Parma a muška

Dříve jsem parmu lovil klasicky za pomoci krátké nymfy, ale jelikož se tato bojovnice vyskytuje v obzvláště silných proudech, kde není lehké nymfy dostat ke dnu a navíc je tato ryba na většině revírů dost plachá, zdálo se lovení za pomocí francouzského návazce nejideálnějším řešením. Krom toho s francouzem, dle mé zkušenosti, ubývá i značné procento podseknutých ryb. Ač někteří muškaři tuto metodu odsuzují a považují ji za „nemuškařskou“, já ji považuji za pokrok v nymfování a v celé muškařině vůbec. Pro mne je to jen další způsob prezentace mušky. 

Francouzská nymfa na parmy

Mnozí z vás jistě vědí, o co jde. A pro ostatní ji v rychlosti vysvětlím. Při chytání francouzskou nymfou nám všemi očky od navijáku po poslední nymfu prochází pouze vlasec, na kterém je umístěn indikátor. Celý fígl spočívá v nižší váze a odporu vlasce oproti šňůře, díky čemuž můžeme prezentovat nástrahu asi do 3x delší vzdálenosti než s normální nymfou. Indikátory si vyrábím sám nejraději z různobarevného backingu, který z obou stran většinou osazuji mikrokroužky. Záběry jsou většinou cítit v ruce, nebo se indikátor v proudu charakteristicky zastaví. Francouze používám k lovu v podstatě všech ryb, ale stejně jako pro každou techniku je důležité vybavení na lov parmy správně dimenzovat. Tloušťku vlasce nechám na uvážení každého z vás, já volím většinou pro první nymfy průměr šestnáct, a pro koncovou, posledních cca dvacet centimetrů, dávám čtrnáctku. Je to ze dvou důvodů: za prvé parmy mají velmi rády tu chvíli, kdy se koncová nymfa zahákne v proudu o dno, a mají vás tak možnost „okrást“ o přívěs. Za druhé torpédo chycené na přívěs se nechce odlepit ode dna a koncová muška má tendenci ze sebe dělat kotvu - což bývá konec! Má „vychytávka“ v těchto velmi častých situacích určí vítěze mače. A v případě uváznutí šetří i zásobu nymf v krabičce. 

Vhodné nástrahy

Dalším bodem jsou samotné mouchy. Účinné vzory jsou napodobeniny larev chrostíků, které vážu s tungstenovými hlavami, dále patentky, redtagy a další napodobeniny bezobratlých živočichů parmího jídelníčku. V poslední době se často vracím k blešivcům, protože se někde parmám zlaté ani jinak barevné hlavičky nelíbí a mají dokonce spíše odpuzující účinek. Ani skvěle navázaný vzor mouchy nemusí znamenat půl úspěchu. Důležitým, a možná i nejrozhodujícím faktorem, je vedení. 

Vedení nástrah

Asi nejlepší vedení dle mého názoru představuje, když cítíte v prutu, jak brnkají mouchy o dno. i když to nemusí být podmínkou! Chytání parem na mouchy může vždy překvapit... Někdy se voda doslova vaří, jindy je to jen o jednom nebo páru těžce vydřených záběrů za den. Občas se stává, že jdu od vody se „čistým zerem“.

Existují říční úseky, kde sestava nedriftuje nade dnem tak, jak bychom si přáli. Nymfa se zde permanentně zachytává o dno a skutečný záběr je jedním z kopy pozastavení indikátoru. V té chvíli mám nejradši, když se mi vázka po několika vteřinách klidu rozjede proti proudu... 

Kde zkoušet?

Místa, kde chytám, se od sebe dost liší. V zásadě platí, že při průzkumu nového úseku začínám u jezu a jdu po vodě. Držím se hlavního proudu v korytě a postupuji po proudu dolů. Většinou někde parmy zastihnu a to i při následné vycházce. Usuzuji tak proto, že se parmy často zdržují ve stejných místech, která se mění jen v souvislosti se stavem průtoku. 

Parma obecná je ryba zdržující se v hejnech a občas se stává, že si s ní hraji, jak rád říkám, „na babu“. Myšleno je tak, že při záběru se zaseknuté torpédo rozjede a přívěsem zasekne jinou parmu - tím se většinou obě ryby osvobodí. Anebo také ne, a ve finále vytáhneme úplně jinou rybu, než se nechala obelstít mouchou. Zkrátka lov bojovnic proudu je plný nejrůznějších situací, které mě asi nikdy nepřestanou překvapovat.

Při lovu parem často ulovíme i ostroretky, které mají podobné návyky a životní styl právě jako jejich větší sousedky. Ale o této rybě někdy příště... 

Doufám, že můj krátký příspěvek někoho z čtenářů bude motivovat, aby vyrazil s mušákem cíleně na parmy, nebo alespoň přinesl něco nového k zamyšlení.

Text a fota: Daniel Kraus