Štiku pozná každý laik - typický je pro ni šípovitý tvar těla a tlama plná ostrých zubisek.

 

Je štika vražedné monstrum?

Ne! Štika je spíše celebrita. Pozná ji každý - děti, ženy i muži - nerybáři. U všech amatérů je jen trošku scestné, že štiku považují za krutou vládkyni sladkovodního království, které sežere vše, co se kolem ní šustne. Podle odborné literatury však potřebuje štika na kilogram svého přírůstku pozřít 3–5 kg potravy. Nejčastěji jí tvoří směs drobných ryb, takže to s nenažraností zubatek není zas tak horké. Kromě ryb si štika také ráda smlsne na obojživelnících, plovoucích hlodavcích a mláďatech vodního ptactva. Snad proto u široké veřejnosti převládá názor, že je štika ve své říši obávanou, krvelačnou a zákeřnou tyrankou – něco na způsob čachtické paní. Odsud pramení i lidové rčení, že když se někdo chová jako štika v rybníku, tak si umí v okolí sjednat pořádek, nebo také, že jde za úspěchem přes mrtvoly. Ale to je chyba lávky! Štika hraje v přírodě nesmírně důležitou roli – zabraňuje přemnožení určitých druhů ryb, likviduje nemocné, raněné nebo neduživé ryby a tím ostatní obsádku chrání před epidemií chorob nebo cizopasníků. Zkrátka je významnou zdravotní policií. Kdyby nebylo štik, nebylo by pod hladinou přirozené rovnováhy. 

 

Vše živé, co se ocitne ve vodě, může skončit v útrobách.

 

Tygřice našich vod  

Pokud bych hledal srovnání štiky s některým ze suchozemských predátotrů, tak se mi okamžitě vybaví tygr. Se štikou má hodně společného. Stejně jako vodní královna je teritoriálním dravcem. Na kořist útočí skokem ze zálohy, do své oběti zatne tesáky a usmrtí ji v několika málo vteřinách. Tygr i štika mají další více či méně stejné znaky – např. dokonalé mimikry. V přirozeném prostředí jsou téměř neviditelní a jen výjimečně se nechají spatřit. Na volném prostranství naopak vynikne jejich výjimečná kresba a pestrost šatu. Oba dravci jsou odolní a vytrvalí, jsou-li zahnáni do úzkých, bojují o svobodu ze všech sil.

 

Velká vodní tygřice může mít tesáky až 2 cm dlouhé! Těmi to už zatraceně bolí...

 

Vlastnosti dokonalého zabijáka

Štika má jako typický denní dravec výborný zrak. Naznačují to už velké výrazné oči, které jsou umístěné nad horní polovinou podélné osy ryby. Štika díky uložení očních bulev vidí před sebe prostorově, což napomáhá k přesnému určení vzdálenosti ke kořisti. Do stran dravec vidí jen monokulárně, a proto, aby zaostřil zrak, natáčí se k objektu zájmu vždy „čelem“. Štika výborně monitoruje celý prostor kolem sebe, zorný pohled směrem k hladině je úctyhodných 97,6°. Jediné slepé zóny, kam ryba nevidí vůbec, leží těsně před tlamou, pod břichem a za ocasem. Tato místa dostatečně spolehlivě hlídají další smysly - postranní čára a čivné jamky. Jakmile štika zaměří vhodnou kořist, odhadne vzdálenost a zaútočí s vysokým procentem úspěšnosti…

 

Velké oči umístěné nad podélnou osou hlavy umožňují štice monitorovat prostor nad sebou.

 

V útoku štika připomíná vystřelený šíp, a to nejen tvarem těla, ale i zrychlením. Výpad na krátkou vzdálenost má neuvěřitelnou razanci a je jen těžko postřehnutelný lidským okem. V bleskurychlém útoku dravci pomáhá štíhlý tvar těla, který je navíc elipsovitého průřezu – díky dokonalé aerodynamice tak vodou prosviští jako vystřelená kulka. Potřebnou energii „z nuly na sto“ dodává prostorná ocasní ploutev. Jí pak sekundují hřbetní a řitní ploutve, které jsou posunuté dozadu k ocasnímu násadci. Trojice ploutví společně vytvářejí něco jako lodní šroub závodního kluzáku. 

Těsně před střetem s kořistí štika dokořán otevře čelisti a nasaje ji do tlamy. Současně s tím rozevře skřele, aby přebytečná voda mohla protéci přes žábry ven. V případě, že je potrava menších rozměrů, tak ještě zaživa zamíří do jícnu a usmrtí ji až působení silné trávící šťávy. Když je kořist velká a nejde spolknout naráz, dravec se do ní zakousne jako buldok. K pevnému držení slouží především velké špičáky lemující spodní čelist. Stovky ostrých zoubků různých délek nacházející se na horním patře tlamy, mají spíše podpůrnou, držící a především „mačkací“, funkci. Tyto jehličky rozdrásají povrch sevřeného těla a způsobí rozsáhlé krvácení, které oběť brzy vysílí. Pásy drobnějších zubů usazené na jednotlivých žaberních obloucích mají za úkol zachytit kořist, která by mohla upláchnout s vodou vypuzovanou podél roztažených skřelí. Štika může mít celkem až 700 zubů! Chrup se během roku pravidelně obměňuje – staré a poškozené zuby vypadnou a nahradí je nové. Hustota „štičí pilky“ se tak v průběhu sezóny různě kolísá. 

 

Tlama štiky může obsahovat až 700 zubů různých velikostí.

 

Co mi na štice nevadí?

Tak, soupeře jsem alespoň v hrubých rysech představil. Nyní se dostávám k tomu, čeho si na štice vážím. Určitě je to hrdého vzezření, které naznačuje, že se jedná o více než svérázného predátora. Zubatá tlama, šípovitý tvar těla, žíhaný hřbet i ploutve, „zlé“ vševidoucí oči – to vše už na první pohled napovídá, že je to protivník budící úctu i respekt! 

Tak jak štika vypadá, tak i bojuje – divoce a nespoutaně. Zápas je vždy plný emocí a zvratů. Jeho výsledek nikdy není daný dopředu. K získání svobody jí často napomůžou už jen anatomické propozice. Ostrá zubiska štiky snadno uříznou vlasce i pletenky různých průměrů a tvrdé kostnaté čelisti jsou vážnou překážkou pro pevné držení háčku. Štika má navíc v záloze celou plejádu bojového umění. Hned po záseku většinou provede rychlý a daleký výpad. Při zpomalení úprku začne razantně potřásat hlavou ze strany na stranu nebo začne rotovat kolem své osy. Následuje zdánlivě zmatené vymetání dna a snaha o únik do překážek. Štika je také odbornicí na vzdušnou akrobacii. Skáče ráda do výšky i do dálky. Její aktivní obrana je však dvousečná zbraň. Obecně platí, že čím více dravec vyvádí, tím dříve se unaví. Ovšem i těch pár minut intenzivního zápasu dá rybáři mnohdy více práce a soustředění, než několikahodinové přitahování s některým s pasivnějších druhů ryb. 

 

Teď přijde výskok!

 

Co mi na štice vadí? 

Vzhledem k ostrým zubům je štika jedinou naší rybou, při jejímž cíleném lovu je potřeba před nástrahu nasadit lanko. Ten, kdo ho do montáže nedá, riskuje nejen ztrátu nástrahy, ale i poškození dravce. Štika je vyhlášená zlodějka nechráněných nástrah! Použití kovového návazce mi vadí hlavně při chytání okounů na miniaturní nástrahy – například na wobblerky a gumky - které díky jeho přítomnosti v sestavě nepracují tak, jak mají. Jenže zákon schválnosti je neomylný. Bez lanka mi štičky stříhají tenký vlasec jako krejčí nitě, a když lanko navážu, tak díky zhoršenému chodu nástrah se sníží celkový počet záběrů. V praxi proto většinou lanka nedávám před levnější gumičky a třpytky, ale neopomenu tenký wolfram nasadit před dražší wobblery. I tak v průběhu sezóny štikám nedobrovolně odevzdám slušný desátek ze zásoby nástrah. 

 

Bezpečné zaseknutí mimo ostré zuby.

 

Další negativní vlastností štik je jejich přílišná hltavost, která pokaždé hrozí pořádným malérem. Rybáři chytající na přirozené nástrahy rádi se zásekem otálejí i několik minut, aby zvýšili „jistotu“ lepšího držení háčku. Většinou tím dravce s větší jistotou odešlou na onen svět. Štika totiž uchopenou rybku posílá co nejrychleji do útrob a po několikaminutovém vyčkávání bývá nástraha pohřbená v citlivých částech za jícnem. Neznám moc rybářů - štikařů, kteří by s sebou k vodě nosili štípací kleště na ucvaknutí lanka pro případ, že je trojháček zachycený někde hluboko. A tak se stává, že si lovci, na místo toho, aby zažrané dravce rychle a relativně bezpečně osvobodili, zaťaté háčky silou vykroutí pomocí peánu. V důsledku těchto amatérských chirurgických zákroků uhyne každoročně spousta štik v důsledku vykrvácení. V první řadě to odskáčou mladé a hloupé kudličky. 

Štika patří mezi teritoriální druhy ryb, což znamená, že se zdržuje v určitém prostoru, kde má úkryt a kolem něj i loví. Z tohoto důvodu je velmi snadno ulovitelná. Stačí, když se dravec prozradí útokem, a pak už je jen otázkou času, kdy jí její „objevitel“ dostane na prut.

Na štikách mi také vadí jejich kanibalské choutky, které vyplývají z obrany vlastního teritoria. Štiky nesnášejí konkurenci z vlastních řad, a tak se vzájemně napadají, zahánějí a nezřídka se i požírají. Někdy však útočnice svůj odhad přežene a následně se udusí téměř stejně velkou konkurentkou. Této nenávisti vůči vlastnímu pokolení lze zneužít při lovu, když rybář naváže nástrahy ve „štičím šatě“.

 

Štiky žerou štiky.

  

Může být štika nebezpečná člověku?

Téměř každoročně se můžeme v bulváru dočíst, že byl někde nějaký koupáč pokousaný štikou. Je to možné? Může se to sice vzácně stát, ale podstatně více podobných zranění má na svědomí pořezání o ostré skořápky škleblí nebo o utržené rybářské šňůry.

Štiky, respektive jejich ostrá zubiska, mohou škaredě pokousat rybářovy ruce při neodborné manipulaci. Jejich jedovatě špičatý chrup má zvláštní uspořádání, které vzdáleně připomíná ozubení listu pily. Pokud strčíte štice prsty do huby, pak se zuby poslušně sklopí směrem k jícnu, pokud je ale budete chtít z tlamy vytáhnout ven, už to tak snadno nepůjde. Zubiska se totiž vzpřímí a zatnou se do kůže. Šikmé postavení zubů pomáhá dravci udržet slizkou a mrskající se kořist před jejím únikem z tlamy. Samozřejmě úplně stejně zafunguje, i když místo potravy jsou mezi čelistmi prsty neopatrného lovce. Bez dlouhého peánu nebo kleštiček vůbec do štičí tlamy nesahejte! A pokud vlastníte i pérový otvírač tlamy, určitě jej použijte také.

 

Lochneska útočí!

 

Vidličkový hmat 

Aby bylo vyprošťování ještě bezpečnější, pak musíte rybu držet dostatečně pevně, aby se ani nepohnula. Výborný hmat je tzv. „vidlička“. Výhodou vidličkového držení je, že při něm rybu neválíte po zemi a přitom ji fixujete, aby sebou neházela. Jak už název hmatu napovídá, „vidličku“ vytvoříte z ukazováčku a prostředníčku jedné ruky. Oba prsty následně zasunete (hřbetem dlaně směrem k rybě) pod spojení skřelových kostí, musíte přitom dát pozor, aby se nestřetly s ozubenými žaberními oblouky. Prsty následně ohnete a zatlačíte jimi štice „na bradu“ – na tuhou blánu na spodku rybí tlamy. Štika pod tímto tlakem znehybní a navíc pootevře sevřené čelisti. Vyproštění háčku pomoci peánu, drženém v druhé ruce, bývá už jen otázkou okamžiku.

 

Vidličkový hmat je bezpečný. Bez dlouhého peánu se zahnutými čelistmi je vyprošťování háčku rizikovou záležitostí.

 

Jak ošetřit štičí hryznutí?

Někdy se střetu se štičími zuby rybář přece jen neubrání. Zranění většinou připomíná šrám po říznutí nožem a podle délky špičáků může být i poměrně hluboké. V první fázi je důležité pořádně z rány vymačkat krev, aby se spolu s ní vyplavily nečistoty a rybí sliz. Pokud by totiž v ráně zůstaly, mohly by způsobit zánět, který vždy několikanásobně prodlouží hojení. Vyčištěnou ránu vydesinfikujte peroxidem, jódem nebo třeba i kapkou ostrého alkoholu a přelepte ji leukoplastí. Ošetřené zranění uchovejte v suchu a čistotě. Do zdárného zhojení je dobré několikrát desinfekci zopakovat. Pokud nechcete celý proces zažít, pak buďte při vyprošťování štiky zvláště obezřetní.

Ať vám radši vodní tygřice koušou do nástrah a ne do těla!

 

Šrám od štičího tesáku.

 

Spolu s krví se musí vyplavit nečistoty a rybí sliz, jinak se může rána zanítit.

 

K desinfekci poslouží v nouzi i kapka alkoholu

 

Text a fota: ToRo