Najednou můj zrak padne na nepatrnou zátoku, před níž je malá plážička. Sklání se nad ní majestátná vrba. Studený větřík, který pofukuje, si pohrává s jejím proutím. Vrba vypadá, jakoby tančila a plakala zároveň. To jak z ní padají kapky vody. Je to krásné, i když smutné. Už jen pro tyto okamžiky stojí zato být u vody.

 

 

Najednou zleva uslyším zapraskání větviček. Odložím dalekohled do batohu a podívám se po zvuku. Že by kolega, kterému to nedalo, a vyrazil zkusit štěstí? Zdá se, že ano! Z mlžného oparu vystupuje silueta postavy. Vypadá jako by vystoupila z nějakého filmu o mořských vlcích! Na hlavě má velký námořnický klobouk, za ní vlají šosy kabátu a gumové holiny má natažené až ke kolenům. Za zády se mu třepotá velký podběrák, který je připevněn k batohu. V rukou třímá sestavené pruty. Hergot, ten člověk je jako hotový postrach všech oceánů. Kdyby měl mezi zuby dýmku, může hrát i piráta. Mezitím mrknu po svých prutech. Měl jsem pípanec, ale nic z toho není. Když se ohlédnu zpět, abych uvítal příchozího kolegu, je ten tam. Sakra, kam zmizel? Jediná cesta, kterou mohl jít, se vine kolem mě. Jedině snad, že by spadl do vody, přemýšlím v duchu.

„Dobrej den přeju! Odkud ste, že sem vás tu ještě neviděl?“ dopadnou na mě zezadu slova znějící jako hromobití. Škubnu sebou a s polovičním infarktem se ohlédnu. Za mnou stojí ON! Vypadá jako Krakonoš říznutý námořníkem a navíc má mezi zuby i tu dýmku.

„Dodobrý den,“ vykoktám a hledím na něj jako na přízrak. Stojí nade mnou, ve tváři má spokojený, ale přesto poněkud divoký výraz. Já jen čekám, kdy začne rozhazovat květiny jako hlavní postava mého oblíbeného večerníčku.

Neznámý řekne: „Klid, žádný kytky rozhazovat nebudu, jestli myslíte na todle... Víte, mě si s ním všichni pletou.“

Zůstanu dočista odzbrojený a neschopný slova. Ten člověk snad umí číst myšlenky.

„Můžu znát tvý méno? Mně se s lidmi líp povídá, když znám jejich ména,“ zaburácí.

„Jsem Jan a jsem tu na rybářské dovolené,“ představím se.

„Takže ty seš jeden z těch nóbl pánů, co si říkaj kapraři? Soudím to podle tvýho vybavení,“ přejde na tykání.

„Ano, tak nějak,“ odpovím a stále mám z nezvané návštěvy divný pocit. Seberu odvahu na otázku: „A můžu také znát vaše jméno?“ 

 „Ale beze všeho. Sem nějakej Antonín Balabán - zdejší lovec kaprů, kteří maj duši,“ představí se květnatě.

„Vy zde chytáte kapry, kteří mají duši?“ ptám se udiveně, „tak to jsem ještě v životě neslyšel. A takového kapra ani neviděl...“ 

„Jene, tak to nejseš ten správnej, jak si říkáš, kaprař,“ zamračil se. Vzápětí se do mě pustil s vážnou tváří starého pana profesora. 

„Ale ani se tomu nedivím! Ty seš z tý líhně moderních kaprařů odkojenejch časopisy. Máte v palici jen bludy, který vám tam sypou, v uvozovkách, machři a největší esa v kaprařině. A vy jim to žerete i s navijáky!“ bručí pod vousy. 

Po chvíli, už s vlídnější tváří, pokračuje: „Podívej se, Jene. Kapři maj opravdu duši. Stačí se jen umět dívat a být vděčnej za každou chycenou rybu. Nehonit se jen za kily a rekordy! Vo tom ta rybařina vopravdu není. Podívej se na tudle nádhernou vodu. Zavři oči, nasávej tu atmosféru naplno. Buď šťastný, že zde vůbec můžeš bejt a nenadávej, když nic nechytíš, nebo že visí na háčku kapřík mrňous... Nebo že boilies nefunguje tak, jak ti to nakukali nějací mistři v časáku. Počkej, něco ti ukážu...“ 

Sáhne do kapsy, šmátrá v ní a najednou vytáhne starou ohmatanou fotku. Vzápětí mi ji strčí před obličej. „Tak todle je jeden z těch zdejších kaprů, co maj duši. Říkám mu František. Co ty na něj?“

Beru fotku do ruky a v duchu si myslím. To bude nějaká ubohá čudla! Vždyť tady ani kloudná ryba žít nemůže! 

Podívám se na obrázek a málem spadnu ze židle. Valím oči a zakoktám: „Papanebože, to není kakapr, to je kkkráva. Kolik měl kilo? To jste ho fakt chytil tady?“

Antonín zvedne oči k nebi a pronese. „Už je to tu zas. Každýho jenom zajímá, kolik měl kilo a kde sem ho chytil. Ale já ti přece říkal, že není důležitý - kolik má kilo! Já kapry nevážím, já si s nima povídám. Františka sem už chytil třikrát, sme už staří přátelé...“

Dívám se na fotku a v duchu si říkám: No, ten kousek má odhadem tak pětadvacet kilo, ale že by ho Krakonoš chytil třikrát, tak tomu nevěřím. Byla by to obrovská náhoda! Asi je to starý žvanil a místní blázen, co s každým mele o kapří duši. Musím se ho nějak taktně zbavit... 

„Tak nic pane Balabán, je čas. Musím už jít. Třeba ještě někdy potkáme,“ řeknu nahlas. Vracím zpět fotku a pomalu balím. 

„Jednou určitě, to mi věř!“ řekne s vážnou tváří. Při odchodu se ještě jednou otočí a pronese: „Pamatuj, co sem ti řekl, kapři maj vopravdu duši!“ 

Kouknu po něm od prutů, ale on tam najednou není. Zmizel v oparu...

Mám sbaleno. Zbývá naházet věci do auta a vyrazit. Po cestě na chatu se někde musím stavit na večeři. Jak z udělání uvidím u silnice pěknou hospůdku. Zaparkuji před ní a vlezu dovnitř. Koukám kolem sebe, nevěřím svým očím. Všude na zdech jsou zarámované fotky rybářů s rybami. Asi se tady schází nějaký místní kaprařský spolek, pomyslím si. No, někteří kapři jsou opravdu pěkní, to se musí nechat! Najednou můj zrak spočine na snímku, který už jsem dneska viděl. Je na něm starej Balabán s kaprem Františkem, který prý má duši. 

Vedle u stolu sedí parta štamgastů. Baví se o rybách. Rovnou se jich na toho podivína zeptám: „Zdravím, pánové. Chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte tady toho chlapíka z fotky? Dnes jsem ho potkal u vody a vyprávěl mi o kaprech, co mají duši.“

Chlapi ztichli jako pěna a pak jeden z nich povídá: „To bude nějaká mejlka. To je Tonda Balabán, ale toho jste potkat nemohl, protože je dobře pět let mrtvej...“ 

Docela mi z jeho slov zamrazilo. 

Domorodec si lokne piva a po chvíli pokračuje: „S tím kaprem na fotce, co jak říkáte, že má duši, tak vo tom nám Tonda taky povídal, ale nikdo mu stejně nevěřil. Divný ale bylo, že v den, kdy měl Tonda pohřeb, našli jsme mrtvýho i jeho kapra Františka. Voda ho vyplavila na pláž pod vrbičku. Měl takový smutný voči...“ 

 

Text a foto: Richard Vávra