Chytej.cz
NOVINKA 2018/2019 RedBass KICKER

Na slizké stopě 2. necteno

2.9.2014 | Položená | Úhoř říční | 7.596 čtenářů | hodnocení: vynikající | komentáře: 3

Na slizké stopě 2.V prvním dílu jsem částečně odkryl tajemnou povahu úhoře. Naznačil jsem, jak se chová, kde přebývá, kdy a čím se živí. Dnes nastal čas na představení mé oblíbené metody a zvoleného náčiní. Zmínka bude částečně i o strategii lovu. Text je navíc prošpikovaný krátkými příběhy z praxe, které vás při výpravách za „vodními hady“ mohou kdykoli potkat. A na závěr jsem si neodpustil připomenout jeden z mýtů, který se s úhořem táhne pěkných pár století...

 

 uhor.jpg

Úhoř - ryba mýtů a fám

 

Úhořová plavačka

Dá se říct, že už pár let nazpět (u)lovím úhoře z 90% na plavačku. Je sice fajn sledovat, jak při položené číhátko jakoby „po schodech“ stoupá k prutu, ale pohled na splávek ozářený chemickým světýlkem propadajícím se do hloubky je pro mě daleko „výživnějším“ zážitkem. Výhodou plavačky je navíc fakt, že mi v překážkách dna neuvízne tolik ryb jako při klasické „těžkononáži“.

K chytání úhořů používám třímetrové pruty s vrhací zátěží do 60 g. Pokud lovím v místech, kde mám málo místa kolem dokola a nade mnou (např. pod převislými větvemi) nasadím do hry i štikové vláčáky do 40 g v délkách 2,4 m. 

Na navijácích mám nejčastěji vlasec o průměru 0,26 mm. Nepoužívám žádné návazce! Nikdy jsem také do sestavy zapojil ani tolik doporučovaný obratlík a ještě se mi nestalo, že by se úhoř „ukroutil“. Osobně si myslím, že tato bižuterie je spíš na závadu, protože každý uzlík v montáži navíc snižuje její celkovou pevnost (nehledě na to, že nedůvěřuji uváděným pevnostem obratlíků a karabin). Splávek, zátěž i háček jsou tedy přímo na kmenovém vlasci!

Má oblíbená sestava vypadá následovně - základ tvoří štíhlý dikobrazí osten, na jehož špičce je nasazené přes bužírku chemické světélko. Splávek je vždy klouzavý, shora zajištěný bavlnkovou zarážkou. Pod brkem následuje řetízek bročků, které se ve směru od splávku k háčku zmenšují. Dělená zátěž má velký vliv na citlivost sestavy. Na konec vlasce navážu jednoháček. 

 

uhor.jpg

Sestava připravená na vodní misi

 

Mazaný had

Jestliže jsem výše uvedl, že se mi žádný úhoř „neukroutil“, tak to ještě neznamená, že bych nikdy o žádného nepřišel. Hadů jsem za léta pozbyl dost, ale většinou tak, že jsem nebyl při zdolávání dost rázný a dovolil jim zachytit se pevné překážky.

Byl jsem však svědkem kuriózního utrhnutí opravdu velkého úhoře, který měl určitě dobrých 90+! S kamarádem Jirkou jsme tehdy chytali na starém štěrkáči u Podivína. Žije tam úhořů přehršel, ale jejich velikost se stále točí jen kolem míry. Ulovení „hada“ přes 70 cm byl pro nás pokaždé malým svátkem a vedly k němu desítky „ustřižených tkaniček“. Místní úhoře jsme převážně lapali na plavanou, kousek od břehu za četnými rákosovými poli. Jakmile se slunce začalo klonit k obzoru, vylezla „háďata“ z doupat a začala brát jedno za druhým. 

Jednou jsme k vodě dorazili už po poledni, občerstvili jsme se v nedaleké hospodě a pomalu zamířili na fleky. Zatímco já začal ihned chytat, kamarád v poklidu převazoval na plavačku. Do večera zbývala fůra času... Aby o pauze neseděl jen tak zbůhdarma, nastražil na háček rousňáka a poslal ho do dálavy montáží na položenou. Od náhozu neuplynula ani čtvrthodinka a kroužek v průvěsu začal šplhat vzhůru. Jirka nemeškal, sotva policajt orazítkoval prut, prudce sekl. Prut se ohnul do paraboly a břemeno v dálce se dalo ztěžka do pohybu. Zpočátku to vypadalo na velkého kapra nebo menšího sumce, ale čím byla ryba blíž břehu, bylo jasné, že to bude „pan úhoř“! A také že jo! V pobřežní mělčině se zjevil rotující válec. Jirka „hada“ dřel a nedal mi ani čas na rozdělání velkého podběráku. 

V tom se to stalo! Úhoř z ničeho nic na ocasu vytvořil jakýsi uzel a dlouhé tělo pozpátku protáhl skrz něj. Uzel tím posunul a zatáhnul až na vlasci před tlamou. Pic! Špička prutu se rozkmitala jako nuž zabodnutý do fošny. Bylo po souboji. Oba jsme se na sebe jen nechápavě podívali...  

 

Výběr háčku

Při výběru správného háčku na úhoře panují mezi rybáři věčné polemiky. Někdo přísahá na speciální „úhořáky“ (háčky s protihroty na dlouhém ramínku), na kterých dobře drží nástraha. Jiný používá řádný kovaný „kaprák“, na který navlékne žížalu po celé délce a posune ji až na vlasec. V tomto případě úhoř musí rousnici začít požírat od hrotu, jinak nástrahu potrhá a s klidným svědomím odpluje. Znám jednoho rybáře, který naopak úhoře chytá na „polykáček“ maximální velikosti 8. Žížalu napíchne od konce a posunuje ji po vlasci vzhůru, hrot háčku pak nechá volně vyčnívat zhruba z poloviny těla červa. Takové nastražení je pro ryby absolutně nejsvůdnější, protože je kořist přirozeně natažená a mele se jen její půlka. Horší je to ovšem s držením zaseknutých ryb - nezřídka si právě ti největší úhoři malý háček vyškubnou před vylovením. 

Osobně nejraději používám oblé ownery 50339 s hrotem ve tvaru kopí. Za optimální považuji velikosti 4 až 1/0. Úhořové háčky se zpětnými zoubky na dlouhém ramínku jsem několikrát použil, ale dal jsem je pryč! Na úhoře jsou skvělé, ale zbytečně mi z nich padaly „doprovodné“ noční ryby – kapři, parmy, líni a cejni. 

Velikost háčků je závislá na objemu nástrahy a formě úhořů, která v revíru převládá. Ve vodách, kde je převaha hadů „úzkohlavců“ nasadím menší háčky i sousta (shluk hnojáčků na háčku vel 4), naopak v lokalitách, kde žijí „širokohlavci“ nezdráhám se použít háčky 1/0 s největšími rousnicemi, popřípadě s rybím cárkem. 

Většina rybářů si myslí, že úhoř je schopen udolat jen takovou kořist, jaká se mu vejde do tlamky. Jenže úhoří čelisti jsou spojené pružnými šlachami a jsou funkčně podobné tlamě plazů. Úhoř tak pozře podstatně větší sousto, než by se zdálo. Dokonce si kolikrát troufne zaútočit i na mnohem větší rybu, kterou ani nemá šanci vcelku polknout. V tom případě se oběti alespoň zakousne do ploutve a začne rotovat kolem osy, aby vytrhl kus masité tkáně. Přestože úhoř má jen jemné pilovité zoubky, jeho největší zbraní je ve skutečnosti drtivý stisk čelistí. Vypracované lícní svaly mu dávají energii svěráku, který menší rybku dokáže bez problému přepůlit. Něco o tom sám vím...

 

uhor.jpg

Spolu s hady obvykle ulovím i doprovodné ryby, které po potravě slídí v noci

 

Nebezpečný úlovek  

V dusném letním podvečeru číhám na záběr. Dočkám se ho až půl hodiny před půlnocí. Úlovek je pro mě zklamáním. Úhořík je malý a navíc má háček zaťatý hodně hluboko. Jako na potvoru nemůžu najít ve tmě baterku, a co hůř, ani nůž na odříznutí ryby. Proto mrskajícího se úhoře uchopím levou rukou a pravačkou napnu vlasec. Jazykem jedu po silonu a snažím se jej ukousnout těsně před rybou. Náhle mi ústy proletí šílená bolest! Úhořík se mi zakousl do jazyka! V úleku hada pustím. Visí mi na jazyku a cloumá s ním na všechny strany. Marně se ho snažím setřepat. Pustí se sám až po několika nekonečných vteřinách. Plivu krev a zrádné hádě odstřihuji cvikátkem z vesty. Nikdy bych nevěřil, jakou má malý úhořík v čelistech sílu! Ještě dva dny po uvedené události jsem šišlal a nikdo mi nechtěl věřit, že jsem s dopřával „francouzáčka“ s hadem... 

 

Nastražování

Při chytání na plavanou napichuji žížaly na háček „na kalhotky“, aby vydržely dlouho vlnit volnými konci. Pokaždé se snažím, aby nástraha byla těsně nade dnem, ale přímo na něm neležela. Zdá se mi, že ležící nástraha zbytečně láká k ochutnávce bílé ryby - konkrétně cejny, kteří jsou po tmě víc než aktivní. Vyladit správně hloubku bývá dost obtížné, hlavně když fouká vítr a voda je v pohybu. 

Při chytání na těžko rousnici prošívám háčkem kompletně a posunu ji až na vlasec - tím ji záměrně znehybním, aby neměla tendenci se někam na dně skrývat. Pokud je dno pokryté řídkým bahnem, nadlehčím ji vzduchem aplikovaným injekční stříkačkou, aby se lehce nadnášela. Je jasné, že úhoř by žížalu vyslídil, i kdyby byla kompletně utopená v bahně, ale nadnášení rousnice je opět spíše opatření proti dotěrným cejnům (ploticím, karasům, línům, kaprům-násaďákům, apod.).

 

uhor.jpg

Nastražení rousnice na kalhotky

 

Hrbáč

Úhoř se s nástrahou ve většině nemazlí a okamžitě ji souká do jícnu. Zvláště širokohlavá forma je proslulá svoji hltavostí. Známému se přihodilo, že měl k večeru poctivý záběr na skoro dvanácticentimetrového karasa. Policajt se chvíli natřásal, popojížděl a nakonec vystřelil k prutu jako tryskáč. Jelikož kamarád počítal s candátem, zasekl ihned, jakmile dravec vytáhl zhruba metrový průvěs. Po zdolání se nestačil divit. Na háčku visel asi šedesáticentimetrový úhořík – „širokohlavec“, a hrbatého karáska za pár sekund přestěhoval hluboko do svých útrob. Úhoř tak spíše připomínal krajtu s čerstvě sežraným jehnětem, neboť měl uprostřed trupu bouli způsobenou nadměrnou nástrahou.

 

Důležité pomůcky

Pruty s navijáky nabitými pevnými vlasci, splávky s chemickými světýlky, olůvka, háčky, nástrahy jsou připravené, a tak směle můžete vyrazit do ostré akce! Tedy, vlastně ještě ne... Budete potřebovat ještě pár maličkostí, které rybolov buď usnadní, nebo alespoň zpříjemní. Patří k nim vidličky (nebo stojan) pod pruty, suchý hadr na otření rukou od úhořího slizu, větší podběrák s hustou a hlubokou síťkou a samozřejmě svítilna. Upřímně řečeno poslední jmenovanou pomůcku jsem měl asi uvést hned na začátku seznamu.  

 

Marnost nad marnost!

Občas mám na rybách – „den blbec“, kdy se nic nedaří. Jeden z nich mě potkal koncem letošního dubna... 

Nastalo to správné úhoří počasí! Se stovkou čerstvě nasbíraných rousnic vyrážím hned po práci na „ně“. Spěchám, abych byl na fleku ještě před stmíváním, ale jak už to tak bývá – spěch je nejhorší nepřítel rybáře!

Konečně jsem u přehrady a na svém místě. Jedná se o pozvolný svah plný pařezů, ve kterých se „vodním hadům“ pochopitelně líbí. 

Teprve až nahodím, zjistím, že nejdůležitější součást nočního lovu – čelovka – zůstala doma. Doufám, že to bez ní nějak přežiju. Háčky jsem zvyklý navazovat i po tmě, v nejhorším případě pomůže displej mobilu. Konečně mám nahozeno a mohu sledovat světýlka na hladině. Voda je trochu podkalená a mírně táhne. Splávky se šnečí rychlostí pohybují podél břehu. Ideální podmínky...

Ještě za světla dostanu první záběr a je tu první, bohužel zažraný, úhořík! Ustřihnu rybu nad vodou, abych se zbytečně nezaslizil. Sotva navážu háček, zapanáčkuje druhý brk. Šup! Další hádě opouští vodu, aby se do ní za okamžik vrátilo. To je fofr! Dnes jim vyloženě šmakuje. Po pátém puštěném úhoři proklínám svou sklerózu. Setmělo se a svítilna mi zatraceně chybí.

Navazování háčků po tmě mě zdržuje a nic nemůžu najít napoprvé. Dvakrát se mi stane, že zatímco šmodrchám zamotanou sestavu, druhá mi i s rybou pevně uvázne ve vázce. Určitě se jednalo (alespoň podle mého úsudku) o ty největší úhoře!

Do závěrečné se mi podaří chytit tucet půlmetrových „háďat“ a jen jednoho „jedlého“ hada nad sedmdesát. Věřím, že jich mohlo být víc, kdybych neztrácel čas kvůli nedostatku světla...

 

uhor.jpg

Potmě chytám hned pod špičkami prutů

 

Kde chytat?

Ještě za denního světla chytám úhoře dál od břehu ve větší hloubce, nebo v nejtěsnější blízkosti překážek. Jakmile se setmí, hadovití dravci se vysoukají s úkrytu a vyrazí slídit po potravě ke břehu. S postupující tmou proto snižuji hloubku a přitahuji splávky blíž k prutům. V létě za tmavých nocí, v čase od 23 – 24.00 hodiny, už kolikrát chytám přímo pod špičkami prutů třeba v půlmetrové hloubce. K tomu, aby se dostavil úspěch, je ale zapotřebí zachovat naprostý klid, nepopocházet po břehu a hlavně nesvítit na vodu. Pokud se v samém kraji vody pohybují drobné rybky, mohly by se otřesy či svícením rozplašit. Když se to přihodí, pak ihned začne platit: Kde není kořist, není ani dravec!

 

Suchozemec

Přesně při západu slunce nahazuji cárky z rybek podél rákosového pole na jednom z mnoha ramen Dyje. Počítám s tím, že všichni noční predátoři po tmě budou šmejdit u samého kraje, takže je nemůžou minout. Odklopím řadič na navijácích a do průvěsu mezi očka zavěsím proužek z alobalu sloužící jako primitivní akustický hlásič. 

Tma houstne. Na hladinu se občas vyvalí těžká ryba. Z lužního lesa se ozve hrůzostrašný hlas kvakoše. Uslyším i hlučné puknutí sumce (nebo bobra?). Popojdu kousek od prutů, abych viděl, kde se odehrálo. Mé kroky zarazí zašustění alobalu. Rychle zpátky! Pásek lesklé fólie je přilepený pod prutem a třese se, jakoby měl zimnici. Zaklopím oblouček a nechám došponovat vlasec. Zaseknu, až prchajícího dravce ucítím ve špičce. Žádné zdolávání se ale nekoná! Ryba našla cestu do rákosového pole a pevně v něm uvízla!

Dlouho se nerozmýšlím, oděv dolů a rychle pro ni. Třeba ještě není pozdě! Soukám se po vlasci a prodírám se tvrdým porostem. Tuhé listy mě nepříjemně řežou do kůže. Jdu stejnou trasou, kterou přede mnou prokličkoval dravec. Uprostřed nejhustšího trsu rákosí se vlasec zvedá vzhůru nad hladinu. Sakra, snad jsem nezapřáhl ptáka? Sunu prsty po vlasci a naštěstí nahmátnu slizké rybí tělo. Dobře půl metru nad vodou je na stvolech namotaný slušný úhoř. Aby se zbavil nepříjemné přítěže, vyšplhal po rostlinách a nyní je u nich přivázaný jako zajatec u mučednického kůlu. Lámu celý trs rákosí a s otepí se brodím ke břehu. Úlovek musím vyřezat nožem. Úhoř se namotaným vlascem pořádně přiškrtil. Je to šedavý „širokohlavec“ měřící skoro tři čtvrtě metru. Raději ho dorazím ještě před úplným osvobozením...

 

uhor.jpg

Okraj rákosového pole je TOP flek na hady

 

Vylézají úhoři dobrovolně na souš?

V souvislosti s úhořími výlety na pevninu si dovolím připomenout jeden historický příběh, který je doložen v kronice města Lübecku. O co tehdy šlo?

 

Rybářská latina?

Psal se rok 1844. Jistý čeledín Stahr šel brzy zrána podojit krávy na pastvinu. U Hamelsdorfského jezera byl vyrušen podivným šramotem z hrachoviště svého pána. Pole bylo plné úhořů! Stahr rychle pádil oznámit svůj objev dalšímu čeledínovi, který se neprodleně vydal k hrachovému poli s koňmi a pluhem. Podél hrachoviště vyoral tři hluboké brázdy. V nich se poté zachytilo velké množství úhořů vracejících se z „noční pastvy“. Děvečky ze statku je posbíraly do pytlů a pak je prodaly v Lübecku na trhu...

 

Možná právě tato historka dala podnět k fámám, že se úhoři příležitostně živí hrachem. Podle mého názoru se spíše jednalo o migrující ryby, kterým v cestě k řece stále nějaká nepřekonatelná překážka, a tak ji musely zdolat obchvatem přes pole s hrachem.

V každém případě platí, že úhoř je naší jedinou rybou, která je schopná plazit se po souši k vodě i několik stovek metrů. Patří také mezi nejčastější „prchající vězně“. Ne nadarmo se traduje, že úhoř se považuje za uloveného teprve tehdy, až když visí v udírně! 

 

uhor.jpg

Úhoři se vracejí z hrachoviště...

 

Hodně štěstí v lovu „vodních tuláků“ 

 

Text a foto: ToRo

  

Jak se Vám tento článek líbil?

  • bezvýznamný
  • nic nepřinášející
  • dobrý
  • velmi dobrý
  • vynikající

20 hodnocení, v průměru 4.5 hvězdiček

Kam dál?

Komentáře prostřednictvím CHYTEJ.cz

I vy můžete přidat svůj názor!

Přidání příspěvku
Přihlášení

Momentálně nejste přihlášeni. Pokud jste zaregistrováni do Klubu Chytej.cz, vyplňte prosím své přihlašovací jméno (přezdívku) a heslo (do levé části formuláře). Pokud ještě registrováni nejste, můžete se zaregistrovat zde.
Pakliže chcete přispět anonymně, vyplňte do pravé části formuláře svou emailovou adresu a zvolte libovolnou přezdívku, pod kterou chcete vystupovat (nesmí však již být rezervována jiným registrovaným uživatelem).

Jsem registrovánPřispívám anonymně
Váš komentář

Fotografie
K příspěvku můžete přiložit až 4 obrázky (akceptujeme formát JPEG, GIF a PNG). Obrázky automaticky zmenšujeme ještě před odesláním na server, takže neplatí již žádné velikostní omezení. Musíte však mít ve svém prohlížeči povolen Adobe Flash Player 10+. Popisky fotografií vložíte editací již vloženého příspěvku.

Foto vložíte kliknutím na následující ikonku. Pokud máte s nahráváním fotografií problém, můžete použít klasický způsob.

odeslat

Diskuze k článku

Čtvrtek 4. září 2014 v 8:02® hering
hering

Klobasa> Zápis jsi udělal 3.9. Nastuduj si raději rybářský řád. Teď nemáš co vyrážet na úhoře!

Středa 3. září 2014 v 9:44® medabad
medabad

Zdravím, super článek. Karel

Středa 3. září 2014 v 9:21® Klobasa
Klobasa

Dokonalé, perfektně napsané od hadího mistra Rozsypala. Doufám, že se s ním letos poprvé potkám a prohodím pár slov v Jestřabicích. O spoustu velkých hadů jsem také přišel výše popsanými chybami a vlastní hloupostí. Nebýt dnes v zaměstnání, okamžitě a s chutí bych vyrazil na hady s čerstvě posbíranými rousnicemi(deš­ťovkami) a mraženými perlínky (8cm.ideál). Díky mistře rybolovu a pera. Vlastně klávesnice.