Vylovování problém (nejen) amatérů!

Řeka Dyje – první půlka července 1998: Zdeňkovi se podařilo odhalit tajemství apetitu místních candátů! Už tři týdny lapá zubaté dravce s neuvěřitelnou pravidelností. Objevitel jich za tu dobu vyndal na břeh téměř čtyři desítky a z celkového množství jich bylo osm nad osmdesát! Největší kousek – 94 cm! Všechny dostal na přívlač na „božskou dvoudílku“ (Rapala Jointed 11F). 

Přestože i já lovím na stejnou nástrahu a opisuji od úspěšného rybáře náhozy i vedení, většinou při společném lovu figuruji jako komparzista. Sbírám jen „drobky“ v podobě sotva půlmetrových candátků a kolegovi vylovuji jeho obludy. O pořádnou rybu ne a ne zavadit! Je to ke vzteku, zvláště když od sebe chytáme pouze na délku prutu. Na ulovené kusy možná vedu, ale co naplat, teprve candát nad tři kila je opravdovým dravcem! Už ani nedoufám, že se někdy dočkám...

Opět v plném zápřahu! Wobblery sviští vzduchem, dopadají k protějšímu břehu a vzápětí mizí pod hladinou. Zdeněk je zabrozený na svém superfleku a konec prutu má s milimetrovou přesností nad terénním zlomem dna. Nastává dusný letní soumrak. Naštěstí nás ochlazuje voda, která proudí těsně pod okrajem brodek. Horkem rozhodně netrpíme, horší je to s nálety komárů. Teprve až se pořádně setmí, útoky bzučících bestií trochu poleví. Konečně se dá koncentrovat na lov. Po očku sleduji Zdeňka a snažím se kopírovat rychlost navíjení i práci s prutem. Něco asi dělám špatně, protože po hodině sice vedu 3:1, ale mí půlmetroví candátí dorostenci nemohou konkurovat jeho pětasedmdesátce! Nepodléhám však panice, ten správný čas je ještě před námi. Obvykle přijde tak hodinku před půlnocí, kdy by měli začít po kořisti šmejdit velcí samotáři. Tak to bývá podle našich zkušeností a představ. Třeba se ještě dočkám zvratu...

„Třiadvacátá odbila a ryba žádná nebyla!“, zaveršuje tmavá postava stojící po proudu. Rýmovačka mě vytrhne z monotónnosti náhozů a přitahování.

„Aby taky jo, když si všechny lepší kousky popíchal!“, odseknu.

Na chvíli přerušíme chytání a dáme si pauzu na kafe z termosky. Zvažuji odchod na chatu. Zdeněk ještě nemá dost a chce vydržet do závěrečné. Dohodneme kompromis – o půl dvanácté skončíme, ať jsme ráno čilí. Ještě netušíme, že okolnosti následujících minut rozhodnou za nás.

Snad na desátý nához schytám ostrou „petelici“ do prutu! Prda jako od bolena! Kamarád rychle stahuje svou nástrahu a urychleně brodí ke břehu pro prostorný podběrák. První vteřiny od záběru bych přísahal, že táhnu vytoužené velké „C“! Úporný tah ke dnu je doprovázený potřásáním dravcovy hlavy - zkrátka, vše tomu napovídá. Náhle se ryba zastaví, zadupe na místě a „hovadskou“ silou se rozjede po vodě. To rozhodně není obranná taktika candáta!

„Sssumíc!“, syknu na Zdeňka. Kamarád, který se na břehu snaží vyplést síť podběráku z ostružiní, přestane problém řešit. Podběrákem sekne o zem, sedne si na balvan a v klidu si zapálí cigáro. Už není proč spěchat – boj se jednak určitě protáhne, a sumce navíc vylovujeme zásadně hmatem za „podkovu“.

Po čtvrthodince perného zápasu z dravce postupně vyprchává počáteční síla. Nyní už jde jako ovečka na porážku. Sumce sice odhaduji na nějakých stodvacet čísel, ale teď je z něj dočista „hadrový panák“.

„Toho vytáhnu jako hříbek z mechu!“, frajersky odmítám kamarádovu nabídku k vylovení. Nechávám fousáče kroužit kolem sebe a snažím se ve tmě rozpoznat, kde je vlastně zaseknutý. Jo, mít takhle čelovku, to by byla jiná, ale svítilna zůstala na břehu. Jedu prsty po šňůře až k nástraze. Zjišťuji, že koncový trojhák visí pevně v koutku jeho tlamy a horní se klimbá volně v prostoru. Zkouším na první pokus chytit fousáče za pysk. Nedaří se! Rybu akorát splaším, a ta znenadání vyrazí přímo proti mně. Přestože hbitě srazím nohy k sobě, je pozdě! Rozjetý dravec se mi snaží „dát jesličky“! Zabrzdí ho, až když se mi volný trojhák zasekne do kalhot! Jeden z hrotů mě rýpne do vnitřní strany stehna. 

„Aúúú!“, zavyju jak postřelený šakal.

Mému utrpení není zdaleka konec. Sumec se mi snaží za každou cenu procpat mezi nohy. Tepe ocasem hladinu a jeho úsilí mi vhání slzy bolesti do očí. Pouštím prut do vody. V předklonu se snažím udržet rovnováhu a současně za zadkem našmátrat hlavu vzteklé ryby. Sláva! Konečně se mi jí daří pevně uchopit za čelist. Ještě však není zdaleka konec. Sumec najednou začne couvat! S obličejem těsně u hladiny kloužu po dně za ním. Už to se mnou vypadá bledě...

Naštěstí zakročí Zdeněk, který se na tu parodii zdolávání nemůže dívat. Vletí do vody, houkne: „Bacha!“, Bafne sumce za pysk a silou mi ho protáhne mezi nohami! Zařvu bolestí a málem udělám ve vodě kotrmelec.

Konečně jsem volný! Kamarád vleče rybu ke břehu. Já vylovuji odhozený prut a zvolna kulhám za ním. Za okamžik sedím na souši vedle těžce vydřeného úlovku a hladím si krvavý šrám na stehně. Měl jsem kliku, že mi hrot jenom napáral kůži, ale nezasekl se do ní festovně. Trojhák následně vyháknu ze zdeformovaného kroužku a vyřežu ho z kalhot.

Když mi otrne, ptám se svého zachránce, jak by postupoval, kdybych byl zaseknutý výš v rozkroku a navíc „do živého“.

„Úplně stejně“, odpoví klidně.

V té chvíli mě polije smrtelný pot...

Text: ToRo 

Fota: autor a přátelé