Stahr rychle pádil oznámit svůj objev dalšímu čeledínovi, který se neprodleně vydal k hrachovému poli s koňmi a pluhem. Podél hrachoviště vyoral tři hluboké brázdy. V nich se poté zachytilo velké množství úhořů vracejících se z „noční pastvy“. Děvečky ze statku je posbíraly do pytlů a pak je prodaly v Lübecku na trhu"...

Záhady hadích ryb

Podobných historek o úhořích pasoucích se za nocí v polích se dochovalo mnoho. Už slavný německý zoolog a spisovatel Alfred Brehm se ve svém díle zmiňuje, že úhoři podle jistých tvrzení vylézají v noci na zem, na pole, kde jsou zasety boby, čočka a hrách. I když sám autor legendární knihy Život zvířat tvrdí, že jde zcela jistě o pověru, dodnes těmto zkazkám mnozí rybáři věří. I v případě lübeckých úhořů šlo s největší pravděpodobností o migrující ryby, kterým v cestě k řece stála nějaká nepřekonatelná překážka, a tak ji musely zdolat obchvatem přes hrachové pole – úhoř je totiž jedinou naší rybou, která je schopna plazit se po souši k vodě i několik stovek metrů. To však nic nemění na tom, že úhoř zůstává v mnoha ohledech i nadále velkou rybí záhadou; ani světlo současné vědy mu rentgenově neproniká pod slizkou kůži a jeho šedozelené tělo s bělavým břichem tak dosud unikavě plave v matečném louhu naší fantazie a touhy po tajemnu a nočním loveckém dobrodružství. Pro svou podobnost s hady, tajemný, těžko postižitelný noční život a podivný způsob rozmnožování, přitahoval úhoř od nepaměti nejenom čistokrevné rybáře, ale i filozofy, dobrodruhy, vynálezce a snílky – ctihodné vědce i zoology-amatéry. Úhoře nadále obklopuje mnoho záhad a nezodpovězených otázek. Zkusme si teď v našem vyprávění na některé z těchto temných a tajemných stránek úhořova života trochu blíže posvítit.

Historek o úhořích pasoucích se v noci v polích hrachu se dochovalo překvapivě mnoho.

Tajemství úhořova zrození

Lidé si odedávna lámali hlavu nad tím, jak se úhoři vlastně rozmnožují. Nikdy je neviděli při tření a v jejich tělech nenalezli ani žádné pohlavní orgány. Tato záhada vrtala hlavou už i velkému řeckému filozofovi Aristotelovi, který již 350 let před naším letopočtem pozoroval a pitval úhoře, které nalezl ve Středozemním a Egejském moři. O svém pozorování posléze napsal: „V určitém období se úhoři ve velkém množství stahují na otevřené moře a zmizí. Kam však plavou? Souvisí nějak jejich zmizení s líhnutím mláďat?“ Jak víme, pravdu znát tehdy nemohl, a tak nakonec dospěl k závěru, že úhoř vzniká sám od sebe z bahna nebo ze shnilých řas. To podle římského filozofa Plinia se úhoři rodí třením dospělých ryb o kameny a dřevo, o něž si odřou malé části těla, které brzy obživnou. Anthenaeus a Oppian postoupili v teorii hadího početí zase o kousek dál, když tvrdili, že se úhoři třou o sebe navzájem, z čehož vznikne spousta malých úhořů.

I podobnost s hady způsobila, že lidé v úhořích vždy viděli tajemné, ale i tak trochu podezřelé vodní tvory.

Je zajímavé, že tyto mýty o „hadím stvoření“ pak přetrvávaly v evropské společnosti ještě po mnoho staletí, a to i dávno po objevení Nového světa, kdy Sargasové moře, místo skutečného zrození úhořů, přestalo být oním pověstným hic sunt dracones (v překladu zde jsou draci; tímto termínem se na starých mapách označovala dosud neprobádaná místa), v němž se rodí jen tříhlavé dračí a hadí obludy.

Ani učený lékař Jiří Handsch, vynikající pozorovatel vodní fauny, si v 16. století nedovolil antickým učencům oponovat a psal, že se úhoři rodí z bahna a hnijících látek, podobně jako myši, žáby a mnoho druhů hmyzu. Na druhou stranu si správně všiml, že v Dunaji ani jeho přítocích žádní úhoři nežijí. Úhoř totiž neprovádí třecí migrace přes Černé moře, a je tedy v celém povodí Dunaje rybou nepůvodní. Proto byl na rozdíl od Čech na Moravě až do konce 19. století, kdy se začalo uměle dovážet a vysazovat úhoří monté, prakticky zcela neznámým živočichem. 

Co má společného úhoř s ropuchou? Dlouho se věřilo, že se úhoři podobně jako žáby rodí z bahna a hnijících látek.

Ještě v 17. století prosazoval ctihodný vlámský učenec Jean-Baptiste van Helmont  teorii, že se úhoři líhnou ze dvou drnů, navlhčených májovou rosou a ponechaných na slunci. Jiní tehdejší badatelé naopak zastávali názor, že jsou úhoři živorodí, zřejmě proto, že v jejich tělech nacházeli parazitické červy, které považovali za dosud nenarozené úhoře. 

Trochu osvěty do tohoto problému zanesl až na sklonku 17. století italský básník a přírodovědec Francesco Redi. Ten se proslavil mimo jiné pokusy, kterými vyvracel v té době stále ještě oblíbenou teorii, že život vzniká spontánně ze špíny a bahna. Tento učenec také pozoroval migrace úhořů z řek a jezer na otevřené moře. Správně usoudil, že úhoři migrují ze sladkých do slaných vod za účelem rozmnožování.

Vaječníky úhoře však byly poprvé objeveny a popsány až ve druhé polovině 18. století, samčí pohlavní orgány dokonce až o dalších 100 let později. I po těchto objevech však zůstávala nerozřešená záhada, jak a kde se tyto prazvláštní ryby rozmnožují a jak vypadají mladí jedinci. Jistě není bez zajímavosti, že tématu rozmnožování úhořů se věnoval i mladý Sigmund Freud. Ani ten však záhadu jejich zrození zodpovědět nedokázal.

Věda ovšem v té době už úhoří larvy znala. Roku 1856 ulovil německý ichtyolog Johan Jakob Kaup v Messinské úžině malého, podivně vyhlížejícího tvora. Byl průhledný a tvarem připomínal vrbový lístek. Dal mu vědecké jméno leptocephalus brevirostris. Radost z objevu nového druhu však německému vědci dlouho nevydržela. O pár let později zkoušel chovat tyto drobné „skleněné“ rybky francouzský biolog Yves Delage. A světe div se – vyrostli mu z nich dospělí úhoři. Posléze se přišlo na to, že rozhodující roli v přeměně larválního stádia do dospělé ryby hraje přechod ze slané do sladké vody. Zbývalo už jen zjistit, v jaké části Oceánu k rozmnožování úhořů dochází. Na tuto otázku dal odpověď dánský biolog a dobrodruh Johanes Schmidt. Ten si více než 2 tisíce let potom, co Aristoteles pitval úhoře na březích Egejského moře, vytkl jako svůj životní úkol konečně zodpovědět záhadu úhořova zrození. A vrhl se za svým cílem s odvahou a zarputilostí starého mořského vlka. V letech 1904 až 1922 křižoval moře na několika výzkumných lodích a hledal úhoří trdliště. Zažil mnoho horkých chvil i několikeré ztroskotání, nakonec však uspěl. V Sargasovém moři objevil jedince s dosud nestráveným žloutkovým váčkem a poprvé tak hodnověrně popsal skutečný životní cyklus evropských úhořů. 

Průhledná larva úhoře, tvarem připomínající vrbový list, byla poprvé popsána roku 1856 a jako nový živočišný druh nazvána leptocephalus brevirostris.

Co se děje v Sargasovém moři? 

Kdo si však myslel, že objevením trdlišť v Sargasovém moři bude záhada úhořova zrození a života definitivně vysvětlena, ten se hluboce mýlil. Připomeňme si, že úhoři se asi po deseti až patnácti letech života ve sladké vodě vydávají na dlouhou migrační pouť napříč Atlantikem do trdlišť v Sargasovém moři poblíž Bermud. Migrace trvá zhruba rok a půl a ryby během ní vůbec nepřijímají potravu. Proč však tuto strastiplnou pouť, která může být dlouhá až 8 tisíc kilometrů, vůbec podstupují? Na první pohled se to zdá zbytečné a velmi nehospodárné. V přírodě se však prakticky nic neděje nesmyslně či náhodně – vše má své hluboké vnitřní zákonitosti a logiku. Na záhadu tohoto rozmnožovacího pudu však dosud věda nedovede dát uspokojivou odpověď. Existuje proto množství různých hypotéz, z nichž některé jsou poněkud bizarní. Například příznivci Atlantidy věří, že se úhoři dříve vytírali u břehů tohoto bájného kontinentu a zůstávají svému původnímu trdlišti věrní i dávno poté, co Atlantidu pohltily vlny moře. Jiné teorie dávají migraci úhořů do spojitosti s rozestupováním kontinentů – tzv. kontinentálním driftem. Rozumněji zní asi hypotéza, že v Sargasovém moři dochází k společnému a hromadnému tření různých populací úhořů z mnoha oblastí Evropy, což se příznivě podepisuje na genetické variabilitě tohoto rybího druhu. 

Úhoří monté již tvarem i zbarvením připomíná dospělého úhoře; v tomto stádiu má už rybka za sebou dlouhou pouť napříč Atlantikem i několik vzhledových metamorfóz.

Samotný akt rozmnožování nebyl dosud uspokojivě vědecky zmapován a zdokumentován. Dříve se soudilo, že se v hlubinách Sargasového moře společně vytírají populace evropských i severoamerických úhořů. Poslední výzkumy však ukazují, že se úhoři ze Severní Ameriky rozmnožují v trochu jiné oblasti Sargasového moře než jejich evropští příbuzní. Podle jisté poněkud extrémní teorie dokonce evropští úhoři do Sargasového moře ve skutečnosti nikdy nedoputují a po vytření tak vyráží k evropským břehům vždy jen určitá část mladé generace amerických úhořů. V poslední době se začínají objevovat i názory, že vysoce adaptabilní úhoři mají schopnost přizpůsobit se změněným podmínkám, a když je jim zabráněno v přirozené migraci do moře, vytřou se i ve vnitrozemských sladkých vodách. Tyto teorie však dosud nejsou podepřeny žádnými hodnověrnými výzkumy. 

Záhadné tření úhořů probíhá v neproniknutelných hlubinách Sargasového moře. Nebo snad ne?

Tím se dostáváme k další záhadě a tou je úhoří věk. Je prokázáno, že se úhoři vydávají na třecí migrace nejpozději ve věku dvaceti let. Úhoři, kterým bylo v migraci zabráněno, jsou však schopni dožít se mnohonásobně vyššího věku. Legendou se stal úhoř chovaný v bazénku jedné pražské pojišťovny, který žil 68 let, přičemž měřil pouhých 66 cm. Tvrdí se, že na konci života prodělal morfologickou proměnu do podoby migrujícího úhoře se zvětšenýma očima a posléze uhynul. Ještě vyššího věku se dožil úhoř, chovaný ve Švédsku v akváriu, který uhynul nedávno ve věku neuvěřitelných 85 let. Ryby, které splnily v Sargasovém moři svoji reprodukční povinnost, s největší pravděpodobností všechny do jedné hynou. Proč však tak mladé, když mají zřejmý potenciál dožít se až čtyřnásobného věku? Něco takového je v přírodě velmi výjimečné, a proto i samotný věk úhoře a jeho potenciál dožití zůstávají jednou z velkých záhad této nevšední hadovité ryby.

Legendám o staletých obřích „hadech“ a dalším tajemstvím a zajímavostem z úhořova života se budeme věnovat i v příštím díle tohoto seriálu.

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Josef Ptáček

Ilustrace: Jana Hauskrechtová