Práva a povinnosti RS

Samotný výkon rybářské stráže má své nároky, které jsou zakotveny v zákoně. Jaké? Tady je malý výčet:

(2) Rybářskou stráží může být ustanovena fyzická osoba, která: 

a) je starší 21 let, 

b) splňuje podmínku bezúhonnosti (odstavec 7),

c) je způsobilá k právním úkonům, 

d) je zdravotně způsobilá pro výkon funkce rybářské stráže, 

e) prokázala znalost práv a povinností rybářské stráže podle tohoto zákona a znalost souvisejících právních předpisů, 

f) složila před příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností slib tohoto znění: „Slibuji, že jako rybářská stráž budu s největší pečlivostí a svědomitostí plnit povinnosti při kontrole dodržování rybářského zákona a prováděcích právních předpisů k rybářskému zákonu, že budu při výkonu této činnosti dodržovat právní předpisy a nepřekročím oprávnění příslušející rybářské stráži“. 

Teorie a praxe se liší...

Jak je to tedy doopravdy a jaká je praxe? Z vlastní zkušenosti vím, že tuto funkci nemůže zastávat každý. Jeden z mnoha důvodů je ten, že tyto funkce jsou v organizacích vesměs obsazené a jen tak se volná místa neuvolní. Vše samozřejmě o početnosti konkrétní organizace, popřípadě o velikosti obhospodařovaných revírů. Na RS krajské úrovně či profi stráž se nemusíte snažit hlásit vůbec - to jsou fleky jen pro vyvolené! 

Ale zpět k výše uvedeným nárokům. Požadovanou bezúhonnost komentovat nemusím, ale zdravotní způsobilost pro výkon funkce rybářské stráže už mi kolikrát dělá starosti. Nejsem si zcela jistý, jestli tuto základní podmínku naši strážci revíru splňují, tedy alespoň většina z nich...

Znalost právních předpisů je další věc. Valná většina strážců má naučené jen některé fráze zákona a při troše dotěrnosti rybáře, který při kontrole požaduje detailnější právní rozbor, či vysvětlení problému, dotazovaný člen RS většinou rozhovor rychle ukončí s odkazem na zákon. Nezřídka stráž přímo rybáře vyzve, ať si ho prostuduje sám, protože neznalost zákona neomlouvá!

Další a současně nejpodstatnější složka nároků je samotný slib a jeho obsah. U toho se většinou bavím nejvíc, jelikož tento slib takřka všichni porybní velmi rychle zapomenou. Postupem času z nich vyprchá i to poslední nadšení, pro které vlastně k výkonu rybářské stráže sami přistoupili. Jaká je skutečná praxe a jaký je pohled na to, jak by to mohlo, nebo spíše mělo vypadat mýma očima? Pokusím se ve stručnosti na obě otázky odpovědět.

Na druhé straně barikády

Často slýcháme, jak to má rybářská stráž těžké. Rybáři jsou čím dál větší hulváti a jejich agresivita stoupá. Přitom pravomoci RS jsou omezené. S tímto názory souhlasím, ale jen částečně. Myslím si totiž, že na většinu konfliktů si porybní zadělávají sami svým přístupem. Nejednou jsem byl svědkem kontrol, kdy členové RS při nedokázali lovce ani pozdravit a chovali se k němu více než povýšenecky a arogantně. Přitom rybář měl vše v naprostém pořádku a byl slušný. Vystupování některých strážců je naprosto nevhodné a neprofesionální. Když potom takový jedinec narazí u vody na podobnou povahu, problém je na spadnutí. 

Další z faktických připomínek, kterou všem vymlouvajícím se členům RS dokola připomínám je: „Nikdo vás do ničeho nenutil, každý z vás věděl, do čeho jde! Pokud dobrovolné činnost nenaplnila vaše představy, tak odevzdejte odznaky a přenechejte je schopnějším! Ten, kdo si představoval pohodu v podobě několika zápisů do povolenek za sezónu a nic víc, ten se hodně plete!“ 

Kolik takových „rekreačních“ porybných je? Spousta! Kde je nějaký dozor a zprávy pro rybáře z činnosti RS? Mě by třeba náramně zajímalo, kolik jednotliví strážci chytili pytláků za svůj mnohaletý výkon? Kolik povolenek odebrali za vážné prohřešky? Vím, že s tím vším je spojená otravná administrativa a další úkony, což se většinou nikomu nechce podstupovat, takže je mnohem pohodlnější chodit a kontrolovat kolem vody se zavřenýma očima. 

Ke smůle „flinků s plackou“ jsou oči většiny rybářů otevřené a všichni jejich (ne)činnost vidí.

Pololaický pohled na věc

Když budu vycházet pouze z vlastní praxe a vlastně i ze života, tak začnu tím, že má práce spočívá také v chytání různých darebáků. Dokonce se často pohybuji v mnohem drsnějším prostředí než RS. Vím, kolik práce mi dá dostat nějakého hodně šikovného šmejda. Vím, kolik času strávím jeho usvědčením. Vím, kolik času promarním administrativou a běháním po soudech jen proto, abych si vyslechl verdikt soudu, že dotyčného pouští na podmínku a mně začíná celý kolotoč nanovo. Kdyby mě to ale nebavilo a nechtěl bych tuto práci dělat, tak ji rozhodně nedělám! Toto pravidlo by mělo platit i pro členy RS. Vykonávat předepsanou činnost se zájmem a bez výmluv na náročnost. Rozhodně bych byl zastáncem horní věkové hranice členů RS – „strop“ bych viděl mezi 60 - 65 lety. Vše by ale záleželo na mnohem přísnějších zdravotních předpokladech, včetně jejich dvouleté periodické lékařské kontroly. Psychotesty by také nikomu neublížily, naopak dalo by se z nich zjistit, jak si budoucí člen RS dokáže poradit s krizovými situacemi a jak se bude chovat při stresujících podmínkách během případných konfliktů. Vím, že se tyto přijímací podmínky zdají být příliš tvrdé, přestože se jedná víceméně o dobrovolnou činnost, ale raději se budu u vody setkávat s menším množstvím kvalitních členů RS, kteří opravdu něco řeší, než s armádou nečinných strážců. Rozhodně by měli mít „porybní“ kvalitní právní znalosti RŘ a maximálně by měli mít obeznámený revír, na kterém provádějí kontroly, a to včetně druhové skladby ryb a jiných živočichů. Měli by umět reagovat na vzniklé situace v popřípadě vzniklých konfliktů. Měli by umět včas vyhodnotit míru rizika a nejednat bezhlavě. V případě nějakých rozporů musí vysvětlit v čem je problém a uklidnit situaci na přijatelnou míru. Ono umět vést dialog bez emocí je zdravý základ zdárného vyřešení situace. 

Místní organizace, které mají více členů RS, by je měly nutit do hromadných kontrol, ale ne jen jednou do roka, ale i několikrát do měsíce. Hlavně pak v letním období, kdy je u vody nejvíce rekreantů a také lovících part, z nichž mnozí porušují snad vše, co se porušit dá. 

Spousta členů RS má výmluvu, že sám kontrolovat nejde, že je to o zdraví. Jestliže opravdu nemá někoho k ruce na výpomoc a pokud ví, že se něco hrubým způsobem porušuje, může si přivolat pomoc v podobě městské policie nebo PČR. U mnoha podobných kontrol jsem byl osobně přítomný, takže výmluva, že policie stejně nepřijede, neobstojí.

Nejvíce mě dokáže dopálit, když členům RS nahlásím případ pytláctví, nebo jiný prohřešek. Dokonce jim opatřím i důkazy a nic se neděje! Takovým ignorantům bych odebral odznaky okamžitě! Navíc bych ještě zvažoval i jejich vyloučení z řad rybářů. Vždyť přece složili slib, který vědomě nedodržují a záměrně porušují. Kritéria pro výkon RS by se slušelo znovu přepracovat a přitvrdit na povinnostech. Hlavně je zapotřebí přitvrdit kontrolu nad výkony samotných členů RS.

Dále bych se zamyslel nad délkou výkonu funkce RS - byl bych pro zavedení tříleté lhůty, a pokud by člen neprokázal žádné výsledky v činnosti, tak by o odznak přišel, aby se otevřel prostor pro nové členy s většími ambicemi. Ono kontrolovat pořád dokola jen ty, kteří loví v souladu s pravidly je velmi snadné, ale chytit „škodnou“, to už je nad síly našich strážců. Takový je dnes, bohužel, běžný stav...

Osobně znám pár revírů, kde se přístup RS mnohonásobně změnil k lepšímu, a kde se díky její aktivitě lovící chovají k ulovené rybě ohleduplně bez ohledu na to, jestli je to trofejní kus nebo pouhá plotička. Pořád je však těchto strážců revírů hodně málo. Ale i tyto výjimky mě přesvědčily, že s jiným přístupem to jde a je to poznat.  Vlastně právě kvůli nim jsem se rozhodl napsat toto pokračování.

Praktický příklad závěrem

Jednu nejmenovanou nádrž kdysi střežil jeden jediný člen RS. Přesto dokázal odvést práci za deset jiných hlídačů. Slušní rybáři ho brali s respektem a pytláci, včetně nepoctivců s povolenkami, se revíru vyhýbali obloukem. Dnes už je tento pán dávno v důchodu a zdraví mu nedovolí ani zajít k vodě. Jeho štafetu přebrali tři noví členové RS a nádrž se vrátila do „pravěku“! Pytláků tam je tam, jako vlčích máku na poli! A o neukázněných rybářích se raději ani nebudu nezmiňovat...

Nevím už, který se psal rok, když jsem onoho pána porybného potkal poprvé, ale určitě mi nebylo víc než 18 let. Vláčel jsem tehdy na pstruhovce, když jsem si koutkem oka povšiml nějaké postavy v křoví na protějším břehu. Chvíli jsme se letmo okukovali navzájem, když tu jsem dostal klepanec do prutu. Po krátkém boji jsem zdolal menšího pstroužka, kterého jsem hned vyháčkoval a pustil. V té chvíli se chlapík odnaproti vydal proti proudu řeky, přebrodil ji a šlapal směrem ke mně. Zahlédl jsem na jeho prsou dalekohled a placku. Byl jsem naprosto v klidu, jelikož jsem si byl jistý, že mám vše v pořádku. Po zkontrolování dokladů a povinného vybavení mi porybný vytknul, že jsem si před vylovením pstruha nenamočil dlaň a že jsem ho, koneckonců, nemusel brát do rukou vůbec. Přidal pár rad a fíglů, jak se co nejšetrněji chovat k úlovkům, nakonec mi popřál šťastný lov a zmizel. V té době se nějaká ohleduplnost k rybám moc neřešila, takže to pro mě byly úplně nové zkušenosti. Díky jeho odbornému výkladu jsem rychle pochopil, že měl naprostou pravdu.

Asi o dva roky později se otevřela do té doby chovná nádrž k běžnému rybolovu a „můj“ porybný ji dostal na starost. Zpočátku byl na nádrž vyvíjen neúměrný rybářský tlak, ale porybný se u vody ukázal jen sporadicky. Hleděl si víc hlídání pstruhovky. Po nějakém čase se vyjádřil, že vše si musí prvně sednout a pak se dá vytvořit základ. Po uplynulé sezoně si nádrž i její obyvatelé sedli a ustálil se i tlak na vodu. Další rok ji navštěvovala už jen hrstka rybářů, jen přes prázdniny to tam vypadalo jako v kempu. Do léta si však porybný u rybářů vybudoval pověst nekompromisního člověka, který sice sebral povolenku zcela výjimečně, ale uštědřil hříšníkovi mnohaminutovou přednášku. A přednášet on uměl! Když jsem na vlastní oči viděl, jak přesvědčil polapeného pytláka, že má chytat legálně s povolenkou, tak se porybný dostal v mém pomyslném žebříčku hrdinů na první místo! Hltal jsem jeho znalosti i rady. Věděl snad o všem živém i neživém ve volné přírodě, stačilo jen na objekt zájmu ukázat prstem. Vše vyústilo v to, že ve mně jeho znalosti vzbudily neuvěřitelný zájem, a proto jsem začal navštěvovat jeho kroužky, v kterých se věnoval mládeži a připravoval je ke zkouškám na získání rybářského lístku. Stal jsem se jeho instruktorem a pomocníkem.

Inu, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!

Při jedné z mnoha návštěv nádrže se nám podařilo zastihnout ve tření líny. Jejich milostné hry probíhaly v zátočině plné trav a kořenů, kde jen málokdo někdy lovil. S úžasem jsme všichni koukali na tu nádhernou podívanou. Zážitek nám rušil jen hluk šesti rybářů, kteří stanovali o pár desítek metrů dál. Porybný nám řekl, ať zůstaneme na místě, že se jde na tu partu podívat. Po jeho příchodu se skupinka lovců uklidnila a začala kolem vody a stanů uklízet. Porybný se k nám vrátil a společně jsme odešli. 

Navečer mně to nedalo a vydal jsem se na třoucí se líny podívat znovu. Když jsem na místo dorazil, Zůstal jsem jako opařený! Spatřil jsem dva rybáře, kteří se snažili na trdlišti líny podsekávat. Oba patřili ke stanující partě. Rozhodl jsem se, že vyrazím za porybným, aby sjednal nápravu. Daleko jsem však nemusel, jelikož porybný sledoval „podsekávače“ už nějakou chvíli z lesa dalekohledem. Když jsme se setkali, jenom utrousil, že hned věděl, že tihle rybáři nepřišli jen rybařit, takže si je chtěl ohlídat. Pak jsme se společně vydali za nimi. Přiznám se, že jsem měl z napětí žaludeční vibrace z napětí. Ti dva si nás velmi rychle všimli a v cuku letu se vrátili k ostatním. Dělali jakoby nic. Když jsme dorazili k partičce, byla na ní znát nervozita. Porybný provedl opětovnou kontrolu všech povolenek. Někteří z lovců měli zapsané slušné líny, tak je chtěl vidět. Jeden z rybářů vytáhl z vody vezírek s úlovkem. Okamžitě jsme si všimli, že na tělech ryb jsou patrné škrábance od háčků. Porybný pravil, že je náramně zajímavé, že teď ve tření lini zabrali a hned řekl: „Na co jste je chytli? Tipoval bych to na pořádný trojhák, co? Rybář držící vezírek drze odsekl, že zabrali na rohlík. Porybný se přesunul ke stanu, kde byly opřené dva pruty s navázanými trojháky. Porybný se klidně zeptal, proč je tam mají, když jsou dravci hájení. Ironicky dodal: „To je ten váš rohlík? Líni se asi po něm můžou utlouct, že?“ Jeden z party odsekl: „Proč nás z něčeho obviňujete, když nic nemůžete dokázat!“ Porybný zachoval klid a pravil, že nikoho zatím neobvinil, ale přečin nějakou dobu sledoval a navíc poškození ryb nasvědčuje, že byly podseknuté. Na to vstal druhý rybář z židle, cigaretou upálil oba trojháčky na vlasci a podal je porybnému Se slovy. „Klidně si je vemte, když vás tak znervozňujou!“ Porybný zcela v klidu poděkoval a řekl, že takové kotvy ještě ve sbírce nemá, V okamžiku, kdy si rybář sedal zpět na židli tak mu porybný navázané trojháky hodil pod zadek. Co se odehrálo po dosednutí rybáře, se ani nedá popsat. Jeho zaúpění byl slyšet hodně daleko. Porybný se naoko omluvil, že tohle nechtěl, ale po chvíli dodal: „Alespoň jsi na vlastní kůži ochutnal to, co jsi dělal těm línům!“ Potom jsme se otočili a šli pryč.

Na druhý den po skupince nebylo ani památky. Vlastně památku tam nechali, zapomněli totiž ve vodě vezírek s rybami. Porybný si líny vzal do svého rybníčku a po jejich zotavení je pustil zpět do nádrže. Porybného jsem se později zeptal, jestli byl jeho postup v normě a jestli se zachoval správně. Odpověděl: „Každá situace je jiná a vyžaduje jiný přístup i řešení. V daný okamžik jsem zvolil cestu, která se nabízela. Inu, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“

Kéž by bylo více takových správňáků!

Text: Petr Ramian alias Petula