Co vás k tomu vede?

Největším problémem zodpovězení otázky je už samotná funkce RS, která je takzvaně dobrovolná! Zkrátka, když není motivace, není ani výkon. Proto bych rád vyzval ty, kteří již tuto funkci vykonávají, nebo ty, kteří mají zájem stát se členy RS, aby zapřemýšleli nad tím, co vás k této činnosti vede. Co je vaší motivací? Dostat povolenku zdarma? Mít moc nad rybáři? Vlastnit nějakou funkci? Udržet kázeň u vody? Potírat pytláctví? Vychovávat rybáře?

Praxe vs. teorie  

Moji motivací k napsání těchto řádků jsou, jak jsem už v úvodu naznačil, negativní i kladné zážitky ze setkání s RS. Domnívám se, že uvedené příběhy dají čtenářům mnohem víc, než různé diskuze a strohé právní rozbory. Myslím si, že je v tomto směru pořád co zlepšovat, tak jistě nikoho neurazím. Koneckonců i těch opravdu dobrých porybných je pořád dost. Takže pojďme se tedy podívat na porybné s pohledu několika příkladů.

Nebij, pokud nejsi sám bit! 

Kontroly vzpomínaného porybného se opakovaly léta a skoro každý rok měly i podobný scénář. Četnost stížností na MO, včetně podání trestného oznámení, na dotyčného člena RS u různých úřadů nebraly konce, bohužel všichni úředníci vždy byli hluší a slepí. A tak tento člen RS funguje dodnes, jen se snad už o něco méně koupe. 

Osobně jsem se s ním měl čest poznat už před pár lety. Když se tehdy u vody zjevil, kolega rybařící vedle mě jen tiše poznamenal: „To zas bude peklo!“ Neměl jsem tehdy ani ponětí, o čem to mluví, tak jsem bedlivě sledoval kontrolování ostatních rybářů a čekal, až přijde řada na mě. Jelikož jsem nebyl domorodcem, porybný si mě brzy všiml a šel po mě jako pes po buřtu. Bez pozdravu si vyžádal povolenku a začal mě lustrovat, odkud jsem, co chytám, jak a čím jsem přijel, apod. Byl dotěrný až nepříjemný. Po jeho odchodu mi soused prozradil, že to je starý hulvát, ať si na něj dávám pozor. Je to prý velmi konfliktní člověk, který pro facku nejde daleko, a tak ho několikrát do roka někdo z přespolních hodí do vody.

Při další návštěvě onoho revíru se mi podařilo chytit asi dvoukilového kapra. Ponechal jsem si ho s vidinou čerstvých řízků na nedělní oběd. Úlovek jsem uložil do vezírku, zapsal si ho a pokračoval v lovu. Po chvíli se u mě zjevil morous porybný! Opět bez pozdravu. Hlučně se zabrodil k vezírku a vytáhl ho z vody. Na břehu rybu několikrát přes síťku přeměřil. Naštvaně pak praštil kaprem do vody a teprve potom promluvil. Přesněji řečeno přikázal: „Ukaž povolenku!“ Nato jsem se ohradil, že díky jeho přístupu mi vše živé vyplašil a navíc si nepamatuji, že bychom si potykali. Ani to s ním nehnulo. Při kontrole najednou zjistil, že jsem kaprovi napsal váhu 2 kg. Podle jeho tabulek to mělo být pouze 1,8 kg! Zeptal jsem se slušně, zda na tom tak moc záleží, když se jedná pouze o orientační váhu. Zavrčel, že jestli s ním míním diskutovat, tak se můžu na čas rozloučit s papíry. Ještě dodal, že takové chytré cizáky má nejraději a přitom si mou povolenku cpal do kapsy. V tu chvíli i mi došla trpělivost a docela důrazně jsem požádal o vrácení dokladů, že jsem se žádného přestupku nedopustil. Neochotně povolenku vytáhl, ale hodil mi ji pod nohy s vyhrůžkou, že ještě mě jednou nachytá, tak jsem bez ní. Silou vůle jsem udržel nervy na uzdě a požádal, ať mi doklady vrátí do ruky. Poslal mě do prdele! A to doslova! V tu chvíli jsem pochopil, proč se podle místních tak často koupe. V cuku letu jsem ho do ní poslal i já, což v dubnu nemohla být moc osvěžující koupel...

Kupodivu se od té doby ke mně choval docela slušně. Myslím si, že v takových případech moc možností šikanovanému rybáři nezbývá. 

Jelec nebo amur?

Jedná se o hodně dávný příběh. Tehdy jsem byl ještě malý kluk a jezdil jsem s rodiči na dovolenou k jednomu rybníku. U přítoku jsme se s tátou bavili lovem tloušťů na kobylku. Vše bylo v pořádku až do okamžiku, kdy nás navštívil místní porybný a sebral mi povolenku, že mám ve vezírku podměrečné amury. Tedy podle jeho tvrzení. Já už nabíral na pláč, ale otec si to nenechal líbit. Začal se s porybným dohadovat, že se jedná o tlouště, a ne o amury. Porybný se argumentoval slovy: „Kde by se v rybníce vzala říční ryba!“ Jeho absolutní neznalost otce rozpálila do ruda. Rybáři lovíci nedaleko se přišli do diskuze zapojit. Pouze jeden z nich si nebyl jistý, o jakou rybu se jedná, ale ostatní jasně potvrdili, že to jsou tloušti. Porybný si však stál tvrdošíjně za svým. 

Protože v té době ještě mobily neexistovaly, nezbylo nám nic jiného, než zajet do nedaleké vesnice pro hospodáře, aby nás rozsoudil. Jeden z ochotných kolegů se úkolu ujal a funkcionáře k vodě přivezl. Ten mrknutím oka potvrdil, že se jedná o tlouště a porybnému doporučil nastudování knihy Ryby našich vod. Mně se ulevilo, jako nikdy... 

Tato oprášená vzpomínka se dnes může zdá být úsměvná. Tedy za předpokladu, že současní porybní nemají problém rozeznat jednotlivé druhy ryby.

Blýská se na lepší časy?

Následující příběh se odehrál docela nedávno. Může to být asi tři roky zpět. Měl jsem tu čest poznat mladého porybného, o kterém jsem se dozvěděl, že je členem RS, až po mnoha společných návštěvách u vody. Choval se zcela profesionálně i přesto, že mu rozhodně nebylo víc, než nějakých 25 let. Měl svůj osobitý přístup, a bylo vidět, že má o kontrolní činnost opravdový zájem. Rozhodně mu nebylo fuk, co se u vody děje a na kontroly šel od lesa.

V jediné sezóně jsem se s ním potkal možná desetkrát, ale nikdy na sobě nedal znát, že je nositel placky. Vždy pozdravil a dal se do řeči. Z nezávazného rozhovoru získával důležité informace, například: „Tak co ti tam naproti? Chytili něco? Brali ryby, nebo je pouštěli? Jsou tam autem? Na kolik chytají prutů?“ Vždy byly jeho otázky nenápadné a připadaly mi naprosto přirozené díky obecnému klábosení. Tak si udělal obrázek o rybářích odnaproti a na protějším břehu zase získal informace o nás. Docela si tímhle fíglem usnadnil práci, protože když už někoho kontroloval, šel po konkrétní věci. Třeba, že když měl rybář úlovek, pak ihned požadoval, jestli je zapsaný a kolik měří.

Byl jsem svědkem, jak mu jeden sdílný rybář vyprávěl, jak to právě skvěle bere, a že si každý den odnese kapra, nebo i rovnou dva. Mladík jakoby naivně pronesl, že si přece může vzít jen 10 kusů ušlechtilé ryby za měsíc. Chlubící se rybář jen mávl rukou: „Ále, kdo by to tady kontroloval?“ Nato posluchač vytáhl průkaz a placku a řekl: „No, tak třeba já!“ Dodnes vidím ten překvapený rybářův pohled... 

Od okamžiku, kdy jsem věděl, s kým mám tu čest, musel jsem se obdivovat zvolené taktice mladého porybného. Byla mimořádně účinná. Nebývá zvykem, aby se rybáři sami doznávali k vlastním přímo kontrolnímu orgánu. Po odmaskování mladíka to pro ně bylo bolestné ponaučení a zároveň i trest, když zjistili, že se zpovídali přímo RS.

A pak, že to nejde!

Další příběh z činnosti RS se stal na jedné štěrkovně, kam jsem se vydal navečer vyzkoušet dravce s mrtvou rybkou. Po příchodu k vodě a nahození prutů jsem se pohodlně usadil a trpělivě čekal na nějakou jízdu. Po chvíli se vedle mě usadil rybář se stejným úmyslem. Jak už to u vody tak bývá, dali jsme se do řeči. Všimli jsme si přitom, že se naproti nám ubytovala partička kaprářů, kteří okázale dávali najevo, že jim o rybolov půjde až v poslední řadě. Ještě ani pořádně nerozbalili a už se rozlévalo dokola. Se sousedem jsme si posteskli, že z klidného chytání asi nic nebude. Partička odnaproti se po nahození prutů přemístila k bivakům, které byly postavené dobrých třicet metrů od vody, a začala mastit karty. Vesele se u nich popíjelo. Hulákali u hry jako na lesy a postupně došlo i na rozbíjení láhví. Kolega - rybář mě najednou požádal o ohlídání věci, že je půjde navštívit, aby je zklidnil. Kývnul jsem na souhlas. Soused si stáhl pruty a odešel. Teprve tehdy mi docvaklo, že to jistě byl porybný. Naproti se mezitím hluk, hádky a rámus stále zvyšovaly a kontrola nikde. Najednou naproti vidím přijíždějící auto. Při příjezdu vozidla k partičce, jeden z opilců na ně posvítil čelovkou. Policie! Porybný rozumně vyhodnotil situaci jako vážnou a povolal posilu. Nějakou dobu bylo slyšet hlasité dohadování, z kterého jsem vyrozuměl, že parta spáchala hned několik přestupků najednou. Následovalo ověřování totožnosti a po něm si policie jednoho mladíka odvezla sebou. Nastal najednou absolutní klid. Vše utichlo, jen v dáli jsem slyšel kroky přicházejícího kolegy. Po příchodu mi ve stručnosti sdělil, že přivolaná PČR nařídila kaprařům sbalit bivaky, jelikož se tam stanovat nesmělo a vykázala je od vody. Jako „pozornost“ jim vystavila bločky ve výši 1000 Kč na hlavu. Sám porybný dvěma hříšníkům odebral povolenky a třetí, který chytal bez ní, byl odvezen policií k dalšímu řízení. 

Druhý den jsem se byl jen ze zvědavosti na místo podívat. Po partě nebylo ani památky. Dokonce i jejich místo bylo vzorně uklizeno. Když se chce, tak to jde!

Na pstruhovce jen na zahájení!

Všimli jste si někdy skutečnosti, že pokud chcete narazit na pstruhovce na RS, tak největší pravděpodobnost setkání připadá právě na 16.4. - tedy na zahájení? Já v ten den zatím držím rekord v podobě šesti zápisů během dvou hodin lovu! Přesněji řečeno, ani jsem toho tehdy moc nenalovil, protože jsem se pořád brodil tam a zpět. Nabízím vám podrobný sled všech kontrol...

Je to asi pět let zpátky, co jsem zažil zahájenou, na kterou jen tak nezapomenu. Přijel jsem tehdy brzy po ráno ke své oblíbené říčce. Auto jsem nechal u silničního mostu, kde jsem byl, co do pořadí zaparkovaných aut, asi desátý. Bude narváno, říkám jsem si v duchu. Chystal jsem se přezout do broďáků, když vidím, že vedle právě parkuje další nedočkavý kolega. Vystoupil z vozu, pozdravil a hned mě požádal o povolenku. Na můj dotaz, jak na to přišel, že jsem rybář, odvětil: „Kdo jiný by tady teď strašil!“ V zápisu byl rychlejší než já a vytvořil mi první rekord - poprvé v životě jsem měl dříve zapsanou kontrolu než vycházku. Když jsem měl zase papíry v ruce, abych si zaznamenal datum a revír, zaujalo mě, že do kolonky pro kontrolu uvedl - bez závad! Přitom mě viděl jen obouvat broďáky. Asi jsem to dělal přesně tak, jak se to dělat má...

Po příchodu k říčce navážu blešivce a vstoupím do vody. Než stačím rozkmitat mušák, zastaví mě nějaký cizí hlas, otočím se po něm a někdo na břehu požaduje, ať vylezu ven. Po vybrození koukám na dalšího porybného. Se smíchem mu povídám, že jsem ještě nenahodil a už mám druhou kontrolu. Stroze odvětil, že pstruhovky je třeba hlídat! Mám o hlídání pstruhovek jinou představu, ale budiž. Po druhém zápisu se vracím zpět do vody. Nevím už, kolik hodů jsem proved, když na mě zase někdo volá. Otočím se a on to porybný, který mi uštědřil první zápis ještě na parkovišti. V domnění, že si se mnou chce vyměnit informace o braní, vylézám z vody. Chce po mně opět papíry. Povídám, že už mě kontroloval. Nato mi odsekl, že je to sice možné, ale že si nemůže každého pamatovat. Docela mě přecházela chuť na další lov. Přesto jsem se nevzdal a šel dál po proudu. Doufal jsem, že tam najdu větší klid. Po pár hodech se ke mně z protější strany brodí nějaký rybář. K mému údivu další člen RS! Ještě stále s úsměvem si neodpustím poznámku, aby mi nechal nějaký řádek pro případný úlovek. Vyfasuji od něj další zápis „bez závad“. Ještě chvíli ze setrvačnosti házím, ale nakonec se rozhodnu pro přesun o 10 km proti proudu. Znám tam místa, kde nepotkám ani živáčka. Po přejezdu rozbaluji mušák a mířím k prvnímu slibnému místu. Dlouho však nelovím a už mě zase někdo tahá z vody ven. Další zápis! Definitivně balím a vracím se k autu. Při přezouvání mě odchytí další porybný. Paradoxně je jediný kontrolor toho dne, který chtěl vidět háčky, peán, míru, podběrák a zeptal se, co jsem vlastně chytil. Od toho posledního porybného jsem také zápis „bez závad“ považoval za opravdový kontrolní zápis. 

Po zbytek sezony jsem už na porybného na žádném pstruhovém revíru nenarazil. Bude to asi tím, že v průběhu sezóny se rybáři u vody musí hledat, kdežto na zahájenou jsou pěkně pohromadě asi tak, jako zvěř v zimě u krmelce...

Porybný nebo podnikatel?

Poslední z příběhů, o který se s vámi podělím, je o jednom podnikavém porybném, který si pronajal malinký rybníček k chovu ryb. Všem velkohubě prezentoval, kolik ho starostlivost kolem vody stojí času a peněz, a to jen proto, aby rybáři měli co chytat. Na počkání všem tvrdil, že násadu kupuje ze svého a co odchová, prodá místní MO za levnější peníz než na sádkách. Že jen díky němu se tak může vysadit víc ryb různých druhů. Vše se hezky poslouchalo a mnozí mu jeho chvástání docela žrali. Jenže věc měla háček! Ten háček spočíval v tom, že přibližně v průběhu dvou let tento pán každodenně lovil na svazovkách a veškeré úlovky nenápadně svážel do svého rybníka. Po výlovu pak ryby prodal své domovské MO, která tím pádem vlastně zaplatila dvakrát větší částku! A co řádoví rybáři? Vybojovali si, že byl podnikavec vyloučen z organizace, ztratil funkci RS a navíc ho zažalovali.

Jak to s ním dopadlo dál? Nevím. Ale vypočítané a naplánované to měl perfektně. Placku vlastně nosil jen proto, aby si pohlídal pouze svůj rybník, aby mu ho nikdo nevypytlačil a přitom sám drancoval svazovky pro vlastní obohacení.

Co říci závěrem...

Každý jsme nějaký... Vždy je vše jen a jen o lidech a jejich přístupu. I strážci vod jsou každý jiný, ale čím víc bude přibývat těch zodpovědných, tím nám – rybářům, bude u vody lépe.

Ať u vody máte štěstí jen na samé správňáky!

Text: Petr Ramian alias Petula