Pat a Mat loví kapry

První příběh začal při naši výpravě k malebnému rybníku zasazenému do chráněné krajinné oblasti. Roky jsme zde nechytali, a tak jsme byli po příchodu byli mile překvapeni, že si revír i po tak dlouhé době zachoval stále stejný vzhled. Dokonce byl vidět i nějaký ten pohyb na hladině, což v daném okamžiku znamenalo jasný signál k zahájení rybolovu. Při rozbalování prutů jsme zaregistrovali nějaké vzdálené hulákání. Znělo to, jako když se někdo hádá. Koukali jsme kolem sebe, ale nikde nikdo. Nahodili jsme a oddali se číhání na záběr. Pořád nás však rušily neznámé hlasy. 

Po chvíli mi to nedalo a vyšel jsem se podívat na přístupovou cestu. Tam jsem zahlédl dvojici rybářů v důchodovém věku, jak se o něčem hlasitě dohadují. Oba se opírali o svá kola, pruty měli rozložené a řvali jako na lesy. Až po chvíli jsem si všiml, že jsou v sobě připoutáni svými vlasci. 

Vrátil jsem zpět k rybníku a se smíchem kolegovi řekl, co jsem právě spatřil. Ani jeden jsme tehdy ještě netušili, že následující události se nám zapíšou nesmazatelným písmem do vzpomínek. Kdybychom je neviděli na vlastní oči a měli je jen z doslechu, zcela jistě bychom je zařadily do análů rybářské latiny.

„Pat a Mat“ po rozpletení vlasců dorazili k rybníku a sedli si přímo naproti nám. Jeden z nich nás nahlas pozdravil. Než jsme stačili odpovědět, druhý pravil: „Koho tady zdravíš, když tu nikdo není!“ To byla dvojka! Pat byl nahluchlý, a proto strašně hulákal. Mat byl pro změnu zase téměř slepý. Pořád mezi sebou něco řešili. Špatně vidící Mat stále nabádal nahluchlého Pata, aby tak neřval, že ho slyší dobře. Netrvalo dlouho a měli jsme jejich povykování dost. Zeptal jsem se kamaráda, jestli to nezabalíme a nepůjdeme raději na řeku. Kolega vyslovil názor, že ještě chvíli vyčkáme, jestli se ti naproti třeba neuklidní, až konečně začnou chytat.

Najednou něco zachrastilo a čvách! Jednomu dědkovi sjelo o strom opřené kolo do vody. V tu ránu bylo po rybaření. Přesto jsme byli zvědaví, jak dvojice utopený bicykl vytáhne zpět na vysoký břeh. Nahluchlý Pat řval: „Teď ho vytahovat nebudeme, zbytečně by sme si poplašili ryby.“ Mat odpověděl: „Je to tvoje kolo, mně je to fuk!“ Druhý nato: „Jak můžeš chytat ryby, když hovno vidíš! Vždyť to bylo tvoje kolo!“ 

Měli jsme co dělat, abychom nespadli ze židle. Když „slepýš“ Mat zjistil, že je ve vodě opravdu jeho kolo a že se mu proto Pat směje, zareagoval: „Sice tě blbě vidím, ale dobře tě slyším!“ Za trest pak poslal do vody i druhé kolo, aby si byli kvit. Kupodivu se nahluchlý Pat začal řehtat ještě víc. To už jsme nevydrželi ani my a začali se svíjet smíchem.

Asi po dvaceti minutách pochechtávání těm naproti docvaklo, že jednou budou muset bicykly vylovit. Nastalo velké lovení. Po několika pokusech se podařilo nahluchlému Patovi nahodit splávek do míst, kde byla kola utopená. Jeho hůře vidící kolega Mat se mezitím připravil na záchranu podobně jako husita na útok křižáků - na olovo naplácal kouli krmení, že se po ní prut ohýbal jak pod náporem pětikilového kapra. Přistoupil těsně ke břehu a bočním hodem se snažil dostat kouli do vody. Moc se mu to nepodařilo. Zapomněl totiž odklopit naviják, a tak celá dávka krmení přistála v obličeji jeho komplice. Ještě štěstí, že krmení bylo řídké, takže se o něj rozpleskl jen šrot a ne olovo. Pat i Mat se do sebe slovně pustili. A my v té chvíli mysleli, že nás budou muset odvést...

Když se dědci trochu zklidnili, upustili od záchranných pokusů a rozhodli se chytat ryby. Špatně vidící Mat znovu nabil pořádný granát a švihem ho poslal do vody. Nahluchlý Pat mu za to udělil hlasitou pochvalu. Pochválený Mat nachystal druhý granát, rozmáchl se... a zase ho poslal Patovi přímo do obličeje. Postižený zařval: „Ty vole, ještě jednou mě trefíš, tak tě pošlu ke kolům! Co v tom futru proboha máš? Smrdí jak bolavá noha!“ 

Přiznám se, že jsme si málem cvrnli do trenek. I když jsme s kamarádem původně chtěli balit, schválně jsme s odchodem otáleli a těšili se na další pokračování show v přímém přenosu. Asi hodinku bylo slyšet popichování, jak hluchý Pat Matovi vyčítal jeho nevidoucnost. Když si ale „dvakrát trefený“ dědek postěžoval, že ho ze šrotu začíná svědit obličej, dostalo se mu odpovědi, že se na jeho ksichtu už nedá nic pokazit. Po chvíli se „granátometač“ Mat odhodlal zase nahodit a Pat mu doporučil nához vrchem, aby měl jistotu, že to zase neschytá. Stalo se, ale s takovým výsledkem, že krmení spadlo kousek od břehu a samotné olovo přeletělo rybník až k nám. Mat se následně zeptal Pata, kam to žrádlo dopadlo, načež se dočkal odpovědi, že má nástrahu přímo v rybí kuchyni. A když nevidoucí kamarád pověsil číhátko, Pat ještě dodal: „Tam ti určitě zabere pořádný macek!“ 

Pak přišel čas na nahození druhého prutu. Tentokrát si Mat při švihnutí zasekl háček do stoličky a katapultoval ji přes záda do vody. S úlekem se obrátil na kolegu: „Co to žblunklo?“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Tvá židle! To jsi měl říct hned, že už nechceš chytat, mohl jsi mi vercajk věnovat a ne ho házet do vody!“ Naštěstí stolička na háčku zůstala zaseknutá, takže se ji zdárně podařilo vylovit. Mat vše znovu zprovoznil a konečně nahodil. Usadil se na mokrou židli. Za chvíli se začal vrtět a poznamenal, že se asi ochladilo, protože mu táhne na zadek. Opět nám začaly od smíchu slzet oči. 

V pokračující komedii byl na řadě nahluchlý Pat. Umanul si, že přehodí splávek jinam. Zkušeně čekal, až přestane foukat vítr, a když usoudil, že je to ono, švihl prudce prutem. Předtím se ale jeho rohlíček, který byl napíchnutý na háčku, houpal těsně před obličejem přisleplého Mata. Ten po nástraze přesně v okamžiku náhozu plácnul dlaněmi v domnění, že ho otravuje nějaký dotěrný hmyz. Přes vodu se k nám neslo bolestné: „Aúúú! Sakra, něco mě štíplo!“ Na protějším břehu opět vypuklo hlučné dohadování, kdo za co může a kdo zapíchnutý háček vyprostí z palce. Po velkém řvaní začali Pat i Mat urychleně balit. Navzájem si vyčítavě oznamovali, že spolu definitivně skončili. Koukali jsme na tu grotesku jako blázni. Dědci byli tak rozhádaní, že dokonce zapomněli i na utopená kola a hned se pakovali pryč. 

Po jejich odchodu jsme s kolegou přešli na jejich místo a vylovili utopené bicykly. Spoléhali jsme na to, že si na ně určitě vzpomenou a vrátí se. Odcházeli jsme směrem k autu, které jsme zaparkovali před nedalekou hospodou. Když jsme dorazili k autu, zevnitř jsme zaslechli známý hlas – hulákání Pata. Vešli jsme tedy do hospody a sdělili dědkům, že jsme jim kola vylovili a nechali je opřená strom. Místo vděku se nám dostalo výčitek, že teď si pro ně budou muset dojít, aby jim je nikdo neukradl. Že je prý pod hladinou měli schované schválně. Bylo přitom patrné, že se evidentně stačili v hospodě udobřit. 

Jakmile odešli, s kamarádem jsme si na chvíli sedli a objednali si minerálky. Od smíchu nám pořádně vyschlo v krku. Během občerstvování jsme se pustili do hovoru s místním štamgastem. Vylíčili jsme mu, co nám dnes páreček dědků předvedl. Ujistil nás, že to byl jen slabý odvar toho, co za léta s nimi zažili ostatní rybáři. Hned nám prozradil, že Pat a Mat jsou ve skutečnosti bratři a hlavně, že jsou neskuteční „naschválníci“. Od mládí žijí spolu, protože se nikdy neoženili. Nebylo ani divu, žádná žena by ani s jedním z nich nevydržela déle než týden. Vyslechli jsme si pár zážitků, a jelikož nás už zase bod smíchu bolela břicha, vydali jsme se na cestu domů. Cestou jsme se rozhodli, že se k rybníčku určitě ještě vrátíme. Ne kvůli rybám, ale kvůli svérázným bratrům. 

Pat a Mat na štikách

Několik našich dalších vycházek jsme Pata a Mata u vody nezastihli. Ale přece jen jsme se setkání dočkali. Jednoho podzimního dne jsme spatřili, jak se k nám přes pole šinou dvě povědomé postavy. Tentokrát naštěstí byli bez kol.

„Jsou to oni, bude prča,“ radostně prohlásil kamarád. Byl ale asi jediný, kdo se na setkání s Patem a Matem těšil. Vedle nás za keříčkem se ozvalo: „Ježiši, Maria, to zas bude po rybách!“ Byl to jeden místní rybář, který už bráchy dobře znal. 

Dědci mezitím dorazili k vodě. Podle jejich navázaných sestav bylo zřejmé, že jdou s rybičkami na štiky. Rozbalili židličky a hluchý na slepého zahulákal: „Vyměň vodu v kýblu!“ Stalo se dle pokynů, Mat vodu vyměnil a kýbl postavil před Pata. Ten se s trojháčkem v ruce ohnul, že napíchne rybičku a najednou se zarazil. Vzápětí zařval: „Kams ty rybky dal?“ Mat ho ujistil, že s rybkami nic nedělal, jen vyměnil vodu. „To mi chceš říct, žes ty rybičky vylil do rybníka?“ zahřměl jeho bratr. Přisleplý Mat se ohradil: „Já si spíš myslím, že tam žádné nebyly. Určitě si je zapomněl doma a já se zbytečně tahal s vodou v kýblu!“. To už nám s kámošem a místním rybářem cukaly koutky, jelikož jsme viděli, že Mat při výměně vody rybky opravdu vylil. Pat s brbláním rozložil čeřínek a pak se s bratrem vydali na cestu kolem rybníka, aby nalovili rybičky. Podařilo se jim to naštěstí brzo. Vrátili se na původní místo a dokonce se jim podařilo celkem bez velkých zmatků a v pohodě nastražit pruty. 

Kamarád vedle mě si dokonce posteskl: „Dneska to představení není nic moc!“ Načež jsem mu odpověděl, že každý den není posvícení. Utekla nějaká ta hodinka, když rybář za keříčkem poznamenal: „Podívejte, ti naproti mají záběr. Jedna kačena zmizela!“ Na břehu dědků však panovalo hrobové ticho. Hluchý četl noviny a slepý si „dával dvacet“ s hlavou opřenou o strom. Nechtěl jsem na ně hulákat, což by asi bylo stejně zbytečné, tak jsem se za nimi vydal osobně. Sotva jsem dorazil, oznámil jsem nahluchlému Patovi, že má záběr. Dal si dlaň k uchu a přitom zaburácel: „Zase chrápe, co?“ Hned bráchu začal budit, aby neplašil ryby. Rychle jsem vysvětlil, že mi o žádné chrápaní nejde, ale že mají záběr od štiky. Nato Pat v panice uchopil prut a mocně s ním sekl. Pak jsem byl svědkem tvrdého zdolávání štiky. Kolem poskakoval probuzený Mat a bratrovi fandil. Štika, přesněji řečeno podměrečná štička, se u břehu setřepala, což poloslepý Mat okomentoval slovy, že byla hrozně veliká. 

Do konce dne už bratři neprovedli nic výjimečného a my tři diváci jsme byli právem zklamáni. Očekávali jsme toho mnohem víc...

Pat a Mat - motoristé 

Další setkání s povedenou dvojicí se uskutečnilo na jaře následujícího roku. Oba důchodci si přes zimu pořídili nová kola na elektrický pohon. Pro jistotu už je netahali až k vodě, ale parkovali na cestě u pole. Hned po příchodu se opět poštěkali, protože něco nechali doma a dohadovali se, kdo za to může. Za chvíli na svár zapomněli a začali se chystat na ryby. Špatně vidící Mat sestavil prut na těžko a i s připnutým číhátkem na vlasci ho odložil do vidličky. Jeho krmítková montáž ležela ve vodě nedaleko před špičkou. Pak se začal věnovat přípravě druhého prutu se splávkem. Pat mezitím stačil nahodit obě udice na plavačku a ochotně bratrovi rozplétal nějaký chuchvalec vlasce na navijáku druhého prutu. Konečně bylo vše v cajku a Mat mohl nahodit. V klidu se potom usadil do židličky a číhal. Všichni diváci kolem rybníka napjatě čekali, kdy konečně nahodí svůj tradiční granát, ale nic se nedělo. Bylo zřejmé, že úplně zapomněl, že prut odložený do vidliček ještě nenahodil. Seděl u něj dobré půl hodiny a potom sdělil bráchovi, že musí přehodit, protože už vlastně neví, kam krmítko dopadlo. Vzápětí docela razantně přisekl. Katapultované krmítko vystřelilo z vody a praštilo ho do zad. Pat to jen suše okomentoval, že když hodlá chytat takhle blízko, tak si měl navázat na splávky oba pruty. 

Ten den nikomu z nás nic nezabralo. Dědci rybolov vzdali jako první. Při odchodu nahluchlý Pat hlasitě bratra nabádal, že až pojedou domů, tak aby si na svém elektrokole držel odstup a nelepil se na něj. Mat pravil, že si na to dá pozor. Po několika minutách co odešli od vody se z cesty ozvala pořádná rána a vzápětí i sprosté nadávání. Všem nám bylo jasné, co se stalo. I přes důrazné varování poloslepý Mat naboural do Pata a oba dědci se vyváleli v poli. Naštěstí se havárka obešla bez újmy na zdraví...

S Patem a Matem jsem se setkal ještě asi dvakrát. I přes své stáří a hendikepy si rybaření užívali plnými doušky. Žili jen pro sebe, protože nikoho jiného neměli. Přestože si rádi navzájem prováděli různé naschvály a hecovali se, jeden bez druhého nedal ránu. I tím se stali nezapomenutelnými. 

Text: Petr Ramian alias Petula

Ilustrace: ToRo