To vše je dnes přirozeně vánoce provází a mj. tvoří také jeden z úhelných kamenů podoby a podnikatelské strategie tuzemského rybníkářství. Tématu chovu ryb za účelem vánočního prodeje se však v tomto článku věnovat nechci. Ne každá ryba, která končí na vánočním stole, byla totiž zakoupena ve stánku...

„Násaďáci“ na vánočním stole

Jako mladému začínajícímu rybáři mi kdysi dávno řekl jeden starší kolega: „Člověče, já kdybych celé vesnici nechytil vánočního kapra, tak mně snad podpálí barák.“ A pak mi začal onen starý a všemi respektovaný rybář vyprávět, jak od podzimního vysazování nedělá nic jiného, než že sedí u rybníka a tahá domů do necek násadové kapry, aby mohl posléze uspokojit vánoční poptávku všech rodinných příslušníků, sousedů a známých.

Vánoce, ačkoliv se to dnes v pozlátku světského konzumu docela ztrácí, jsou křesťanským svátkem a také ryba je významným náboženským symbolem. Důležitou roli v životě křesťana hraje též modlitba.

Možná, že už samotný název mého článku mohou někteří věřící vnímat jako rouhání, ale já nemohu jinak: chci tento svůj text pojmout v předvánočním čase i jako symbolickou modlitbu za duše ryb, které před nedávnem po desetitisících odešly z našich revírů do nebeských vodních pastvin a jejichž tělesná schrána už za pár dní skončí na našich štědrovečerních tabulích. Ale bohužel, a avizuji to dopředu, nebude to jen klidné a útěšné rozjímání, jak by se v těchto dnech slušelo. Vidím-li totiž, kolik těch kapřích duší je z tohoto světa odvoláno zcela zbytečně, jen kvůli našemu mamonu a touze po levném mase, nemohu se ubránit nejen smutku, ale i jisté naštvanosti nad lidským sobectvím a krátkozrakostí. Onen příběh starého rybáře o „násaďácích“ na vánočním stole, i když se odehrál před více než dvěma desítkami let, je totiž dosud živý a aktuální.

Ať se nám to líbí nebo ne, lov kapra je pevnou součástí naší národní tradice

Kapr – ryba lidová 

Hned na úvod, aby bylo jasno a já nebyl usvědčován z pokrytectví, musím uvést několik skutečností: rozhodně nejsem žádným fundamentalistickým zastáncem metody „chyť a pusť“ a nic takové zároveň nevyžaduji ani po ostatních rybářích. I když se lovem kaprů zabývám spíše okrajově, každý rok si nějakého toho násaďáka od vody odnesu a nijak se za to nestydím. Vůbec nic také nemám vůči rybáři, který se svojí foukanou kukuřicí trpělivě dochází ke svému rybníčku a úlovek mírového kapra je mu čas od času kýženou odměnou za jeho loveckou vytrvalost. Kapra prakticky všech velikostí si jako sportovní ryby nesmírně vážím; obdivuji jeho ušlechtilost, sílu a bojovnost a jsem vždy rád, když se s ním můžu poměřit. Zároveň mám obrovský respekt k dlouhé tradici našeho rybníkářství, postaveném především na kaprovi a úplně chápu, že se v tomto prostředí stal kapr doslova národním symbolem, což se odráží i v rybářském zájmu a loveckých prioritách většiny příslušníků cechu Petrova. I když osobně raději vyrážím za okouny a candáty a než rybníkem plným kaprů jsem více fascinován čistou řekou, v níž „zrcátkují“ svalnatá těla parem a stříbrných ostroretek, respektuji, že pro většinu rybářů je kapr lovnou rybou číslo 1, a už s trochu bolavějším srdcem i to, že se jeho lov v průběhu času stal docela snadno přístupnou lidovou zábavou (možná si vybavíte epizodu z populárního lidového seriálu Chalupáři, kde se „Kapřín“ v obci Třešňová stal jakýmsi socialistickým prototypem komerčního revíru, jak ho známe z dnešních dob).  

Co však respektovat neumím a nemohu, to je nepokrytě masařský přístup, který velká část rybářské obce na našich svazových revírech stále vyznává a jehož je násadový kapr nejviditelnějším symbolem. Ono masařské běsnění je totiž kolem našich vod vystupňováno právě v čase vysazování ryb, což se na revírech děje na jaře a zejména pak na podzim po výlovech chovných rybníků. V touze po laciném a lehce dostupném mase jsou naše svazové „kaprové revíry“ obsypány jako obchody při předvánoční nákupní horečce, čímž degradují na pouhé odlovny ryb; odlovny, kterými by však ze samotné podstaty své existence nikdy neměly být. Že se tak děje není přitom vinou jen masachtivé členské základny, ale i svazových činovníků a rybářských hospodářů, kteří jdou početnému rybářskému davu volajícímu po rybě v lovné velikosti velmi často na ruku. 

Po podzimním vysazování tu bude jistě ještě hustěji

Vysaď a sněz

Výsledkem toho je, že se na mnoha našich revírech uplatňuje velmi podivná hospodářská kvazifilozofie, která by se dala asi nejlépe označit souslovím: „vysaď a sněz“. Naše svazové hospodaření je totiž stále do značné míry postaveno na poptávce členské základny po kaprovi. Přestože se Svazy v Statutech hospodaření explicitně zavazují, že budou všemi organizačními a ekonomickými nástroji podporovat výrobu a zarybňování dravými a proudomilnými druhy ryb, realita je taková, že se levně a snadno „vyrobitelný“ kapr na většině našich revírů vysazuje stále na úkor těchto druhů ryb, a to i tam, kde opravdu nemá co pohledávat (zajímavým příkladem – neříkám, že zcela hodným následování – nám v tomto smyslu může být sousední Polsko, kde už je dnes zakázáno vysazovat kapra do tekoucích vod, protože je tam považován za nepůvodní druh s prakticky nulovým potenciálem přirozené reprodukce). 

Ještě větším problémem, přímo navázaným na naši „masařskou loby“, je však velikost vysazovaných ryb.

Práce rybářských hospodářů je nevděčná – jsou vystaveni neustálému tlaku členské základny, volající po rybě v lovné velikosti

Vzhledem k tomu, že kapr se na většině našich revírů přirozeně prakticky nevytírá, je právě umělé zarybnění faktorem, který rozhoduje, jaké ryby, v jakém množství a v jakých velikostech se v daném revíru vyskytují. Naši hospodáři se většinou pohybují mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně jsou tu zarybňovací plány, které jim ukládají, jaká ryba má jít do vody. Na straně druhé je tu však enormní tlak členské základny, volající po „kvalitní“ rybě v lovné velikosti. Výsledkem je pak v lepším případě jakýsi kompromis, v tom horším pak okázalé obcházení zarybňovacích plánů. V praxi to vypadá tak, že místo předepsaných kaprů dvouletých se vysazují ryby tříleté, čtyřleté, či ještě starší, a to na základě přepočtu na hlavy. Ryb se tedy vysadí míň, ale zato v lovných velikostech. Jde přitom o okázalé obcházení vnitrosvazových směrnic. Například v Statutu hospodaření MRS se přímo uvádí, že je hospodář na daném revíru povinen splnit zarybňovací povinnost v kusech (bez možnosti přepočtu). Přepočítávací koeficient je možné uplatnit pouze v případě, kdy je k dispozici násada mladší, než uvádí zarybňovací povinnost. Laicky řečeno se tedy oficiálně smí vysazovat více hlav v menší velikosti, ale nikdy ne naopak!

Často slyšíme argumenty, že ta či ona voda je „hladová“ a kapr v ní stejně nevyroste. To je však alibismus. Hladoví jsou většinou jen rybáři, kteří kaprovi šanci vyrůst vůbec nedají. Hospodaření s kaprem proto na některých našich sportovních vodách vykazuje závažné nedostatky a někdy dokonce hraničí s chaosem a anarchií. 

Vysaď a nechej vyrůst

Řešení této situace je zdánlivé snadné: změnit onu „kvazifilozofii“ „vysaď a sněz“ na „vysaď a nechej vyrůst“. V praxi by to znamenalo přísné dodržování zarybňovacích plánů, hlavně v tom smyslu, aby se na základě přepočtu na hlavy nevysazovala ryba větší, než je uloženo. Současně by však bylo třeba zarybňovací povinnost upravit tak, aby ještě více omezovala vysazování tříletých či čtyřletých ryb v lovné velikosti a vysazování těchto starších ryb případně povolit až po splnění zarybňovací povinnosti, a to pouze z vlastních prostředků organizací, nikoliv z peněz získaných z tržeb za povolenky. V neposlední řadě je nutné celkově pozměnit hospodářskou politiku našich svazů, která je stále ve velké míře postavena na výrobě a vysazování kapra, který by měl jít pouze do vod, kam z hlediska biologie jeho druhu přirozeně patří, a kde může být dobře naplněn jeho růstový a případně i reprodukční potenciál. Mělo by se tedy definitivně skoncovat s léty zavedenou praxí, kdy je kapr vyráběn a masivně vysazován na úkor dravců a reofilních druhů ryb (že by se takové opatření muselo výrazně promítnout i do ceny povolenky, asi netřeba dlouze vysvětlovat). 

Vysazování kapřích násad dnes probíhá rychle a pro ryby šetrně

Na papíře tato opatření vypadají snadno, uvedení do reality bude však mnohem složitější. Práce revírních hospodářů je nevděčná, neboť jsou pod neustálým tlakem členské základny a málokdo má odvahu být nositelem špatných zpráv. Pamatuji si, jak jsem ještě jako funkcionář jedné z brněnských organizací MRS zastupoval hospodáře na členské schůzi jedné z místních skupin. „Štve mě, že nám do revíru dáváte jenom nekvalitní rybu“, spustil na mě hned na začátku jednání jeden z místních rybářů. Když jsem se ho zeptal, co si představuje pod pojmem ryba kvalitní, odvětil promptně za souhlasného mručení i potlesku ostatních přítomných členů: „Kapr tak aspoň tři a půl kila!“ Vysvětlovat pak v této atmosféře něco o nekrátkozrakém a racionálním hospodaření na revírech bylo asi tak stejně příjemné a osvětové, jako vystoupit na mítinku komunistické strany s přednáškou o demokracii a lidských právech. 

Pokud však z většiny našich revírů nemají být skutečně jen odlovny, je třeba umět kousnout do kyselého jablka, a přes odpor velké části členské základny nepopulisticky upřednostňovat vysazování menších ryb, které neskončí během několika dnů v igelitkách, ale jsou schopny dlouhodobě přežívat a využívat tak vysoké úživnosti velké většiny našich vodních ploch.

Je třeba konstatovat, že se kapr v našich klimatických podmínkách obecně vyznačuje velmi rychlým růstem. Na naší zřejmě nejúživnější kaprové vodě – Novomlýnských nádržích, byl u zpětně odlovených značkovaných jedinců kapra zjištěn přírůstek za 12 měsíců od 1,3 kg – 3,4 kg. Dá se říct, že dvouletá násada v podmínkách Novomlýnských nádrží průměrně přirůstá na hmotnosti o 2 kg a na délce okolo 18 cm za rok, což je úctyhodné. 

Na druhou stranu výzkumy potvrdily, že není efektivní vysazovat do revírů ani kapříky příliš mladé, ať už váčkový, rychlený či roční plůdek. Návratnost v tomto případě není příliš vysoká, a to ani na tak abnormálně úživných vodách, jako jsou již zmíněné Novomlýnské nádrže. Ideální pro vysazování je tedy ryba dvouletá, o hmotnosti aspoň 0,5 až 0,8 kg.

Není nad kapra...

Druhým již zmíněným velkým nešvarem našeho svazového hospodaření je to, že se násada kapra nadále masivně hrne i do těch vod, které ze své povahy neodpovídají jeho životním potřebám a jediným důvodem přítomnosti této ryby v revíru je ukojení rybářské poptávky po kapřím mase. Jsou to především naše řeky – zejména ty parmového charakteru –, ale i některé přehradní nádrže.

Příkladem nám může být Lipenská přehrada, která ze své podstaty nikdy nebude klasickou kaprovou vodou (kapr se zde díky kyselé a chladné vodě nemůže přirozeně vytřít a roste jen velmi pomalu), nicméně volání po změně zarybňování nádrže a posílení vysazování zejména generačních dravých ryb na úkor násadových kaprů zůstává prakticky nevyslyšeno. Prostě: není nad kapra!

I na Lipenské přehradě je stále hospodaření ve velké míře postaveno na zarybňování kaprem

Další praktickou ukázku našeho konzervatismu poskytuje i současná skladba rybí obsádky na mé „domovské“ Brněnské přehradě, kde před pěti lety proběhlo rozsáhlé a nesmírně nákladné čištění nádrže, a to především za účelem zabránění každoročnímu „kvetení“ přehrady, které způsobují sinice (je třeba objektivně ocenit, že tohoto cíle bylo dosaženo a kvalita vody v Brněnské přehradě se výrazně zlepšila). Jedním z argumentů, který dokonce i tehdejší politická reprezentace používala při obhajobě tohoto kontroverzního projektu, bylo to, že součástí celé akce bude i zásadní změna ve složení rybí obsádky, kdy kaprovité ryby, které svým způsobem života podporují tvorbu sinic, budou nahrazeny dravci. Pamatuji si na slova jednoho z tehdejších významných představitelů brněnského magistrátu, který „nepokrytě“ tvrdil, že z nádrže zcela zmizí kapr a přehrada se stane čistě dravcovou vodou. V roce čištění nádrže, kdy byla přehrada prakticky vypuštěna, se tu dokonce snížila míra kapra na 35 cm a zrušilo omezení úlovku na 1 kus denně. Po opětovném napuštění mělo dojít k obnově rybí obsádky, jejíž skladba se však měla významně proměnit ve prospěch dravých ryb. A výsledek po pěti letech? Podle oficiálních dokumentů bylo jen v roce 2012 do Brněnské přehrady vysazeno téměř 15 tisíc kusů kapra o váze přes 22 tun. Jen pro srovnání štik se ve stejném roce vysadilo necelých 1500 kusů o váze asi 400 kg. Tak takto si tedy, vážení, opravdu představuji dravcovou vodu! Zatímco násadoví kapři se na „Príglu“ veselé loví dál, predátoři drama z roku 2009 stále nerozdýchali a zarybněnost dravci je tu velmi slabá (ostatně jako na velké většině našich vod).

Z Brněnské přehrady se po vypuštění a čištění před pěti lety měla stát dravcová voda; dnes se tu však opět loví především kapři...

Sportovní revíry nebo odlovny?

Na našich svazových revírech se uloví asi 1,5 mil. kaprů ročně. Průměrná hmotnost ponechaného kusu se pohybuje v rozmezí 2 – 2,5 kg. Statistiky bohužel nic nemohou vypovědět o tom, jak dlouho ryby v dané vodě žily, než od nás dostaly propustku na onen svět. Každodenní zkušenosti z našich revírů však jasně ukazují, že velká část těchto ryb si v novém prostředí ani nestačí promnout oči a končí na háčku, z něhož už není cesty zpět. Množství těchto ulovených ryb je přitom konstantní, vychytaní kapři z decimovaného násadového hejna se totiž při novém vysazování zase doplní, a kolotoč štěstí, v němž vítěz bere vše a vítězí vždy rybář, se točí bez přestávky dál. Kapr tedy u nás přes enormní rybářský tlak nikdy nebude ohroženým druhem, jak je tomu v případě mnoha jiných, lovecky cenných ryb. Kromě toho, že kaprovi v našich vodách prakticky nedáváme šanci vyrůst a množství trofejních ryb se tak rok od roku snižuje, má tento problém rozměr především etický a dotýká se samotné podstaty a filozofie sportovního rybolovu. 

I tyto krásné násadové ryby budou jistě mnozí rybáři považovat za malou, tudíž „nakvalitní“ rybu

Jsem bytostně přesvědčen, že lovec, který větří rybinu pouze tehdy, když je sypána z rukávu auta, rozvážejícího násadu, má k sportovnímu rybáři na míle daleko a je velmi smutné, že právě jemu je přizpůsobeno hospodaření na většině našich svazových revírů. Nemám v podstatě nic proti rybáři, který nepokrytě přiznává, že si jde k vodě pro maso a je ochoten za ně adekvátně zaplatit. Ten má dnes možnosti uspokojit tyto svoje tužby na mnoha komerčních revírech, kde se odnesené maso na základě tržního principu již přímo odráží v ceně povolenky. Ale svazové revíry mají zcela jiné poslání než sloužit jako odlovny a kaprodromy. Pokud se tak děje, je to proti duchu sportovního rybolovu a tedy i poslání rybářských svazů; navíc při současných cenách mimopstruhových povolenek se tak bude dít vždy na úkor ostatních sportovně cenných ryb. 

Závěrem

To vše, co jsem právě napsal, vůbec nic nemění na tom, že kapr je úžasná, sportovně cenná ryba, která rozhodně nemůže za to, že její krása a ušlechtilost některým rybářům natolik zaslepily oči, že pro ně nevidí tu spoustu jiných, neméně zajímavých a hodnotných rybích druhů a už vůbec ne za to, že pro mnohé z těch, kteří se kolem vod také ohánějí s rybářským prutem, znamená pouze snadno dostupný kus flákoty.

Násada kapra bohužel po několika dnech většinou končí takto...

A tak i když se stalo to, čeho jsem se obával, a „tichá modlitba za duši násadového kapra“ se změnila v kritiku rybářských poměrů ostrou jako podzimní severák, chtěl bych vzdát na závěr hold této rybě, která je po tisíciletí neodmyslitelně spjatá s člověkem, ve všem dobrém i zlém, co tohle spojení přináší. Jestliže to dobré převáží, budeme si moci mimo jiné pochutnat na štědrovečerní hostině, aniž bychom při konzumaci kapřího masa ucítili v ústech jakousi hořkou pachuť.  

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor