ostré nůžky (jedny na stříhání vázací nitě a měkkých materiálů, druhé na "porcování" drátků a kovových lametek) a držák vázací nitě – bobinu.

Ani seznam vázacích materiálů nebude dlouhý: vystačíme si s olověným drátkem a tmavě červenou vázací nití.

Postupně budeme přidávat a zkoušet i další materiály, ale v úplných začátcích se pojďme řídit oblíbeným heslem o kráse, která spočívá v jednoduchosti.

 

Jednoduchý bude i vázací postup patentky:

1. Do čelistí svěráčku upneme háček. Nejlépe nymfový, tedy ze silnějšího drátu; budeme-li lovit na mimopstruhových tocích s výskytem hájených potočáků či lipanů, použijeme raději háček bez protihrotu. Přiléhavá velikost háčku pro toto roční období je č. 10 – 14 staré stupnice. Ramínko háčku ovineme olověným drátkem. Buď celé, nebo různě dlouhou část za očkem háčku. Čím více olověného drátku přidáme, tím těžší nástraha bude a tím hlouběji se ponoří. 

 

 

2. Cívku s tmavě červenou vázací nití uchytíme do vidlice bobiny a nit provlečeme trubičkou: odmotáme cca 15 - 20 cm nitě, její konec zasuneme co nejdál do trubičky, trubičku vložíme druhým koncem do úst a nasajeme. Lze samozřejmě využít i prodávaných navlékačů vázací nitě, ale uznejte, že popsaný způsob provlékání (líbání s bobinou) má své kouzlo!

Volný konec vázací nitě držíme v jedné ruce, bobinu s nití na cívce v ruce druhé. Nit přiložíme šikmo k ramínku háčku těsně za hlavičkou. Nit mírně napneme a ohneme přes ramínko háčku do ostrého úhlu. Bobina s nití nyní směřuje dolů.

 

 

3. Bobinou s vázací nití začneme obtáčet ramínko háčku (a volný konec nitě) od očka směrem k obloučku. Volný konec nitě ustřihneme a překryjeme ještě několika oviny vázací nitě, kterou se poté začneme vracet zpět k očku háčku.

Vytvarujeme kónické tělíčko nástrahy – jednoduše tak, že v místě požadovaného ztluštění klademe oviny vázací nitě ne vedle sebe, ale více či méně přes sebe.

 

 

4. Až bude mít tílko požadovaný tvar, vázání zakončíme ztraceným uzlem těsně za očkem háčku. Postup při vázání ztraceného uzlu: překřížením vázací nitě ukazováčky obou rukou vytvoříme smyčku (očko), kterou zepředu "nahodíme" na ramínko háčku za očkem. Podívejte se třeba na obrázek v článku Jana Pavelky a hned vám bude vše jasné.

Konec nitě čistě zastřihneme pod uzlíkem a uzel, případně celé tělíčko nástrahy můžeme – ale nemusíme – přelakovat bezbarvým lakem. Pomůžeme si párátkem (jednorázově) nebo třeba preparační jehlou.

 

 

Žádná věda, co říkáte?

 

Máte-li alespoň základní povědomí o vázacích materiálech, jistě vás napadla další spousta možností, jak patentku uvázat ještě lépe a pro ryby přitažlivěji.

Velmi účinné je třeba tílko z bodyglassu – průsvitné bužírky s půlkruhovitým průřezem, díky němuž lze vytvořit krásné článkování. Zkušenosti mám s bodyglassem v barvě rubínově červené, olivově zelené a kouřově šedé. Největší úspěchy jsem však zažil s patentkou matně oranžovou, na podkladu ze žluté vázací nitě; tu si uvážeme hned příště.

 

Jak s patentkou lovit, si povíme dále. Ještě před odchodem k vodě si však uvážeme ještě jednu mušku. Tentokrát suchou, tedy k lovu z hladiny. 

 

Pokus č. 2: Šedohnědý rozenec – tutovka (nejen) na velké oukleje

 

Lov ouklejí, stříbřitých tanečnic, které jemnými dolíčky oživují hladinu poklidných řek takřka po celý rok, má své neopakovatelné kouzlo. A jelikož lov těchto "šavliček" je jednou z mála možností, jak si zamuškařit "na sucho" i v zimě, pojďme si nyní uvázat jednoduchý ouklejový speciál. Šedohnědého rozence však využijeme i mimo chladné roční období – v hlavní sezóně si na něm smlsnou třeba lipani či proudníci na řekách v podhůří. 

Vázací pomůcky použijeme úplně stejné jako při vázání patentky. 

Z materiálů budeme potřebovat pouze šedohnědou vázací nit a přírodní CDC – tedy jemné, nebarvené pírko z okolí mazové žlázy kachny.

Postup vázání šedohnědého rozence je následující:

1. Do svěráčku uchytíme háček. Tentokrát však tzv. suchý, tedy vyrobený z co nejtenčího (současně však pevného) drátku. Vzhledem k velikosti tlamky oukleje zvolíme velikost č. 14 – 20 staré stupnice.

Ovin olověným drátkem vynecháme – potřebujeme, aby nástraha plavala na hladině. Do bobiny vložíme vpředu popsaným způsobem vázací nit. Tentokrát však šedohnědou a co nejjemnější; já nejraději používám dvouvláknovou pružnou nit Hends. Ovíjením ramínka háčku nití vytvoříme tenké, mírně kónické tělíčko. Zakončíme ztraceným uzlem.

 

 

2. Za očkem háčku přichytíme za stvol jedno pírko CDC v přírodním (šedém) odstínu. Stačí pár ovinů vázací nitě, které ukončíme opět ztraceným uzlem. Pozor, aby stvol pírka nezasahoval do očka háčku.

 

 

3. Pírko přehneme dopředu, čímž v místě hrudi mušky vytvoříme jakýsi "batůžek". Špičku CDC přichytíme několika oviny vázaní nitě k háčku a uděláme další ztracený uzel. Vázání můžeme zakončit vytvarováním úhledné hlavičky a – opět ztraceným uzlem. Konec nitě ustřihneme a hlavičku můžeme pro zvýšení trvanlivosti opatrně zalakovat.

 

 

Pokocháme se oběma prvními vazačskými výtvory a nachystáme si muškařské nádobíčko.

 

Protože:

 

K Ploučnici, Jizeře, Labi

míříme, neb nejsme srabi.

Nevadí nám kašel, rýma, 

nezebe nás krutá zima.

 

Ryby jsou naším hobby,

i když déšť či sníh zlobí.

 

Testujeme naše výtvory

 

Přichází čas vyzkoušet vlastnoručně navázané nástrahy na příhodných revírech.

Pro první pokusy s patentkou doporučuji stejná místa, na jaká jsem vás posílal minule se zlatohlavými nymfami.

Tedy především na začátky tůní – tam, kde se proud zpomaluje a ukládá potravu do hlubší, klidnější vody. 

Nebo naopak do míst, kde se dno zvedá a proud znovu nabírá na síle. 

Nejlepší "fleky" pro zimní muškaření s patentkou najdete na mimopstruhových revírech těsně pod pstruhovkami. Prohlédněte si rybářský atlas: hledejte místa, kde na mapě červená linka toku přechází v modrou. Tam se vypravte v naději na opravdu dobrý úlovek. V textové části atlasu najdete rovněž informaci o kvalitě zarybnění (1 až 5 hvězdiček – vybírejte z revírů s nejméně 3 hvězdičkami) a struktuře rybí obsádky příslušného revíru. I to je k nezaplacení. 

Na břehu či ve vodě si stoupněte kolmo na proud. Vysoukejte z navijáku zhruba metr šňůry (plovoucí) a nahoďte zatíženou patentku na cca dvoumetrovém návazci z tenkého vlasce přímo proti proudu. Čím výše nahodíte, tím hlouběji stačí nástraha klesnout při svém driftu do klidnější vody, kde u dna číhají hladové ryby. Průvěs šňůry nad hladinou by měl mít stále týž tvar; toho docílíte tak, že rukou, v níž držíte prut, sledujete cestu nástrahy po proudu, a to pokud možno stejnou rychlostí, jakou má říční proud. Vedete-li udici právě popsaným způsobem, záběr by vám neměl uniknout. Záběr může mít různou podobu - od pouhého zachvění či pozastavení šňůry až po divoké vystřelení šňůry proti proudu, jaké "umí" třeba duhák. Často vás budou mýlit vázky, které vás však současně informují o tom, že chytáte ve správné hloubce. Pro všechny případy sekejte při jakémkoli podezřelém pohybu či zpomalení chodu šňůry – alespoň v začátcích. Při vedení nástrahy nezapomeňte fixovat šňůru buď jejím přitisknutím k rukojeti navijáku, nebo ji přidržujte druhou rukou, kterou zároveň můžete šňůru podle potřeby zkracovat. 

 

S šedohnědým rozencem se v zimě vypravte nejlépe k líně tekoucím řekám typu Labe, Vltavy či Moravy. Největší úspěchy budete mít při lovu v místech, kde lidé pravidelně krmí vodní ptactvo. Tam se k přezimování stahují snad všechny ryby, oukleje nevyjímaje. Vím, že chytání na mušku z městských regulaček má k pravé muškařské poezii někdy daleko; pro nácvik vedení suché mušky je však pomalé, pravidelné proudění tím nejlepším místem. 

Šedohnědého rozence nenahazujte v zimě zbůhdarma – nejprve sbírající oukleje najděte a pak se je pokuste ulovit. Můžete-li, vyberte si místo, kde ryby stojí co nejblíže břehu, abyste si nejprve procvičili nahazování s krátkou šňůrou. Těsně před dopadem nástrahy na hladinu rukojeť prutu pevněji sevřete a pohybem vycházejícím ze zápěstí mírně přizvedněte špičku prutu; tímto "podtržením" šňůry docílíte toho, že muška na hladinu dopadne dříve než zbytek udice, což je při suchém muškaření nanejvýš žádoucí.

Záběry ouklejí jsou velmi temperamentní a uvidíte, že si jejich chytání na mušku zamilujete. Důležitá poznámka: Po každém záběru mušku nejprve několika švihy prutu properte ve vodě, potom z ní vytřepejte vodu tzv. planými vrhy (pošviháváním prutu s nástrahou ve vzduchu) a nakonec ji dosušte v obyčejném papírovém kapesníčku. Tak obnovíte její původní schopnost plavat na hladině.

 

Tak, a to je pro dnešek všechno.

Potrénujte podle výše uvedených návodů a napište, jak jste pochodili.

A nebojte se zeptat na vše, co vám nebylo jasné.

 

Petrův zdar a nashledanou příště!

 

Text a fota: Jiří Ryšánek alias JiRynek